Pozornost a vědomí

Pozornost a vědomí

William James, Základy psychologie:

(Pozornost) je jasné a živé zaměření mysli na jeden z několika zdánlivě současně probíhajících myšlenkových řetězců nebo sledovaných předmětů  znamená, že se od některých věcí vzdálíme proto, abychom se účinněji mohli věnovat jiným.

Výše uvedená úloha vám mohla připadat nesnadná, nicméně řešitelná. Co dělá tento úkol obtížným, leč řešitelným? Pozornost je nástroj, jehož prostřednictvím aktivně zpracováváme omezené množství informace z obrovské zásoby údajů v dlouhodobé paměti, jakož i informací dopadajících na naše smyslové systémy, případně informací pocházejících z dalších kognitivních procesů. Součástí mechanismu pozornosti jsou jak vědomé, tak nevědomé procesy. Byť si např. dokážete z paměti kdykoli vybavit, kde jste spávali, když vám bylo deset let, patrně tento poznatek neužíváte aktivně příliš často. Přestože máte k dispozici velké množství smyslových informací (právě v této chvíli např. ze svého těla i ze svého periferního vidění), dáváte v každém okamžiku pozor, aby jejich množství bylo omezené (obr. 3.1). Nadto mohou obsahy mechanismu pozornosti být, ale i nebýt součástí vědomí.

@Obr. 3.1 (Obr. 3.1): Pozornost

Pozornost slouží jako prostředek pro soustředění omezených mentálních zdrojů na informace a kognitivní procesy, které jsou v dané chvíli nejvýznamnější.@@

Být nositelem procesů pozornosti má řadu výhod. Laici i kognitivní psychologové se shodují v mínění, že naše mentální zdroje mají patrně přinejmenším nějaké meze, a dále v názoru, že existují meze co do množství informací, na něž můžeme své mentální zdroje v jednotlivých okamžicích soustředit. Pozornost coby psychologický jev dovoluje užívat naše omezené mentální zdroje uvážlivě. Přitlumíme-li vliv řady podnětů plynoucích ze zevního světa (počitky) i ze světa vnitřního (vzpomínky a myšlenky), můžeme se plně věnovat podnětům, které nás zajímají. Toto soustředění zvyšuje pravděpodobnost rychlé a přesné odpovědi na zajímavé podněty. Prohloubená pozornost rovněž razí cestu paměťovým procesům. Informace, jimž jsme věnovali pozornost, si zapamatujeme s vyšší pravděpodobností než informace, které jsme ignorovali.

Vědomí má k orientované pozornosti bezprostřednější vztah: zahrnuje jak pocit, že si něco uvědomujeme, tak obsah toho, co si uvědomujeme - část tohoto obsahu může být pod prahem pozornosti. Z toho plyne, že vědomí a pozornost jsou množiny, které se překrývají. V jisté době měli psychologové za to, že je pozornost s vědomím totožná. V současnosti však psychologové zjistili, že část aktivního zpracovávání senzorických, zapamatovávaných i kognitivních informací probíhá bez vědomé pozornosti. Napsat kupř. své vlastní jméno v této fázi života vědomou pozornost nevyžaduje. Dokážete je napsat a přitom se vědomě věnovat jiné činnosti. Pokud byste však byli plně v bezvědomí, své jméno byste napsat nedovedli.

Výhody pozornosti jsou zvláště zřejmé, uvažujeme-li o mechanismech vědomé pozornosti. Vědomá pozornost kromě toho, že přispívá k celkové hodnotě pozornosti, slouží v kauzalitě poznávacích funkcí třem účelům: a) sleduje naše interakce se zevním prostředím, udržuje povědmí o tom, jak se nám daří přizpůsobovat se situaci, v níž jsme; b) propojuje naši minulost (vzpomínky) s naší přítomností (počitky), čímž dává zkušenostem pocit souvislosti, jenž by mohl být základem pocitu osobní identity; c) řídí, kontroluje a plánuje naše budoucí akce založené na informacích plynoucích jednak ze sledování přiměřenosti našeho přizpůsobení, jednak z vazeb mezi vzpomínkami na minulost a současnými počitky.

#Předvědomé zpracování informací

Část údajů, které jsou v nějakém okamžiku mimo naši vědomou pozornost, může být přesto užita přinejmenším kognitivními procesy nebo i vědomím. Informace, jež je v daném okamžiku mimo naši vědomou pozornost a kterou dokážou kognitivní procesy užít, existuje v předvědomé úrovni vědomé pozornosti. Předvědomá informace zahrnuje uložené vzpomínky, jež v dané chvíli nepoužíváme, nicméně je dokážeme ve chvíli potřeby vyvolat. Jste-li kupř. vybídnuti, umíte si vzpomenout, jak vypadá vaše ložnice. Na druhé straně je zřejmé, že o své ložnici vědomě po celou dobu nepřemýšlíte (pokud nejste do krajnosti unaveni).

Přesunout počitky z předvědomí do vědomé pozornosti je rovněž možné. Byli jste si, například, před tím, než jste četli tuto větu, jasně vědomi počitků ze své pravé nohy? Pravděpodobně nikoli. Tyto počitky však pro vás byly dostupné.

Jak jsme schopni zkoumat jevy, které jsou v daném okamžiku mimo naši vědomou pozornost? Tento problém psychologové vyřešili studiem jevu zvaného priming (doslovně podněcování, povzbuzování). V jeho průběhu je zpracování jistého druhu podnětů facilitováno (usnadněno) předchozím předvedením stejných nebo podobných podnětů. Někdy jsme si takových podnětů vědomi (v tuto chvíli jste např. podněcováni ke čtení popisu studií, které se primingem zabývají). K primingu však dojde i v případech, kdy je tento druh podnětu prezentován způsobem, jenž jeho vstup do vědomé pozornosti nedovoluje - podnět je např. prezentován s příliš nízkou intenzitou, s nadmíru velkým šumem pozadí (to znamená, že od něj odvádí pozornost příliš velký počet dalších podnětů), případně příliš krátce na to, aby jej vědomá pozornost zaznamenala. Anthony Marcel (1983b; viz též 1983a) kupř. v řadě studií zkoumal zpracovávání podnětů, které byly na to, aby je zaznamenala vědomá pozornost, předváděny příliš krátce. V průběhu těchto pokusů byla pokusným osobám zrakově prezentována slova, a to velice krátce, po dobu milisekund. Každé z nich bylo poté překryto zrakovou maskou. Ta výběrově blokuje zobrazení slova na sítnici (což je zadní vnitřní povrch oka obsahující čidla pro vidění). Marcel předváděl slova v tak krátkých časových úsecích (20-110 milisekund), že si mohl být jist, že je účastníci pokusu vědomě nerozliší. Jestliže byly pokusné osoby požádány, aby odhadly, která slova viděly, byl jejich odhad náhodný.

K jednom z těchto experimentů Marcel vyšetřovaným osobám předvedl skupiny slov, která bylo možné roztřídit do různých kategorií (např. noha - část těla, borovice - rostlina). V daném pokusu byla k primingu užita slova s více než jedním významem (např. oko coby orgán těla i díra ve svetru nebo síti). V jedné části pokusu si byly pokusné osoby vědomy, že podnět užitý k primingu má dva významy. Podnět však, zdá se, aktivoval mentální dráhu určenou jen jednomu z těchto významů. To znamená, že jeden ze dvou významů slova fungoval coby priming, facilitoval (urychlil) následnou klasifikaci slova, které k němu mělo vztah. Druhý z obou významů však vykazoval jistý druh negativního primingu - inhiboval (zpomaloval) klasifikaci následného slova, které k podnětu nemělo vztah. Jestliže bylo slovo oko prezentováno natolik dlouho, že si účastník pokusu uvědomoval, že je vidí, pak toto slovo buď facilitovalo, nebo inhibovalo slovo tvář, což však záleželo na tom, zda je pokusná osoba asociovala se slovem tvář, nebo se slovem síť. Jakmile si byla pokusná osoba vědoma, že viděla slovo oko, aktivovala se mentální dráha jen pro jeden z jeho významů. Mentální dráha pro druhý význam byla inhibována. Naproti tomu byla-li prezentace slova oko natolik krátká, že si pokusná osoba neuvědomila, že slovo oko spatřila, aktivovala, zdá se, oba jeho významy. Tím facilitovala následnou klasifikaci. V tomto případě proběhl priming pro oba významy slova.

Jiným příklad možného primingu a předvědomého zpracovávání informací byla studie popsaná coby test intuice - užila „dyádu triád“ úloh (Bowers, Regehr, Balthazard a Parker, 1990). Testovaným osobám byly ukázány páry neboli dyády trojčlenných slovních skupin (triády). Jedna z triád slov v každé dyádě vykazovala možnou vzájemnou souvislost významů užitých slov (neboli byla koherentní), další byla seskupení náhodně volených slov, která vzájemný vztah neměla. Například slova ve skupině A, což byla koherentní triáda, mohla znít hrací, kreditní, zdravotní. Slova ve skupině B mohla být ještě, strany, hudba. Pokusným osobám byly nejprve předvedeny dvě triády, poté jim byly předvedeny různé možnosti volby čtvrtého slova, které mělo k daným triádám vztah. Pak byly testované osoby dotázány: a) která z triád byla koherentní a měla vztah ke čtvrtému slovu; b) které čtvrté slovo má vztah ke koherentní triádě. V předchozím případě bylo možné ke slovům ve skupině A přidat čtvrté slovo, a to karta (hrací, kreditní, zdravotní). Slova ve skupině B tento vztah neměla.

I v případech, v nichž probandi nebyli s to pro daný pár triád určit čtvrté, jednotící slovo, byli tázáni, která triáda je koherentní. Koherentní skupinu slov určovaly pokusné osoby s nenáhodnou četností i v těchto případech. Patrně měly nějaký druh předvědomé informace, která je vedla spíše k výběru jedné než druhé triády, bez ohledu na to, že nebyly vědomě schopny určit slovo, které koherentní triádu slučovalo.

Dostat předvědomou informaci do vědomé pozornosti však nemusí být nic snadného. Většina z nás např. dobře zná jev, jemuž se říká mít něco na jazyku (tip-of-the tongue phenomenon), kdy se snažíme vybavit si něco, o čem víme, že to musíme mít v paměti, nicméně se nám to nedaří vybavit. Psychologové se snažili vymyslet pokusy, které by tento jev měřily tím, jak velký podíl jsou lidé s to získat z informace, o níž se zdá, že uvízla někde na předvědomé úrovni. V jedné z těchto prací (Brown a McNeill, 1966) nejprve testované osoby uslyšely velký počet encyklopedických definic. Poté byly vyzvány, aby určily označující pojem. (Je to jako hledat slovo do křížovky na základě legendy.) Podnětem mohlo být např. slovní spojení: „ nástroj užívaný navigátory k měření úhlu mezi nebeským tělesem a horizontem“.

Vyšetřovaným osobám, které nebyly schopny si vybavit označující slovo, ale měly za to, že je znají, byly poté položeny různé doplňující otázky - např. měly určit první písmeno tohoto slova, počet jeho slabik, jeho přibližné znění. Probandi na tyto otázky často odpovídali přesně. Byli např. schopni říci, že slovo označující výše zmíněný nástroj začíná písmenem s, má dvě slabiky a zní podobně jako sextet. Některé testované osoby poté zjistily, že hledané slovo je sextant. Tyto výsledky dokládají, že některé druhy předvědomé informace jsou mechanismům pozornosti dostupné i v případě, že vědomému přemýšlení dostupné nejsou.

Předvědomé vnímání bylo rovněž pozorováno u lidí, kteří mají poškozené některé části zrakové kůry. V typických případech mají tito lidé v odpovídajícím místě výpad zorného pole, jsou v něm slepí. U některých z nich byl prokázán blindsight (doslovně vidění slepých) čili stopy schopnosti zrakově vnímat i v této slepé části zorného pole. Když byli nuceni ve „slepé“ části pole odhadnout druh podnětu, správně, s nenáhodnou pravděpodobností, odhadovali polohu i směr pozorovaných předmětů (Weiskrantz, 1994). A podobně - když byli tito lidé nuceni po předmětech umístěných ve slepé části zorného pole sáhnout, pak „korově slepé pokusné osoby  předem přiměřeně uzpůsobily ruku velikosti, tvaru, orientaci a prostorovému umístění daného předmětu ve slepé části zorného pole“; na druhé straně nebyly pokusné osoby schopny v této souvislosti volního chování, např. sáhnout pro sklenici vody umístěné ve slepé části zorného pole, a to ani tehdy, když měly žízeň (Marcel, 1986, s. 41). Zdá se, že zpracování jisté části zrakových informací probíhá i tehdy, když si pokusné osoby zrakové počitky neuvědomují.

Uvedené příklady dokládají, že mimo vědomou pozornost může probíhat aspoň část kognitivních procesů. Vypadá to, že jsme s to pociťovat, vnímat, a dokonce i odpovídat na řadu podnětů, které do naší vědomé pozornosti nikdy nevstupují (Marcel, 1983a). Jaké druhy procesů vyžadují a nevyžadují vědomou pozornost?

#Porovnání řízených (kontrolovaných) a automatických procesů

Řadu kognitivních procesů lze třídit podle toho, zda vědomou pozornost vyžadují, nebo nevyžadují (Schneider a Shiffrin, 1977; Shiffrin a Schneider, 1977). Automatické procesy vědomou kontrolu nevyžadují. To znamená, že automatické procesy vykonáváme z valné části bez vědomé pozornosti (i když si můžeme uvědomovat, že je vykonáváme). Tyto procesy vyžadují jen málo nebo žádné úsilí, nevyžadují ani záměr. Probíhají paralelně (to znamená, že řada činností probíhá souběžně nebo přinejmenším bez zvláštního pořadí), nadto probíhají poměrně rychle. Kontrolované (řízené) procesy jsou naproti tomu nejen přístupné vědomé kontrole, dokonce ji vyžadují. Činnosti tohoto druhu probíhají sériově (po částech, časově viděno krok za krokem). Jejich výkon vyžaduje poměrně dlouhou dobu (přinejmenším v porovnání s automatickými procesy).

Michael Posner a Charles Snyder (1975) popsali tři znaky automatických procesů: z definice plyne, že automatické procesy probíhají mimo vědomí, jsou nezáměrné a vyžadují jen malou míru pozornosti. Odlišný pohled na pozornost uvažuje o kontinuu procesů, které jsou na jedné straně zcela automatické, na straně druhé zcela kontrolované. Počet kontrolovaných procesů je však natolik velký a nadto jsou tyto procesy natolik rozmanité, že je obtížné charakterizovat je všechny stejným způsobem (Logan, 1988). Podobné obtíže se objevují při vymezení automatických procesů. Některé z nich do vědomé pozornosti nelze uvést, a to bez ohledu na míru užité námahy (příkladem je priming, předvědomé zpracovávání informací, viz výše). Jiné automatické procesy (vázání tkaniček na botách) záměrně řídit lze, byť se tento druh kontroly v takových případech užívá jen minimálně. O krocích, které probíhají v průběhu mnoha druhů automatického chování, uvažujeme jen vzácně. Automatické druhy chování nevyžadují vědomé rozhodování, které svaly napneme nebo co provedeme. Příkladem je vytáčení známého telefonního čísla nebo řízení auta do známého místa. Na druhé straně lze tyto procesy poměrně snadno vědomě kontrolovat, stejně jako uvést do vědomé pozornosti. (Tabulka 3.1 shrnuje znaky kontrolovaných procesů v porovnání s procesy automatickými.)

Tab. 3.1: Porovnání řízených a automatických procesů

Řada automatických procesů ve skutečnosti začíná jako procesy kontrolované (řízené) - automatizují se až po nějaké době. Řízení auta je např. zpočátku kontrolovaný proces. Jakmile jednou řízení zvládneme, stane se za obvyklých okolností automatickým procesem (na známých vozovkách, za dobrého počasí, při malé hustotě provozu). Podobně je tomu, učíme-li se mluvit cizím jazykem. Zprvu překládáme ze svého rodného jazyka slovo za slovem, nakonec však začneme v druhém jazyce myslet. Tento druh myšlení umožňuje obejít střední stupeň „překládání“, dovoluje mluvit automaticky. Svou vědomou pozornost pak můžeme obrátit spíše než k tomu, jak mluvíme, k obsahu toho, co říkáme. Podobný přesun vědomé kontroly k automatickému zpracovávání se vyvíjí v době, kdy se učíme číst.

Patrně jste si všimli, že dovednosti, které jste se naučili v dětství (např. zavazování tkaniček u bot, jízda na kole nebo čtení), jsou automatizovány podstatně víc a zároveň jsou méně přístupné vědomé pozornosti než dovednosti, které jste zvládli později. Obecně platí, že nověji získané rutinní dovednosti jsou pro vědomou pozornost přístupnější, zároveň je míra jejich automatizace nižší. Proces, v jehož průběhu se nějaká činnost mění z činnosti vysoce vědomé na poměrně automatickou, je automatizace (neboli proceduralizace). Na základě vlastní zkušenosti jste si zřejmě uvědomili, že automatizace je výsledkem početného opakování akce (LaBerge, 1975, 1976, 1990; LaBerge a Samuels, 1974).

Jak se kontrolované procesy automatizují? Rozšířený názor říká, že se při opakování akce stanou její jednotlivé kroky efektivnějšími. Lidé postupně kombinují jednotlivé namáhavé kroky do integrovaných součástí, ty se dále slučují, až je nakonec celý proces spíše než souborem jednotlivých kroků vysoce integrovaným celkem (např. J. R. Anderson, 1983; LaBerge a Samuels, 1974). Podle tohoto hlediska lidé konsolidují jednotlivé oddělené kroky do jedné operace, která vyžaduje jen málo nebo žádné kognitivní zdroje, např. klade minimální nároky na pozornost nebo pracovní paměť (krátkodobá paměť s omezenou kapacitou obsahující pouze ty informace, které se bezprostředně užívají při právě probíhající kognici). Tento pohled na automatizaci dokládá i jedna z prvních prací, které se zabývaly automatizací (Bryan a Harter, 1899). Práce zkoumala, jakým způsobem telegrafisté postupně automatizují příjem a vysílání zpráv (v Morseově abecedě). Noví zaměstnanci nejprve automatizovali vysílání jednotlivých písmen, potom začali automatizovat vysílání slov, frází a poté dalších skupin slov.

Odlišné vysvětlení, jemuž se říká „teorie připravených (hotových, rychle použitelných) příkladů nebo případů“ (instance theory), navrhl Gordon Logan (1988). Má za to, že se automatizace vyvíjí tím způsobem, že postupně shromažďujeme učením velkou zásobu jednotlivých specifických odpovědí na specifické podněty. Jestliže se např. dítě učí sčítat nebo odečítat, pak užívá obecný postup - počítání (třeba kuliček na počítadle) - pro zpracování jednotlivých dvojic čísel. Opakováním se dítě postupně učí vztahu jednotlivých dvojic konkrétních čísel. Nakonec si dítě dovede vybavit z paměti specifické odpovědi na specifické kombinace čísel, i když se podle potřeby dokáže vrátit k obecnému pravidlu (počítání). Podobně je tomu, učíme-li se řídit. Nakupené množství specifických zkušeností tvoří databázi, ze které si je řidič schopen rychle vybavit specifické postupy odpovídající na jednotlivé podněty (např. na protijedoucí auta nebo na světla semaforu). Předběžné výsledky ukazují, že Loganova teorie příkladu lépe vysvětluje specifické odpovědi na specifické podněty (např. aritmetické operace), zatímco dosud převládající teorie popsaná v předešlém odstavci pravděpodobně lépe vysvětluje obecnější odpovědi, které se týkají automatizace (Logan, 1988).

@Obr. 3.2 (Obr. 3.2): Křivka postupného zpomalování

Míra zdokonalování vykazuje zpomalování ve vztahu k míře procvičování. Křivka zpomalení přičítaná míře procvičování se podobá křivce, která je na obrázku. Ukazuje, že se učení zpomaluje úměrně tomu, jak jeho objem roste až do doby, kdy se ustaví na stabilní úrovni.@@

Vliv procvičování na automatizaci popisuje křivka postupného zpomalování, z níž plyne, že na počátku je vliv procvičování značný (křivka popisující zlepšování výkonu stoupá strmě), později vliv procvičování postupně klesá a rozdíly ve stupni automatizace jsou stále menší (na grafu vyobrazujícím zlepšování výkonu se křivka vyrovnává; viz obr. 3.2). Je zřejmé, že automatizace kontroluje známé, procvičené úlohy, zatímco relativně nové úkoly jsou záležitostí kontrolovaných procesů. Většina automatických procesů se nadto týká relativně snadných úloh. Nejtěžší úlohy sice vyžadují kontrolované procesy, na druhé straně s dostatečnou praxí se automatizuje i řada krajně složitých úloh (např. čtení). Vysoce automatizované druhy chování vyžadují jen malé úsilí či malou vědomou kontrolu, takže současně zvládneme i větší počet automatizovaných procesů, ale jen vzácně jsme s to zabývat se více než jedním namáhavým druhem kontrolované činnosti. Automatické procesy vědomou kontrolu sice nevyžadují, nicméně jsou vědomě kontrolovatelné. Naučenou artikulaci (mluvení) nebo psaní na stroji dokážeme zastavit téměř okamžitě na základě signálu či zpozorujeme-li chybu. Na druhé straně automatický výkon naučených dovedností může vědomá kontrola narušovat. Zkuste jet na kole a vědomě přitom sledovat každý svůj pohyb.

Současný kognitivní psycholog Donald Norman (1976) zdůrazňuje význam automatizace různých bezpečnostních postupů zejména u lidí ve vysoce rizikových povoláních (např. pilotů, potápěčů nebo hasičů). Začátečníci si v průběhu potápěčského výcviku v bazénu obvykle stěžují na časté opakování bezpečnostních postupů (např. uvolňování zátěží u pasu). Výcvik tohoto druhu je však důležitý, začátečník na to přijde později. Zkušení potápěči dobře vědí o hodnotě automatického chování tváří v tvář možné panice, dostanou-li se v moři do situace ohrožující život.

Za některých okolností mohou automatické procesy zachránit život, za jiných okolností však mohou naopak život ohrozit (Langer, 1997). Ellen Langerová (1989) uvedla příklad toho, čemu říká bezmyšlenkovitost. V roce 1982 jistý pilot a druhý pilot letadla před startem rutinně kontrolovali funkce stroje. Bezmyšlenkovitě přešli signál oznamující, že je vypnuto zařízení odmrazující křídla. Tak tomu za obvyklých okolností má být - nikoli však za povětrnostních podmínek, do nichž se chystali startovat. Letadlo spadlo, o život přišlo 74 cestujících.

Pro většinu lidí má, naštěstí, bezmyšlenkovité užití automatických procesů méně katastrofální důsledky. Může se stát, že během cesty autem skončíme rovnou doma, místo abychom se předtím, jak jsme si předsevzali, zastavili v obchodě. Dokážeme si nalít sklenici mléka a poté postavit krabici s mlékem do příborníku místo do ledničky.

James Reason (1990) rozsáhle analyzoval lidské omyly a povšiml si, že se dají rozdělit na chyby a přehmaty. Chyby (mistakes) jsou omyly ve volbě toho, co jsme chtěli udělat, či ve volbě prostředků, jimiž jsme chtěli dosáhnout cíle. Přehmaty (slips) jsou omyly ve výkonu akcí, kterými jsme chtěli dosáhnout cíle. Příklad: Rozhodnete-li se, že se na zkoušku už nemusíte učit, takže záměrně při cestě na dlouhý víkend necháte učebnici doma - ale v průběhu zkoušky zjistíte, že jste se učit měli -, jde o chybu. Na druhé straně, jestliže jste byli pevně odhodláni si učebnici vzít a pořádně se v průběhu víkendu učit, přičemž jste učebnici ve spěchu před odjezdem zapomněli doma, šlo o přehmat. Chyby se obvykle týkají záměrných, kontrolovaných procesů. Přehmaty se často týkají procesů automatických (Reason, 1990).

Reason (1990) a Norman (1988) popsali několik druhů přehmatů (tab. 3.2). K přehmatům nejčastěji dojde: a) musíme-li se odchýlit od rutiny a automatické procesy nepřiměřeně překryjí záměrné, kontrolované procesy; b) dojde-li k přerušení automatického procesu - což je obvykle důsledek zevních událostí nebo informací, někdy však i důsledek niterných událostí, např. vysoce rozptylujících myšlenek. Ve většině situací automatické procesy značně pomáhají, šetří zbytečné soustředění pozornosti na rutinní úkoly, jejichž příkladem je vytáčení známého telefonního čísla nebo vázání tkaniček u bot. Je tedy nepravděpodobné, že bychom je zapomínali jen proto, abychom se vyhnuli příležitostným přehmatům.

Tab. 3.2: Přehmaty spjaté s automatickými procesy

Jak se dá zmenšit možnost záporných důsledků přehmatů? V každodenních situacích uděláme přehmat s menší pravděpodobností, jestliže se nám dostává přiměřená zpětná vazba z prostředí (např. krabice s mlékem je natolik vysoká, že se do příborníku nevejde, nebo spolujezdec poznamená: „Myslel jsem, že se chceš nejdřív zastavit v obchodě.“). Vytvoříme-li si užitečné zpětné vazby, snížíme pravděpodobnost poškozujících důsledků plynoucích z přehmatů. Norman si všiml, že zvláště užitečný druh zpětné vazby je dán donucující funkcí, která od vás něco vyžaduje (forcing function), což je jakýsi druh fyzikálního omezení, znesnadňujícího nebo znemožňujícího automatismus, jenž může vést k přehmatu. Například některé nové modely aut komplikují nebo zamezují řízení bez zapnutého bezpečnostního pásu. Lze si vytvořit své vlastní funkce tohoto druhu. Na volant si můžete umístit malou značku, která vám připomene, kde se máte zastavit, než dojedete domů. Před dveře si můžete položit nějakou věc, takže neodejdete, aniž byste si ji vzali.

V průběhu života automatizujeme bezpočet každodenních úkonů. Jedna z nejužitečnějších dvojic automatických procesů se objevuje už v prvních hodinách po narození: habituace a její komplementární protiklad - dishabituace.

#Habituace

V průběhu habituace (přivykání) si na nějaký podnět zvykáme a věnujeme mu stále menší pozornost. Opakem je dishabituace, při které nás změna známého podnětu (někdy je to dokonce velmi malá změna) přinutí, abychom si jej opět začali všímat. Oba procesy jsou automatické, nevyžadují vědomé úsilí a jsou dány relativní stabilitou a známostí podnětu. Jakýkoli znak podnětu, jenž se zdá odlišný nebo nový (neznámý), způsobí dishabituaci nebo sníží pravděpodobnost habituace. Dejme tomu, že studujete učebnici kognitivní psychologie, rádio přitom hraje instrumentální skladbu. Zpočátku vás hudba může rozptylovat, po chvíli si na ni zvyknete (proběhne habituace), takže ji sotva vnímáte. Jestliže se hlasitost zvuku náhle a značně změní, proběhne okamžitá dishabituace. Do této doby známý soubor zvuků, na který jste byli habituováni, je náhle neznámý a vstoupí do vaší pozornosti. Habituace není jen lidská vlastnost. Zjišťuje se u organismů tak jednoduchých, jako je měkkýš Aplysia (Castellucci a Kandel, 1976).

Většinou nevěnujeme žádné úsilí tomu, abychom přivykli (habituovali se) k podnětům z prostředí. I když však habituaci obvykle vědomě nekontrolujeme, učinit tak můžeme. V tomto směru je habituace součástí mechanismu pozornosti, která se odlišuje od fyziologického jevu zvaného senzorická adaptace. Ta není objektem vědomé kontroly, probíhá přímo ve smyslovém orgánu, nikoli v mozku. Senzorickou adaptaci nejsme schopni vědomě kontrolovat. Naproti tomu všimneme-li si něčeho, na co se habituujeme, můžeme to do jisté míry volně kontrolovat. Například nejsme s to přinutit se vědomě k tomu, abychom znovu cítili pach, na nějž se náš čich adaptoval. Přimět své zorničky vědomě k tomu, aby se adaptovaly - nebo neadaptovaly - na rozličnou míru světelného jasu, také nedokážeme. Habituaci naproti tomu vědomě kontrolovat dokážeme. Zeptá-li se nás např. někdo: Kdo hraje v této písničce na sólovou kytaru?, znovu začneme rozlišovat hudební pozadí. Tabulka 3.3 shrnuje některé další rozdíly mezi senzorickou adaptací a habituací.

Tab. 3.3: Rozdíly mezi senzorickou adaptací a habituací

Vnitřní proměnlivost podnětů a subjektivní míra nabuzení (aktivace) jsou některé z dalších faktorů ovlivňujících habituaci. Některé podněty jsou samy o sobě proměnlivější než jiné. Například hudební pozadí je samo o sobě zvukově proměnlivější než monotónní šum větráku. Ve vztahu k habituaci není relativní složitost podnětu (např. složité ornamenty orientálního přehozu v porovnání se šedivým kobercem) tak významná, jako je míra proměn podnětu v čase (např. pohyblivý sochařský artefakt znamená větší míru proměn než propracovaná, ale nepohyblivá socha). Proto je poměrně obtížné trvale se habituovat na časté proměny zvuků vycházejících z televizního přístroje (hlasy mluví velmi živě a s citovým důrazem).

Psychologové vyšetřují habituaci probíhající na fyziologické úrovni měřením stupně nabuzení (arousal). Nabuzení je míra fyziologické excitace, schopnosti odpovídat na podněty a připravenosti k akci v porovnání se základní úrovní. Nabuzení se často měří četností srdečních stahů (pulzem), úrovní krevního tlaku, elektrickou aktivitou mozku vyjádřenou záznamem EEG a dalšími fyziologickými znaky. Sledujeme-li kupř. delší dobu zrakový podnět, jenž se nemění, pak ve vztahu k tomuto podnětu aktivita našich neuronů (vyjádřená záznamem EEG) klesá (viz kap. 2). Chceme-li určit rostoucí míru nabuzení jako odpovědi na nový podnět, nebo naopak klesající míru nabuzení coby odpověď na skutečnost, že podnět známe, můžeme měřit jak neuronální aktivitu, tak fyziologické odpovědi (např. pulz). Psychologové řady specializací užívají fyziologické znaky habituace ke studiu širokého rejstříku psychologických odpovědí u lidí, kteří nejsou schopni slovně popsat, co se s nimi děje (např. kojenci a pacienti v kómatu). Fyziologické znaky habituace badateli říkají, zda dotyčný vůbec nějak rozlišuje proměny podnětu (např. změny jeho barvy, uspořádání, velikosti nebo tvaru) a které proměny to jsou.

Psychologové, kromě jiného, užili habituaci ke zkoumání zrakového rozlišování (tj. určování rozdílu mezi podněty) u kojenců. Nejdříve kojence na nějaký druh zrakového podnětu habituovali tak dlouho, až mu kojenci přestali věnovat pozornost. Pak je vystavili jen lehce odlišnému zrakovému podnětu, než byl ten, na který byli kojenci habituováni. Jestliže je kojenec schopen rozlišit rozdíl, nebude na nový podnět habituován (všimne si jej). Nebude-li kojenec schopen rozdíl rozlišit, bude se ve vztahu k němu chovat, jako by byl habituován.

Je jisté, že habituace dává systému pozornosti víc, než od něj dostává. Habituace sama o sobě nevyžaduje vědomé úsilí a potřebuje jen málo pozornostních zdrojů. Přestože od pozornosti nežádá téměř nic, procesům pozornosti výrazně pomáhá tím, že umožňuje pozornost přenést ze známých a relativně stabilních podnětů k podnětům novým a proměnlivým. O evolučním významu pozornosti lze vyslovovat domněnky. Systém pozornosti by bez habituace byl zatížen podstatně víc. Pokud bychom se nedokázali habituovat na známé podněty, bylo by naše fungování ve vysoce stimulujícím prostředí podstatně náročnější. Představte si, že se pokoušíte sledovat přednášku, a přitom nejste s to habituovat se na zvuk vlastního dechu, šelestění papírů a knih, jemné bzučení zářivek.[1]

Praktické uplatnění kognitivní psychologie

Habituace neprobíhá bezchybně. Začnete-li se v průběhu přednášky nebo při čtení učebnice nudit, jde o projev habituace. Vaše pozornost může začít putovat ke zvuku pozadí, můžete zjistit, že čtete jeden či dva odstavce, aniž byste si byli schopni vybavit, co jste četli. Naštěstí se můžete s nepatrným úsilím dishabituovat. Zde je několik tipů, jak překonávat negativní vlivy nudy:

1. Mezi odlišnými úlohami si dělejte přestávku nebo je střídejte. Nepamatujete-li si dva poslední odstavce textu, nastala chvíle na několikaminutovou pauzu. Vraťte se v textu zpátky, označte poslední místo, které si pamatujete, pak knížku odložte. Máte-li pocit, že je přestávka mařením vzácného času, dělejte chvilku něco jiného.

2. Čtete-li nebo posloucháte-li něco, dělejte si poznámky. Většina lidí to dělá - poznámky znamenají větší míru soustředění na látku, než přináší pouhý poslech nebo čtení. V případě nutnosti pište chvilku psacím, poté tiskacím písmem, to, co děláte, bude zajímavější.

3. Svou pozornost uzpůsobte tak, abyste zvýšili proměnlivost podnětů. Mluví přednášející donekonečna, takže v průběhu přednášky není přestávka? Všímejte si dalších stránek jeho chování, např. gest, která dělá rukama, nebo pohybů jeho těla, aniž byste ztratili ze zřetele obsah přednášky. Přerušte tok jeho řeči otázkou - již zdvižení ruky stačí, abyste změnili způsob, jímž přednášející mluví. Proměňte míru svého nabuzení. Selže-li vše ostatní, můžete se přinutit, aby vás obsah přednášky zaujal. Uvažujte o tom, jak byste jej užili v každodennosti. Někdy pomůže míru nabuzení změnit několik hlubokých vdechů, případně stačí na pár sekund zavřít oči.