Psychologie ve světle teorie chaosu

Psychologie ve světle teorie chaosu

Během školních let jsme si vytvořili bezpečný, snadno vypočitatelný svět a pohodlně se uhnízdili v karteziánské realitě lineární kauzality. Dynamika psychických procesů je však spíše nelineární, neuspořádaná, vykazuje prvky nahodilosti, chaosu a vysoké míry komplexity.

”Ve filozofické rovině mi teorie chaosu připadá jako způsob, jak definovat svobodnou vůli tak, aby byla slučitelná s determinismem. Systém je deterministický, ale nikdy nedokážeme přesně říci, co se stane v následujícím okamžiku.”

Doyne Farmer

Jistě si občas vzpomeneme na léta strávená ve školních lavicích. Zejména na středních školách jsme se všichni se střídavým úspěchem potýkali s obávaným předmětem na pomezí teorie a praxe - s fyzikou. Řešili jsme celou řadu příkladů a lámali si hlavu s výpočty pohybu těles, automobilů a lodí, které se měly za určitou dobu dopohybovat na určité místo. Zapátráme-li v paměti, vytane nám na mysli magická formulka, která tenkrát tvořila neodmyslitelnou součást většiny úloh: ”Tření, odpor vody a nerovnosti povrchu zanedbáme.” Pokud jsme počítali správně, vycházela nám úhledně kulatá čísla a jízda autem nebo lodí se pěkně zaobalila do jednoduchých pravidel.

Podobně tomu bylo i v jiných předmětech a oborech, včetně studia psychologie. Během let učení jsme si vytvořili bezpečný, snadno vypočítatelný svět a pohodlně se uhnízdili v karteziánské realitě lineární kauzality.

Je až s podivem, že nás často vůbec netrápí ona stále zanedbávaná ”tření” a ”nerovnosti povrchu”, neboť musí být zanedbávány právě proto, že existují všude s námi jako přirozená součást našeho světa. Dynamika systémových procesů, ať již fyzikálních nebo třeba psychologických, je daleko spíše nelineární, neuspořádaná, vykazující prvky nahodilosti, chaosu a vysoké míry komplexity.

Problémem absolventa psychologie potom bývá, že přichází do praxe vybaven bezpečným a zjednodušeným pohledem na svět, a to mu poskytne pocit jistoty do té doby, než první pacient otevře dveře ordinace. Po odeznění šoku ze setkání s člověkem se psycholog postupně musí rozhodnout, zda vykročí na cestu řádu v chaosu anebo si bude zvyšovat kvalifikaci experta na příčiny a následky.

Teorie deterministického chaosu

Teorie deterministického chaosu představuje průběžný výsledek snahy vědců o komplexní uchopení dynamiky systémů extrémní složitosti. Tato snaha dala v šedesátých letech našeho století vzniknout novému vědnímu oboru na rozhraní teoretické fyziky a abstraktní matematiky. Postupem času se myšlenky tohoto poměrně mladého oboru rozšířily i do dalších vědních disciplin.

Teorie deterministického chaosu se v současné době také často nazývá teorií komplexity, protože pojem chaosu bývá zatížen mnoha zavádějícími konotacemi. Ohniskem studia chaosu totiž není ”desintegrace”, ”zmatek”, ”rozpad” ap. ve svých pejorativních podobách, nýbrž jím jsou složité systémy s nelineárním chováním, s prvky nahodilosti a neuspořádanosti. Nemusíme automaticky předpokládat, že by tyto systémy byly nutně např. nestabilní či autodestruktivní.

Ačkoli se celkový rámec systému a jeho dynamika chování dá poměrně dobře popsat, zejména tehdy, máme-li možnost toto chování dlouhodobě sledovat z pozice globálního náhledu, nemůžeme nikdy s jistotou říci nic o jeho budoucím stavu v určitém časovém okamžiku. Globální měřítko (tj. velmi hrubé) nám sice poskytuje určitou představu o složitém systému, avšak detailní analýza nás uvádí v nejistotu. Víme například, jaká je tendence vývoje počasí nad Ćeskou republikou v posledních dnech, známe poměrně dobře fyzikální zákonitosti, které tento vývoj determinují, a přesto nemůžeme jistě předpovědět, zda bude zítra nad Prahou zataženo či nikoli.

Jak se zdá, tento problém predikce se zdaleka netýká pouze dynamiky systému, nýbrž i jeho struktury. Jako názorný příklad nám může posloužit obyčejný ovocný strom. Pozorujeme-li jej ze vzdálenosti 30 metrů, jeví se nám jeho celkový vzhled jako jasně ohraničený relativně velmi dobře popsatelný. Tvar koruny a kmene je předem determinován. Situace je však zcela odlišná se změnou měřítka, například tehdy, ocitneme-li se přímo v koruně stejného ovocného stromu. Náhle vnímáme složitost a nahodilou strukturu koruny, větve živé, suché a zvlčilé. Nejsme schopni zaregistrovat řád, nějaká pravidla, která by vedla k celkovému vzhledu koruny, jenž dokážeme s odstupem popsat. A přesto v uspořádání větví vládne chaos, který k tomuto předem determinovanému vzhledu vede. Je tedy rovněž otázkou měřítka, jak se na celý problém díváme.

Domnívám se, že uvedený příklad s ovocným stromem může mít pro psychology zvláštní význam, neboť často našim pacientům či klientům zadáváme při diagnostice osobnosti Baum-Test (Test stromu), jehož administrace a interpretace může ve světle teorie chaosu nabýt dalších rozměrů.

Jiným významným problémem, kterým se studium komplexity zabývá, je otázka již zmíněné lineární kauzality. Ukazuje se totiž, že s linearitou v chaosu působíme jako nazí v trní. Daleko spíše se zde setkáváme s kauzalitou cirkulární, kdy se nám systémové procesy jeví jako obrovský soubor zpětnovazebních smyček. V některých případech, bohatě zastoupených třeba právě v psychologii musíme dokonce pokorně sklonit hlavu před okamžiky, které bychom mohli nazvat smysluplnou koincidencí dvou a více jevů, tedy před tím, co C. G. Jung nazývá synchronicitou.

Z tohoto pohledu nutně vidíme i existenci ”vědeckých nepřátel” teorie chaosu. Za jednoho z největších považuji statistiku. Zcela v intencích chaosu můžeme říci, že pokud víme, že ze sta lidí 1,467 člověka onemocní schizofrenií, neříká nám tento údaj zhola nic o panu X.Y., který je právě naším pacientem, dokonce bych řekl, že tento údaj je v daném případě škodlivý.

Chaos v psychologii

V rámci tohoto článku rozhodně není v našich silách věnovat se psychologii podrobně v celé její šíři. Mnohé musíme záměrně opomenout a vybrat si pouze obecné příklady, jak lze deterministický chaos v našem oboru vnímat. Vybereme tedy oblasti, jimiž se jako psychologové zabýváme v praxi všichni (kromě kuriózních výjimek). Pravděpodobně nejčastěji je to psychologická diagnostika, predikce dalšího vývoje psychologického problému jedince a psychoterapie.

Na základě své relativně krátké zkušenosti klinického psychologa jsem si všiml, že problém psychologické diagnostiky je možná závažnější, než jsme ochotni připustit. Existuje stále se rozšiřující množství diagnostických metod, náklady na ně (finanční i časové) jsou vysoké. Celá řada jich je upravena do počítačových verzí, které ušetří čas, osobní kontakt a přemýšlení nad pacientem. Studujeme složité manuály, v nichž se to hemží standardizacemi, validizacemi, reliabilitou a jinými ”důležitými” věcmi. Přesto se však nemohu zbavit dojmu, že pokud používám zejména tzv. ”objektivní” psychometrické testy a dotazníky, přináší to s sebou zvýšené riziko značného zkreslení a paradoxně často zbytečného znepřesnění celého diagnostického procesu. Mimochodem, položme si ruku na srdce: Nevybíráme si potom stejně to, co se nám hodí do rámce naší chaotické intuice?

Ve světle teorie chaosu se můžeme pokusit o úvahu, že nikoli ”objektivní”, nýbrž právě subjektivní pohled zkušeného diagnostika na pacienta samého a komplexní vnímání dosažených výsledků v neurčitých, málo strukturovaných diagnostických metodách (např. Rorschach ap.), bez číselně standardizovaných interpretačních připomínek a podpřipomínek rorschachologické obce, vede k nejpřesnější možné diagnostice, která je v tomto okamžiku (pouze!) podkladem pro další terapeutický proces.

Na podkladě diagnostiky nezřídka dochází k neuváženému kroku psychologa, jímž je pokus o predikci dalšího vývoje problému, bohužel, až příliš často z lineárně kauzálního hlediska. Dobře víme, že z dlouhodobé perspektivy je taková predikční snaha v podstatě nesmyslná, stejně jako třeba dlouhodobá předpověď počasí. A tím se znovu ocitáme ve výchozím bodě tohoto článku. Poměrně dobře dokážeme globálně popsat aktuální stav pacienta, stejně tak i aktuální stav počasí. Poměrně dobře víme (v psychologii spíše tušíme), něco o mechanismech, které takový stav determinují. A přesto nemůžeme s jistotou říci o budoucnosti nic.

Vraťme se ještě jednou k již zmíněné předpovědi počasí a položme si otázku: Jak to, že za hranicí tří dnů začínají být nejlepší předpovědi počasí na světě spekulativní a za hranicí šesti dnů bezcenné? Příčinou je tzv. motýlí efekt, kdy počáteční nepatrné změny ve vstupních parametrech mají za následek dalekosáhlé změny v budoucím chování systému. Velmi malé, zanedbatelné, jevy na vstupu jsou zde přirovnány k mávnutí motýlích křídel v měřítku např. celého kontinentu.

Americký meteorolog Edward Lorenz k tomu říká: ”Předpokládejme, že celou zemskou atmosféru by bylo možno pokrýt snímači s rozestupem třiceti centimetrů od sebe. Každý snímač by dodával naprosto přesné údaje o všech hodnotách, které si jen meteorolog může přát. Přesně ve 12.00 načte nekonečně výkonný počítač všechna data a začne propočítávat, co se podle známých fyzikálních zákonů stane dále. Ve 12.00 budou třiceticentimetrové rozestupy mezi snímači skrývat fluktuace, o nichž nebude počítač vědět a zanedbá je. Ve 12.01 vytvoří tyto výkyvy zanedbatelné nepřesnosti, vzdálené od sebe třicet centimetrů. Nepřesnosti se brzy znásobí do několikametrového měřítka a za čas dosáhnou rozměrů zeměkoule.” (Lorenz, 1963).

S existencí motýlího efektu musíme v psychologii stále počítat. V metodologicky přesně vedené diagnostice a predikci dalšího vývoje problému se nám zmíněný efekt projevuje spíše negativně. Působí značné obtíže, dokáže zesměšnit pracně vystavěné teoretické předpoklady, je to jev všudypřítomný, přirozený a nelze jej v psychologii zanedbat.Motýlí efekt má však podle mého názoru největší praktický význam v psychoterapeutickém procesu, a to jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu slova.

Co s chaosem? Nic. Existuje. Uvědomujme si stále jeho existenci a nezanedbávejme ”tření”. Chce to ovšem jistou dávku odvahy a hlavně tvořivosti.

Chaos v psychoterapii

V rámci tohoto článku se snažím hledat propojení mezi psychologií a teorií chaosu. Psychoterapie sem tedy rovněž neoddělitelně patří a můžeme si hned povšimnout nejméně čtyř výrazných styčných bodů.

1. Motýlí efekt. Velmi drobné, za běžných okolností zanedbatelné reakce nebo interpretace terapeuta mohou mít v psychoterapeutickém vztahu nepředvídatelný dopad, co do rozsahu i intenzity. Prosté přijetí pacienta, povzbudivé slovo, sdělení naměřeného IQ, jediným gestem naznačená nedůvěra, dobře míněná rada, to vše může vývoj terapeutického systému zásadně ovlivnit a velmi těžko lze předem odhadnout jak. Pokud k pacientovi přistoupíme s předem danou psychoterapeutickou koncepcí, bez respektu k chaosu v rámci pracovního společenství, pokud se neodvážíme vstoupit do vztahové nahodilosti či nejistoty a nevyčkáme okamžiku, kdy se samo cosi mezi námi vyjeví, riskujeme, že terapeutický proces vážně zproblematizujeme.

2. Měřítko. S problémem měřítka jsme se již setkali výše při úvaze o vnímání stejného ovocného stromu z různé vzdálenosti. V psychoterapii se často diskutuje o distanci terapeuta od pacientova problému, o vymezení hranic, zkrátka o tom, kam až terapeut může se svou empatií a snahou o spoluporozumění pacientovým obtížím.

Zmíněná úvaha o ovocném stromu nám ukazuje, že pro komplexní pochopení pacienta jako svébytného systému je důležité se dynamicky pohybovat v sférickém prostoru mezi odstupem a průnikem až do vnitřku pacientovy ”koruny”. Setrvávání v ”koruně” s sebou nese riziko nekonečné analýzy a dělení na další a další části problému (v teorii chaosu existuje ekvivalent v podobě tzv. fraktálové geometrie). Vede to sice k celkově přesnějšímu tvaru, avšak terapeut se dříve sám v problému rozplyne. Na druhé straně při stále udržovaného odstupu může postupně vzniknout tendence k příliš hrubému zjednodušení, kdy terapeut spíše setrvává v neměnné pozici omnipotentního experta. Osobně se domnívám, že dokonce ani není nutný pohyb či jakési ”přepínání” mezi odstupem a průnikem, neboť jsem přesvědčen, že terapeut může obsadit obě zmíněné polohy současně.

3. Turbulence. Feyman vidí turbulenci jako ” chaotický jev všech měřítek, kde malé víry jsou součástí vírů větších. Je to jev nestabilní. Turbulence je vysoce disipativní, což znamená, že odčerpává energii a vytváří pohybový odpor.” (Feyman, 1967).

Nástup turbulence je možné laboratorně pozorovat a měřit, ale podstata tohoto jevu vědcům stále uniká. Turbulence jsou všude kolem nás. Kocháme se pohledem na fontánu uprostřed parku a pozorujeme, že vodní sloup se v určitém místě nad tryskou rozpadá do naprosto proměnlivého útvaru. Ačkoli jej z větší vzdálenosti vnímáme jak fascinující celistvý útvar, při bližším zkoumání vidíme turbulentní chaos. Stejně tak je tomu i v jiných příkladech. Plynulá srdeční akce se náhle rozpadá v nahodilou turbulenci ventrikulární fibrilace, normopsychický stav v turbulenci psychózy atd.

V psychoterapeutickém procesu musíme rovněž s turbulentními jevy počítat, ačkoli jejich nástup nikdy nemůžeme přesně předvídat. Co jiného než např. přenos, protipřenos, odpor, náhlou dekompenzaci pacienta či naopak nevysvětlitelný pozitivní zlom v psychoterapii lze považovat za turbulentní jevů Avšak jak vznikají, kdy a jak ovlivní celý systém, to nevíme. Musíme vyčkat.

4. Univerzalita. Americký matematik Mitchell Feigenbaum vytvořil v 70. letech teorii, podle které by se skutečné systémy v přírodě měly chovat identicky, nebo alespoň velmi podobně, navzdory jejich odlišnosti. Jeho teorie univerzality poskytovala naději, že vyřešení jednoduchého problému může umožnit řešení problémů složitějších na principu podobnosti. Feigenbaum ve své práci použil matematický aparát teorie renormalizační grupy, ve které bylo měřítkové strukturace využito k redukci nekonečných veličin na veličiny ”rozumné”. Tímto způsobem se znovu oživila dávná myšlenka mistrů o skryté jednotě a formě, které jsou společné všemu v přírodě, neboli myšlenka o skrytém univerzálním řádu v chaosu. ”Pro ten objev asi nastala doba. Od astronomie až po zoologii se všichni zabýváme tímtéž, ale protože publikujeme v úzce specializovaných žurnálech svého oboru, absolutně netušíme, že jsou tu i ostatní.” (Feigenbaum, 1981).

Princip univerzality má v psychologii a psychoterapii nedozírný význam, protože vidění souvislostí na mnoha úrovních současně znamená částečný vhled do univerzálního řádu vesmíru. Umožnit pacientovi, aby sám (bez vstupů terapeuta) svůj problém uzřel v univerzálních souvislostech, kdy obtíže náhle získávají existenciální rozměr, dostávají smysl, to je, podle mého názoru, poslání terapeuta, jenž se v tomto okamžiku stává spíše mistrem než magistrem. Musíme se po promoci a všech výcvicích teprve začít sami učit, abychom pochopili to, co již pradávno vyslovil Hermes Trismegistos: ”Jest pravdivé, jest jist?, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci. A jako všechny věci byly učiněny z Jediného, tak všechny věci zrodily se z této? Jediné věci napodobením.”