Vymezení kognitivní psychologie

Vymezení kognitivní psychologie

Co se o kognitivní psychologii v této knize dozvíte?

1. Kognice: Lidé myslí.

2. Kognitivní psychologie: Vědci přemýšlejí o tom, jak lidé myslí.

3. Studenti kognitivní psychologie: Lidé přemýšlejí o tom, jak vědci přemýšlejí o myšlení lidí.

4. Učitelé předávající studentům poznatky o kognitivní psychologii: To pochopíte sami.

Přesněji řečeno se kognitivní psychologie zabývá otázkou, jak lidé vnímají informace, učí se jim, pamatují si je a přemýšlejí o nich. Kognitivní psycholog zkoumá, jak lidé vnímají různé tvary, proč si některé informace pamatují, zatímco jiné zapomenou, jak se učí jazyk, jak přemýšlejí, když hrají šachy nebo řeší každodenní problémy. Proč se objekty za mlhavého dne zdají dál, než ve skutečnosti jsou, čímž někdy klamou řidiče, a výsledkem jsou dopravní nehody? Proč si lidé pamatují konkrétní události (např. výrok určitého politika nebo aféru známého podnikatele s daňovým podvodem), ale zapomenou jména lidí, které znají roky? Proč se řada lidí bojí létat v letadle, ale jezdit autem se neobávají, ačkoli v autě hrozí mnohem větší riziko úrazu nebo i smrti než v letadle? Nastínili jsme jen několik otázek, na něž kognitivní psychologie hledá odpovědi.

V této kapitole se postupně seznámíme s kognitivní psychologií: nejdříve popíšeme historii studia myšlení lidí; zaměříme se především na otázky, které vyvstávají, když přemýšlíme o tom, jak myslí lidé. Po historickém exkurzu bude následovat stručný přehled hlavních metod a oblastí, jimiž se kognitivní psychologie zabývá. Poznatky z této kapitoly nám poslouží jako základ pro výklad kognitivní psychologie v následujících kapitolách.

Proč bychom se vlastně měli zabývat historií tohoto oboru - či kteréhokoli jiného? Za prvé, pokud víme, odkud přicházíme, můžeme pak snadněji určit, kam směřujeme. Za druhé se můžeme poučit z minulých chyb, takže až budeme dělat chyby, budou nové a nebudeme opakovat staré. Za třetí má řada témat, jimiž se zabývá kognitivní psychologie - podobně jako jiné obory -, hluboké kořeny v dávné historii. V průběhu vývoje společnosti se přístup ke zkoumání různých témat měnil. Přesto řada problémů zůstává stejná. Začtvrté při pohledu do minulosti můžeme objevit zákonitosti vývoje určitých myšlenek, stručně řečeno, můžeme zjistit, jak lidé myslí, na základě zkoumání, jak lidé přemýšleli o myšlení.

Při studiu uvedených zákonitostí bylo např. zjištěno, že vývoj myšlení často zahrnuje dialektický proces. V dialektice se pracuje s termínem teze (tvrzení). Například jedna myšlenková škola se již dlouho domnívá, že řada aspektů lidského chování (kupř. inteligence nebo osobnost) je dána pouze vrozenými předpoklady. Touto tezí se zabývají i jiní vědci, a pokud budou schopni do této oblasti hlouběji proniknout, je možné, že tato teze bude přijata. Po uplynutí určité doby však další vědci zjistí, že navrhovaná teze má některé nedostatky, a nakonec (možná i celkem brzy) vznikne antiteze (tvrzení protiřečící původnímu tvrzení). Kupříkladu jiná myšlenková škola dospěla k závěru, že řada aspektů lidského chování je dána téměř jen výchovou, tedy zásadním vlivem prostředí, v němž vyrůstáme a v němž později žijeme i jako dospělí jedinci.

Dříve či později diskuse mezi tezí a antitezí vede k syntéze, která slučuje nejvěrohodnější, případně potvrzené rysy obou stran. Například při diskusi dědičnost versus prostředí dospěli vědci k závěru, že různé aspekty lidského chování jsou dány interakcí mezi vrozenými vklady (geny) a získanými vklady (výchova). Pokud tato syntéza přispěje k bližšímu pochopení problému, bude přijata jako nová teze, po ní bude následovat nová antiteze, pak znovu syntéza a tak dále. Takto vypozoroval dialektický postup myšlení Georg Hegel (1770-1831), německý filozof, který ke svým vědeckým názorům dospěl na základě syntézy některých názorů svých předchůdců i současníků.