Pozornost

Pozornost

#Detekce signálů

Habituace systému pozornosti pomáhá - tento systém však vykonává řadu dalších činností, než je pouhé odladění známých podnětů a vyladění podnětů nových. Vědomá pozornost má tři hlavní funkce: a) detekuje signály - sem spadá bdělost a schopnost vyhledávat, v jejichž rámci musíme určit, že se nějaký podnět objevil; b) je selektivní neboli výběrová - v tomto rámci zvolíme, kterým podnětům budeme pozornost věnovat a které budeme ignorovat; c) umožňuje dělení pozornosti - uvážlivě rozdělujeme pozornostní potenciál, který máme k dispozici, tak, abychom sladili provádění více než jedné úlohy v průběhu stejné doby. Uvedené tři funkce shrnuje tabulka 3.4. Každou z nich kognitivní psychologové studovali proto, aby jí porozuměli v co největší šíři, nadto z řady úhlů pohledu. V této části probereme detekci signálů.

Tab. 3.4: Čtyři hlavní funkce pozornosti

Které faktory přispívají ke schopnosti zjistit (detekovat), že nastaly významné události ve světě? Kognitivní psychologové se zajímají o to, jak lidé při zjišťování důležitých podnětů zkoumají prostředí. Pochopení této funkce pozornosti má bezprostřední praktický význam. Hlídka na zalidněné pláži, která sleduje plavce, musí být trvale bdělá. Jestliže jste někdy letěli v letadle, pak jste, podobně jako v předchozím případě, jistě postřehli, jak významné je, aby byla vysoce pozorná letová kontrola. Bdělost vyžaduje řada dalších povolání - příkladem je velký počet komunikačních systémů a systémů varování, stejně jako řízení téměř jakéhokoli provozu. Práce detektivů, lékařů a psychologů ve výzkumu rovněž žádá pozornost. Kromě toho, že musíme být v průběhu příjmu důležitých podnětů bdělí, musíme rovněž umět v tak rozmanitém souboru podnětů určit ty z nich, které jsou významnější. Za všech okolností musí být lidé natolik bdělí, aby detekovali význačný podnět, bez ohledu na další, rozptylující podněty a bez ohledu na dlouhá období, v nichž žádný podnět přítomen není.

#Jak detekujeme signály?

Teorie detekování signálů (signal-detection theory, SDT) uvádí čtyři možná vyústění pokusu o zjištění přítomnosti signálu čili cílového podnětu (tab. 3.5): zásah (také zvaný „správně pozitivní“), kdy přítomnost cíle určíme správně; falešný poplach (zvaný rovněž „falešně pozitivní“), kdy mylně určíme, že podnět je přítomen, ve skutečnosti však přítomen není; omyl (zvaný též „falešně negativní“), při němž nesprávně přítomnost podnětu neurčíme, ve skutečnosti však podnět přítomen je; a konečně správné zamítnutí (zvané též „správně negativní“), při němž správně určíme, že podnět není přítomen, což v tomto případě odpovídá skutečnosti. Zda je cílový podnět přítomen, nebo nepřítomen, se obvykle určuje obtížně. Soudíme na základě neúplných informací - nějaké kritérium detekce je nám přitom známo. Počet zásahů (správných určení) je dán tím, jak si nastavíme kritérium zásahu - jinak řečeno, jak velký připustíme podíl falešných poplachů. Někdy jsou kupř. důsledky omylu tak velké, že kritérium zásahu bude přísné. Abychom zvýšili podíl zásahů, zvyšujeme podíl falešných poplachů. Tato úvaha často ovlivňuje lékařskou diagnostiku - pozitivní výsledky vysoce citlivých vyhledávacích testů často vedou k dalšímu vyšetřování. Z toho plyne, že celková citlivost testování musí odpovídat nastavení pružného kritéria - měří se počtem zásahů zmenšeným o počet falešných poplachů. Teorie detekce signálů se často užívá jednak při měření citlivosti na přítomnost signálu úměrně míře bdělosti, jednak při vyhledávání signálů. Při výzkumu paměti pomáhá kontrolovat míru hádání.

Tab. 3.5: Matice pro detekci signálů užívaná v teorii detekce signálu

#Bdělost

Bdělost (vigilance) je schopnost věnovat pozornost podnětovému poli dlouhou dobu, v jejímž průběhu se jedinec snaží určit, zda se objevil nějaký druh zajímavého cílového podnětu. Bdělý jedinec soustředěně čeká, jestli se mu podaří určit signál, jenž se může objevit kdykoli. Bdělost je vyžadována za okolností, v nichž se daný podnět vyskytuje jen vzácně, nicméně jakmile se objeví, vyžaduje okamžitou pozornost. Důstojníci monitorující možnost jaderného útoku plní úkol tohoto druhu - je při ní v sázce opravdu mnoho. (Odpovídá tomu počet falešných poplachů, někdy krajně rizikových.)

S jednou z nejdůležitějších prací zabývajících se bdělostí přišel Norman Mockworth (1948). Účastníci jeho pokusů sledovali obrázek, jenž se podobal číselníku hodin. Ručička hodin se pohybovala krok za krokem, jednou za čas však udělala dvojitý krok. Úkolem pokusných osob bylo stisknout tlačítko, jakmile spatřily tento dvojitý krok ručičky. Výkon probandů se začal po pouhé půlhodině pozorování výrazně zhoršovat - po této době testované osoby téměř čtvrtinu dvojitých kroků nepostřehly. Zdá se, že pokles bdělosti vyšetřovaných osob nebyl dán ani tak poklesem senzitivity jako spíše růstem pochybností o tom, zda pozorují správně (Broadbent a Gregory, 1965). Ve vztahu k teorii detekce signálů se zdá, že pokusné osoby jsou s rostoucím trváním experimentu méně ochotné riskovat falešné poplachy. Mýlí se proto v opačném směru: neoznamují přítomnost signálního podnětu, nejsou-li si jisty, že jej viděly - a tím roste počet jejich omylů. Trénink míru bdělosti zvyšuje (Fisk a Schneider, 1981), nicméně při úkolech vyžadujících trvalou bdělost je výkon snižován únavou. Nic tedy nedokáže nahradit časté přestávky sloužící odpočinku, po nichž schopnost detekovat signál roste.

Procesy pozornosti, které odpovídají za detekci signálů, se zdají vysoce lokalizovány. Kromě toho je výrazně ovlivňuje očekávání (Posner, Snyder a Davidson, 1980). Neurologické studie ukazují, že detekce zrakového podnětu je nejvýraznější v místě, v němž je očekáván. Přesnost detekce tohoto signálu ostře klesá úměrně tomu, jak se začne objevovat v místech, která se od centra pozornosti vzdalují (LaBerge a Brown, 1989; LaBerge, Carter a Brown, 1992; Mangun a Hillyard, 1990, 1991). Z toho plyne, že plně zaměstnaný kontrolor letového provozu nebo pobřežní hlídka sledující plavce může rychle odpovědět na signál v úzkém rozmezí očekávaného pásma, zatímco signály, které se objevují mimo soustředěný rozsah bdělé pozornosti, nemusí být detekovány dostatečně rychle nebo přesně.

Efektivita odpovědi, tj. rychlost a přesnost detekce cílového podnětu, je tedy v úlohách zkoumajících bdělost výrazně ovlivňována očekáváním, ve kterém místě se podnět objeví. Toto pravidlo se však netýká tvaru podnětu, např. tvaru písmene nebo druhu písmene, která se objevují v zorném poli (Posner, Snyder a Davidson, 1980). Jestliže je navíc pokusná osoba poučena, že se podnět může objevit ve dvou vzájemně vzdálených místech, pak tato informace míru bdělosti pro obě místa nezvyšuje. Z různých studií plyne, že se zraková pozornost dá přirovnat ke kuželi světla z reflektoru. Podněty, jež se do světelného kužele dostanou, jsou detekovány hladce. Podněty, které jsou mimo kužel, nikoli (Norman, 1968; J. Palmer, 1990; Posner a kol., 1980). Světelný kužel zaměřené pozornosti může být kromě toho zaostřen na malou oblast stejně, jako může být rozšířen na difuznější, větší oblast (J. Palmer, 1990). Náhlý, nečekaný počátek podnětu na druhé straně naši pozornost strhuje. Tento efekt se objevuje i tehdy, nemění-li se další proměnné, např. jas (Yantis, 1993). Zdá se tedy, že jsme předurčeni k tomu, abychom postřehli náhlý podnět ve svém zrakovém poli. O adaptivní hodnotě tohoto rysu pozornosti pro naše prapředky, lovce a sběrače, kteří museli získat různé druhy kořisti a sami se vyhnout predátorům, nemusíme příliš spekulovat.

#Vyhledávání

Bdělost znamená pasivní očekávání signálního podnětu. Vyhledávání označuje aktivní vyhledávání cíle. Vyhledávání je prohledávání prostředí za účelem zjištění nějakých znaků - aktivně hledáme něco, o čem si nejsme jisti, kde se to objeví. Příkladem vyhledávání je snaha najít nějaký druh obilních vloček v přeplněných policích samoobsluhy, stejně jako snaha najít nějaký klíčový pojem v učebnici s hustým textem. Podobně jako v případě bdělosti i při vyhledávání můžeme odpovědět falešným poplachem. Při vyhledávání bývají příčinou falešného poplachu rozptylující podněty, distraktory (to jsou necílové podněty, které vzdalují pozornost od cílového podnětu). Hledáme-li např. na regálu v samobsluze, často vidíme několik předmětů rozptylujících pozornost tím, že vypadají podobně jako předmět, který bychom rádi našli. Tvůrci obalů často využívají výhody, jež distraktory nabízejí - takový obal vypadá podobně jako obal výrobku A, ve skutečnosti však jde o výrobek B.

@Obr. 3.3a)b) (Obr. 3.3a)b)): Zrakové vyhledávání

Porovnejte míru náročnosti, s níž najdete písmeno T na obrázcích a) a b). Míru námahy ovlivňuje četnost vyobrazení.@@

Jak jste pravděpodobně mohli očekávat, podíl počtu cílů a distraktorů ovlivňuje náročnost úlohy. Zkuste např. najít písmeno T na obrázku 3.3a, poté na obrázku 3.3b. Četnost vyobrazení se týká počtu položek v daném vizuálním testu. Efekt četnosti je míra, s níž počet položek zpomaluje proces vyhledávání. Při výzkumu zrakového vyhledávání badatelé často proměňují četnost vyobrazení - přitom sledují, jak efekt četnosti roste nebo klesá úměrně různým druhům dalšího ovlivňování.

@Obr. 3.3c)d) (Obr. 3.3c)d)): Zrakové vyhledávání

Na obr. c) najdětě O, na obr. d) najděte T.@@

Distraktory jsou příčinou většího počtu potíží spíše za některých okolností než za okolností jiných. Vyhledáváme-li nějaký druh vymezujících znaků, např. barvu, velikost, blízkost podobného podnětu, vzdálenost od podnětu, který se nepodobá, druh orientace (vertikální, horizontální, šikmá), provádíme vyhledávání podle znaku (feature search). V jeho průběhu jednoduše prohledáváme prostředí na základě toho kterého znaku neboli charakteristiky, rysu[1] (Treisman, 1986, 1992, 1993). Distraktory tento druh vyhledávání příliš nezpomalují. Zkuste např. najít O na obrázku 3.3c. Porovnáme-li výrazné znaky písmene O s písmeny L, zdá se, že O doslova „vyskočí“ do naší pozornosti. Znakově výlučné položky (featural singletons), což jsou položky s výraznými znaky, zdánlivě vyskakují z obrazu (Yantis, 1993). Jsou-li tyto položky cílem, pak zřejmě naši pozornost strhují, vyhledávání je snadné. Ve skutečnosti se mu nedokážeme vyhnout. Bohužel platí, že naši pozornost soustředí jakákoli znakově výlučná položka - včetně těch, které jsou distraktory. Jestliže vyhledáváme znakově výlučnou položku coby cíl, pak se zdá, že nás při jejím hledání rozptyluje znakově výlučná položka užitá jako distraktor (Theeuwes, 1992). Zkuste např. najít v obrázku 3.3d písmeno T. I když je T znakově výrazná položka, tmavý sytý kroužek vám jeho hledání pravděpodobně prodlouží.

Ještě těžší je vyhledávání, nemá-li cílový podnět (např. nějaký druh zboží v krabici nebo v konzervě) žádné výrazné nebo odlišující znaky. Jedinou cestou, jak v této situaci hledanou položku najít, je sloučené vyhledávání. V průběhu sloučeného vyhledávání (conjunction search) hledáme zvláštní kombinaci znaků (konjunkce - spojování). Jediný rozdíl mezi písmeny T a L je konjunkce (integrace) segmentů horizontálních čar, jiný znak je neodlišuje. Obě písmena jsou tvořena jak horizontální, tak vertikální čarou, vyhledávání těchto znaků rozlišující informaci neposkytne. Sloučené vyhledávání písmene T si můžete vyzkoušet na obrázku 3.3a - pravděpodobně vám zabere víc času než vyhledání písmene O na obrázku 3.3c.

Teorie integrace znaků (feature-integration theory) podle Anne Treismanové vysvětluje, proč je vyhledávání na základě znaků poměrně snadné, zatímco sloučené vyhledávání je poměrně náročné. Podle modelu, jehož autorkou je Treismanová (1986), popisujícího jak naše vědomí provádí zrakové vyhledávání, máme pro každý možný znak podnětu mentální mapu, která tento znak reprezentuje v celém zrakovém poli. Například máme mapu pro každou barvu, velikost, tvar nebo orientaci (tj. , , , , nebo p, q, b, d) jakéhokoli podnětu ve zrakovém poli. Znaky jakéhokoli podnětu jsou podle této teorie reprezentovány v mapě znaků, a to bezprostředně (bez další doby nutné pro kognitivní zpracování), simultánně (všechny znaky současně) a před spuštěním mechanismu pozornosti (bez nutnosti užít zaměřenou pozornost). V průběhu zrakového vyhledávání sledujeme relevantní mapu znaků. Objeví se v nějakém místě zrakového pole aktivace? Tento proces může probíhat paralelně (všechny znaky současně), takže není ovlivněn počtem položek v testu. V průběhu sloučeného vyhledávání je však zapotřebí další stupeň zpracování. Při něm musíme užít svou pozornost jako druh mentálního „lepidla“, které spojí dva nebo více znaků do reprezentace objektu v určitém místě. Tento proces pozornosti je s to sloučit v jednom okamžiku znaky pouze jediného objektu. Protože však tento stupeň zpracování probíhá sériově, propojuje každý předmět zvlášť, krok za krokem, objevuje se závislost na počtu položek (uvedený mechanismus musí propojit větší počet objektů s danými znaky).

Stává se, že lidé vyhledávají informace dosti efektivně, přestože je jejich pozornost nějakým způsobem rozdělená. Jak je to možné? Treismanová a Sato (1990) dokazují, že je to dáno mechanismem útlumu znaků (feature inhibition mechanism), jenž umožňuje inhibovat nebo potlačit irelevantní znaky, které by mohly pozorovatele při vyhledávání cíle rozptylovat. Pro model Treismanové existují určité neuropsychologické doklady. Nositelé Nobelovy ceny David Hubel a Torsten Wiesel (1979) kupř. objevili specifické neuronální detektory znaků. To jsou korové neurony, které na zrakové podněty, jež jsou nějakým způsobem prostorově orientovány (vertikálně, šikmo a horizontálně), odpovídají vzájemně různým způsobem. Nověji popsali další korové procesy, které jsou podkladem integrace znaků nutné pro zrakové poznávání, Mortimer Mishkin a jeho spolupracovníci (Bachevalier a Mishkin, 1986; Mishkin a Appenzeller, 1987; Mishkin, Ungerleider a Macko, 1983). Podle pozorování těchto autorů se v porovnání s neuronální aktivitou v průběhu vysokoúrovňové integrace a syntézy zrakového vyhledávání při relativně nízkoúrovňové identifikaci zrakových znaků zřejmě účastní odlišné neuronální aktivity.

Pozn. překl.: Z citovaných prací plyne, že jednotlivé „jednoduché“ zrakové charakteristiky objektu, např. tvar, orientaci a směr pohybu, vypočtou neurony primární zrakové kůry V1 a sousedících oblastí. Vyšší zrakové korové oblasti pak tyto „jednoduché“ znaky „skládají“ do znaků složitých. V “nejvyšších“, tj. od místa primárního vstupu zrakových informací do kůry měřeno počtem vzájemných synapsí v nejvzdálenějších zrakových korových oblastech, se pak tvar, pohyb, barva a prostorová hloubka zrakového objektu integrují do celku.

Někteří autoři však s modelem Treismanové nesouhlasí. Odlišné vysvětlení mnoha nálezů Treismanové navrhli např. John Duncan a Glyn Humphreys (1989, 1992). Podle jejich teorie podobnosti (similarity theory) je možné data zjištěná Treismanovou vyložit jednoduše takto: Obtížnost detekce cílových podnětů roste úměrně podobnosti mezi cílem a distraktorem. Cíle, které se distraktoru velmi podobají, se detekují obtížně, zatímco cíle, které se od distraktoru výrazně liší, jsou detekovány snadno. Zkuste např. najít černý (vyplněný) kroužek na obrázku 3.3e. Cíl se distraktorům, což jsou černé čtverečky a bílé kroužky, značně podobá, proto je jeho nalezení velice obtížné.

@Obr. 3.3e) (Obr. 3.3e)): Zrakové vyhledávání

Na obr. e) najděte černý kroužek.@@

Dalším faktorem usnadňujícím hledání cílových podnětů je podle Duncana a Humphreyse (1989) míra vzájemné podobnosti (uniformita) distraktorů. To znamená, že vyhledávání cílových podnětů, jejichž pozadí tvoří relativně uniformní (vysoce vzájemně podobné) distraktory, je dosti snadné, kdežto jejich vyhledávání na pozadí vysoce rozmanitých distraktorů je značně obtížné. Podle Duncana a Humphreyse je obtížnost obou těchto úkolů úměrná míře podobnosti mezi cíli a distraktory, stejně jako míře vzájemné odlišnosti distraktorů, zatímco na počtu (pří)znaků, které je nutné integrovat, nezávisí. Kupříkladu jeden z důvodů, proč je snadnější číst dlouhé řady malých tiskacích písmen (minusek) než stejné řady velkých tiskacích písmen (verzálek), je ten, že velká písmena si jsou vzájemně podobná, malá písmena mají větší počet vzájemně odlišujících znaků. Na druhé straně velké písmeno užité jako počáteční písmeno věty nebo slova v titulu se od písmen malých značně odlišuje. Představu o tom, jak zpomaluje zrakové prohledávání pozadí tvořené vzájemně vysoce odlišnými distraktory, získáte, pokusíte-li se na obrázcích 3.3f a 3.3g najít písmeno R.

@Obr. 3.3f)g) (Obr. 3.3f)g)): Zrakové vyhledávání

Na obr. f) a g) najděte R.@@

Rovněž další zjištění jsou v rozporu s teorií Treismanové. Například Ken Nakayama na jedné straně souhlasí s názorem, že zrakové vyhledávání vyžaduje daleko vyšší úroveň zrakové reprezentace, než vyžaduje pouhá detekce zrakových znaků (He a Nakayama, 1992). Nakayama souhlasí i s názorem, že některé znaky (např. barva a prostorová orientace) vyžadují k integraci zrakových znaků pozornost. Na druhé straně Nakayama (1990) zjistil, že se některé znaky (např. velikost a barva) snadno spojují bez účasti pozornosti a že vyhledávání těchto integrovaných znaků probíhá stejně rychle jako vyhledávání jednotlivých neintegrovaných znaků. Kupříkladu vyhledávání předmětů se sloučenými znaky barvy a velikosti (např. velkého červeného kroužku, což je cílový podnět) oproti malým červeným, velkým modrým a malým modrým kroužkům (což jsou distraktory) je stejně snadné, jako je vyhledávání předmětů, jejichž rozlišujícím znakem je pouze barva, např. červených kroužků (cílový podnět) oproti modrým kroužkům (distraktory). Z toho plyne, že náročnost zrakového vyhledávání je závislá nejen na nutnosti integrovat jednotlivé zrakové znaky, ale i na tom, které znaky se v daném vyhledávání musí integrovat.

Kyle Cave a Jeremy Wolfe (1990) vyšli z těchto i dalších nálezů a navrhli alternativu modelu Treismanové. Svou teorii nazvali řízené vyhledávání (guided search). Tento model podle svých tvůrců předpokládá, že veškeré druhy vyhledávání, ať už podle jednotlivých znaků, nebo sloučené, mají dva stupně: a) paralelní, v jehož průběhu jedinec simultánně aktivuje mentální reprezentace všech potenciálních cílů, přičemž aktivace je založena na tom, že jde o reprezentace všech znaků cíle; b) sériový, v jehož průběhu jedinec vyhodnocuje aktivované prvky jeden po druhém úměrně stupni jejich aktivace, čímž odliší skutečné cíle od aktivovaných prvků. Podle tohoto modelu aktivační proces v počátečním, paralelním stadiu pomáhá řídit proces vyhodnocování a výběru ve druhém, sériovém stupni vyhledávání.

@Obr. 3.3h)i) (Obr. 3.3h)i)): Zrakové vyhledávání

Na obr. h) najděte prázdné kroužky, na obr. i) najděte černý kroužek.@@

Jak by mohlo řízené vyhledávání vypadat? Zkuste vyhledat bílé kroužky na obrázku 3.3h. V tomto případě jsou cílem všechny bílé kroužky, distraktorem jsou všechny černé čtverečky (jde o vyhledávání na základě znaku), takže paralelní stadium bude aktivovat všechny kroužky a žádné čtverečky. Sériové stadium tudíž rychle vybere všechny cíle. Podívejte se poté na obrázek 3.3i a zkuste vyhledat černý kroužek. Bílé čtverečky a kroužky i černé čtverečky jsou distraktory. V tomto případě paralelní stadium řízeného vyhledávání aktivuje mentální mapu cílových černých kroužků (špičková priorita aktivace v důsledku sloučení znaků) a zároveň mentální mapu distraktorů, tj. černých čtverečků a bílých kroužků. V průběhu sériového stupně nejprve vyhodnotíme černý kroužek (byl vysoce aktivován), zároveň budeme vyhodnocovat, předtím než je vyloučíme coby distraktory, i bílé kroužky (menší stupeň aktivace).

Caveho a Wolfův model řízeného vyhledávání předpovídá, že některé druhy sloučeného vyhledávání (s větším počtem položek, které mají znaky podobné cíli) budou snazší než jiné (s menším počtem položek, jejichž znaky se podobají cíli). Počítačová simulace modelu a jeho výkonu porovnaná se skutečným výkonem pokusných osob model obou autorů dokládá. Za většiny okolností byly výsledky simulace podobné výsledkům dosaženým vyšetřovanými osobami.

Peter McLeod, Jon Driver a jejich spolupracovníci (McLeod, Driver, Dienes a Crisp, 1991) však našli znak (charakteristiku), jenž má při sloučení s dalšími znaky paradoxní efekt - je jím pohyb. Pohyb totiž někdy zrakové vyhledávání zrychluje a usnadňuje, jindy je inhibuje. Spojí-li se pohyb s výrazným znakem cíle (např. tvarem), probíhá vyhledávání rychleji a snadněji než vyhledávání jen jednoho znaku. Pohyb kupř. výrazně facilituje zrakové vyhledávání tehdy, je-li sloučeným znakem výrazný tvar (např. X vůči O; McLeod, Driver, Crisp, 1988; McLeod a kol., 1991). V případě jemnějších rozlišovacích znaků (např. velmi malého rozdílu v orientaci) se však zrakové vyhledávání cíle, pokud se cíl pohybuje, zpomaluje.

McLeod (McLeod a kol., 1991, s. 55) vytvořil hypotézu, podle níž máme pohybový filtr, jenž dokáže „zaměřit pozornost k podnětům se stejnými pohybovými charakteristikami“, a to nezávisle na dalších zrakových znacích podnětu. Na základě studií, v jejichž průběhu byla vytvářena ložisková poškození mozkové kůry, McLeod a jeho spolupracovníci (McLeod, Heywood, Driver a Zihl, 1989) dokonce určili umístění pohybového filtru v mozku - je v oblasti mediální spánkové kůry. Badatelé Margaret Livingstonová a David Hubel (1988) přinesli podpůrné doklady pro existenci pohybového filtru - našli vymezené nervové dráhy detekující prostorovou hloubku a pohyb, kromě toho odlišné vymezené dráhy identifikující tvar a barvu.

Synchronní pohyb zvyšuje pravděpodobnost iluzorních sloučení (illusory conjunctions). V případě iluzorních sloučení nesprávně vnímáme, že nějaký druh distraktoru má znaky sloučené s těmi, které vyhledáváme u cílového podnětu. Iluzorní slučování znaků je výsledkem mylného sloučení jednotlivých znaků pozorovaných distraktorů v našem vědomí. Hledáme-li např. cíl představovaný červeným trojúhelníkem, přičemž v periferní části zorného pole kratičce spatříme červený čtverec a žlutý trojúhelník, můžeme tyto znaky iluzorně sloučit a dojít k názoru, že jsme viděli červený trojúhelník. Iluzorní slučování znaků předpovídá model Treismanové (1991, 1992, 1993).

@Obr. 3.3j)k)l) (Obr. 3.3j)k)l)): Zrakové vyhledávání

V okénkách obr. j) najděte podněty, které se odchylují od ostatních, na obr. k) a l) najděte všechna p a a.@@

Dojde-li k iluzornímu slučování znaků a je-li jedním ze znaků pohyb, stává se, že identifikujeme distraktory jako cíl v případě, že mají některé jeho znaky a pohybují se synchronně a ve stejném směru jako cíl. Jestliže je cílovým podnětem kupř. červený čtverec, pozorovatel však sleduje červený kruh a bílý čtverec pohybující se společně totožným směrem, stává se, že pozorovatel mylně identifikuje jeden nebo oba dva tyto distraktory jako červený čtverec - vnímá iluzorní slučování znaků (Baylis, Driver a McLeod, 1992). Iluzorní slučování znaků je daleko pravděpodobnější v případě omezených zdrojů pozornosti (např. tehdy, soustředíme-li pozornost na jiné podněty; Treisman a Schmidt, 1982) nebo v případě, že jsou naše informace nedostatečné (např. podněty neúplné, zkreslené, mimo ohnisko pozornosti). Iluzorní slučování znaků hrají roli při vnímání tvarů a uspořádání (viz kap. 4). Tato slučování jsou také ovlivňována i jinými znaky kontextu, v němž k nim dochází - a to předchozími znalostmi a existujícími schématy (Treisman, 1990). Je kupř. daleko pravděpodobnější, že iluzorně sloučíme znaky, na jejichž základě budeme vnímat žlutý banán a purpurovou slívu, než naopak purpurový banán a žlutou slívu - patrně s výjimkou situace, v níž oba takto zbarvené plody spatříme na moderním uměleckém díle společně s modrými jablky a růžovými citrony.

Součástí závěrečných úvah o zrakovém vyhledávání je pozorování, z něhož plyne, že známe-li předem přibližnou oblast, ve které máme podnět určit, určíme jej snadněji (Posner a kol., 1980). Jakmile se např. na obrázku 3.3j prostorově orientujeme s ohledem na místo, kde budeme očekávat cílový podnět, určíme podnět snadněji. Naši schopnost užívat rozličné strategie v průběhu sloučeného vyhledávání rovněž ovlivňuje předběžná znalost. Například pro většinu lidí starších sedmi let bude vyhledání písmen a, p na obrázku 3.3k poměrně snadné. Podobně snadno je vyhledá na obrázku 3.3l každý, kdo umí psát na tomto druhu klávesnice. V obou případech může předběžná znalost zrakové vyhledávání usnadnit.