Význam modelu původní rodiny pro partnerské vztahy z pohledu psychoanalýzy

Význam modelu původní rodiny pro partnerské vztahy z pohledu psychoanalýzy

Freud:

Na začátku života je dítě polymorfně perverzní. Polymorfně tady znamená, že se mění cíle a způsoby uspokojování libida.

Fáze vývoje libida uvádím jen první 3, chybí stádium latence a genitální fáze, kdy jakoby pokračuje problematika falické fáze – období genitální fáze, tedy pubescenci se věnuje zbytek textu)

Orální (0-1 rok): Dítě žije v symbióze s matkou, žádné vlastní ego ještě nemá,   zdrojem slasti jsou ústa v souvislosti s přijímáním potravy. Pocity jsou redukovány na uspokojení nebo frustraci. Důležité je, že v této fázi klíčí počátek důvěry v svět

(E. Erikson: důvěra vs. nedůvěra).

Při neuspokojení nebo nadměrném uspokojení může člověk ulpět v tomto stádiu, což mí často za následek různé závislosti (alkohol, kouření,drogy, jídlo), ale nejen tyto fyziologické, ale i psychické, například závislost na partnerovi.

Anální (2-3 roky ): bytostná ambivalence mezi slastí pramenící z anální stimulace a zákazy ze strany vychovatelů. Výkal je prvním ekonomickým vlastnictvím dítěte, jimž může dospělé obdarovat, ale také ho může zadržet. Slast tedy není jen fyziologického původu, ale také psychologická, plynoucí z možnosti manipulovat vychovatelem.

Anální fixace ústí v tzv. análně hromadící osobnost (Erich Fromm), jejíž projevem je chamtivost (výkal je v dospělosti nahrazen majetkem), sobeckost, zarputilost, touha ovládat a obsedantní pořádkumilovnost. Sám Freud u sebe pozoroval anální fixaci (nutkání zabývat se detaily, neschopnost uvolnit finální výtvor)

Příliš autoritativní výchova v tomto období, spojena s přehnanými zákazy, může potlačit rozvoj svobodné tvořivosti, autonomie a sebedůvěry.

Falická (3-6 let ):

V této fázi se dítě intenzivně zabývá pohlavními rozdíly.

Chlapci se zamilují do své maminky a touží odstranit otce, v němž vidí soka. V důsledku toho zažívají kastrační úzkost: nejasnou obavu, která může, pokud je příliš intenzivní, tlumit zvídavost, vitalitu a spontanitu. V autoritativním prostředí se úzkost může stát strachem ze selhání a zesměšnění, v dospělosti   se projevuje jako strach z nemoci, neštěstí, smrti nebo ztráty existence.

Freud tento proces nazval Oidipským komplexem (podle níže uvedeného mýtu/dramatu)

Jde o nezbytný proces: chlapec už není symbioticky svázán s matkou a může přijímat maskulinní vzory. Výsledkem by neměly být pocity viny, ale ztotožnění se s otcovskou autoritou.

Zároveň se vytváří superego, soubor pravidel, morálních přikázání a zvnitřněných sociálních norem.

Dívky reagují na zjištění že nemají penis závistí, ale postupně nahradí přání ho vlastnit touhou mít dítě s tatínkem, který je prvním objektem jejich lásky. V důsledku žárlivosti na matku zažívají pocity viny analogické kastrační úzkosti u chlapců.

Ve výsledku si uvědomí, že nemohou tatínka vlastnit pro sebe a identifikují se s matkou.

Vyřešení Oidipského komplexu je buďto pozitivní: vyrovnání protikladných sil a pozitivní identifikace s rodičem stejného pohlaví

nebo negativní: trvalý nitroduševní konflikt

Mýtus o Oidipovi – Sofokles ( podle Freuda geniální psychoanalytik):

Orakulum prorokuje Thébskýmu králi Laiovi, že se mu narodí syn, který ho zabije a ožení se svou matkou, královnou Iokastou.

„Oidipus“ znamená oteklá noha. Král probodne dítěti kotníky, aby se nikdy nemohlo „postavit na vlastní nohy“. Iokasté se také zachová brutálně, nařídí ovčákovi, aby dítě pohodil v horách. Oidipus však vyrůstá u bezdětných královských manželů v Korintu, v dospělosti mu kdosi na hostině prozradí, že byl adoptován, poté se od Orakula dozvídá, co je mu předurčeno. Opouští Korint, aby zbaránil naplnění věštby. Vědomě uniká, ale nevědomě se vrací k vlastní rodině. Na cestě potkává vůz svého otce, dojde k hádce, kdo má uhnout z cesty, a Oidipus krále zabije.

Přichází do Théb, kam už se zpráva o smrti krále donesla a pojme za

manželku královskou vdovu, aniž by věděl, že se dopouští incestu. Théby

zasahuje černý mor a Orakulum Oidipovi vyjeví pravdu. Iokasté se oběsí a

Oidipus si kvůli pocitům viny vypíchne oči. Jeho oslepení je podle Freuda

symbolem sebekastrace.

C.G. Jung

Jungiánská psychoanalýza pracuje s pojmem komplexy. Komplexy jsou emočně obsazená místa v našem nevědomí, soubory vzpomínek, fantazií a přání, které se vynořují při metodě volných asociací. Jsou to afektivní jádra osobnosti

Daniel Stern pro ně zavedl pojem R I G (reprezentace interakcí, které byly generalizované) = silně afektivně zbarvená epizodická paměť, například: ňadro, mléko, sycení - na ně se vážou očekávání

Původně pozitivní rodičovské komplexy: Původně měly pozitivní vliv na životní pocit dotyčného a na vývoj jeho identity. Pozitivní by byly i nadále, kdyby došlo k věku přiměřenému odpoutání (nejpozději v adolescenci)

Původně pozitivní mateřský komplex (viz orální fáze): Dává člověku pocit oprávnění k existenci, důvěru v svět, dítě má pocit, že je zajímavé, chtěné a že žije ve světě, který mu poskytuje všechno, co potřebuje. Nebojí se kontaktu s druhými a nebojí se vstoupit do intimního svazku s druhými. Nebojí se projevovat emoce. Má pozitivní vztah ke svému tělu a tudíž radost z toho, co mu poskytuje, pozitivní vztah k jídlu a sexualitě. Umí dávat i brát.

Proces odpoutání (individuace):

V pubertě, ale nejpozději v adolescenčním věku by mělo dojít ke zrušení idealizace rodičů, která vždy znamená znehodnocení vlastní pozice (člověk je stále závislým dítětem). V tomto období dochází k integraci mateřského a otcovského komplexu. Pokud je odloučení zapovězeno, musí adolescent za ně bojovat, ale ne každý to dokáže ( Napříč různými kulturami tomu napomáhají iniciační rituály, v naší dnešní společnosti dost chybí). Ne vždy musí toto odloučení proběhnout zcela otevřeně.

Období je charakterizováno konfliktem mezi tím, co chtějí rodiče a jiné autority (společnost) a tím, co chce vlastní já. Pubescence je proto doprovázena labilním pocitem vlastní hodnoty.

Velký význam má při odpoutávání stín (nežité stránky života rodičů). Existuje i kolektivní stín ( následek předešlé generace) –zajímavé jsou například výzkumy sexuálního chování Weisse a Zvěřiny, které ukazují, že dnešní mládež má k sexu odpovědnější přístup než generace našich rodičů.

Adolescenti se často orientují k nadosobním otcům a matkám na které projikují obrazy svých rodičů (různé idoly, skupiny, náboženské sekty). Typický je silný rigorismus až extremismus názorů a postojů, který napomáhá vymezit se proti rodičům.

Vývoj mužské identity:

V pubertě ožívá láska k matce, ale s ní zároveň i strach z přílišné závislosti. Zde je důležitá úloha otce, který by měl podporovat progresivní tendence (vývoj k mužství). I od něj se však syn musí odpoutat, což je často doprovázeno silnou rivalitou. Odpoutání od matky je složitější. Nesmí dojít k pouhému odvrácení se od ní, protože by chlapec znehodnotil ženský princip a strach z něj by potom přenášel na své budoucí partnerky. Matka by mu v odpoutání neměla bránit. Vztah s matkou v tomto období je klíčový pro vytváření animy, která je zvnitřněním ženského principu v muži a která bude zásadním způsobem řídit jeho další vztahy se ženami.

Vývoj ženské identity:

U dívek formuje vztah k otci způsob, jakým na sebe budou nahlížet jako na ženu. Podle Vereny Kastové je problém, že patriarchální společnost nepodporuje odpoutání od otce. Mnoho žen má pocit identity jen díky přítomnosti muže a nedokážou žit samostatně.

Integrace mateřského komplexu: Nejdřív se dívka staví proti matce ( vyčítá jí nežitý život) Často se matky snaží, aby dcery žily lépe. Také jim mohou závidět, že se staví na vlastní nohy. Velkou roli hrají v tomto období vztahy k jiným ženám, které mohou být pozitivním vzorem. Ženy by se měly navzájem zrcadlit a potvrzovat si svou hodnotu. Podle Kastové potřebují ženy hlavně animu ( Jung si původně myslel, že ženský princip přijmou automaticky). Dcera by měla pochopit okolnosti, které vedly matku k životu, který žije a akceptovat, že matka možná nepodporuje jejich životní plán, protože má jiné zkušenosti.

Co může selhat:

Může dojít k nedostatečnému odpoutání od jednoho z rodičů (většinou je dominantní problém s jedním rodičem, který zastíní eventuální problém s druhým).

Výsledkem je buďto stálá idealizace rodiče, což může v partnerských vztazích znamenat přejímání rodičovské role nebo její projekci na partnera,

nebo stálý boj s rodičem: podvědomá touha bojovat o odpoutání je projikována na partnera ( touha partnera opouštět, neschopnost se vázat ), na druhé straně setrvávání v roli pasivního dítěte, nezodpovědnost, nedůslednost.

V dnešní době je často vidět důsledek nepřítomnosti otce (nemohlo dojít k odpoutání) U mužů způsobuje problém identity (chybí jim vzor), pro ženy je citovým problémem a problémem sebevědomí. Takové ženy hledají u budoucích partnerů neustále potvrzení, které se jim nedostalo od otce a trpí podvědomým strachem z opuštění.

Existuje množství různých vztahových modelů, roli v nich hrají i sourozenci a další osoby.

Terapie:

Je potřeba uvědomit si komplex a vypořádat se s ním. Potlačené emoce by měly být prožity a člověk by se měl zbavit pocitů viny.

Literatura:

Sigmund Freud- Dobyvatel nevědomí Michal Černoušek, Paseka 1996

Anatomie lidské destruktivity  Erich Fromm, LN 1994

Anatomie lásky  Guy Corneau, Portál 2003

Otcové-dcery, matky-synové  Verena Kast, Portál 2004