Psychologičtí předchůdci kognitivní psychologie

Psychologičtí předchůdci kognitivní psychologie

Hlavní psychologické přístupy se opírají o předchozí přístupy a reagují na ně. Dialektický proces, který se objevoval v průběhu historie filozofie a rané fáze vývoje psychologie, působí i v moderní psychologii. První psychologové si kladli další základní otázku, jež dodnes mate kognitivní psychology: „Máme se snažit pochopit lidskou mysl studiem jejích struktur (tedy podobně jako zkoumáme lidské tělo prostřednictvím anatomie), nebo studiem jejích funkcí (podobně jako zkoumáme tělesné procesy prostřednictvím fyziologie)?“ Ačkoli kognitivní psychologie nebyla až do poloviny 20. století definována jako samostatné odvětví psychologie, otázky, jimiž se zabývá, představovaly základní otázky, na které se psychologové snažili najít odpověď v první polovině 20. století.

#Raná dialektika v psychologii poznání

#Strukturalismus

Cílem strukturalismu, který je celkově považován za první významnou myšlenkovou školu v psychologii, bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli a jejích vjemů. Základním procesem byla analýza vjemů až na jejich primární stavební součásti. Strukturalisté si např. vybrali vjem květiny, analyzovali jej na barvy, geometrické tvary, vztahy mezi složkami a tak dále.

Významným předchůdcem strukturalismu byl německý psycholog Wilhelm Wundt (1832-1920). Wundt se domníval, že optimální metoda pro nácvik provádění analýzy struktury mysli spočívá v introspektivním studiu smyslových vjemů. Podle Wundta introspekce znamená vnitřní pozorování jednotlivých informací tak, jak procházejí vědomím, jako když vnímáme počitky při pozorování květiny. Tímto postupem vlastně analyzujeme své vjemy.

Ve Wundtových šlépějích se vydala celá řada dalších vědců, např. jeho americký žák Edward Titchener (1867-1927). Titchener (1910) předpokládal, že vědomí je možno rozložit na tři elementární stavy: počitky coby základní prvky vnímání (viz kap. 4), představy coby obrazy vytvářené v mysli charakterizující to, co vnímáme (viz kap. 4 a 7), a afekty coby složky emocí, mezi něž patří např. láska a nenávist. Přestože nemálo Wundtových následovníků vyznávalo pojetí strukturalismu, jiní psychologové kritizovali jak strukturalistickou metodu (introspekci), tak i zaměření tohoto přístupu (tj. počitky jako základní struktury).

#Funkcionalismus: alternativa strukturalismu

Alternativní přístup ke strukturalismu pracoval s tvrzením, že by se psychologové měli zabývat procesy myšlení, nikoli jen obsahem myšlení. Funkcionalisté si kladli otázky: „Co lidé dělají a proč to dělají?“, zatímco strukturalisté se tázali: „Jaké jsou základní obsahy (tj. struktury) mysli?“ Funkcionalisté se domnívali, že klíčem k pochopení lidské mysli a chování je studium procesů, jak a proč mysl pracuje, nikoli studium obsahů struktur a prvků mysli. Funkcionalisté se snažili najít odpověď na otázku, jak a proč mysl pracuje právě tak, jak pracuje, hledáním funkcionalistických vztahů mezi specifickým prvotním podnětem (čili stimulem, tím, co pobízí k činnosti - termín pochází z latinského označení pro ostrý bodec, kterým Římané popoháněli líná zvířata) a specifickou následnou reakcí (neboli jednáním či odpovědí vztahující se k podnětu).

Funkcionalisté se shodovali v otázkách, jež si kladli, avšak v nalézaných odpovědích či využívaných metodách pro hledání odpovědí už tak jednotní nebyli. Dokonce můžeme říci, že byli jednotní v souhlasu s užíváním různých metod, pokud daná metoda pomohla odpovědět na položenou otázku.

Funkcionalisté tedy připouštěli užívání jakýchkoli metod, pokud jimi dospěli k zodpovězení otázky. Proto je přirozené, že funkcionalismus vedl k pragmatismu. Pragmatismus věří, že poznatky jsou validizovány svou využitelností. Pracují s otázkou: „Co s tím můžete udělat?“ Pragmatici se nezabývají pouze zjišťováním toho, co lidé dělají, ale i otázkou, co můžeme dělat s poznáním týkajícím se toho, co lidé dělají. Pragmatici mimo jiné věří v důležitou roli psychologie učení a paměti, protože pomáhá zlepšovat výkon dětí ve škole.

Hlavním průvodcem funkcionalismu na cestě k pragmatismu byl William James (1842-1910), jehož hlavní funkcionalistický přínos k oboru psychologie spočíval v jediné knize s názvem Principles of Psychology (Základy psychologie, 1890/1970). Kognitivní psychologie při diskusích o klíčových problémech svého oboru, např. o pozornosti, vědomí a vnímání, na jeho práci odkazuje dodnes. James dokázal, že jediné vskutku vlivné dílo spolu s výbornou pověstí jeho autora mohou výrazně napomoci při budování vědního oboru.

Dalším raným pragmatikem, který zásadní měrou ovlivnil současné zaměření kognitivní psychologie, byl John Dewey (1859-1952). Dewey se proslavil především svým pragmatickým přístupem k myšlení a školnímu vzdělávání. Mnoho tvrzení kognitivních psychologů a pedagogických psychologů je založeno právě na Deweyho názorech pocházejících z počátku 20. století. Podle Johna Deweyho je např. pro efektivní učení nezbytné pochopení důvodu učení, je třeba vidět, jaké mají znalosti praktické využití. Dewey a jiní pragmatici nastínili další otázku, která je dodnes kontroverzním tématem kognitivních psychologů: Měl by být výzkum hodnocen podle okamžitého praktického přínosu, nebo podle hloubky porozumění lidskému myšlení?

Praktické uplatnění kognitivní psychologie

Ukažme si, jak lze pragmatický přístup aplikovat v praxi. Zamyslete se nad tím, jak byste mohli lépe využít poznatky získané z této knihy. Část úkolu je již za vámi - všimli jste si, že kapitola začíná otázkami, které přispívají k uspořádání a využití informací. V závěru kapitoly se ve shrnutí k otázkám na začátku vrátíme. Zodpověděl text na položené otázky v dostatečné míře? Vymyslete si své vlastní otázky a snažte se uspořádat si poznámky v podobě odpovědí na ně. Rovněž se snažte propojit si informace v této knize s informacemi z jiných kurzů či aktivit, jichž se účastníte. Kamarád vás může např. požádat, abyste mu vysvětlili, jak se pracuje s novým počítačovým programem. Vhodným zahájením takového školení je zeptat se kamaráda, má-li nějaké otázky. Poskytnuté informace tak totiž pro něho budou užitečnější, protože si je nebude muset jednu po druhé pomalu získávat z vašeho instruktážního monologu.

#Asocianismus: Integrující syntéza

Asocianismus je podobně jako funkcionalismus spíše vlivným způsobem myšlení než rigidní psychologickou školou. Asocianismus se zabývá otázkou, jak se mohou události nebo myšlenky spojovat v mysli jednu s druhou, aby výsledkem bylo učení. Asociace mohou např. vyplývat z blízkosti (tj. spojování položek vyskytujících se vedle sebe v přibližně stejném čase), podobnosti (tj. spojování položek s podobnými rysy nebo vlastnostmi) nebo protikladu (tj. spojování položek obsahujících opačné vlastnosti, např. horký-studený, světlo-tma, den-noc).

Na konci 19. století asocianistické principy poprvé systematicky aplikoval asocianista Hermann Ebbinghaus (1850-1909). Zkoumal a sledoval vlastní duševní procesy za využití přísnějších experimentálních postupů, než jaké používal Wundt (pracoval se „systematickou experimentální introspekcí“, jako je počítání chyb, zaznamenávání reakčních časů apod.). Metodou sebepozorování pak zkoumal, jak se lidé učí a jak si pamatují učební materiál na základě opakování, tedy ustavičného procvičování učební látky. Svou výzkumnou činností dospěl k převratnému experimentálnímu objevu - častá opakování mohou v paměti zpevnit duševní asociace a v širším slova smyslu lze říci, že opakování podporuje učební proces (viz kap. 6).

Dalším vlivným asocianistou byl Edward Lee Thorndike (1874-1949). Podle jeho názoru je klíčem k vytváření asociací odměna. Thorndike tento princip nazval zákon účinku (1905). Zákon uvádí, že podnět bude vyvolávat určitou reakci, je-li organismus za danou odpověď odměněn. Podle něj se organismus naučí odpovídat určitým způsobem (účinek) v dané situaci tehdy, je-li opakovaně za svou reakci odměňován (odměna sloužící jako podnět k dalším reakcím). Bude-li tedy dítě za správné vyřešení matematických úloh dostávat sladkosti, naučí se je dobře řešit, protože si vytvoří asociace mezi správným řešením a sladkostmi.

#Od asocianismu k behaviorismu

Další vědci, současníci Thorndika, zkoumali vztah podnět-reakce na pokusech ze zvířaty. Jejich metody se lišily od přístupu Thorndika i jeho spolupracovníků zastávajících asocianismus. Zmínění výzkumníci prošlapali cestu mezi asocianismem a nově vznikajícím behaviorismem. Někteří z nich, podobně jako Thorndike, zkoumali volní reakce (avšak někdy postrádající vědomý aspekt, jak tomu bylo v Thorndikových pokusech), jiní studovali reakce, které nebyly založeny na volních procesech, ale na zdánlivě nesouvisejících vlivech prostředí.

Tento druh chování zkoumal ruský fyziolog a nositel Nobelovy ceny Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936). Svou výzkumnou činnost zahájil pozorováním slinění psů v reakci na příchod laboratorního technika, který zvířata krmil, aniž by však psi měli možnost zahlédnout potravu. Podle Pavlova taková reakce představovala druh učení, tzv. klasicky podmíněné učení, nad nímž psi neměli žádnou vědomou kontrolu. V myslích psů se jistým druhem učení, které nebylo podloženo vůlí, vytvořilo spojení mezi technikem a potravou (Pavlov, 1955). Pavlovova průkopnická práce v tomto směru vydláždila cestu vývoji behaviorismu. Obzvlášť zajímavá byla pozdější pozorování, jež prováděl Robert Rescorla (1967). Dospěl k závěru, že klasické podmiňování nezahrnuje pouze asociace založené na dočasné styčnosti v čase nebo prostoru (např. současný výskyt potravy a podmíněného podnětu). Účinné podmiňování vyžaduje i nepředvídatelný výskyt (např. výskyt potravy není pokaždé spojen s podmíněným podnětem; Rescorla a A. R. Wagner, 1972; A. R. Wagner a Rescorla, 1972).

Behaviorismus, jejž můžeme považovat za extrémní verzi asocianismu, se zaměřuje výhradně na asociaci mezi prostředím a pozorovatelným chováním. Podle radikálních behavioristů nejsou hypotézy o myšlenkách a myšlení nic víc než pouhé spekulace, a ačkoli mohou patřit do oblasti filozofie, v psychologii nemají žádné místo.

#Představitelé behaviorismu

Mužem, který je obvykle uznáván za otce radikálního behaviorismu, je John Watson (1878-1958). Watson neuznával žádné vnitřní duševní obsahy ani mechanismy a myšlení označoval za tichou řeč. Filozof Herbert Feigl (citováno v M. Eysenck a Keane, 1990) o Watsonovi prohlásil: „Usmyslel si, že mysl neexistuje.“ A ačkoli Watson ignoroval klíčové aspekty funkcionalismu, přesto byl ovlivněn jeho zaměřením na to, co lidé dělají a proč to dělají. Behaviorismus se dále lišil od předchozích psychologických směrů přesunutím důrazu experimentálního výzkumu od lidí na výzkum zvířat. Z historického hlediska byla (a stále je) velká část práce behavioristů založena na výzkumech laboratorních zvířat, především krys, protože u nich lze mnohem lépe měnit a kontrolovat vztahy mezi prostředím a chováním coby reakcemi na prostředí. Čím jsou laboratorní zvířata emocionálně a fyziologicky na jednodušší úrovni, tím méně se musí výzkumník obávat nežádoucích vlivů, jež mohou negativně poznamenávat výzkum s lidmi. Zásadní problém při výzkumu zvířat však spočívá v otázce, zda lze výsledky výzkumů zvířat zobecňovat na člověka (tj. obecněji aplikovat na lidi, nejen na zvířata, jež byla předmětem výzkumu).

Od šedesátých let 20. století je radikální behaviorismus úzce spojován s jedním z jeho nejvýraznějších zastánců, B. F. Skinnerem (1904-1990). Podle Skinnera mohou být prakticky všechny druhy lidského chování, nejen učení, vysvětleny chováním vznikajícím jako reakce na prostředí. Chování přitom lze zkoumat na zvířatech. Skinner odmítal duševní mechanismy a domníval se, že všechny druhy lidského chování lze vysvětlit operantním podmiňováním zahrnujícím posilování, nebo naopak oslabování způsobů chování, které jsou nepravidelně spojovány s výskytem, nebo naopak absencí posílení (odměn) či trestů. Skinner svou experimentální analýzu chování aplikoval téměř na všechno - včetně osvojování jazyka, řešení problémů - a dokonce i kontroly chování ve společnosti. Behaviorismus - z velké části díky Skinnerově práci - dominoval psychologii a výzkumným metodám několik desítek let.

#Behavioristé odvažující se nahlédnout do černé skříňky

Většina behavioristů se vyhýbala pohledu do „černé skříňky“ lidské mysli a zaměřovala se pouze na pozorovatelné chování. Někteří psychologové však začali být zvědaví a zajímalo je, co magická skříňka obsahuje. Například raný behaviorista Edward Tolman (1886-1959) předpokládal, že chování lidí ani zvířat nemůže být vysvětleno bez přihlédnutí k účelu a záměru chování. Tolman (1932) zastával názor, že každé chování má nějaký cíl, ať už se jedná o krysu v bludišti pátrající po potravě, nebo o člověka snažícího se uniknout z nepříjemné situace. Tolman tedy může být považován za praotce moderní kognitivní psychologie.

Novodobá kritika behaviorismu dále poukazuje na jeho přílišnou omezenost (Bandura, 1977b). Tato kritika je založena ještě na dalším přístupu, který spočívá v tom, že učení je výsledkem nejen přímého působení odměn, ale obsahuje i sociální složku: jedinec pozoruje odměny a tresty týkající se jiných jedinců. Tento přístup tedy klade důraz na to, jak pozorujeme a modelujeme vlastní chování podle vzoru chování druhých, takže pracuje s učením založeným na příkladech. Uvedené pojetí sociálního učení otevírá cestu k úvahám o procesech odehrávajících se v mysli.

#Gestalt psychologie

Jedním z nejostřejších kritiků behaviorismu byla gestaltistická psychologie. Podle gestaltistické (tvarové) psychologie[1] psychologické jevy nejlépe pochopíme, budeme-li je vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli je rozkládat na části. Gestaltistická psychologie byla vlastně reakcí nejen na rané behavioristické tendence interpretovat chování na základě podmiňování, ale i na strukturalistickou tendenci rozkládat duševní procesy na základní počitky. Výstižným shrnutím pojetí gestaltistické psychologie je tvrzení „celek se liší od součtu svých částí“. Chceme-li tedy pochopit vjem květiny, musíme vzít v úvahu veškerou zkušenost. Vjem květiny nemůžeme pochopit pouze na základě popisu tvarů, barev, velikostí atd. Vliv gestaltistické psychologie se nejvíce projevil v oblasti výzkumu vnímání tvarů (např. Köhler, 1940) a vhledu (např. Köhler, 1927; Wertheimer, 1945/1959), který představuje jeden z aspektů řešení problémů.