Poruchy percepce

Poruchy percepce

Kognitivní psychologové se o normálních percepčních procesech, vyšetřují-li normální osoby, dozvídají spoustu věcí. Studiem lidí, jejichž percepční procesy se od normy liší, můžeme rovněž často pro pochopení percepce mnoho získat (Farah, 1990; Weiskrantz, 1994). Příkladem jsou lidé stižení agnozií (z řec. a- - nedostatek, gnosis - znalost), což je těžká porucha percepce senzorických informací.[1] Existuje řada druhů agnozií, ne všechny jsou vizuální, nicméně zde se soustředíme na několik vymezených druhů neschopnosti rozlišovat tvary a jejich uspořádání v prostoru (vizuální agnozie předmětů). Lidé s vizuální agnozií mají normální zrakové počitky toho, co je před nimi, nejsou však s to poznat, co vidí. Agnozie jsou často důsledkem poškození mozku (Farah, 1990).

Sigmund Freud (1953), jenž se ve své lékařské praxi předtím, než vytvořil svou psychodynamickou teorii osobnosti, specializoval na neurologii, pozoroval, že někteří z jeho pacientů nejsou schopni identifikovat známé objekty, přestože je zřejmě nepostihovala psychická porucha ani nebyly porušeny jejich schopnosti zrakového vnímání. Lidé stižení zrakovou agnozií pro předměty (visual-object agnosia) vnímají všechny součásti zrakového pole, nicméně předměty, které vidí, jim nic neříkají (Kolb a Whishaw, 1985). Například jeden agnostický pacient si při prohlížení brýlí nejprve všiml jednoho, poté druhého kroužku, pak jejich spojovací části a nakonec vyjádřil domněnku, že se dívá na bicykl, jenž skutečně sestává ze dvou kruhů a spojovací části (Lurija, 1973). Za zrakovou agnozii předmětů mohou odpovídat léze některých oblastí zrakové kůry.

@Obr. 4.28 (Obr. 4.28): Simultánní agnozie

Díváte-li se na obrázek, spatříte, že se na něm překrývají různé předměty. (Těmto vyobrazením se říká Poppelreutherovy obrázky - pozn. překl.) Lidé postižení simultánní agnozií rozliší vždy jen jeden z nich (a). Na druhé straně však ani člověk s nepostiženou zrakovou percepcí nedokáže simultánně vnímat oba objekty na reverzibilních obrázcích (b).@@

Poškození spánkové kůry může být příčinou simultánní agnozie (simultagnosia), při níž nejsou nemocní schopni věnovat ve stejném okamžiku pozornost více než jednomu předmětu. Kdybyste trpěli simultánní agnozií a dívali se na obrázek 4.28a, nespatřili byste všechny vyobrazené předměty. Pravděpodobně byste zmínili kladivo, nikoli další objekty (M. Williams, 1970). Při prostorové agnozii (spatial agnosia), která bývá důsledkem poškození temenních laloků mozku, se pacienti obtížně vyrovnávají s nároky svého každodenního prostředí. Pacient stižený prostorovou agnozií se může ztratit ve vlastním bytě, cestou do známého místa bloudí, přestává poznávat i nejznámější dominanty (např. všeobecně známé budovy v místě, kde žije). Tito nemocní mívají rovněž obtíže s kreslením souměrných rysů souměrných předmětů (Heaton, 1968). Prozopagnozie (má vztah k poškození pravého spánkového laloku) se projevuje těžkou poruchou poznávání lidských tváří. Prozopagnostický nemocný nemusí být schopen rozeznat v zrcadle vlastní tvář. Nadto existují krajně vzácné případy prozopagnostických pacientů, kteří nepoznávají lidské tváře, ale tváře svých domácích zvířat poznávají, z čehož plyne, že tato porucha je vysloveně specifická pro poznávání lidských tváří (McNeil a Warrington, 1993).[2] Uvedená fascinující porucha je důvodem rozsáhlého výzkumu mechanismu identifikace tváří. Stala se jednou z priorit výzkumu zrakové percepce (Damasio, 1985; Farah, Levinson a Klein, 1995; Farah, Wilson, Drain a Tanaka, 1995; Haxby, Ungerleider, Horwitz, Maisog, Rappaport a Grady, 1996).

Tento druh krajní specificity poruchy vedl k otázce specializace. Přesněji řečeno: Existují vymezená centra zpracování neboli moduly specializované pro řešení jednotlivých percepčních úloh? Tato otázka přesahuje rozdělení percepčních procesů do rozličných senzorických modalit (např. rozdělení zrakové a sluchové percepce). Modulární procesy jsou procesy zaměřené na řešení zvláštních úkolů, ať už se jedná pouze o zrakové procesy (např. percepci barev), nebo o integraci zrakového a sluchového vnímání (jako je tomu v některých stránkách řečové percepce, viz kap. 10). Jerry Fodor, vlivný moderní filozof, věnoval vymezení nutných vlastností modulárních procesů celou knihu. Modulární vlastnosti nějakého procesu jsou vymezeny následujícími vlastnostmi:

a) moduly pracují rychle a pro výkon funkce je jejich činnost nutná;

b) moduly typicky mají mělký výstup (shallow output, tj. dávající jen základní kategorizace) při současně omezeném centrálním přístupu (limited central access) k procesům probíhajícím v modulu (tedy modul není ovlivnitelný vědomou pozorností);

c) moduly jsou doménově specifické, to znamená, jemně vyladěné ve vztahu k druhům informace, jež zpracovávají za současného neformálního odloučení (informal encapsulation) od jiných modulů a kognitivních procesů;

d) moduly jsou podporovány stabilními neuronálními architekturami (fixed neuronal architectures), při jejich poškození se tudíž projeví charakteristická porucha chování.

Máme-li tedy považovat percepci tváří za skutečně modulární proces, jsou nutné další doklady pro doménovou specificitu a neformální odloučení. To znamená, že s percepcí tváří nesmějí interferovat jiné percepční procesy, ty jí nadto nesmějí ani přispívat, ani s ní sdílet informace. Neurologický základ prozopagnozie kromě toho není dobře znám a vyžaduje další propracování před tím, než bude možné o neuronální architektuře poznávání tváří říci něco definitivního.

Kognitivní psychology sice upoutává skutečnost, že je malý počet lidí stižen prozopagnozií, daleko více je však fascinuje skutečnost, že většina lidí prozopagnostických není. Jak poznáte svou matku nebo svého nejlepšího přítele? Jak kromě toho rozpoznáte podstatně jednodušší a méně dynamické tvary a tvarová uspořádání písmen a slov v této větě? Tato kapitola se zabývala jen několika málo z mnoha stránek percepce zajímajících kognitivní psychology. Předmětem zvláštního zájmu jsou kognitivní procesy, jejichž prostřednictvím vytváříme mentální reprezentace svých počitků. K tomu používáme předchozí znalosti, úsudky a specializované kognitivní operace, které dodávají našim počitkům smysl. Kognitivní psychology rovněž zajímá, jak si vnímané informace zapamatujeme. Otázky spjaté s pamětí probíráme v dalších dvou kapitolách.

#SHRNUTÍ

1. Jak to, že vnímáme stabilní předměty v prostředí, které je zdrojem proměnlivé stimulace? Percepční zkušenost zahrnuje čtyři prvky: vzdálené (distální) objekty, informační médium, proximální stimulaci a percepční objekty. Základním problémem percepce je trvalost vjemů, neboť proximální stimulace se trvale proměňuje v souvislosti s variabilní povahou prostředí a fyziologickými procesy, jejichž úkolem je překonat senzorickou adaptaci.

Percepční stálost (např. stálost velikosti a tvaru) je výsledkem činnosti našeho systému vnímání. Tyto výsledky mají sklon být konstantní i v případě, že se podněty zaznamenávané našimi smysly mění. Některé percepční konstanty mohou být kontrolovány tím, co víme o světě (např. naším očekáváním toho, jak obvykle vypadají pravoúhlé struktury). Jiné percepční konstanty jsou rovněž ovlivňovány konstantními (invariantními) vztahy mezi objekty v jejich zevním prostředí.

Jeden z důvodů umožňujících vnímat trojrozměrný prostor souvisí s využíváním binokulárních prostorových podnětů (binocular depth cues), např. binokulární disparity (dané tím, že každé naše oko dostává poněkud odlišný obraz téhož objektu, na který se díváme) a binokulární konvergence (dané stupněm, o který se naše oči musí vzájemně stočit dovnitř, jakmile se k nám nějaký objekt blíží). Při rozlišování prostorové hloubky rovněž pomáhají monokulární prostorové podněty, např. gradienty povrchového uspořádání (texture gradients), relativní velikost, interpozice, lineární perspektiva, vzdušná perspektiva, výška v rovině obrazu a pohybová paralaxa. Jednou z prvních teorií vysvětlujících vnímání tvarů a jejich uspořádání byl gestaltismus. Gestaltistický zákon pregnance vedl k formulaci několika principů vnímání tvarů (např. princip vnímání tvaru vůči pozadí, princip blízkosti, podobnosti, „uzavírání“ a symetrie), které popisují, jak percepčně seskupujeme různé druhy předmětů a jejich částí.

2. Dva základní pohledy vysvětlující percepci. Vnímání, soubor procesů, jejichž prostřednictvím poznáváme a organizujeme podněty z prostředí a zároveň jim dodáváme smysl, můžeme nahlížet ze dvou odlišných teoretických perspektiv: „odspodu vzhůru“ jako přímou percepci, nebo „shora dolů“ - konstruktivní percepci. Teorie konstruktivní (neboli inteligentní) percepce dokazuje, že vnímající subjekt v podstatě konstruuje čili tvoří podnět, který přijal, a užívá při tom předchozí znalosti i kontextové informace, stejně jako senzorické informace. Teorie přímé percepce tvrdí, že veškeré informace nutné k vnímání jsou obsaženy v senzorickém vstupu (např. v sítnici).

Třemi hlavními skupinami teorií „odspodu vzhůru“ jsou teorie šablon, teorie prototypů a teorie korelace znaků. Jisté doklady pro teorie korelace znaků přinesly neurofyziologické práce, které v mozku našly „detektory znaků“. Zdá se, že lze mapovat různé druhy korových neuronů do specifických receptivních polí sítnice. Rozličné korové neurony odpovídají na různé znaky, např. na čárky nebo úhly, které mají určitou prostorovou orientaci. Zraková percepce je patrně dána třemi úrovněmi složitosti korových neuronů - každá tato úroveň složitosti je postupně ve vztahu ke vstupující informaci vzdálenější. Další teorie „odspodu vzhůru“, a to teorie poznávání na základě složek (recognition-by-components, RBC), vymezuje množiny znaků týkajících se percepce tvarů a jejich uspořádání specifičtěji. Teorie „odspodu vzhůru“ sice vysvětlují některé stránky percepce tvarů a jejich uspořádání, jiné stránky tohoto procesu vyžadují aspoň nějakou míru zpracování percepční informace shora dolů. Tyto přístupy např. lépe, nicméně neúplně vysvětlují jevy, jako je efekt souvislosti (kontextu), včetně efektu nadřazenosti objektu a efektu nadřazenosti slova.

Alternativa k oběma zmíněným skupinám teorií říká, že vnímání může být složitější, než tvrdili zastánci teorie přímé percepce, nicméně percepce může zahrnovat efektivnější využití smyslových dat, než se domnívali zastánci teorie percepce jako konstrukce. Například výpočetní teorie percepce dokazuje, že mozek vypočítává trojrozměrné modely prostředí, které vycházejí z informace dané dvourozměrnými senzorickými receptory v našich sítnicích.

3. Interakce procesů percepce s poznávacími procesy v průběhu čtení. Obtíže, kterými trpí jedinci stižení dyslexií, často mají vztah k percepčním aspektům čtení. Čtení je založeno na dvou základních procesech: a) lexikální procesy, jejichž součástí je oční fixace a lexikální přístup; b) procesy chápání.

4. Co se děje, když lidé s normálním zrakovým čitím nedokážou vnímat zrakové podněty? Agnozie, které obvykle vznikají v souvislosti s poškozením mozku, jsou poruchy percepce obrazců - tvarů a jejich uspořádání. Pacienti neumí dobře rozpoznávat předměty ve svém zorném poli bez ohledu na nepoškozené vidění. Nemocní stižení zrakovou agnozií pro předměty sice vidí všechny části zrakového pole, ale objekty, které v něm jsou, jim nic neříkají. Lidé postižení simultánní agnozií nejsou schopni věnovat v jedné chvíli pozornost více než jednomu předmětu. Lidé s prostorovou agnozií jsou stiženi těžkými obtížemi v chápání vztahů mezi svým tělem a prostorovým uspořádáním světa kolem sebe, ve stejném smyslu je postiženo i jejich chování. Osoby stižené prozopagnozií jen velmi obtížně poznávají lidské tváře včetně své vlastní. Tyto poruchy vedou k otázce, zda jsou, nebo nejsou specifické percepční procesy modulární, tedy specializované na řešení některých úloh.

#PŘEMÝŠLENÍ O MYŠLENÍ

1. Stručně popište podněty monokulárního a binokulárního prostorového vidění uvedené v této kapitole.

2. Popište teorie percepce „odspodu vzhůru“ a “shora dolů“.

3. Jak mohou přispět poruchy percepce typu agnozie k pochopení percepčních procesů?

4. Porovnejte a zároveň uveďte do kontrastu gestaltistický pohled na percepci tvarů, Marrovu výpočetní teorii a teorie tvorby časoprostorových hranic.

5. Vymyslete pokus, který by ilustroval jev percepční stálosti.

6. Vymyslete pokus, jenž by ověřoval teorii vnímání obrazců založenou jednak na porovnávání prototypů, jednak na korelaci znaků.

7. Které praktické rady usnadňující čtení a vycházející z kapitoly o čtení v této knize byste dali člověku stiženému obtížemi při čtení?

#Doporučená literatura

Anderson, R. C., Pichert, J. W. (1978). Recall of previously unrecallable information following a shift in perspective. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 17, 1-12. Tento článek dokládá, jaký význam pro učení mají mentální sety. Informace se učíme dobře úměrně perspektivě, se kterou se je učíme.

Biederman, I. (1987). Recognition-by-components: A theory of human image understanding. Psychological Review, 94, 115-147. Tento dobře známý článek poskytuje přehled Biedermanovy teorie poznávání předmětů prostřednictvím základních percepčních složek, které Biederman pojmenoval „geony“.

Farah, M. J. (1990). Visual agnosia: Disorders of object recognition and what they tell us about normal vision. Cambridge, MA: MIT Press. Provokativní čtivý přehled míry, s níž zkoumání populace pacientů, v tomto případě vizuálních agnostiků, napomáhá porozumět normální funkci.

Palmer, S. E. (1992). Modern theories of Gestalt perception. In Humphreys, G. W. (ed.). Understanding vision: An interdisciplinary perspective: Readings in mind and language, 39-70. Oxford, England, Blackwell. Modernizovaný, rozšířený současný popis gestaltistických idejí, uvádějící do vztahu gestaltistický přístup na jedné straně k neuropsychologickému výzkumu, na straně druhé k modelům percepce založeným na neuronálních sítích.

Literatura v češtině

Koukolík, F. (2002): Poznávání a agnozie. In: Lidský mozek. Praha: Portál.

Pokorná, V. (2001): Teorie a náprava vývojových poruch učení a chování. Praha: Portál.

Švancara, J. (1994): Úvod do kognitivní psychologie. Brno, MU.

Vágnerová, M. (2001): Percepční testy. In: Svoboda, M. a kol.: Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha, Portál.