Výběrová a rozdělená pozornost

Výběrová a rozdělená pozornost

#Základní vzory pro zkoumání výběrové pozornosti

Dejme tomu, že jste byli pozváni na večeři. Máte to štěstí, že sedíte vedle individua, které prodává 110 druhů vysavačů. S mučivou podrobností popisuje jejich výhody, druh za druhem. V průběhu doby, kdy odpovídáte žvanilovi, jenž sedí vpravo od vás, postřehnete rozhovor dvou spolustolovníků vlevo. Jejich rozmluva je daleko zajímavější, obsahuje totiž šťavnaté a vám dosud neznámé informace o jednom z vašich kolegů. Snažíte se zachovat zdání, že konverzujete s mluvkou po své pravici, přitom se však zaměřujete na rozhovor vlevo. Předchozí řádky popisují přirozený experiment zatěžující výběrovou pozornost - byl inspirací pro výzkum Colina Cherryho (1953). Cherry tento jev pojmenoval problém koktejlové party (coctail party problem). Má jím na mysli sledování jedné konverzace v době, kdy nás rozptylují další rozhovory. Vyšel ze svého pozorování, dokládajícího, že koktejlové party jsou setkání, v jejichž průběhu je výběrová pozornost klíčově významná, podobně jako tomu bylo v předcházejícím příkladě.

@Obr. 3.4 (Obr. 3.4): Vztah dichotického a binaurálního slyšení

Colin Cherry zjistil, že výběrovou pozornost snadněji věnujeme při dichotické prezentaci než při binaurální prezentaci odlišných zpráv.@@

Při studiu konverzace Cherry samozřejmě nenavštěvoval koktejlové party. Výběrovou pozornost zkoumal v průběhu pečlivě kontrolovaných experimentů. Vymyslel úlohu známou jako stínování (shadowing). V jejím průběhu posluchač sleduje dvě odlišné zprávy. Jeho úkolem je poté, co je vyslechl, co nejrychleji jednu z nich zopakovat. Řečeno jinak - úkolem je sledovat jedno poselství (pomyslete na detektiva „sledujícího jako stín“ podezřelého jedince) a přitom ignorovat zprávu druhou. Některé pokusné osoby byly vyšetřovány binaurálním testem (z lat. bin - obojí, aural - ve vztahu k uším), v jehož průběhu testované osoby naslouchaly dvěma zprávám (někdy jen jedné) prezentovaným současně do obou uší. U dalších testovaných osob užil dichotický test (z řec. dich - dvou částí, otic - ve vztahu k uším). Při dichotickém testování se do každého ucha prezentuje odlišná zpráva. (Obrázek 3.4 ukazuje provedení těchto odlišných sluchových úloh.)

Cherryho testované osoby zjistily, že nejsou s to při simultánním binaurálním poslechu dvou odlišných zpráv sledovat jen jednu z nich. Daleko snadněji sledovaly odlišné zprávy v průběhu dichotického testu. Při tomto testu „stínovaly“ většinu zpráv s docela slušnou přesností. V průběhu dichotického testu si byly pokusné osoby s to všimnout i fyzikálních, senzorických proměn druhé zprávy, které nevěnovaly pozornost, např. změny hlasového tónu nebo záměny mužského hlasu za hlas ženský. Sémantické změny v poselství, jemuž nevěnovaly pozornost, však zaregistrovat schopné nebyly, nedokázaly si všimnout, že poselství, na které nesoustředily pozornost, zaměnilo angličtinu za němčinu, případně bylo přehráno zpětným chodem pásku.

Uvažujete-li o tom, že jste na koktejlové party nebo v hlučné restauraci, pomohou vám věnovat výběrovou pozornost tomu, co povídá člověk, jenž je pro vás cílový mluvčí, takže si ho poslouchat přejete, tři faktory: a) zřetelné senzorické charakteristiky způsobu, jímž cílový mluvčí hovoří (např. vysoký/nízký tón, kadence, rytmicita); b) hlasitost; c) lokalizace zdroje řeči. Věnujete-li pozornost fyzikálním vlastnostem řeči svého cílového mluvčího, vyhnete se rozptylování sémantickými souvislostmi řeči lidí, kteří ve stejném místě vašimi cílovými mluvčími nejsou. Je zřejmé, že hlasitost projevu vašeho cíle rovněž pomáhá. Kromě toho pravděpodobně můžete intuitivně užít tu strategii lokalizace zvuku, která promění binaurální naslouchání na naslouchání dichotické: natočíte jedno ucho směrem k cílovému mluvčímu, druhé směrem od něj. (Všimněte si, že tato metoda nenabízí vyšší celkovou míru intenzity zvuku, protože jedno ucho je blíže k mluvčímu, zatímco druhé je vzdálenější. Klíčovou výhodou je rozdíl v hlasitosti, jenž vám umožní lokalizovat cílový zdroj zvuku.)

Pozn. překl.: Úspěch dichotického naslouchání záleží na tom, ve které hemisféře máte řečové korové oblasti. U naprosté většiny praváků a nejméně dvou třetin leváků jsou řečové korové oblasti v levé hemisféře. Dichotické naslouchání řeči tedy bude u většiny lidí úspěšnější při natočení pravého ucha - tedy zhruba opačně, než je tomu při rozlišování hudebních zvuků.

#Výběrová pozornost - teorie filtru a teorie zúženého profilu

#Broadbentův model

Donald Broadbent (1958) v jedné z prvních teorií pozornosti předpokládal, že bezprostředně poté, co zaznamenáme informaci na senzorické úrovni, začneme tuto informaci filtrovat (obr. 3.5). Podle Broadbenta zasáhne pozornostní filtr řada kanálů senzorické informace. Filtr však propustí jen jeden senzorický kanál, jenž dojde k procesům vnímání (percepce). Jejich prostřednictvím svým počitkům přiřazujeme smysl. Systémem pozornosti mohou společně s cílovými podněty projít i podněty, které mají výrazné smyslové charakteristiky (např. rozdílnou výšku tónu nebo hlasitost) - i tyto podněty tak mohou dosáhnout vyšší úroveň zpracovávání, např. vnímání. Jiné stimuly jsou však na senzorické úrovni odfiltrovány - filtrem pozornosti k úrovni vnímání nikdy neprojdou. Zjištění Colina Cherryho, dokládající, že sluchové čití může s nezaměřenou pozorností zaznamenat senzorické informace (např. mužský hlas v porovnání s hlasem ženským, hudební tóny v porovnání se slovy), zatímco informace vyžadující vyšší percepční procesy (rozlišení německých a anglických slov a slov přehrávaných při zpětném chodu pásku místo při chodu obvyklém) sluchové čití s nezaměřenou pozorností nezaregistruje, svědčí ve prospěch Broadbentovy teorie.

@Obr. 3.5 (Obr. 3.5): Mechanismy filtrace na rané úrovni zpracování informace

Pro způsoby, jimiž přicházející senzorická informace prochází systémem pozornosti k vyšším percepčním procesům, byly navrženy různé mechanismy.@@

#Morayův model selektivního filtru

Nedlouho po uveřejnění Broadbentovy teorie se začal rozvíjet výzkum dokládající její mylnost (např. Gray a Wedderburn, 1960). Neville Moray (1959) zjistil, že pokusné osoby sice ignorují většinu vysokoúrovňových (např. sémantických) aspektů sdělení, na které nedávají pozor, nicméně své jméno přicházející ze strany, na kterou nezaměřily pozornost (unattended ear), rozpoznávají dobře. Příčinou tohoto efektu, jak dovozoval Moray, má být to, že vysoce významná, vlivná sdělení prolomí filtr selektivní pozornosti, zatímco ostatní sdělení to nedokážou. Modifikujeme-li Broadbentovu metaforu podle Moraye, pak selektivní filtr zastaví většinu informací na senzorické úrovni, nicméně některá, vysoce významná sdělení jsou tak vlivná, že mechanismus filtrace prorazí.

#Model oslabující filtrace podle Treismanové

Anne Treismanová (1960) v průběhu podobného výzkumu zjistila, že během doby, kdy pokusná osoba sleduje souvislé sdělení v jednom uchu a ignoruje sdělení v uchu druhém, stane se v případě náhlého přepnutí sledované zprávy z jedné strany na druhou (do nesledovaného ucha) něco zajímavého: probandi zachytí několik prvních slov starého sdělení v novém uchu, z čehož plyne, že kontext vede na krátkou dobu vyšetřovanou osobu ke sledování sdělení, které měla ignorovat.

Treismanová (1964a, 1964b) rovněž zjistila, že si všechny testované osoby povšimly případné identity sdělení na straně, které věnovaly pozornost, se stranou, které pozornost nevěnovaly, a to i v případě, že obě sdělení byla lehce časově asynchronní. V průběhu systematického zkoumání tohoto efektu se zjistilo, že pokusné osoby dobře určovaly totožnost obou sdělení v případě, že sledované sdělení předcházelo před sdělením, jemuž nebyla věnována pozornost o 4,5 sekundy, stejně jako v případě, že za nesledovaným sdělením následovalo se zpožděním 1,5 sekundy. Jinak řečeno - snadněji poznáváme sdělení, jemuž nevěnujeme pozornost, jestliže je první, a sdělení, jemuž byla věnována pozornost, následuje až poté, než v opačném případě. Treismanová dále pozorovala u pokusných osob, které plynně mluvily dvěma jazyky, že si některé z nich povšimly identity zprávy v případě, že zpráva, na kterou nedávaly pozor, byla překladem zprávy, na niž pozor dávaly.

Morayova modifikace Broadbentova mechanismu filtru zřetelně nedostačovala k vysvětlení objevů, k nimž Treismanová (1960) došla v průběhu svých pokusů, v nichž pokusné osoby krátce stínovaly (sledovaly) sdělení přepínaná z ucha, na které dávaly pozor, do ucha, na něž pozor nedávaly. Stejně nedostačovala k vysvětlení práce této autorky s bilingvními osobami, které poznávaly synonymní sdělení předávaná do ucha, na které pozor nedávaly (Treisman, 1964a, 1964b). Své objevy vysvětlovala Treismanová tím, že se analyzuje aspoň část informace o signálech, jimž nevěnujeme pozornost. Morayovy objevy interpretovala Treismanová v tom smyslu, že informace, jež projde uchem na straně, kterému podle předpokladů nevěnujeme pozornost, přece jen dosahuje vyšší úroveň zpracování - v opačném případě by pokusné osoby nepoznávaly známé zvuky jako významné zvuky. Z toho plyne, že se vstupující informace nemůže odfiltrovat na úrovni senzorické, neboť bychom nikdy nevnímali významná sdělení jako významná.

Na základě těchto objevů Treismanová předložila teorii výběrové (selektivní) pozornosti založené na odlišném druhu mechanismu filtrace. (Tato teorie je něco jiného, než je její dříve popsaná teorie slučování znaků.) Vzpomeňte si, že podle Broadbentovy teorie je výsledkem působení filtru zablokování jiných podnětů, než jsou cílové podněty. V teorii Treismanové filtr podněty, které se od cílových podnětů odlišují, pouze oslabuje. Vliv oslabování však nestačí na to, aby zvláště silným podnětům zamezil v průniku filtračním mechanismem, jenž signály oslabuje. (Mechanismus popsaný Treismanovou je na obr. 3.5.)

Selektivní pozornost má podle této autorky tři stupně. 1. Než se uvede vlastní mechanismus pozornosti do chodu (preattentatively), analyzujeme fyzikální vlastnosti podnětu, např. hlasitost (intenzitu zvuku), výšku tónu (má vztah k frekvenci zvukových vln); tento proces se týká paralelně (simultánně) všech dopadajících smyslových podnětů. Signály, které mají vlastnosti cíle, propouštíme do dalšího stadia. Signály, které tyto vlastnosti nemají, propouštíme jen v oslabené podobě. 2. Analyzujeme, zda je daný podnět nějakým způsobem uspořádaný, např. jestli jde o řeč, nebo o hudbu. Podněty, které jsou uspořádány jako cíl, propustíme do dalšího stadia. Podněty, jež tyto vlastnosti nemají, opět propustíme v oslabené podobě. 3. Pozornost zaměřujeme na podněty, které dospěly až do tohoto stadia, a sekvenčně vyhodnocujeme - vybraným sdělením plynoucím z podnětů přiřazujeme adekvátní význam.

#Model pozdní filtrace podle Deutschových

Jednoduchou alternativou oslabujícího modelu filtrace podle Treismanové je umístění filtru blokujícího signály až spíše za přijmenším některé druhy zpracování vnímané informace nutné pro rozlišení smyslu podnětu než před ně. Zejména J. Anthony Deutsch a Diana Deutschová (1963) a později Donald Norman (1968) předložili model pozornosti, jenž umísťoval filtr blokující signály až do pozdních fází procesu, po senzorické analýze a poté, co proběhla část percepční a pojmové analýzy vstupu (obr. 3.6). Toto pozdní filtrování umožňuje lidem poznávat informace vstupující do ucha na straně, které nevěnují pozornost, např. zvuk vlastního jména nebo překlad textu, jemuž věnovali pozornost v originále (platí pro bilingvní jedince). Jestliže informace percepčně nezarezonuje s nějakým druhem „struny“, lidé ji mechanismem, jenž je na obrázku 3.6, odfiltrují. Když taková informace zarezonuje, příkladem je známé jméno, lidé jí pozornost věnovat budou. Všimněte si, že jak zastánci teorie filtrování na rané úrovni, tak zastánci filtrování na úrovni pozdní mají za to, že existuje zúžený profil chodu informace, prostupný pouze pro jediný informační zdroj. Uvedené dva modely se liší pouze v názoru, kde tento zúžený profil je.

@Obr. 3.6 (Obr. 3.6): Mechanismy filtrace na pozdní úrovni zpracování informace

Podle některých kognitivních psychologů filtrační mechanismus pozornosti následuje za percepčními procesy, nepředchází jim.@@

#Neisserova syntéza

Ulric Neisser v roce 1967 sloučil model filtrace informací na rané a pozdní úrovni. Dokazoval, že pozornost je řízena dvěma mechanismy - jednak preatentivním (doslovně předpozornostním), jednak vlastním mechanismem pozornosti. Preatentivní automatické procesy jsou rychlé a paralelní. Užívají se pouze k registraci fyzikálních senzorických vlastností sdělení, kterému se nevěnuje pozornost. K rozlišení významu nebo souvislosti se neužívají. Procesy, které mají charakter pozornosti, probíhají později, sériově, potřebují nějakou dobu a zdroje pozornosti (např. pracovní paměť), lze je užít k pozorování vztahů mezi znaky (rysy) a slouží k slučování fragmentů do mentální reprezentace objektu. Novější práce zabývající se pozorností staví na Neisserově rozlišování preatentivních a vlastních procesů pozornosti, soustřeďují se však jen na vědomě kontrolované aspekty pozornosti (Cowan, 1995).

James Johnston a jeho spolupracovníci (např. McCann a Johnston, 1992) se na uvedené dva procesy dívají odlišně. Fyzikální analýza senzorických dat podle těchto badatelů probíhá trvale, sémantická analýza podnětů však proběhne jen tehdy, není-li kognitivní kapacita (v podobě pracovní paměti) přetížena a dovoluje-li provedení takové analýzy. Důkaz pro existenci dvojího systému plyne ze zjištění, že lidské reakční doby jsou daleko kratší v případě odpovědí na fyzikálně rozlišitelné podněty než na sémanticky rozpoznatelné podněty.

Dvoustupňový model také odpovídá údajům Cherryho, Morayovým i Treismanové. Doklady pro existenci jak plně automatických, tak plně kontrolovaných procesů se zdají rovněž pro tento model podporou: automatické procesy jsou řízeny pouze prvním stupněm procesu pozornosti, kontrolované procesy jsou nadto řízeny druhým stupněm. Model elegantně zahrnuje i teorii oslabující filtrace Treismanové, stejně jako její teorii integrace znaků, podle nichž se jednotlivé procesy detekce znaků (charakteristik) a integrace znaků odehrávají v průběhu vyhledávání. Opět - proces detekce znaků podle Treismanové může mít vazbu s automatickým zpracováváním (jde o rychlé, automatické zpracovávání informací) a proces integrace znaků může mít co do činění s kontrolovaným procesem pozornosti (jde o pomalejší kontrolované zpracovávání informace).

Dvoustupňový model však bohužel dobře nevysvětluje kontinuum procesů od plně automatických do plně kontrolovaných. Připomínáme např. Neisserovu společnou práci se Spelkem a Hirstem (Spelke, Hirst a Neisser, 1976) dokládající, že se plně kontrolované procesy zdají přinejmenším částečně automatizované. Jak vysvětluje dvoustupňový model automatizované procesy v jevech doprovázených rozdělenou pozorností, jejichž příkladem je čtení, jehož smyslem je pochopit text, přičemž současně píšeme diktovaná, kategorizovaná slova?

#Teorie výběrové pozornosti založené na jejích zdrojích

Novější teorie opouštějí představu blokování nebo oslabování signálů ve filtrech ve prospěch představy rozdělování omezených zdrojů pozornosti (attentional resources). Teorie, které jsou na této představě založené, pomáhají vysvětlit, jak je možné, že se dokážeme současně věnovat více než jedné činnosti vyžadující pozornost. Tyto teorie předpokládají, že lidé mají dané množství pozornosti, přitom se však mohou rozhodnout dělit je úměrně náročnosti úkolu, který řeší. Dva příklady této teorie jsou na obrázku 3.7. V části a) má systém jeden společný zdroj, který lze rozdělit, řekněme, mezi větší počet úkolů (Kahneman, 1973). V současnosti však vychází najevo, že model je krajním zjednodušením skutečnosti. Lidem se totiž daří podstatně lépe rozdělovat pozornost v případech, kdy úkoly zatěžují rozličné smyslové modality. Přinejmenším některé zdroje pozornosti mohou být specifické pro smyslovou modalitu zatíženou úkolem. Většina lidí kupř. dokáže bez obtíží současně poslouchat hudbu a soustředit se přitom na psaní. Poslouchat rozhlasouvou stanici vysílající převážně zpravodajství a současně přitom něco psát je daleko obtížnější - v obou případech jde o slovní úlohy. Slova ze zpráv se pletou do slov, o nichž přemýšlíte. Zcela podobně se dva zrakové úkoly vzájemně pletou víc než zrakový úkol sloučený se sluchovou úlohou. Panel b) na obrázku 3.7 znázorňuje model specificky přiřazující zdroje pozornosti dané smyslové modalitě (Navon a Gopher, 1979). Pro člověka, jenž se snaží psát a přitom poslouchat hudbu, by užívání dvou odlišných modalitně specifických zdrojů pozornosti (sluchového pro hudbu, zrakového pro psaní) pravděpodobně nemělo představovat vážnější zatížení pozornosti.

@Obr. 3.7 (Obr. 3.7): Teorie zdrojů pozornosti

Zdroje pozornosti mohou být jednotné nebo může jít o větší počet modalitně specifických zdrojů. Teorie zdrojů pozornosti byla kritizována pro svou nepřesnost, nicméně se zdá, že ve výkladu některých aspektů pozornosti doplňuje filtrační teorie.@@

Teorie výběrové pozornosti založená na jejích zdrojích byla podrobena vážné kritice, která jí vytýkala, že je příliš široká a vágní (např. S. Yantis, osobní sdělení, prosinec 1994). Byť tato teorie sama o sobě všechny stránky pozornosti nevysvětluje, docela dobře doplňuje teorie filtru. Tyto teorie podobně jako teorie zúženého profilu procesů pozornosti se zdají vhodnějšími metaforami pro soutěžící úlohy, které jsou co do pozornosti neslučitelné, např. pro úkoly zatěžující selektivní pozornost nebo pro úlohy vyžadující prosté rozdělení pozornosti, jejichž součástí je vliv psychologické refrakční fáze (PRP, psychological refractory period; Pashler, 1994). Při těchto druzích úloh se zdá, že se některé preatentivní procesy musí odehrávat simultánně, zatímco procesy vyžadující pozornost běží sekvenčně, jako by jeden za druhým procházely zúženým profilem pozornosti. Na druhé straně se teorie zdrojů pozornosti zdá lepší metaforou pro vysvětlení rozdělené pozornosti v průběhu složitých úloh, kdy lze vysledovat vliv procvičování. S růstem automatizace složité úlohy výkon jednotlivých kroků postupně klade podle této metafory stále menší nároky na zdroje pozornosti, jejichž kapacita je omezená. Při vysvětlování jevů doprovázejících vyhledávání mají pravděpodobně teorie, které jsou pro zrakové vyhledávání specifické, větší výkladovou mohutnost, než mají teorie filtru či teorie zdrojů, byť všechny zmíněné teorie nejsou vzájemně zcela inkompatibilní (viz např. modely řízeného vyhledávání /Cave a Wolfe, 1990/ anebo teorie podobnosti /J. Duncan a Humphreys, 1989/). Chceme tím říci, že závěry výzkumu zabývajícího se zrakovým vyhledáváním sice nepopírají teorie filtrů nebo teorie zdrojů, nicméně teorie pozornosti specifické ve vztahu k úloze (task-specific theories) popisují procesy činné v průběhu zrakového vyhledávání přesněji.

#Dodatečné úvahy o výběrové pozornosti

#Význam proměnných, které se týkají úkolu, situace a osoby

Část kognitivních psychologů dokazuje, že současné teoretické modely pozornosti jsou na to, aby dokázaly vysvětlit její složitost, příliš zjednodušené a mechanistické. Například Michael Eysenck a jiní (M. Eysenck a Byrne, 1992; M. Eysenck a Calvo, 1992; M. Eysenck a Graydon, 1989) uvádějí, že pozornost ovlivňuje jak úzkost, která je rysem osobnosti (trait-baised anxiety), tak úzkost ve vztahu k situaci. Oba typy úzkosti míru pozornosti omezují. Další úvahy zahrnují:

a) míru celkového nabuzení (např. únava, ospalost, vliv některých drog a léků může snižovat pozornost, vzrušení ji naopak může někdy zvyšovat);

b) soustředěný zájem na cílovém úkolu a podnětu (nebo naproti tomu zájem zaměřený k distraktorům);

c) povahu úkolu (např. velmi nesnadný, složitý nebo nový úkol vyžaduje větší podíl zdrojů pozornosti než úkol snadný, jednoduchý, anebo dobře známý; náročnost úkolu zvláště ovlivňuje výkon při rozdělené pozornosti);

d) míru zkušenosti s výkonem daného úkolu nebo souboru úkolů (předchozí procvičování) a míru dovednosti při užívání zdrojů pozornosti pro řešení nějakého úkolu nebo úkolů (Spelke a kol., 1976);

e) stupeň (fáze) zpracování informace, při kterém je zapotřebí pozornost (např. před, během a po nějakém percepčním zpracování).

Souhrnně řečeno - řada procesů pozornosti probíhá mimo naši vědomou pozornost, mnoho dalších těchto procesů však je předmětem vědomé kontroly. Psychologické zkoumání pozornosti zahrnulo, mimo jiných jevů, bdělost, vyhledávání, výběrovou pozornost a pozornost rozdělenou v průběhu současného řešení většího počtu úloh. Současné teorie při vysvětlování takto rozmanitých fenoménů pozornosti zdůrazňují, že mechanismus filtrace patrně řídí některé stránky pozornosti, zatímco omezené, modalitně specifické zdroje pozornosti odpovídají za jiné její aspekty. Je zřejmé, že objevy kognitivní psychologie přinesly otázce pozornosti řadu vhledů. Další pochopení pozornosti bylo získáno zkoumáním procesů pozornosti v mozku.

#Stroopův efekt

Velký počet prací zkoumajících výběrovou pozornost se zaměřil na sluchové informace. Selektivní pozornost je možné rovněž studovat ve zrakovém systému. John Ridley Stroop (1935) byl první autor, jenž vytvořil nejrozšířenější test tohoto druhu. Test se skládá ze tří částí. V první části má testovaná osoba za úkol rychle přečíst černě vytištěné názvy čtyř barev. To je snadné. Druhou část tvoří barevné obdélníčky uvedené ve čtyřech barvách. Úkolem je postupně tyto barvy vyjmenovat. To je opět snadné. Ve třetí části dostane osoba seznam barevně vytištěných slov označujících barvy, avšak slova neodpovídají barvě, kterou jsou vytištěna, např. slovo „červený“ je vytištěno zeleně. Pokusná osoba má co nejrychleji jmenovat barvy, v nichž jsou slova vytištěna.

Poslední úkol je velmi obtížný. Každé vytištěné slovo se plete do pojmenování barvy, ve které je vytištěno. Stroopův efekt demonstruje psychické nároky kladené na výběrovou pozornost v průběhu doby, kdy máme dávat výběrově pozor na barvu tisku, zároveň se pokoušet ignorovat slovo, které je v této barvě vytištěno. Jedno z vysvětlení velké náročnosti Stroopova testu říká, že pro většinu dospělých lidí je čtení již automatický proces, jehož vědomá kontrola je nesnadná (MacLeod, 1991, 1996). Z tohoto důvodu je v průběhu čtení obtížné záměrně se soustředit na identifikaci barev a zároveň přestat brát v úvahu slova, která jsou těmito barvami vytištěna. Jiné vysvětlení Stroopova jevu říká, že k odpovědi je potřebná dostatečná míra aktivace příslušné mentální dráhy (MacLeod, 1991). Slovo označující barvu (color word) aktivuje korovou dráhu pro vyslovení slova, zatímco barva, kterou je toto slovo vytištěno, aktivuje dráhu pro pojmenování barvy. Činnost první dráhy zasahuje do činnosti druhé dráhy. V této situaci vyžaduje aktivace, jež je nutná pro vytvoření odpovědi pojmenovávající barvu, nikoli odpovědi, která je pouhým čtením slova, delší dobu.

#Rozdělená pozornost

Systém pozornosti musí v průběhu detekce signálů a úloh vyžadujících rozdělenou pozornost sladit vyhledávání současné přítomnosti řady znaků - což je poměrně jednoduchý, byť ne zcela snadný úkol. Někdy však musí systém pozornosti vyřešit dva nebo víc odlišných úkolů současně. První výzkum v tomto směru podnikli Ulric Neisser a Robert Becklen (1975). Jejich pokusné osoby sledovaly videozáznam, jenž překrýval záběry jedné činnosti (tři lidé hráli basketbal) záznamem další činnosti (vytleskávací hra pro dvě osoby). Prvním jednoduchým úkolem bylo sledování jednoho druhu činnosti a ignorování druhého typu činnosti - testované osoby stiskly tlačítko, jakmile se v činnosti, které měly věnovat pozornost, objevily nějaké klíčové události. Tato první úloha v podstatě vyžadovala pouze výběrovou pozornost.

Poté však badatelé probandy požádali, aby věnovali pozornost současně oběma druhům aktivity. Úkolem bylo signalizovat klíčové události v průběhu obou druhů činností. I v případech, kdy vědci předváděli oba druhy činnosti dichopticky (tj. nikoli v jednom zrakovém poli, ale tak, že jeden druh aktivity sledovalo jedno oko, druhý druh činnosti druhé oko), měly pokusné osoby se simultánním výkonem obou činností velké obtíže. Neisser a Becklen vyslovili hypotézu, že by se výkon probandů mohl postupně zlepšit procvičováním. Rovněž se domnívali, že výkon mnohočetných úloh záleží na dovednosti (v důsledku procvičování), nikoli na zvláštním kognitivním mechanismu.

V následujícím roce užili pokusný vzor dvojité úlohy při studiu rozdělené pozornosti v průběhu simultánního výkonu dvou činností Elizabeth Spelkeová, William Hirst a Ulric Neisser (1976). Tento druh testu užívá dvě úlohy (úloha A, B) ve třech uspořádáních (pouze A, pouze B, společně A a B). Smyslem testu bylo porovnání latence (reakční rychlosti) a přesnosti výkonu v každém ze tří uspořádání. Je zřejmé, že delší latence znamená pomalejší odpověď. Výzkum, jenž tomuto testování předcházel, ukázal, že přesnost simultánního provedení dvou úkolů v případě simultánního provádění dvou kontrolovaných (vědomé řízení vyžadujících) procesů je dosti nízká. Jestliže testované osoby, což bylo vzácné, simultánně řešily obě úlohy se značnou rychlostí a přesností, jednalo se obvykle přinejmenším v jedné úloze, většinou v úlohách obou, o automatické zpracovávání informací.

Spelkeová, Hirst a Neisser podle očekávání zjistili, že počáteční výkon byl při řešení dvou kontrolovaných úkolů, které zvolili, opravdu značně slabý: první úlohou bylo čtení s cílem důkladně pochopit čtený text, druhou byl zápis diktovaných slov. Spelkeová s kolegy však přiměli dvě pokusné osoby z této studie k tomu, že dvě uvedené úlohy trénovaly pětkrát týdně, a to řadu týdnů (celkem 85 tréninků). Dostatečně dlouhé učení, k překvapení mnohých lidí, znamenalo zlepšený výkon v obou typech činnosti. Vyšetřované osoby zrychlily čtení, zlepšily míru pochopení čteného textu, což ověřil příslušný test, a podobně zlepšily znovupoznávání (recognition memory) slov, která psaly v průběhu diktátu. Nakonec v obou směrech docílily stejnou úroveň výkonu, jaký na počátku měly v každém z nich zvlášť.

Autoři studie poté do diktátu začali zařazovat „podsoubory“ slov, která měla nějakou souvislost, např. „podsoubor“ slov tvořících větu nebo rým. Autoři požádali pokusné osoby, aby „sdělily kterékoli diktované slovo nebo jakoukoliv 'obecnou vlastnost' souboru slov, které si zapamatovaly“. Zpočátku si testované osoby vybavovaly jen málo slov a žádné vztahy mezi nimi. S opakovaným prováděním úlohy si však začaly všímat slov patřících do společné kategorie, slov podobných rýmem i slov seřaditelných do věty (tj. řetězců slov tvořících větu), a někdy dokonce i gramatické třídy (tj. slovesa, podstatná jména v množném čísle apod.). Ačkoli současný výkon složitějších úloh, které byly součástí diktátu, zpočátku vedl k propadu míry, s níž pokusné osoby chápaly zároveň čtený text, jejich výkon se s pokračujícím procvičováním brzy vrátil na původní vysokou úroveň.

V další části experimentu autoři modifikovali diktát tak, že vyšetřované osoby někdy zapisovaly diktovaná slova a jindy psaly jen jednu, a to „správnou“ ze dvou slovních kategorií (např. zvířata versus různé druhy nábytku), do níž diktovaná slova patřila. Přitom musely současně číst odlišný text tak, aby jej pochopily. Stejně jako v případě předcházející modifikace experimentu úroveň výkonu nejdříve klesla, s pokračujícím učením se vrátila do původní výšky. Uvedené objevy podle Spelkeové a jejích spolupracovníků dokazují, že vědomím kontrolované úkoly lze natolik automatizovat, aby spotřebovávaly menší množství zdrojů pozornosti. Dva odlišné kontrolované úkoly navíc lze automatizovat tak, že se zpracovávají jako úkol jeden. Tito autoři však zároveň ujišťují, že zmíněné úkoly plně automatizované nejsou, i nadále jsou z valné části záměrné a vědomě kontrolované, neboť vyžadují vysokou míru kognitivního zpracovávání informací. V průběhu další práce autoři ověřovali, zda pokusné osoby svou pozornost mezi oběma úkoly střídají, nebo jestli obě úlohy řeší automaticky (Hirst, Spelke, Reaves, Caharack a Neisser, 1980). Pozorování podle jejich názoru oba tyto nové výklady popíralo, potvrzovalo starší výklad. Typické je však, že reakční čas byl při řešení dvojité úlohy delší než reakční čas při řešení každé z nich jednotlivě.

Zcela odlišný pohled na studium rozdělené pozornosti se soustředil na krajně jednoduchou úlohu vyžadující rychlé odpovědi.

Podle Harolda Pashlera (1994) je reakční doba probandů snažících se vykonat dva na rychlost náročné, vzájemně se překrývající úkoly vždy pro jeden nebo oba úkoly delší. Jakmile začne řešení druhého úkolu brzy poté, co začalo řešení úkolu prvního, rychlost výkonu obvykle klesá. Zpomalení činnosti v průběhu simultánního výkonu dvou úloh vyžadujících rychlost se jmenuje efekt psychologické refraktorní periody (PRP). Podle Pashlera výsledky těchto experimentů ukazují, že se lidé během doby, v níž řeší další, na rychlost náročný úkol, poměrně snadno přizpůsobí percepčnímu zpracovávání fyzikálních vlastností senzorických podnětů. Více než jednomu kognitivnímu úkolu, jenž zároveň vyžaduje volbu odpovědi a nutnost vybavit si informace z paměti nebo současné řešení dalších kognitivních úloh, se zdaleka tak snadno nepřizpůsobí. Jakmile obě úlohy potřebují jakoukoli z těchto kognitivních operací, jedna nebo obě vykážou efekt PRP.