Tvořivost

Tvořivost

Jednou z nejobtížnějších otázek, které vyvstávají na mysli kognitivním psychologům zabývajícím se tvořivostí, je následující: Jak můžeme definovat tvořivost jako jediný konstrukt, který sjednocuje díla Leonarda da Vinci, Marie Curie, Vincenta van Gogha a Isaaka Newtona, díla Toni Morrisonové, Alberta Einsteina, Wolfganga Mozarta a Mikuláše Koperníka? I když existuje tolik blíže vymezených definic tvořivosti, kolik je lidí, kteří o ní přemýšlejí, většina badatelů z oblasti tvořivosti by ji široce definovala jako proces vytváření něčeho, co je jak originální, tak hodnotné. Mohla by to být teorie, tanec, chemikálie, proces či procedura, symfonie nebo cokoli dalšího.

Co je třeba k vytvoření něčeho originálního a hodnotného? Jací jsou tvořiví lidé? Téměř každý by souhlasil s tím, že tvůrčí osoby se vyznačují tvůrčí produktivitou - tvorbou vynálezů, objevy přinášejícími zásadní vhled do podstaty jevů, tvorbou uměleckých děl, revolučních paradigmat a dalšími výtvory, které jsou jak originální, tak hodnotné. Konvenční moudrost naznačuje, že vysoce tvůrčí osoby se vyznačují také kreativními životními styly, které jsou charakteristické flexibilitou, nestereotypním chováním a nepřizpůsobivými postoji či přístupy. Co charakteristického zaznamenali kognitivní psychologové u takových osob? Odpověď závisí na perspektivě psychologa, kterého se ptáte. Tento úsek kapitoly ukazuje různé přístupy k porozumění tvořivosti - psychometrické, kognitivní, osobnostní a motivační, sociální, společenské a historické. Kapitola je zakončena pokusem o integrovaný pohled na tvořivost.

#Rozsah tvorby

Tvoří snad tvůrčí osoby více? Ačkoli ještě musíme vyvinout metodu, díky níž budeme schopni na první pohled odhalit vysoce tvůrčí osoby, psychologové zjistili, že tyto osoby sdílejí několik společných charakteristik. Psychologové, již volí psychometrický přístup (např. J. P. Guilford, 1950), se zaměřují na výkon zkoumaných osob v úlohách, které obsahují specifické aspekty tvořivosti. Je hodnocena divergentní produkce, což je vytváření rozmanitých odpovědí, které jsou přiměřené zadání. Tvořivost v tomto pojetí představuje schopnost tvořit více.

Například Paul Torrance (1988) prohlásil, že tvůrčí osoby dosahují vysokého skóre v testech tvořivosti (zahrnují jeho vlastní Torranceho test tvořivého myšlení, 1974, 1984), které měří rozmanitost, početnost a vhodnost odpovědí na otázky s otevřeným koncem - např. vymýšlení všech možných způsobů, jak použít kancelářskou svorku či kuličkové pero. Torranceho test také hodnotí tvořivost u obrazových úkolů. Osoba např. dostane list papíru s několika kruhy nebo jinými tvary, přičemž se klasifikuje, kolik různých způsobů použila, aby dokončila kresbu. Torranceho test si zejména všímá, kolik neobvyklých nebo vysoce propracovaných detailů bylo při dokončování kresby použito.

#Vědomosti

Další psychologové (např. Finke, 1995; Langley a Jones, 1988; S. M. Smith, 1995; Weisberg, 1988, 1995) se zaměřili na tvořivost jako na poznávací (kognitivní) proces a studovali řešení problémů a vhled. Jsou snad tvůrčí lidé bystřejší? Robert Weisberg (1988, 1995) tvrdí, že to, čím se liší vysoce tvořivé osoby od méně tvořivých, je jejich odbornost a angažovanost v tvůrčím úsilí. Vysoce tvořiví lidé pracují vytrvale a tvrdě, studují práci svých předchůdců a svých současníků, aby se stali pravými odborníky ve svých oborech. Poté budují na tom a zároveň se odlišují od toho, co vědí, aby za použití inovativních přístupů tvořili svá díla. Podle Weisberga není sama tvořivost nic zvláštního. Procesy, které tvořivost zahrnuje, používá každý z nás při každodenním řešení problémů. To, co odlišuje pozoruhodné od triviálního, je neobyčejný rozsah a obsah, který je těmito procesy zpracováván. Tento přístup nás vrací zpět k otázce expertního řešení úloh. Tvořivost je skutečně chápána v souvislosti s odborností.

Ne každý kognitivní psycholog souhlasí s Weisbergovým názorem, že tvůrčí vhled není nic zvláštního. Například podle Ronalda Finkeho (1995, s. 255) „je vhled to, co odlišuje podnětné od nepodnětného a skvělé od tuctového“. Finke pokračuje v popisu dvou typů tvůrčího myšlení: 1. konvergentní vhled, kdy osoba nalézá pravidelnost, zákonitost nebo strukturu v souboru zdánlivě chaotických údajů; 2. divergentní vhled, kdy osoba z určité formy nebo struktury vychází a hledá, jaká různá použití pro ni může nalézt. Finkeho práce zkoumala, jak lze pojetí odlišných typů vhledu využít k porozumění rozličným tvůrčím projevům, jako je architektonický projekt, fyzikální či biologické modely, vývoj výrobku nebo vědecký vynález.

Pat Langley a Randolph Jones (1988) zkoumají, jak se tvořivost projevuje u vědeckého vhledu. Tito badatelé naznačují, že paměťové procesy, jako je šíření aktivace (viz kap. 8), a procesy myšlení, jako je analogické uvažování (viz kap. 12) objasňují mnoho z vědeckého vhledu. Steven Smith, který rozlišuje mezi vědeckým vhledem a zážitkem vhledu, předpokládá, že náhlost zážitku vhledu může být způsobena náhlým „vyjetím ze zaběhané dráhy“ (změna mentálního nastavení). Podle Smitha je pravděpodobnější, že toto náhlé uvolnění nastává po období inkubace v jiném kontextu, než ve kterém se osoba zafixovala na problém.

#Osobnost

Jiní psychologové se místo na kognitivní procesy zaměřují na roli osobnosti a motivace v tvořivosti. Existuje tvořivost jako rys osobnosti? Jste buď tvořiví, nebo nejste? Frank Barron (1988, s. 95) např. podtrhuje význam osobního stylu, který zahrnuje „otevřenost novým způsobům vidění, intuici, uvědomění si příležitosti, obliba složitosti jako výzvy k hledání jednoduchosti, nezávislost úsudku, který prověřuje předpoklady, ochotu podstupovat rizika, nekonvenčnost myšlení, jež umožňuje vytvářet neobvyklá spojení, pronikavou pozornost a potřebu hledání principu a významu - toto vše ve spojení s motivem a odvahou tvořit“. Barron také zmiňuje roli osobní filozofie v tvořivosti. Naznačuje, že flexibilní přesvědčení a obecně vstřícné postoje k jiným kulturám, rasám a náboženským vyznáním podněcují tvořivost.

Teresa Amabileová a další (např. Amabile, 1996; Hennessey a Amabile, 1988) se zaměřili na význam motivace v tvůrčí produktivitě. Amabileová odlišuje intrinsickou motivaci (vnitřní) od extrinsické motivace (vnější). Mezi intrinsické motivy patří např. čiré potěšení z tvůrčího procesu nebo osobní touha řešit problém, extrinsickými motivy jsou kupř. touha po slávě či bohatství. Podle Amabileové je intrinsická motivace pro tvořivost nezbytná, zatímco extrinsické motivy mohou často, i když ne vždy tvořivost brzdit.

#Prostředí

Kromě těchto charakteristik tvořivých osob se někteří badatelé zaměřili na význam vnějších faktorů, které k tvořivosti přispívají. Musíte být na správném místě ve správný čas? Podle Mihaly Csikszentmihalyiho (1988, s. 325) „nemůžeme tvořivost studovat tak, že izolujeme osoby a jejich práci od společenského a historického prostředí, v němž uskutečňují své činnosti  to, co nazýváme tvůrčí, není nikdy výsledkem jediné individuální činnosti“. V souvislosti s tvořivostí nás Csikszentmihalyi (1996) nabádá, abychom brali v úvahu, jak obor (doménu - existující znalosti v určité oblasti tvůrčího úsilí, jako např. fyzika či malířství), tak sociální pole (sociální kontext, který zahrnuje vztahy s kolegy v oboru i širší sociální a veřejné instituce společnosti), které obklopuje tvůrčí snahy.

Dean Simonton (1988, 1994, 1997) kromě aktuálního společenského, intelektuálního a kulturního kontextu zvažuje také historické hledisko. Ve svém rozsáhlém průzkumu významných skutků prověřoval početné vnitřní a vnější faktory, které se musí zkombinovat, aby se staly přínosem pro tvůrčí produktivitu. Uznával, že pohyby v historii a kulturní trendy mohou usnadnit určitý vědecký, umělecký či další tvůrčí rozvoj, podtrhával však také důležitost tvořícího jedince. I když nám retrospektiva umožňuje pozorovat, jak mohly předešlé události vést k tvořivé práci, tvořivé činy nelze předvídat, protože tvůrci určitým způsobem porušují minulé i současné normy. Mezi spoustou charakteristických znaků, které Simonton zaznamenal, se vyskytuje schopnost činit náhlé, překvapivé objevy a také schopnost důsledně a aktivně takové objevy rozvíjet.

#Integrované pojetí

Howard Gardner (1993a) se pokusil spojit různé aspekty výzkumu tvořivosti a formulovat jednotný pohled na to, co charakterizuje tvůrčí jedince. Jako někteří badatelé zabývající se případovými studiemi (např. Gruber, 1974/1981; Gruber a Davis, 1988) použil také Gardner hloubkovou studii několika (sedmi) tvořivých osob. Stejně jako Simonton se pokusil vzít v úvahu historické souvislosti doby, v níž se osoby rozvíjely a pracovaly, a poznamenává, že skvělí tvůrci pravděpodobně byli na správném místě v čase, který byl vhodný pro revoluční změnu v doméně. Jako Csikszentmihalyi i Gardner studoval, jak obor (např. fyzika, politika, hudba) a sociální pole (např. spolutvůrci, učitelé, soupeři) ovlivňují způsob, jimiž tvůrčí osoba demonstruje tvořivost. Gardner jako vývojový psycholog kromě toho studoval rané zkušenosti vedoucí k úspěchům v tvořivosti a rozvoj tvořivosti v průběhu života.

V otázce raných (dětských) zkušeností Gardner zjistil, že tvořivé osoby vyrůstaly častěji v mírně podpůrném, ale docela přísném a relativně chladném rodinném prostředí (např. absence něžnosti a vřelosti při péči o dítě). Spousta z nich projevila brzký zájem o svůj obor a měla chuť prozkoumávat nezmapované teritorium, avšak zpočátku nebyli nijak výjimeční. K revolučnímu průlomu u nich došlo až poté, co se stali odborníky ve svém oboru (přibližně po deseti letech praxe). Zdá se, že velká část tvůrců měla v té době nějakou emocionální a intelektuální podporu. Tito tvůrci zpravidla obětovali všechnu svou energii práci, vzdávali se blízkých vztahů v dospělosti nebo je zanedbávali. Zhruba dekádu po svých počátečních úspěších učinila většina tvůrců, které Gardner studoval, druhý průlom, který byl detailnější, komplexnější, ale méně revoluční. Zda tvůrce pokračoval úspěšně dál, to záviselo na jeho konkrétní oblasti působení, u básníků a vědců to bylo méně pravděpodobné než u hudebníků a malířů.

Alternativní integrovaná teorie tvořivosti, kterou jsem vyvinul s Toddem Lubartem (R. J. Sternberg a Lubart, 1991b, 1993, 1995, 1996), naznačuje, že četné individuální faktory a faktory prostředí se musí spojit, aby se projevil jejich účinek. Takže to, co odlišuje vysoce tvůrčí osobu od pouze mírně tvůrčí, je způsobeno spíše spolupůsobením řady faktorů než extrémně vysokou mírou jednoho určitého faktoru nebo nějakým charakteristickým rysem osobnosti.

Naše teorie (R. J. Sternberg a Lubart, 1995, 1996) je nazvána investiční teorie tvořivosti, protože sjednocujícím prvkem je, že tvůrce volí přístup levných nákupů a vysokých prodejů. Při levném nákupu tvůrce zpočátku vidí skrytý potenciál v nápadech, o nichž ostatní předpokládají, že mají malou hodnotu. Na nápad, který jeho současníci neuznávají nebo podceňují, ale který má obrovský potenciál pro tvůrčí rozvoj, zaměří svou pozornost. Rozvíjí ho do smysluplné podoby do té doby, než mohou také ostatní rozpoznat jeho hodnotu. Když je nápad rozvinut a jeho hodnota vychází najevo, tvůrce svůj nápad vysoko prodá. Svou pozornost přesouvá dál a věnuje se dalším podceňovaným nápadům. Tvůrce ovlivňuje svou oblast působnosti nejvíce tím, že vždy stojí o krok před ostatními.

Navzdory různosti pohledů by většina badatelů souhlasila s tím, že předchozí individuální charakteristiky a podmínky prostředí jsou nezbytné a že žádná, která by stála o samotě, by nebyla postačující. Neobyčejně tvůrčí produktivita může být vzácná, protože množství proměnných se musí vyskytnout a spojit ve správném poměru v jedné osobě. Situaci komplikuje to, že mnoho těchto proměnných nemusí mít k tvořivosti lineární vztah, to znamená, že růst určité charakteristiky či podmínky nemusí znamenat růst tvořivosti. Naopak - zdá se, že množství proměnných působí paradoxním způsobem nebo má jiný než lineární vztah k tvořivosti. Když lidé dostanou nové nápady, musí použít své schopnosti uvažování k tomu, aby je analyzovali a učinili konečné rozhodnutí, zda jsou opravdu tvůrčí. Jak takové uvažování a rozhodování probíhá, o tom pojednává následující kapitola.

#SHRNUTÍ

1. Jaké jsou některé klíčové kroky při řešení problémů? Řešení problémů (úloh) vyžaduje duševní práci k překonání překážek, které stojí v cestě k dosažení cíle. Klíčovými kroky při řešení problémů jsou: identifikace problému, definování a reprezentace problému, formulování strategie, organizace informací, rozdělení zdrojů, průběžná kontrola (monitorování) a zhodnocení. Tyto kroky můžeme velmi flexibilně realizovat při každodenních činnostech tak, že je budeme opakovat, měnit jejich pořadí, nebo je budeme realizovat interaktivně.

2. Jaké jsou rozdíly mezi problémy, které mají jasný způsob řešení, a těmi, které jej nemají? Dobře strukturované problémy mají daný způsob řešení, postupování podle něj však může být obtížné. Některé tyto problémy můžeme řešit pomocí algoritmů, jež sice mohou být při realizaci jednotvárné, ale které s mnohem větší pravděpodobností vedou k přesnému řešení, pokud je aplikujeme na daný problém. Ačkoli počítače pravděpodobněji používají algoritmické strategie řešení, lidé s větší pravděpodobností raději použijí neformální heuristiky (např. analýzu prostředků a cílů, postupování dopředu, postupování dozadu, produkování nápadů a jejich testování). Při řešení špatně strukturovaných problémů má na snadnost dosažení přesného řešení velký vliv volba vhodné reprezentace problému. Kromě toho mohou lidé při řešení těchto problémů uplatnit něco víc, než je heuristická nebo algoritmická strategie - vhled.

Mnoho špatně strukturovaných problémů nemůžeme řešit bez výhod, které nám poskytuje vhled. Existuje několik alternativních pohledů na vhledové řešení problémů: a) podle pojetí gestaltistů a neogestaltistů je vhled speciální proces, při němž dojde k náhlé změně pohledu na problém (začneme jej vnímat jako celek, který je něco víc než jen suma částí) a k náhlému rozpoznání řešení; b) podle nespecifického pojetí se vhled neliší od jakéhokoli jiného typu řešení; c) podle tříprocesového pojetí vhled zahrnuje speciální použití tří procesů: selektivního kódování, selektivního kombinování a selektivního srovnávání.

3. Jaké jsou některé překážky a pomůcky pro řešení problémů? Mentální nastavení (také označováno jako zablokování) je strategie, jež fungovala při řešení předchozích problémů, ale není účinná pro problém, který je třeba řešit v současnosti. Zvláštním druhem duševního nastavení je funkční fixace, která vyjadřuje neschopnost vidět, že něco, co má určité použití, může sloužit i dalším účelům. Přenos, který může být negativní, nebo pozitivní, se vztahuje k přenosu schopnosti řešit problémy z jednoho druhu úlohy na druhý. Pozitivní přenos u izomorfních problémů se zřídka objevuje spontánně, obzvláště tehdy, když se zdá, že se problémy liší obsahem nebo kontextem. Inkubace, která následuje po období intenzivní práce na problému, vyžaduje odložit problém na chvíli stranou, přičemž v době, kdy si ho vědomě nevšímáme, na něm pracují nezablokované podvědomé procesy.

4. Jak řešení problémů ovlivňují odborné znalosti? Rozdíly mezi odborníky a nováčky jsou zřejmé jak v množství, tak v organizaci znalostí, které souvisí s řešením v dané doméně. Odborníci mnoho kroků provádějí automaticky, což jim obvykle usnadňuje řešení v dané oblasti odborné znalosti. Když problémy obsahují nové prvky, které vyžadují neobvyklé strategie, může automatizace některých postupů řešení brzdit, přinejmenším dočasně. Vysoká odbornost v určité oblasti je většinou vnímána jako výsledek zkušeností. Nicméně, nelze podceňovat význam nadání, které pravděpodobně značně zvyšuje rozdíly mezi různými odborníky.

5. Co je to tvořivost a jak ji můžeme rozvíjet? Tvořivost znamená vytváření něčeho, co je jak originální, tak hodnotné. Existuje řada faktorů, které charakterizují vysoce tvůrčí osoby: a) extrémně vysoká motivace k tomu, aby člověk byl tvůrčí v určité oblasti úsilí (např. pro čirou radost z tvůrčího procesu); b) nepřizpůsobení se konvencím, které mohou potlačovat tvorbu, obětavá vytrvalost při udržování standardů výjimečné kvality výkonu a sebedisciplína, která se vztahuje k tvůrčí práci; c) hluboká víra v hodnotu tvůrčí práce a také ochota kritizovat a vylepšovat ji; d) obezřetná volba problémů či předmětů, na které zaměřujeme svou tvůrčí pozornost; e) myšlenkové procesy charakteristické vhledem a divergentním myšlením; f) ochota riskovat; g) rozsáhlé znalosti o vybrané oblasti; h) hluboká angažovanost v tvůrčím úsilí. Historický kontext, obor a sociální pole také ovlivňují šance pro vyjádření tvořivosti.

#PŘEMÝŠLENÍ O MYŠLENÍ

1. Popište fáze cyklu řešení problémů, uveďte příklady.

2. Co charakterizuje odborníky při řešení problémů?

3. Jak můžeme porozumět řešení problémů na základě studia počítačových simulací? Jak může přístup založený na výpočetní technice omezit potenciál pro porozumění řešení problémů lidmi?

4. Srovnejte a odlište různé přístupy k tvořivosti.

5. Navrhněte problém, který by vyžadoval ke svému vyřešení použití vhledu.

6. Navrhněte kontext pro řešení problému, který by ulehčil jeho vyřešení.

7. Na základě toho, co již víme o překážkách při řešení problémů, uvažujte nad tím, jak by se mohly minimalizovat.

8. Na základě některých myšlenek, které se v této kapitole vztahují k tvořivosti, navrhněte, jak byste zvýšili svou vlastní tvořivost.

#Doporučená literatura

Gardner, H. (1993). Creating minds. New York: Basic Books. Neobvyklý pohled na společné rysy tvůrčího myšlení sedmi největších myslitelů 20. století: Sigmund Freud, Albert Einstein, Pablo Picasso, Igor Stravinskij, T. S. Eliot, Martha Grahamová a Mohándás Karamčad Gándhí.

Langley, P., Simon, H. A., Bradshaw, G. L., Zytkow, J. M. (1986). Scientific discovery: Computational explorations of the creative process. Cambridge, MA: MIT Press. Popis toho, jak lze použít počítačové simulace k porozumění duševním procesům skrytým v tvůrčí činnosti.

Sternberg, R. J., Davidson, J. E. (eds.) (1995). The nature of insight. Cambridge, MA: MIT Press. Přehled téměř všech různých přístupů k pochopení řešení problémů pomocí vhledu.

Sternberg, R. J., Frensch, P. A. (eds.) (1991). Complex problem solving. Hillsdale, NJ: Erlbaum. Široký pohled na různé přístupy ke komplexnímu řešení problémů zahrnující spoustu různých obsahových domén.

Ward, T. B., Smith, S. M., Vaid, J. (eds.) (1997). Creative thought: An investigation of conceptual structures and processes. Washington, DC: American Psychological Association. Rozsáhlá sbírka moderních kognitivních přístupů k porozumění tvořivosti.

Literatura v češtině

Dacey, J. S., Lennon, K. A. (2002): Kreativita. Praha, Grada.