Typy problémů

Typy problémů

Kognitivní psychologové rozdělují problémy podle toho, zda se dá k jejich řešení dojít poměrně přímou cestou. Problémy, které se řeší poměrně jasným způsobem, jsou často označovány jako „dobře strukturované“ (nebo také „dobře definované“, např. Jak zjistíte obsah rovnoběžníku?). Ty problémy, které jasná řešení nemají, se nazývají „špatně strukturované“ (označované také jako „špatně definované“, např. Jak svážete dohromady dva dané provázky, když žádný z nich není dostatečně dlouhý na to, aby dosáhl k tomu druhému?). Samozřejmě že ve skutečnosti jde spíše o kontinuum, přičemž uvedené kategorie jsou jeho krajními póly. Tyto kategorie jsou užitečné především proto, abychom porozuměli tomu, jak lidé řeší problémy. Dále budeme postupně zvažovat oba druhy problémů.

#Dobře strukturované problémy

Při testech ve škole vám učitelé kladou otázky, v nichž se musíte potýkat s nespočetnými dobře strukturovanými problémy ve specifických oblastech (např. matematika, dějepis, zeměpis). Mají jasný způsob řešení - což neznamená, že jsou vždy snadné. V psychologickém výzkumu vás kognitivní psychologové mohou požádat, abyste řešili méně specifické druhy dobře strukturovaných problémů. Například takto vědci častokrát studovali jeden typ dobře strukturovaných problémů, a to tzv. mnohotahové problémy, které jsou takto označovány proto, že vyžadují spoustu kroků (tahů) k vyřešení. Pravděpodobně jedním z nejznámějších problémů tohoto typu je ten, který obsahuje dvě protikladné strany. V našem dalším výkladu je nazýváme „lesní žháři“ a “milovníci lesa“.

Na břehu řeky se nacházejí tři lesní žháři a tři milovníci lesa. Všichni se potřebují dostat na druhou stranu řeky. K tomuto účelu mají malý člun, který je schopen pojmout pouze dvě osoby. Nicméně je tu jeden problém. Pokud počet žhářů na kterémkoli břehu překročí počet milovníků lesa, zničí žháři ochráncům přírody sazeničky, aby jim zabránili vysadit les v místě, které si vyhlédli pro výstavbu parkoviště. Jak se může všech šest osob dostat na druhou stranu řeky tak, aniž by došly sazeničky úhony?

Tento problém ilustruje obrázek 11.3. Snažte se jej vyřešit ještě předtím, než budete pokračovat ve čtení.

Řešení je uvedeno na obrázku 11.4. Obsahuje několik aspektů, jež stojí za povšimnutí. Za prvé, řešení úlohy vyžaduje minimálně 11 kroků včetně prvního a posledního. Za druhé, řešení je ve své podstatě lineární - existuje pouze jeden vhodný tah - krok (jak spojit dva body s přímkou) ve většině fází řešení. Ve všech - kromě dvou kroků - se může během řešení udělat pouze jedna chyba, aniž by to narušilo pravidla úlohy: jít v řešení pozpátku. Ve dvou krocích existují dvě možné reakce, přičemž obě vedou ke správné odpovědi. Nejpravděpodobnější chybou bude to, že se znovu vrátíte k předešlému stadiu řešení.

@Obr. 11.3 (Obr. 11.3): Lesní žháři a milovníci lesa@

Jak se mohou dostat přes řeku tak, aby les zůstal nedotčený? (Viz popis problému.)

Druhou chybou je nedovolený postup, který je zakázán vzhledem k podmínkám problému. Například není dovoleno umístit do člunu více než dvě osoby. Podle těch, kteří tento problém zkoumali (např. Greeno, 1974; Simon a Reed, 1976; J. C. Thomas, 1974), se za hlavní chyby považuje to, že lidé: a) z nepozornosti udělají krok, který vede k některé z předchozích situací b) používají zakázané kroky a c) nerozpoznají povahu dalšího dovoleného a logicky nejvýhodnějšího kroku.

Jednou z metod, jak studovat řešení dobře definovaných problémů, je vyvinout počítačové simulace, v nichž je úkolem výzkumníka vytvořit počítačový program, který je dokáže řešit. Tím může badatel lépe porozumět tomu, jak lidé řeší podobné druhy problémů. Na základě dřívější práce v řešení problémů prostřednictvím počítačových simulací vyvinuli Allen Newell a Herbert Simon (1972) model pro řešení problémů.

Podle tohoto modelu musí řešitel (ať už používá lidskou nebo umělou inteligenci) vnímat počáteční stav problému a cílový stav uvnitř stavového prostoru problému - vesmíru všech možných postupů, pomocí nichž můžeme problém při zadaných podmínkách řešit. Podle tohoto modelu můžeme rozložit problémovou úlohu do mnoha kroků, které nakonec vedou k vyřešení problému. Každý krok zahrnuje skupinu pravidel. Ta jsou hierarchicky uspořádána do programů, které obsahují různé vnitřní úrovně podprogramů (v programátorském žargonu se jim říká rutiny a subrutiny).

@Obr. 11.4 (Obr. 11.4): Řešení: Lesní žháři a milovníci lesa

(Vysvětlení řešení viz text.) Co se můžete dozvědět o svých vlastních metodách řešení problémů, když si uvědomíte, jakým způsobem jste přistupovali k tomuto problému?@@

Mnohé z dílčích programů můžeme popsat jako algoritmy - sledy operací, které se mohou použít opakovaně (znovu a znovu; Hunt, 1975). Obecně se algoritmus opakuje do té doby, než splní požadavky (podmínky) stanovené programem (např. „opakovat tyto kroky, dokud nebude dosažen cíl“, „opakovat tyto kroky, dokud se nesníží vzdálenost mezi současným stavem a stavem cílovým“). Pokud se počítač setká s dobře definovaným problémem a má k dispozici vhodnou hierarchii operací uspořádaných do procedurálních algoritmů, může rychle propočítat všechny možné operace a jejich kombinace v prostoru problému, a stanovit tak nejvhodnější sled kroků, které se použijí při řešení.

Oproti počítačům se lidská mysl nespecializuje na výpočty velkého množství možných kombinací vysokou rychlostí. Hranice naší pracovní paměti nám brání ve zvažování více než několika možných operací najednou. Newell a Simon tyto hranice brali v úvahu a zjistili, že lidé mohou při řešení problémů používat určité druhy duševních zkratek. Tyto zkratky se nazývají heuristiky - neformální, intuitivní, spekulativní strategie, které někdy vedou a někdy nevedou k efektivnímu řešení (Holyoak, 1990). Pokud máme v dlouhodobé paměti uloženo několik jednoduchých heuristik, jež lze použít u řady problémů, můžeme tím snížit zatížení naší pracovní paměti, která má omezenou kapacitu.

Newell a Simon dále zjistili, že když řešitelé čelili problému, na který nemohli okamžitě najít odpověď, použili ti úspěšní heuristiku analýzy prostředků a cílů - strategii, ve které neustále srovnávali současný stav se stavem cílovým, a podnikali kroky, jimiž minimalizovali rozdíly mezi nimi. Spousta dalších heuristik používaných při řešení problémů zahrnuje postupování dopředu, postupování dozadu, nebo heuristiku produkuj nápady a zkoušej je. Tab. 11.1 ilustruje, jak může řešitel problému tyto heuristiky aplikovat na výše zmíněný mnohotahový problém (Greeno a Simon, 1988) i na další běžné každodenní úlohy (Hunt, 1994). Obrázek 11.5 znázorňuje základní problémový prostor pro mnohotahový problém. Ilustruje fakt, že může existovat množství možných strategií řešení.

Tab. 11.1: Čtyři heuristiky

Představte si, že vstupujete do knihkupectví s tím, že hledáte knihu Hortense Hortigana Vydělejte milion za měsíc. Nejste si jisti, kde (pokud vůbec někde) ji můžete najít. Jaký bude algoritmus pro řešení tohoto problému? A co heuristika?

@Obr. 11.5 (Obr. 11.5): Prostor stavů problému

Prostor stavů problému obsahuje všechny možné strategie, které vedou z počáteční fáze řešení do fáze konečné (cílový stav). Ukazuje např. čtyři heuristiky, které se mohou použít při řešení úlohy o žhářích a ochráncích přírody z obrázků 11.3 a 11.4.@@

Jediný algoritmus, který vám zaručí, že zjistíte, zda je kniha v knihkupectví, nebo ne, je zkontrolovat každou knihu v obchodě, dokud ji buď nenajdete, nebo neúspěšně neprohledáte všechny regály. Existuje spousta možných heuristik, které můžete použít: a) požádáte prodavače o pomoc, b) podíváte se do databáze knih v obchodě - pokud je k dispozici, c) začnete hledat v pravděpodobnějších odděleních (finanční či svépomocné příručky) a teprve potom se přesunete do méně pravděpodobných oddělení atd. Všimněte si ale, že i když jste použili heuristiky a knihu nenašli, nemůžete si být jisti, že tam není (např. může být špatně umístěna nebo ještě není v databázi). Ale neplýtvejte svým časem: taková kniha tam není, a i kdyby byla, můžete si být jisti, že příslib obsažený v názvu není pravdivý, nebo že se bude vztahovat k milionu čehokoliv, ale určitě ne k dolarům.

#Izomorfní problémy

Problém lesních žhářů a milovníků lesa popsaný výše se také uvádí v podobě kanibalů a misionářů, kdy kanibalové mohou sníst misionáře, nebo skřetů a hobitů, kdy skřeti požírají - mají-li přesilu - hobity. Tyto alternativní způsoby prezentace nás přivádějí k jinému bodu problémů. Někdy jsou dva problémy izomorfní (korespondující, obdobné) - jejich formální struktura je shodná, liší se pouze obsahem. Někdy, jako v případě lesních žhářů a milovníků lesa, misionářů a kanibalů, skřetů a hobitů, je izomorfie zřejmá. Podobně můžete snadno odhalit izomorfii u spousty her, které se týkají skládání slov z přeházených a smíchaných písmen. Obrázek 11.6 ukazuje různé skupiny izomorfních problémů v podobě skládaček.

@Obr. 11.6 (Obr. 11.6): Izomorfní problémy

Srovnejte tyto tři hry. V čem se liší tyto izomorfní problémy? Jak jejich rozdílné prezentace ovlivní snadnost jejich řešení?@@

Podle Stephena Reeda (1987; Reed, Dempster a Ettinger, 1985) je extrémně náročné zpozorovat skrytou strukturální izomorfii problémů a aplikovat strategie řešení z jednoho problému (např. příklad z učebnice) na druhý (např. úloha v písemce). U řešitelů je obzvláště nepravděpodobné, že odhalí izomorfii, i když jsou dva problémy podobné, ale ne identické ve struktuře. Kromě toho, jestliže se ostře liší obsah nebo povrchové charakteristiky problémů, je nalezení izomorfie těžší. Například pro děti ve školním věku může být náročné uvidět strukturální podobnost mezi různými slovními úlohami, které jsou zadány v různých situačních scénářích. Podobně i studenti fyziky mohou špatně rozpoznávat strukturální podobnosti mezi fyzikálními problémy, když používají odlišné druhy publikací, z nichž čerpají. Problém rozpoznání izomorfie mezi úlohami lišícími se kontextem nás vrací k otázce potíží při reprezentaci problému.

#Problémy s reprezentací problému

Co je klíčovým důvodem toho, že některé problémy se řeší lépe než jejich izomorfie? Kenneth Kotovsky, John Richard Hayes a Herbert Simon (1985) pátrali po tom, proč se některé izomorfní formy úloh řeší lépe než ostatní. Studovali zejména různé verze problému známého jako „hanojská věž“, ve kterém musel řešitel použít série kroků k tomu, aby přenesl skupinu kroužků (obvykle tři) z prvního kolíku na třetí, přičemž by použil co nejméně pohybů (obr. 11.7). Ve své studii prezentovali tento základní problém v mnoha různých izomorfních formách. Zjistili, že u některých forem problému řešení trvá 16krát déle než u jiných forem. Ačkoli tato zjištění ovlivňovala spousta faktorů, autoři odvodili závěr, že hlavním determinujícím faktorem relativní lehkosti řešení problémů bylo to, jak byl problém reprezentován. Například ve formě znázorněné na obrázku 11.7 odlišné velikosti kroužků usnadňovaly mentální reprezentaci podmínky, že větší kroužek nesmí být položen na menší.

@Obr. 11.7 (Obr. 11.7): „Hanojská věž“

Máme tři kroužky odlišné velikosti umístěné na levém ze tří kolíků tak, že největší kroužek je dole, střední leží uprostřed a nejmenší nahoře. Vaším úkolem je přemístit všechny tři kroužky na pravý kolík za použití prostředního kolíku, který slouží jako pracovní prostor. V jednom tahu můžete pohybovat pouze jedním kroužkem a větší kroužek nesmíte nikdy položit na menší.@@

@Obr. 11.8 (Obr. 11.8): Řešení „dvouprovázkového problému“@@

Spousta lidí se domnívá, že musí najít způsob, kterým se dostanou co nejblíž k oběma provázkům, aby je potom mohli spojit. Chybují v tom, že nezvažují možnost, že by se naopak jeden z provázků přiblížil k nim tak, že na něj něco přiváží. Potom stačí tento objekt rozhoupat jako kyvadlo a v rozhoupaném stavu, kdy se přibližuje k druhému provázku, jej zachytit. V problému neexistuje nic, co by naznačovalo, že se osoba musí pohybovat, spíše je naznačeno, že se může pohybovat provázek. Nicméně spousta lidí předpokládá, že omezení možných řešení existuje. Tím, že s takovýmto zbytečným a v zadání neobsaženým omezením počítají, způsobí to, že se problém stane neřešitelným.

Vybavme si „dvouprovázkový problém“ uvedený na začátku této kapitoly. Jeho řešení je znázorněno na obrázku 11.8. Jak tento obrázek ukazuje, problém lze vyřešit. Nicméně mnoho lidí shledává extrémně náročné na toto řešení přijít, a spousta z nich na ně ani nikdy nepřijde, ať se snaží sebevíc. Lidé, kterým se zdá problém neřešitelný, často chybují v cyklu řešení ve fázi 2, po které se nikdy nedostanou zpět. Při definování problému jako úlohy spočívající v tom, jak se pohybovat směrem k jednomu provázku, zatímco držíme ten druhý, nastupují potíže, které činí problém prakticky neřešitelným. Bohužel každý z nás čas od času špatně definuje problémy, podobně jako je tomu v případě „dvouprovázkového problému“.

@Obr. 11.9 (Obr. 11.9): Problém s věšákem

Jak můžete v této místnosti za použití materiálů, které jsou zde vyobrazené, zhotovit věšák na klobouk?@@

@Obr. 11.10 (Obr. 11.10): Řešení problému s věšákem

Jsme schopni předefinovat svůj pohled na materiál vhodný ke zhotovení věšáku, a dospět tak k řešení tohoto problému?@@

#Špatně strukturované problémy a úloha vhledu

„Dvouprovázkový problém“ je příkladem špatně strukturovaného problému. I když můžeme občas nesprávně reprezentovat dobře strukturované problémy, je pravděpodobnější, že budeme mít potíž s reprezentací špatně strukturovaných problémů. Předtím, než si vysvětlíme povahu tohoto typu problémů, snažme se jich několik vyřešit. Následující příklady představují některé z potíží spojených s reprezentací špatně strukturovaných problémů (podle R. J. Sternberga, 1986a). Určitě se je pokuste vyřešit předtím, než si přečtete jejich řešení.

1. Frajer Harry a několik dalších mužů hledalo práci, ve které by se uplatnili jako tesaři. Vedoucí přinesla každému z uchazečů dvě dřevěné desky (o rozměrech 2,5×5×150 centimetrů a 2,5×5×110 centimetrů) a pěticentimetrový svěrák tvaru C (obr. 11.9; svěrák je dostatečně široký na to, aby bezpečně udržel oba dřevěné kusy). Přišli do místnosti o rozměrech 367,5×402,5 centimetru se stropem vzdáleným od země 240 centimetrů. Do tohoto stropu byly zasazeny dva trámy 30×30 centimetrů, které jej na délku rozdělovaly na třetiny. Uchazečům řekla, že zaměstná toho, který jako první vybuduje věšák, který bude schopen udržet její těžkou přilbu s tím, že použije pouze tyto dva kusy dřeva a svěrák. Mohla zaměstnat pouze jednu osobu, a proto jim doporučila, aby se nesnažili si navzájem pomáhat. Co by měl Harry dělat?

2. V zásuvce se vám smíchaly páry černých a hnědých ponožek v poměru čtyři černé ponožky ku každé hnědé. Kolik ponožek je třeba vytáhnout ze zásuvky tak, abyste si byli jisti, že získáte jeden pár stejné barvy?

Jak „dvouprovázkový“, tak dva předešlé problémy představují špatně strukturované problémy, pro něž neexistuje jasný, předem daný způsob řešení. Špatně strukturované problémy nemají podle definice problémový prostor, který odpovídá těm dobře strukturovaným, a řešitelé proto mají potíže použít vhodné mentální reprezentace k jejich modelování a řešení. Nejobtížnější u nich zpravidla bývá vytvoření plánu, podle kterého se bude krok za krokem postupovat. Označují se jako problémy vhledu, protože abyste vyřešili problém, potřebujete jej vidět a řešit originálním způsobem - jinak, než jste jej viděli zpočátku, a jiným způsobem, než jakým byste jej všeobecně řešili. Abyste jej vyřešili, musíte zrekonstruovat (restrukturovat) jeho reprezentaci.

Vhled vyjadřuje osobité a zdánlivě náhlé porozumění problému nebo strategii, která jej napomáhá řešit. Často zahrnuje nové pojetí problému nebo strategie jeho řešení. Mnohdy obsahuje odhalování a kombinování důležitých starých i nových informací za účelem získat originální pohled na problém či jeho řešení. Ačkoli můžeme vhledy pociťovat jako náhlé, často jsou založeny na dlouhém uvažování a tvrdé práci, bez kterých by k nim nikdy nedošlo. Vhled se může objevit při řešení dobře strukturovaných problémů, ale mnohem častěji je spojován se svízelnou a klikatou cestou k řešení, která charakterizuje špatně strukturované problémy. Spoustu let se psychologové studující řešení problémů snažili zjistit pravou povahu vhledu.

U problému týkajícího se věšáku, nebyl Harry schopen problém vyřešit dříve, než uviděl Sallyho postup, který je uveden na obrázku 11.10. Aby problém vyřešil, musel Sally předefinovat svůj pohled na materiály způsobem, který mu umožnil přijít na to použít svěrák jako věšák.

V případě ponožek potřebujete ze zásuvky vzít tři ponožky, abyste si byli jisti, že budete mít pár téže barvy. Informace o poměru není důležitá. Ať už se první dvě vytažené ponožky barevně shodují, nebo ne, třetí se bude určitě hodit aspoň k jedné z nich.

#Pojetí z hlediska rané gestaltistické psychologie

Gestaltističtí psychologové zdůrazňují, že celek je něčím víc než jen sumou částí. Vzhledem k řešení problémů zastávali názor, že problémy týkající se vhledu po řešitelích vyžadují, aby vnímali problém jako celek. Gestaltistický psycholog Max Wertheimer se zabýval produktivním myšlením (Wertheimer, 1945/1959). Podle něho vhled zachází za hranice existujících asociací, čímž jej odlišil od reproduktivního myšlení, které je založené na existujících asociacích, jež zahrnují to, co je již známé. Podle Wertheimera se vhledové (produktivní) myšlení zásadně liší od reproduktivního. Při řešení předešlých problémů vyskytujících se v této kapitole jste se museli odpoutat od existujících asociací a vidět problém v naprosto novém světle. Produktivní myšlení můžeme také aplikovat na dobře strukturované problémy.

Wertheimerův kolega Wolfgang Köhler (1927) studoval vhled u primátů, obzvláště u šimpanze jménem Sultan (obr. 11.11). Podle jeho názoru opičákovo chování ilustrovalo vhled. Köhler a další gestaltisté pokládali vhled za zvláštní proces zahrnující myšlení, které se liší od normálního, lineárního zpracování informací.

@Obr. 11.11 (Obr. 11.11): Opičí vhled

V této studii umístil tvarový psycholog Wolfgang Köhler do uzavřeného prostoru opici spolu s několika krabicemi. Nahoře visel trs banánů, na které ale opičák nemohl dosáhnout. Poté, co se neúspěšně pokoušel vyskočit a zachytit banány, projevil se u něj náhlý vhled. Zjistil, že když krabice naskládá jednu na druhou, vytvoří dostatečně vysokou stavbu, z níž bude moci na banány dosáhnout.@@

Gestaltisté popsali příklady vhledu a vyslovovali hypotézy spojené s různými způsoby, jimiž se může speciální proces vhledu objevit. Může pramenit z a) nevědomých dlouhých přeskoků v myšlení, b) značně zrychleného duševního zpracování nebo c) některých druhů zkratů normálního uvažování (viz Perkins, 1981). Raní gestaltisté bohužel nepodali přesvědčivý důkaz ani pro jeden z těchto mechanismů, a ani blíže nevymezili, co je to vhled. Proto je také třeba zvažovat různá alternativní pojetí.

#Nespecifické pojetí

Podle nespecifického pojetí je vhled pouze prodloužením obyčejného vnímání, rozpoznávání, učení a vytváření pojmů. Toto pojetí zastává David Perkins (1981), Robert Weisberg (1986, 1995), Pat Langley, Herbert Simon a jejich kolegové (Langley, Simon, Bradshaw a Zytkow, 1987). Naznačují, že se gestaltisté dopustili chyby při „zaškatulkování“ vhledu, protože žádný speciální proces myšlení zvaný „vhled“ neexistuje. Kromě toho lidé zřejmě někdy řeší tzv. problémy vhledu bez zážitku jakéhokoli náhlého duševního restrukturování a jindy se u nich toto náhlé duševní restrukturování projeví i u tzv. rutinních problémů (Weisberg, 1995). Vhled je pouze významným produktem obyčejného procesu myšlení.

#Neogestaltistické pojetí

Janet Metcalfová (1986; Metcalfe a Wiebe, 1987) a její kolegové zjistili, že řešení problémů pomocí vhledu se může lišit od nevhledového řešení dvěma způsoby. Za prvé, u rutinních problémů předvedli řešitelé pozoruhodnou přesnost ve schopnosti předvídat vlastní úspěch při řešení. V protikladu k tomu u vhledových problémů nebyla tato schopnost tak dobrá. Úspěšní řešitelé byli pesimističtí ke své schopnosti řešit tento problém, a naopak neúspěšní řešitelé byli v tomto ohledu často optimističtí.

@Obr. 11.12 (Obr. 11.12): Vhled jako speciální proces: pocity tepla (příhořívá)@@

Když Janet Metcalfeová seznamovala řešitele s rutinními problémy a problémy řešitelné pomocí vhledu, projevily se u nich zřejmé rozdíly v pocitech tepla („přihořívá“), jak se přibližovali rozřešení. Tyto frekvenční histogramy (sloupcové grafy, kde oblast každého sloupce indikuje frekvenci v daném časovém intervalu) představují relativní pocity tepla během patnáctisekundových intervalů. Při řešení problémů pomocí vhledu se u nich neprojevily žádné zvýšené nárůsty, zatímco při řešení rutinních problémů pokusné osoby zaznamenaly zřetelné nárusty pocitů tepla. Rutinní problémy zahrnovaly problémy algebraické, např. (3x  + 2x + 10)(3x) = ? Ve vhledových problémech byly obsaženy problémy typu: „Vězeň se pokoušel uniknout z věže. Ve své cele našel provaz, který však měřil jen polovinu délky potřebné na to, aby s jeho pomocí dosáhl bezpečně země. Rozdělil jej na poloviny, obě tyto části svázal a uprchl. Jak to mohl dokázat?“ (Metcalfe a Wiebe, 1987, s. 242, 245)

Kromě toho Metcalfová použila chytřejší metodologii pro sledování procesu řešení. Sledovala současně řešení rutinních problémů a vhledových problémů. V intervalech, které trvaly 15 sekund, se řešitelé krátce zastavili, aby zhodnotili, jak intenzivně („teplo“ neboli „přihořívá“ versus vzdálený „chlad“ - „samá voda“) cítili, že mají řešení na dosah. Při rutinních problémech (např. algebra, hanojská věž, deduktivní uvažování) se u nich projevily zvýšené nárůsty tepla, které pociťovali, když se přibližovali správnému řešení. Nicméně u problémů s vhledem se to neprojevilo. Obrázek 11.12 znázorňuje srovnání udaných pocitů tepla (přihořívá) při řešení algebraických problémů a vhledových problémů. Při řešení těchto problémů se zvýšené pocity tepla neprojevily až do okamžiku, kdy došlo k náhlému rozpoznání řešení a správnému vyřešení. Zdá se, že zjištění Metcalfové určitě podporují pojetí gestaltistické psychologie v tom, že v řešení pomocí vhledu je něco speciálního, co se odlišuje od nevhledového, rutinního řešení. Nicméně specifická povaha a skryté mechanismy vhledového řešení problémů nebyly ani tímto výzkumem blíže prozkoumány.

#Tříprocesové pojetí

Existuje ještě jiné pojetí vhledu, které se specificky zaměřilo na možné mechanismy vhledového řešení problémů (Davidson a Sternberg, 1984). Podle koncepce, již jsem navrhl já a Janet Davidsonová, jsou tři druhy vhledů, ve kterých se uplatňují tři různé procesy: výběrové kódování, výběrové srovnávání a výběrové kombinování. V určitém rozsahu souhlasíme s nespecifickým pojetím, v němž tyto tři zmiňované procesy, které se skrývají za třemi druhy vhledů, mohou být obyčejně a bezvhledově použity. Výběrové kombinování se pojí jak s řešením rutinních problémů, tak s řešením problémů pomocí vhledu (Davidson, 1995). Nicméně s Davidsonovou souhlasíme s gestaltisty, kteří naznačují, že na vhledu je něco zvláštního. Při vhledovém použití těchto tří procesů je překračována hranice konvenčního myšlení a dochází ke konstruování a přetváření problému novým způsobem. Každý proces lze použít odděleně, při společném užití se však mohou také vzájemně doplňovat.

Vhledy výběrového kódování zahrnují rozlišení podstatných informací od nepodstatných. Vzpomeňme si z dřívějších kapitol, že kódování představuje reprezentaci informace do paměti. V dnešním světě má každý z nás k dispozici mnohem více údajů, než kterými je schopen se zabývat. Musíme si vybrat informace, které jsou pro naše účely důležité, a potom odfiltrovat ty nedůležité nebo nepodstatné. Výběrové kódování je proces, při němž je filtrace prováděna. Například - když si děláte během přednášky poznámky, musíte výběrově kódovat, které body jsou stěžejní, které podpůrné a vysvětlující a které nejsou nezbytné.

Vhledy výběrového srovnávání představují originální vnímání toho, jak se nová informace vztahuje ke staré. Tvůrčí využití analogií je formou výběrového srovnávání. Když řešíme důležité problémy, téměř vždy se potřebujeme obrátit na naše existující znalosti a tyto informace srovnat se znalostmi novými. Představte si např., že musíte zvládnout celý seznam nových výrazů v kurzu kognitivní psychologie. Některé výrazy dokážete srovnat se synonymy, které už znáte. U jiných budete schopni rozšířit a elaborovat význam slov, jež už znáte, abyste definovali nové výrazy.

Vhledy výběrového kombinování zahrnují shromáždění výběrově kódovaných a porovnaných zlomků relevantních informací a jejich kombinování originálním a produktivním způsobem. Často nám analýza důležitých informací pro řešení problému nestačí, musíme také zjistit, jak různé informace spojit. Například při řešení problému s věšákem nebo „dvouprovázkového problému“ musíme najít způsob, kterým dáme dohromady materiály, které máme k dispozici. Při psaní vědecké práce musíte spojit své poznámky způsobem, který je ve vztahu k hlavní otázce, jež si ve své práci kladete.

#Dodatečné vhledy do vhledu

Steven Smith (1995) uvedl jiné pojetí rutinního a vhledového řešení problémů. Rozlišuje mezi zážitkem vhledu, který je speciálním procesem obsahujícím náhlé duševní restrukturování, a vhledem, což je pochopení, jež může zahrnovat jak speciální zážitek vhledu, tak normální poznávací procesy, které se objevují spíše postupně než náhle. Rutinní problémy mohou vyžadovat vhled, ale ne zážitek vhledu. Oproti tomu vhledové problémy ho vyžadují. Podle Smitha vhledy nemusí být náhlými aha-zážitky. Mohou a často se objevují postupně a v přírůstcích.

Bohužel mohou být vhledy - jako spousta dalších aspektů lidského myšlení - překvapivě skvělé i naprosto špatné. Jak je možné, že se při řešení dostaneme na špatnou cestu?