Procesy, které jsou podkladem pochopení jazyka

Procesy, které jsou podkladem pochopení jazyka

Jak dokážeme porozumět jazyku, uvážíme-li jeho složité kódování? Jeden ze způsobů řešení této otázky se zaměřuje na psychické procesy týkající se řečové percepce a také na to, jak se posluchači vyrovnávají se zvláštnostmi akustického (zvukového) přenosu jazyka. Lingvističtěji zaměřený pohled se soustřeďuje na popisy gramatické stavby jazyka. A nakonec, třetí úhel pohledu vyšetřuje psycholingvistické procesy, které jsou podkladem porozumění řeči na makroúrovni analýzou diskurzu. Všechny tři přístupy se do jisté míry překrývají a poskytují zajímavé pohledy na povahu jazyka i jeho užívání.

#Percepce řeči

Dostali jste se někdy do situace, v níž jste potřebovali s někým telefonicky komunikovat, nicméně řeč, kterou jste slyšeli, byla zkomolená narušeným telefonním přenosem? Pokud tomu tak je, jistě budete souhlasit s tím, že pro každodenní užívání jazyka je porozumění řeči naprosto základní. Abychom pochopili řečovou percepci, probereme několik zajímavých řečových fenoménů a otázku, zda je řeč mezi všemi odlišnými druhy zvuků, které vnímáme, něčím speciální.

Řeč dokážeme vnímat s překvapující rychlostí. V jazyce, jímž plynně mluvíme, jsme s to vnímat až 50 fonémů za sekundu (Foulke a Sticht, 1969), naproti tomu umíme přijmout v téže době jen asi dvě třetiny ekvivalentu hlásky neřečových zvuků (Warren, Obusek, Farmer a Warren, 1969). Jeden z důvodů, proč je porozumění cizím jazykům při poslechu obtížné, i když rozumíme jejich čtenému textu, spočívá v tom, že se zvuky jejich hlásek a kombinací hlásek mohou odlišovat od zvuků odpovídajícím týmž hláskám (resp. písmenům) a jejich kombinacím v rodném jazyce. Například má španělština zní „americky“, neboť mám tendenci reinterpretovat španělské hlásky ve fonetickém systému americké angličtiny spíš než je zvládat ve fonetickém systému španělštiny. Jak to, že dokážeme vnímat 50 fonémů za sekundu, jestliže jsme schopni rozlišovat také méně než jeden analogický neřečový zvuk za sekundu? Jedna z odpovědí na tuto otázku tkví v tom, že řečové zvuky vykazují koartikulaci. To znamená, že se fonémy vytvářejí tak, že se v čase vzájemně překrývají - jeden či dva fonémy začínají, zatímco další jsou teprve tvořeny - artikulace koinciduje. Nejenže se překrývají fonémy v jednom slově, v řečovém proudu mají sklon k překrývání i hranice mezi slovy. Takové překrývání řečových zvuků může být chápáno jako zdroj dalších obtíží při vnímání řeči, nicméně koartikulace se s ohledem na výše zmíněný rozdíl ve vnímání neřečových zvuků považuje za nutnou podmínku efektivního přenosu řečové informace (Liberman, Cooper, Shankweiler a Studdert-Kennedy, 1967). Z toho plyne, že řečová percepce se chápe ve vztahu ke konstantním percepčním schopnostem jako něco odlišného, a to jak s ohledem na lingvistickou povahu informace, tak na specifický způsob, jímž se musí tato informace pro efektivní přenos kódovat.

Proč tedy vnímáme řeč tak snadno? Jak si jistě dovedete představit, vnímání řeči vysvětluje řada různých teorií. Tyto teorie se vzájemně odlišují s ohledem na to, zda chápou řečovou percepci ve vztahu k dalším druhům sluchové percepce jako něco obvyklého, nebo specifického.

#Řečová percepce jako běžná sluchová percepce

Základní pohled chápe procesy řečové percepce jako procesy, které se od percepce jiných zvuků neliší. Tyto teorie zdůrazňují buď korelaci šablon (templátů), nebo detekci a korelaci znaků.[1] Předpokládají, že existují vzájemně odlišné stupně zpracování informace, v jejichž průběhu se nejprve řečové zvuky rozkládají na složky, v dalším stadiu je analyzováno jejich uspořádání a poté jsou porovnány s prototypem nebo šablonou (např. Kuhl, 1991; Massaro, 1987; Stevens a Blumenstein, 1981). Jedním z výkladů tohoto druhu je teorie fonetického vybrušování (phonetic refinement theory; Pisoni, Nusbaum, Luce a Slowiaczek, 1985). Říká, že začínáme analýzou sluchových počitků, pokračujeme posunem ke zpracování informace na vyšší úrovni a identifikací slov na základě snížení počtu možností korelace mezi jednotlivými fonémy a slovy, která máme uložena v paměti. Podle této teorie nemusí být počáteční zvuk, jenž ustavuje množinu možných zaslechnutých slov, sám o sobě prvním fonémem. Tento jev můžete na vědomé úrovni pozorovat sami na sobě. Sledovali jste někdy film nebo naslouchali jste přednášce, přičemž vám trvalo několik okamžiků, než vám poté, co jste zaslechli několik zkreslených zvuků, došlo, co vlastně mluvící jedinec říkal? Rozhodnout, co jste slyšeli, znamená, že jste museli projít vědomým procesem fonetického vybrušování. Podobná teoretická představa je vtělena do modelu označeného TRACE (McClelland a Elman, 1986). Podle tohoto modelu začíná řečová percepce třemi úrovněmi detekce příznaků: 1. úrovní akustických příznaků (rysů), 2. úrovní fonémů a 3. úrovní slov. Podle této teorie je řečová percepce vysoce interaktivní - nižší úrovně ovlivňují úrovně vyšší, a naopak.

Jedním ze společných znaků těchto teorií je, že všechny vyžadují rozhodovací procesy nad a za detekcí znaků nebo korelací šablon. Vnímaná řeč se tím může odlišovat od řečových zvuků, které dopadají do našich uší, neboť kognitivní a kontextové vlivy působí na naše vnímání přijatého signálu. Například efekt rekonstrukce fonému (Samuel, 1981; Warren, 1970; Warren a Warren, 1970) znamená, že v průběhu řečové percepce integrujeme to, co již víme, s tím, co slyšíme.

Předpokládejme, že jste pokusná osoba naslouchající větě s následovným uspořádáním: „It was found that the *eel was on the ovacka.“ (Doslovně: „Zjistilo se, že *eel byl na ovacka.“[2] V místě ovacka byla uvedena slova axle, shoe, table, orange (doslovně osa, bota, stůl, pomeranč). Mluvící jedinec na místě počátečního zvuku, kde se objevuje hvězdička před slovem -eel, zakašlal. Prakticky nikdo z posluchačů si neuvědomil, že byla vynechána souhláska. Zvuk, který si coby slyšený vybavili, se odlišoval podle kontextu. Testované osoby si tedy vybavovaly, že slyšely „the wheel was on the axle“, „the heel was on the shoe“, „the meal was on the table“, „the peel was on the orange“ . Pokusné osoby v podstatě rekonstruovaly chybějící foném podle kontextu věty.

Rekonstrukce fonému se podobá zrakovému jevu uzavření (closure), založenému na neúplné zrakové informaci. Tento pohled na sluchové vnímání rozšiřuje gestaltistické principy zrakového vnímání (např. symetrie, blízkosti, podobnosti) na různé druhy akustických událostí včetně řeči (Bregman, 1990). Z toho plyne, že teorie považující řečovou percepci za běžný proces vnímání užívají k vysvětlení toho, jak posluchači rozumějí řeči, obecné principy percepce coby detekce znaků a gestaltistickou psychologii. Jiní teoretici se však na řečovou percepci dívají jako na zvláštní proces.

#Řečová percepce jako specifický druh vnímání

Jednou ze součástí řečové percepce, která vedla k názoru, že tento druh percepce je něčím zvláštním, je objev kategorické percepce řečových zvuků. To znamená: Byť jsou řečové zvuky, které ve skutečnosti slyšíme, kontinuálními variacemi zvukových vln, vnímáme diskontinuální kategorie řečových zvuků. Tento jev lze pozorovat v průběhu vnímání kombinací souhláska-samohláska, např. ba, da, ga. Akustické rozdíly mezi těmito slabikami jsou podmíněny odlišným uspořádáním variace frekvenčních přechodů v řečovém signálu. Některé typy tohoto uspořádání vedou k percepci ba, jiné k percepci da, další k percepci ga. Nadto existují akustické rozdíly uvnitř kategorií těchto slabik, které však řečovou percepci neovlivňují. Například ba, které jste vyslovili včera, se může lišit od ba vysloveného dnes, přesto tyto slabiky nejsou vnímány jako různé. Tato kategorická forma percepce se netýká neřečových zvuků, např. tónů, kdy jsou kontinuální rozdíly frekvence - výšky nebo hloubky tónu - slyšeny kontinuálně a odlišně.[4]

Ve studii, která je dnes již klasická, užili vědci k napodobení této přirozené variability akustického vzorce jednotlivých slabik, stejně jako k řízení akustických rozdílů mezi slabikami řečový syntetizátor (Liberman, Harris, Hoffman a Griffith, 1957). Liberman a jeho kolegové vytvořili sérii zvuků tvořených souhláskousamohláskou, zvuky se přitom rovnoměrným růstem proměňovaly z ba na da do ga. Lidé naslouchající syntetizovaným slabikám však slyšeli náhlé skokové proměny ze zvukové kategorie ba na zvukovou kategorii da (a podobně z kategorie da do kategorie ga). Tento rozdíl v označování slabik byl navíc příčinou zhoršeného rozlišování uvnitř fonologické kategorie - na druhé straně vedl k lepšímu rozlišování mezi hranicemi fonémů. Byť tedy byly zvukové projevy co do vzájemné akustické vzdálenosti fyzikálně stejné, lidé slyšeli jen ty z nich, které byly zároveň rozlišeny foneticky: rozlišování dvou sousedících slabik ba bylo obtížné, zatímco rozlišování ba od sousedícího da bylo zachováno. Normální percepční zpracovávání by mělo stejným způsobem rozlišovat mezi páry odlišných zvukových projevů s totožnými vzájemnými akustickými vzdálenostmi v rámci kontinua. Vědci z toho usoudili, že řečové vnímání je specializovaný proces.

Tento a podobné objevy vedly Alvina Libermana a jeho spolupracovníky ke zkoumání názoru tvrdícího, že řečové vnímání je specifický proces. Vytvořili starší, nicméně stále vlivnou motorickou teorii řečové percepce (Liberman, Cooper, Shankweiler a Studdert-Kennedy, 1967; Liberman a Mattingly, 1985). Teorie vznikla za účelem vysvětlení otázky, jakým způsobem posluchači překonávají kontextovou senzitivitu fonetických segmentů vznikajících koartikulací, což vyúsťuje do fenoménu percepce kategorií. Vraťme se k dřívějšímu příkladu: Hláska /p/ vyslovená v anglickém slově lip se akusticky liší od /ph/ vysloveného v anglickém slově put. Tento rozdíl je důsledkem rozdílů v koartikulačním kontextu dvou případů fonému - překrývání /p/ s li- versus -ut je důvod, proč /p/ zní jinak. Proč chápou mluvčí angličtiny /p/ a /ph/ jako týž foném? Podle motorické teorie závisí řečová percepce jednak na tom, jak slyšíme mluvčího vyslovovat, dále na tom, co o záměru artikulace hovořícího jedince usoudíme. Z toho plyne, že posluchač užívá specializované procesy, které jsou jedněmi z podkladů tvorby řeči, i k tomu, aby řeč vnímal. Tím je překonán vliv koartikulace a je dosaženo kategorické percepce. Od dob raných prací Libermana a jeho kolegů byl jev percepce kategorií rozšířen na percepci dalších podnětů, např. barev a emočního výrazu ve tváři, což oslabilo představu řečové percepce coby specializovaného procesu (Jusczyk, 1997). Lidé, kteří stojí za teorií řečové percepce jako specifického druhu vnímání, si však i nadále myslí, že tuto teorii potvrzují další důkazy.

Jedním z aspektů potvrzujících specificitu percepce lidské řeči může být tzv. McGurkův efekt (McGurk a MacDonald, 1976), jenž se týká synchronizace zrakové a sluchové percepce. Představte si, že sledujete film. V průběhu doby, v níž záznam zvuku odpovídá pohybům rtů mluvících lidí, rozumíte bez obtíží. Představte si však, že zvukový záznam sděluje jednu skutečnost (např. „da“), zatímco pohyb hercových rtů jasně ukazuje jiný zvuk (např. „ba“). Je pravděpodobné, že uslyšíte „sloučeninu“ (např. „tha“), která neodpovídá ani tomu, co bylo řečeno, ani tomu, co jste viděli - nějakým způsobem tedy slučujete sluchovou a zrakovou informaci, přičemž dojdete k výsledku, jenž neodpovídá ani jedné z nich. Špatně dabované cizí filmy mohou působit zmateně právě z tohoto důvodu.

Během běžné konverzace čteme pohyby rtů mluvícího jedince, což ulehčuje řečovou percepci zejména v situacích, kdy šum pozadí řečovou percepci znesnadňuje. Motorická teorie se s touto integrací vyrovnává docela snadno. Artikulační informace totiž zahrnuje jak zrakovou, tak sluchovou informaci. Lidé věřící odlišným teoriím však tato zjištění interpretují jako důkaz obecnějších percepčních procesů, které přirozeně integrují informace z řady senzorických modalit (Massaro, 1987; Massaro a Cohen, 1990).

Je syntéza těchto protikladných pohledů na věc možná? Jeden z důvodů složitosti této problematiky je dán samou povahou řečové percepce, která zahrnuje jak lingvistickou, tak percepční problematiku. Z čistě percepční perspektivy je řeč relativně složitý signál, který nemusíme zpracovávat kvalitativně odlišně od jiných signálů. Z psycholingvistického hlediska je řeč něco zvláštního, neboť je součástí domény jazyka, což je specificky lidská schopnost. Je pravda, že se různé učebnice kognitivní psychologie liší v zařazení řečové percepce - některé ji probírají v kapitole o jazyce, jiné v kapitole o vnímání. Z toho plyne, že v rozmanitosti názorů na povahu řečové percepce lze vysledovat rozdíly nazírání jednotlivých badatelů na řeč podle toho, zda ji chápou jako druh akustických signálů, nebo jako speciální fonetické poselství (Remez, 1994).

#Sémantika a syntax

Voltaire:

Vyjadřovat jazyk slovy je velmi obtížné.

#Sémantika

Citace v úvodu této kapitoly ilustruje, jak si Helen Kellerová prvně uvědomila, že slova mají význam. Pravděpodobně si nepamatujete okamžik, v němž vám ožila slova, jistě si jej však pamatují vaši rodiče. Pozorovat u vlastního dítěte, jak je překvapováno objevem významu slov, je jednou z největších rodičovských radostí. V sémantice se označuje úzká slovníková definice slova jako jeho denotace (doslovně hlavní význam), zatímco konotace (doslovně vedlejší význam) jeho emoční přesahy, předpoklady a další neexplicitní významy.

Jak především pochopíme význam slov? Z předešlých kapitol si vybavte, že významy kódujeme do paměti prostřednictvím pojmů - idejí (mentálních reprezentací). Těm můžeme přiřazovat rozmanité vlastnosti, jejichž prostřednictvím můžeme připojovat další rozličné myšlenky, např. v podobě výroků, stejně jako v podobě představ a snad i typů motorického chování, jimiž provádíme nějakou činnost. Nyní se však budeme zabývat pouze pojmy v podobě slov jako arbitrárních symbolů pro pojmy.

Přemýšlíme-li o slovech coby o pojmech, jsou skutečně slova dosti úsporným způsobem, jímž můžeme zvládat informace, které k sobě mají nějaký vztah. Uvažujete-li např. o jediném slově stůl, můžete současně přemítat o:

- všech existujících stolech, ať jsou kdekoli;

- stolech, jež existují jen ve vaší fantazii;

- veškerých vlastnostech stolů;

- všem, co můžete se stoly udělat;

- veškerých pojmech, které můžete uvést se stolem do souvislosti (např. o věcech, jež můžete dát na stůl nebo do jeho zásuvek, či o místech, kde se se stoly setkáte).

Označíme-li něco slovem, může to někdy pomoci připojit novou informaci k informaci o daném pojmu, kterou již máme. Jestliže kupř. máte přístup ke slovu stůl, pak získáte-li nové zkušenosti ve vztahu ke stolu nebo naučíte-li se o stolech něco nového, máte slovo, kolem něhož lze organizovat všechny tyto informace, jež k němu mají vztah.

Vzpomeňte si také na konstruktivní povahu paměti - to, že jsou k dispozici slovní označení (např. „praní prádla“, „mírový pochod“): a) usnadňuje pochopení a zapamatování textové pasáže; b) zvyšuje míru, s níž si pokusná osoba vybavuje tvar neurčitého, nesmyslného obrázku; c) ovlivňuje přesnost výpovědi očitého svědka. Brian Ross a Thomas Spalding (1994) dokonce mají za to, že užívání slov coby pojmů označujících věci pomáhá v každodenní neverbální interakci. Oba autoři např. poznamenávají, že pojmy krysa a pes umožňují snadnější rozlišování těchto zvířat i v případě, že některé z nich spatříme velmi krátce. Toto rychlé poznávání umožňuje přiměřenou odpověď, která závisí na tom, co jsme viděli. Je jasné, že schopnost chápat významy slov je důležitá. Ale jak se slova pro přenos informace kombinují?

#Syntax

Stejně důležitou součástí psychologie jazyka je analýza jazykové struktury - přesněji řečeno syntaxe, systémového způsobu kombinace a sekvencování slov za účelem tvorby frází a vět, které mají smysl (D. W. Carroll, 1986). Studium řečové percepce se zabývá fonetickou stavbou jazyka, syntax se soustřeďuje na gramatiku frází a vět, jinak řečeno na pravidelnost struktury.

Slovo gramatika jste už nepochybně v minulosti slyšeli ve vztahu k tomu, jak by lidé měli strukturalizovat věty.[5] Psycholingvisté však slovo gramatika užívají poněkud odlišně. Gramatika je pro ně studiem jazyka, jehož cílem je zjistit pravidla jeho uspořádání. Ta mají vztah k funkcím a vztahům slov ve větě, rozšiřují se až na úroveň diskurzu, zužují se však i na výslovnost a význam jednotlivých slov. Během výuky jazyka jste se mohli seznámit s preskriptivní gramatikou, předepisující „správné“ způsoby strukturalizace psaného a mluveného jazyka. Psycholingvisty však ještě více zajímá deskriptivní gramatika, která se pokouší popsat struktury, funkce a vztahy slov v jazyce.

Psycholingvista Steven Pinker (1994) vymyslel příklad věty ilustrující kontrast mezi preskriptivní a deskriptivní gramatikou: Synek sleduje otce, jenž míří do dětského pokoje a nese nudnou knihu, a praví: „Daddy, what did you bring that book that I don't want to be read to out of up for?“[6] Synkova věta by způsobila v zádech každého preskriptivního gramatika mrazení, zato jeho schopnost vytvořit tak složitou větu s tolika niternými vzájemnými závislostmi by potěšila každého deskriptivního gramatika.

Proč je syntax takovým zdrojem potěšení? Hlavně ze dvou důvodů. Za prvé umožňuje analýzu jazyka ve zvládnutelných, tudíž poměrně snadno zkoumatelných jednotkách. Za druhé nabízí neomezené možnosti zkoumání. Počet případných kombinací slov, které lze užít k tvorbě vět, prakticky nemá meze (vlastnost označená jako jazyková produktivita). V angličtině jako v kterémkoli jiném jazyce můžeme ze specifické množiny slov (přesněji řečeno morfémů) užitím specifické množiny pravidel pro kombinaci slov vytvořit neuvěřitelně velký soubor vět, které mají smysl. Vynecháme-li záměrné přesné citace, můžete v průběhu návštěvy knihovny Kongresu USA[7] náhodně volit jakoukoli větu z kterékoli knihy a poté hledat totožnou větu v obrovském souboru knih kolem vás - je nepravděpodobné, že byste našli identickou větu (Pinker, 1994).

Označte hvězdičkou agramatické věty bez ohledu na to, zda mají nebo nemají smysl:

1. Student kniha.

2. Koupil knihu.

3. Knihu student koupili.

4. Kniha byla zakoupena studentem.

5. Kým byla kniha koupena?

6. Kniha kdo koupena byla?

7. Student byl koupen knihou.

8. Kdo koupil knihu?

9. Knihami koupila studenta.

10. Kniha koupila.

#Syntaktická zručnost

Dalším důvodem, proč kognitivní psychology stejně jako lingvisty zajímá syntax, je pozoruhodný stupeň lidské schopnosti chápat syntaktické struktury (bez ohledu na to, jak vám na základní škole šly nebo nešly větné rozbory).[8] Jak ukázal předchozí příklad, vy, já i další lidé plynně mluvící nějakým jazykem dokážou okamžitě poznat, zda je určitá věta nebo pořadí slov gramaticky v pořádku, či nikoli (Bock, 1990; Pinker, 1994). Dovedeme to i tehdy, nemají-li věty smysl, např. v Chomského větě: „Bezbarvé zelené myšlenky zuřivě spí.“ - nebo ve větě tvořené slovy nemajícími smysl, jako je tomu v Jabberwocky Lewise Carrolla: „Soumrk jasnil a klouznící holbačky kružnily a chihnili ve vzdáku.“

Stejně jako vykazujeme sémantický priming významů slov v paměti, vykazujeme i syntaktický priming pro větné struktury. To znamená, že máme tendenci ke spontánnímu užívání syntaktických struktur, které jsou paralelami struktury právě slyšených vět (Bock, 1990; Bock, Loebell a Morey, 1992). Mluvčí např. poté co uslyšel pasivní větnou stavbu, a to i v případě, že se námět věty odlišuje, sám s vyšší pravděpodobností užije pasivní větu (např. „Student byl chválen profesorem.“).

Dalším dokladem naší tajuplné syntaktické schopnosti jsou naše řečové omyly (Bock, 1990). Dokonce i v případě, kdy náhodně prohodíme umístění dvou slov ve větě, vytváříme sice nesmyslné, nicméně gramaticky správné věty. Téměř bez výjimky zaměňujeme podstatná jména za podstatná jména, slovesa za slovesa, předložky za předložky atd. Například dokážeme říci: „Strčila jsem troubu do štrúdlu “, pravděpodobně však neřekneme: „Strčila jsem troubu štrúdlu do.“ Dokonce obvykle připojíme (nebo odpojíme) příslušné funkční morfémy tak, aby prohozená slova odpovídala své nové poloze ve větě. Jestliže jsme např. chtěli říci: „Čajové lžičky jsou v šuplíku “, stane se, že řekneme: „Čajové šuplíky jsou ve lžičce “, zaměňujíce při tom singulár slova šuplík s plurálem a plurál slova lžičky se singulárem, a to proto, abychom uchovali gramatickou správnost věty. Rovněž u agramatických afatiků, kteří mají při chápání a tvorbě jazyka krajní obtíže, asi substituční omyly zachovávají syntaktické kategorie (Butterworth a Howard, 1987; Garrett, 1992).

Zdá se, že předchozí příklady ukazují, že my lidé jsme nositeli jistého mentálního mechanismu klasifikace slov na základě syntaktických kategorií a že tento klasifikační mechanismus je oddělen od významu slov (Bock, 1990). Vypadá to, že při tvorbě věty ji analyzujeme v pojmech gramatické stavby, určujíce správné gramatické kategorie (např. podstatná jména, slovesa), a to v každé její části. Poté užíváme syntaktická pravidla daného jazyka ke tvorbě gramatického pořadí příslušných složek věty.

Užitím následujících slov vytvořte pět řetězců slov vytvářejících gramaticky správné věty a pět slovních sekvencí, které nejsou v pořádku z hlediska pravidel české gramatiky: míč, koš, odrazit se, do, vhodit, červený, kutálet, vysoký, žena.

V průběhu zvládání této úlohy jste mentálně klasifikovali slova do syntaktických kategorií (ačkoli si možná už nepamatujete jejich správná označení), poté jste slova uspořádali do gramatických sekvencí podle syntaktických kategorií pro slova, a to na základě své implicitní znalosti české gramatiky. Dříve, než si uděláte modřinu na rameni z toho, jak si na ně radostně poklepete, zjistíte už v další části kapitoly, že čtyřleté děti také mají tutéž schopnost uspořádat slova do kategorií a gramatických vět, nicméně většina čtyřletých dětí pravděpodobně neumí syntaktické slovní kategorie pojmenovat.

Na počátku 20. století se lingvisté studující syntax většinou zaměřovali na otázku, jak analyzovat věty jeko sekvence větných členů (např. na podmět a přísudek) a jak lze rozvité větné členy rozčlenit do rozmanitých gramatických kategorií (např. podstatná jména, slovesa, zájmena). Takové druhy analýzy se nazývají gramatiky (mluvnice) frázové struktury nebo frázové gramatiky (phrase-structure grammars), neboť se zabývají strukturou částí vět tak, jak je užíváme. Pravidla, podle nichž se sestavuje pořadí slov, se nazývají pravidla frázové struktury (phrase-structure rules). Kvůli sledování vztahů jednotlivých větných členů ve větě lingvisté často užívají tzv. frázové ukazatele - stromečkové grafy, které jsou na obrázku 9.1. Byly však navrženy i různé další modely (např. relační gramatika, D. Perlmutter, 1983; lexikálně-funkční gramatika, Bresnanová, 1982).

Stromečkové grafy pomáhají ozřejmit vzájemné vztahy syntaktických tříd uvnitř větných členů (frází) věty (Bock, 1990; Wasow, 1989). Právě tyto grafy ukazují, že věta není pouhým organizovaným řetězcem sekvenčně propojených slov; jednotlivé větné členy spíše vytvářejí hierarchickou strukturu. Užitím stromečkových grafů lze zjistit řadu aspektů užívání jazyka, včetně naší velké obratnosti v této oblasti a zároveň i obtíží, jež s užíváním jazyka míváme. Podívejte se znovu na obrázek 9.1. a zaměřte se na dva možné stromečkové grafy jediné věty, které ukazují její dvouznačnost.[10] Analýzou stromečkových grafů dvouznačných vět psycholingvisté lépe určují zdroj nejasností.

Noam Chomsky v roce 1957 revolucionizoval zkoumání syntaxe argumentací, podle níž pochopení syntaxe plyne nejen ze vztahů mezi jednotlivými větnými členy uvnitř vět, ale také ze syntaktických vztahů mezi větami. Konkrétně řečeno - Chomsky si povšiml, že jednotlivé věty a jejich stromečkové grafy mají zvláštní vztahy.

Uvažujte např. o následujících větách:

V1: Zuzanka hltavě snědla krokodýla.

V2: Krokodýl byl hltavě sněden Zuzankou.

Je zvláštní, že gramatika frázové struktury vůbec nepopisuje zvláštní vztahy mezi větami V1 a V2 (obr. 9.2). Tyto analýzy vět V1 a V2 by vypadaly zcela odlišně. Obě věty se nicméně liší jen rodem: první je vyjadřována v činném, druhá v trpném rodě. Z kapitoly 7 si vybavte, jak můžeme užívat výrokové reprezentace k důkazu, že totožný společný význam lze vyjádřit odlišnými reprezentačními prostředky. Dvě předchozí věty reprezentují stejný výrok: „Snědla (hltavě) (Zuzanka, krokodýla).“

@Obr. 9.1 (Obr. 9.1): Graf dvou frázových struktur

Gramatiky frázové struktury zobrazují hierarchii frází ve větách. a) Věta „Děvče se dívalo na chlapce v červené košili“ se dá diagramaticky znázornit tímto způsobem. b) Lingvisté obvykle stromečkové diagramy znázorňují jednodušším způsobem. Stromečkové diagramy c), d) ukazují možné způsoby analýzy věty „The girl looked at the boy with the telescope.“@@

@Obr. 9.2 (Obr. 9.2): Stromečkové diagramy a vztahy mezi různými frázovými strukturami@@

Gramatiky struktury frází vykazují překvapivé odlišnosti mezi S1 a S2 a překvapivé podobnosti mezi S1 a S3, jakož i mezi S2 a S4. Noam Chomsky tvrdil, že chceme-li pochopit syntaxi, musíme vzít v úvahu i náhled na vzájemné vztahy mezi různými strukturami frází.

Uvažte další dvojici parafrází:

V3: Krokodýl hltavě sežral Zuzanku.

V4: Zuzanka byla hltavě sežrána krokodýlem.

Gramatika frázové struktury, podobně jako v předchozím případě, neukáže vztah mezi V3 a V4. Tato gramatika navíc vykáže jisté podobnosti povrchové struktury mezi korespondujícími větami prvního a druhého páru (V1 a V3, V2 a V4), přestože jasně mají různé významy - zvláště pro Zuzanku a krokodýla. Je zřejmé, že by adekvátní gramatika měla postihovat skutečnost, že věty s podobnou povrchovou strukturou mohou mít vzájemně velmi odlišný význam.

Toto a další pozorování vztahů mezi jednotlivými frázovými strukturami vedlo lingvisty k tomu, aby překročili jejich pouhý popis a zaměřili svou pozornost na jejich vzájemné vztahy. Chomsky (1957) tvrdil, že by lingvisté mohli více porozumět syntaxi zkoumáním vztahů mezi frázovými strukturami, které zahrnují transformaci prvků uvnitř vět. Chomsky navrhl zaměřit se na výzkum transformační gramatiky, která rozšiřuje studium větných členů o studium transformačních pravidel, podle nichž mohou být výroky, jež jsou společným základem, uspořádány tak, aby tvořily rozmanité frázové struktury.

Prostá formulace Chomského transformační gramatiky říká, že „transformace  jsou pravidla mapující struktury stromečkového grafu na struktury jiného stromečkového grafu“ (Wasow, 1989, s. 170). Transformační gramatika kupř. objasňuje vzájemné vztahy stromečkových grafů na obrázku 9.2. Užitím transformačních pravidel lze mapovat stromečkovou strukturu V1 na stromečkovou strukturu V2, strukturu V3 na stromečkovou strukturu V4.

Pojem hloubková struktura užil Chomsky pro základní syntaktické struktury, které prostřednictvím transformačních pravidel propojují jednotlivé struktury fráze. Pojem povrchová struktura užil pro rozmanité frázové struktury, které mohou být výsledkem těchto transformací. Řada povrchních čtenářů Chomského zkreslila jeho pojmy a tvrdí, že pojem hloubkových struktur označuje hluboký základní význam vět, zatímco pojem povrchové struktury jen jejich povrchní interpretaci. Chomsky však měl na mysli pouze to, že odlišné frázové struktury mohou být ve vzájemném vztahu, jenž není z užití gramatiky frázové struktury samé bezprostředně zřejmý (jako je tomu v příkladu „Zuzanka hltavě snědla krokodýla.“ a “Krokodýl byl hltavě sněden Zuzankou.“). Chceme-li určit základní vztah mezi dvěma frázovými strukturami, musíme užít transformační pravidla.

#Vztahy mezi syntaktickými a lexikálními strukturami

Chomsky (1965; cit. Wasow, 1989) se rovněž zabýval otázkou, jak interagují syntaktické struktury a struktury lexikální. Chomsky se zejména domníval, že náš mentální lexikon obsahuje víc než jen pouhé sémantické významy přiřazené k jednotlivým slovům (nebo morfémům). Podle tohoto autora každá lexikální položka zahrnuje zároveň syntaktickou informaci. Tato syntaktická informace skrytá v každé lexikální položce obsahuje: a) syntaktickou kategorii položky (např. podstatné jméno versus sloveso); b) odpovídající syntaktické kontexty, v nichž lze užívat jednotlivé morfémy (např. zájmena jako podměty versus předměty); c) jakoukoli specifickou informaci o syntaktickém užívání morfému (např. o užívání tvarů nepravidelných sloves).

Tak např. existují odlišné lexikální položky pro slovo spread (rozšířit) kategorizované jako sloveso a slovo spread kategorizované coby podstatné jméno (rozšíření). Každé toto lexikální heslo zároveň určuje syntaktická pravidla umístění tohoto slova (ve větě), což závisí na tom, jaká kategorie se v daném kontextu dá užít. Například sloveso spread nebude následovat po členu the, byť v podobě podstatného jména spread po členu následovat může. V lexikonu jsou uloženy dokonce i mluvnické zvláštnosti daného lexikálního hesla. Například lexikální heslo slovesa spread určuje, že se toto sloveso liší od normálního pravidla tvorby minulých časů (tj.: „Přidej -ed ke kořenu, jenž se užívá pro čas přítomný.“), protože minulý čas slovesa spread je spread.

Může vám připadat podivné, že si svůj mentální lexikon zavalujeme takovým objemem gramatických informací. Připojování gramatických a kontextově senzitivních informací i informací o výjimkách a nepravidelnostech k položkám mentálního lexikonu však má výhody: větší složitost mentálního lexikonu umožňuje podstatné zjednodušení počtu a složitosti pravidel, která mentální gramatika vyžaduje. Například připojení specifického pravidla pro užívání nepravidelných sloves (např. spread nebo fall) znamená, že nemusíme mít zvláštní gramatická pravidla pro každé sloveso. Složitější lexikon poskytuje jednodušší gramatiku, příslušné transformace mohou být jednoduché a relativně nezávislé na kontextu. Jakmile jednou zvládneme základní gramatiku jazyka, snadno rozšíříme její pravidla na všechny lexikální položky. To umožňuje lexikon postupně zvětšovat, což zajišťuje růst jeho složitosti i propracovanosti.

Ne všichni kognitivní psychologové přijímají všechny aspekty teorií Noama Chomského (např. Bock, Loebell a Morey, 1992; Garrett, 1992; Jackendoff, 1991). Řada z nich zejména nesouhlasí s důrazem, s nímž vyzdvihuje syntax resp. mluvnici (formu) nad sémantikou (významem). Několik kognitivních psychologů však navrhlo modely porozumění a produkce řeči, jejichž součástí je názor, tvrdící, že lexikální prvky (morfémy) obsahují různé druhy gramatické informace určující adekvátní gramatické kategorie, specifické druhy porušování gramatických pravidel (např. nepravidelná slovesa, pomnožná podstatná jména), dále zvláštnosti týkající se adekvátních souvislostí užívání atd.

Jakým způsobem propojujeme prvky ve svém mentálním lexikonu s prvky svých syntaktických struktur? K vysvětlení tohoto vztahu byly navrženy rozmanité modely (např. Bock, Loebell a Morey, 1992; Jackendoff, 1991). Podle některých z nich rozčleněním věty do syntaktických kategorií vytváříme pro každou kategorii něco podobného přihrádce. Kupříkladu ve větě „Jan podal Marii z poličky knihu“ vzniká „přihrádka“ pro podstatné jméno užité jako: a) podmět (Jan), b) přímý předmět (kniha), c) nepřímý předmět (Marie) a d) příslovečné určení místa (police). Existují také „přihrádky“ pro sloveso nebo předložku.

Lexikální položky na oplátku obsahují informace týkající se druhu „přihrádek“, do nichž lze položky zařazovat. Jsou založené na druzích tematických rolí, jež mohou jednotlivé položky plnit. Identifikovatelné role jsou např. činitel (agent; původce nějaké akce), přímý objekt akce, nepřímý objekt akce, nástroj (instrument; prostředky, jimiž se akce uskutečňuje), místo (místo, kde se akce odehrává), zdroj (místo, kde akce začala) a cíl (místo, kam akce směřuje) - (Bock, 1990; Fromkin a Rodman, 1988). Podle tohoto názoru na vzájemné propojení syntaxe a sémantiky lze různé syntaktické „přihrádky“ (např. podstatná jména užívaná jako podmět) naplnit lexikálními vstupy, které mají odpovídající tematické role (např. činiteli). Podstatná jména, jež jsou nositeli role činitele, můžeme umístit do „přihrádky“ větného podmětu. Podstatná jména, která jsou za předložkami, lze obdařit různými tematickými rolemi (např. místa - na pobřeží, zdroje - z kuchyně, cíle - do třídy). Až do tohoto okamžiku jsme se soustředili na popis procesů a struktury jazyka v jeho nejvyvinutější podobě, ale jak se tato pozoruhodná schopnost vyvíjí?

Praktické uplatnění kognitivní psychologie

Na základě toho, co víte o procesech řečové percepce i o sémantice a syntaxi resp. o gramatice, začněte uvažovat o tom, jak zařídit, aby vaši řečovou produkci druzí lidé vnímali snadněji. Mluvíte-li na člověka, jehož mateřský jazyk se od vašeho liší, snažte se svou řeč zpomalit, prodlužujte pauzy mezi jednotlivými slovy. Zajistěte pečlivou výslovnost souhlásek - dlouhé a složité věty rozčleňte do menších částí. Mezi věty vložte delší přestávky, váš posluchač tím získá čas k převodu věty do propoziční podoby. Komunikace bude sice namáhavější, pravděpodobně však efektivnější.