Vznik kognitivní psychologie

Vznik kognitivní psychologie

Až dosud jsme se zabývali filozofickým a psychologickým vývojem vedoucím ke vzniku kognitivní psychologie. K rozvoji kognitivismu (přesvědčení, že většina způsobů lidského chování může být pochopena, zjistíme-li, jak lidé myslí) a moderní kognitivní psychologie však přispěly i další oblasti. Mezi obory, jež se nejvíce podílely na vzniku kognitivní psychologie, patří psychobiologie (též nazývaná biologická psychologie, fyziologická psychologie či biopsychologie), lingvistika, antropologie, dále technologické obory jako teorie komunikačních systémů, inženýrství a výpočetní technika.

#Role psychobiologie

Je téměř paradoxní, že mezi první odborníky, kteří začali zdůrazňovat potřebu přesáhnout hranice behaviorismu, zkoumat témata, jež nelze vysvětlit pouhým podmiňováním, a vytvořit nové metody, které by se nezabývaly jen experimentální manipulací vlivů prostředí (Gardner, 1985), patřil bývalý student Johna Watsona - Karl Spencer Lashley (1890-1958). Lashley se velice zajímal o neuroanatomii (studium struktur mozku) a o otázku, jak organizace mozku řídí lidskou aktivitu. Lashley oponoval behavioristickému tvrzení o tom, že lidský mozek je jen pasivní orgán, který pouze reaguje na vlivy prostředí. Mozek spíše považoval za aktivního, dynamického organizátora chování. Snažil se přijít na to, jak makroorganizace lidského mozku umožňuje tak složité, předem připravované a plánované aktivity, jako je hudební produkce, hraní her, používání jazyka, přičemž žádnou z těchto oblastí nepovažoval za výsledek jednoduchého podmiňování.

Podobný názor, avšak v jiné rovině analýzy, zastával i Donald Hebb (1949). Byl prvním psychologem, který vystoupil s podrobnou, testovatelnou teorií týkající se způsobu, jakým může mozek podporovat kognitivní procesy. Jeho významná práce poskytla stabilní základ pro některé současné tendence v kognitivní psychologii. Hebb se zajímal o změny struktury neurálních spojů v mozku v důsledku učení. Jeho hlavní přínos spočívá v teorii buněčných shluků, které představují koordinované neurální struktury vyvíjející se na základě časté stimulace a tvoří základ učení v mozku. Buněčné shluky se vyvíjejí v souvislosti s narůstající schopností určitého neuronu (nervové buňky) stimulovat vysíláním impulzů další neurony. Mentální reprezentace vnější události by tedy představovala hierarchickou strukturu mnohočetných buněčných shluků. Například vaše mentální reprezentace babičky může sestávat z buněčných shluků její tváře, které jsou spojeny se shluky jejího hlasu, jež jsou dále spojeny se shluky dalších vlastností. Když si na ni vzpomenete, aktivujete konkrétní shluky sloužící účelu její reprezentace. Hebbova práce dalece přesáhla behaviorální přístupy k učení, protože umístila duševní procesy do kontextu integrované činnosti nervového systému.

Behavioristé nevyužili příležitosti spojit se s teoretiky jako Lashley nebo Hebb. Behaviorista B. F. Skinner (1957) naopak napsal knihu věnovanou popisu osvojování a užívání jazyka pouze na základě vlivů prostředí. Tato práce posunula Skinnerovo pojetí příliš daleko a připravila půdu pro kritiky. A ti skutečně přišli. Lingvista Noam Chomsky (1959) sepsal ostře kritický přehled Skinnerových názorů. Ve svém článku upozornil jak na biologický podklad, tak i na tvořivý potenciál jazyka (nekonečný počet vět, jež můžeme vytvořit), který postavil do kontrastu s názorem behavioristů, že si jazyk osvojujeme na podkladě posilování. Dokonce i malé děti vytvářejí zcela nové věty, za něž ani nemohly být v minulosti odměněny. Chomsky se domníval, že pochopení jazyka není omezeno pouze tím, co jsme slyšeli, ale že existuje vrozený modul jazykového vývoje, jenž je typický pro všechny lidi. Tento prostředek umožňuje malým dětem, aby si z toho, co slyší, odvodily gramatická pravidla svého jazykového prostředí. Tento prostředek slouží jako aktivní omezení počtu povolených gramatických konstrukcí. Jedná se tedy o strukturu mysli, nikoli o strukturu prostředí.

#Nádech technologie: inženýrství a výpočetní technika

Kromě rozvoje přírodních věd ovlivnily vývoj nahlížení na lidskou mysl i technické pokroky. Technologický vývoj telekomunikací a počítačů vedl k analogickému vývoji v teorii psychologie, především v oblasti zpracování informací. Na základě zkušeností získaných v oblasti počítačového zpracovávání informací začali psychologové hovořit o informačních kódech (systémech symbolů či signálů reprezentujících informace), omezeních týkajících se rozsahu zpracovávané informace a o sériovém (jedna položka za druhou, podobně jako na digitálním počítači) či paralelním (dvě či více položek zpracovávaných současně, podobně jako několik různých zvukových vln zároveň přenášených v telekomunikačních systémech) zpracováváním informací.

Na konci padesátých let 20. století byli někteří psychologové překvapeni svůdným přístupem, na jehož základě mělo být možné naprogramovat stroje tak, aby napodobovaly inteligentní zpracovávání informací. Roku 1956 byla slovní zásoba obohacena o nový termín: umělá inteligence (artificial intelligence, AI), jež představovala pokus o vytvoření inteligentních systémů, a především o inteligentní zpracovávání informací (Merriam-Webster's collegiate dictionary, 1993). První tvůrci umělé inteligence se však spíše zajímali o maximalizaci účinnosti zpracovávání informací než o simulaci lidské inteligence a řešení problémů. Například jedny z prvních programů pro hraní šachů vykazovaly „inteligenci“ tak, že pracovaly s procesy výrazně se odlišujícími od procesů používaných lidmi. Současné programy, např. Deep Blue, který v roce 1997 porazil světovou jedničku Garri Kasparova, rovněž fungují na odlišném principu, než na jakém lidé hrají šachy. Jak si asi dokážete představit, první pokusy o počítačové napodobení lidské inteligence - či jen pokusy demonstrovat inteligenci přístrojů - byly složitější, než se předpokládalo. Výzkumní pracovníci brzy objevili dva klíčové aspekty počítačové simulace: a) řada úkonů, které počítače provedou snadno (např. rychlé vynásobení 123 456 789 × 987 654 321), je pro lidi obtížná, ale b) řada úkonů, jež jsou pro lidi snadné (např. rozpoznání obličeje kamaráda), je pro počítače složitá.

Na začátku šedesátých let 20. století došlo ke spojení vývoje psychobiologie, lingvistiky, antropologie, umělé inteligence a dále ke sjednocení reakcí na behaviorismus ze strany mnoha významných psychologů. Výsledkem byla situace na hraně revoluce. Raní kognitivisté (např. G. A. Miller, Galanter a Pribram, 1960; Newell, Shaw a Simon, 1957b) zastávali názor, že pojetí chování ve smyslu tradičního behaviorismu je nepřesné, protože nic nevypovídá o tom, jak lidé myslí. Tuto oblast behavioristé skutečně ignorovali. Obzvláště ostrou kritikou byla kniha Ulrica Neissera Cognitive Psychology (Kognitivní psychologie, 1967), která zviditelnila kognitivismus informováním vysokoškolských studentů, doktorandů a odborníků o této vyvíjející se oblasti. Neisser definuje kognitivní psychologii jako studium toho, jak se lidé učí, jak strukturují, uchovávají a využívají vědomosti. Následně Allen Newell a Herbert Simon (1972) navrhli detailní modely lidského myšlení a řešení problémů od nejjednodušších úrovní až po roviny nejsložitější. V sedmdesátých letech 20. století byla kognitivní psychologie široce uznávaná jako hlavní oblast studia psychologie se specifickým souborem výzkumných metod.