UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Pedagogická fakulta

Ústav filozofie a společenských věd

Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody

Diplomová práce

Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody

1. Úvod 3

1.1. Co mě vede k této práci 3

1.2. Jak bude práce vypadat 4

1.3. Čím práce není 5

2. Obecný úvod do buddhismu 5

2.1. Náboženství víry a prožitku 5

2.2. Co je to buddhismus a co není 8

2.3. Kdo byl Buddha, vysvobození a osvícení, co učil 9

2.4. Trojí otočení kolem dharmy (hínajána, mahájána, vadžrajána) 14

2.5. Buddhismus v jednotlivých kulturách a jeho perspektiva 18

3. Tibetský buddhismus 19

3.1. Příchod buddhismu do Tibetu (bön, Padmasambhava, Marpa, čtyři hlavní školy) 19

3.2. Linie Kagjü 22

3.2.1. Škola Kagjü 22

3.2.2. Linie odkazu 24

3.2.3. Linie Karmapů a jejich význam 26

3.3. Rozvoj buddhismu v Tibetu (mnišský, laický, jogínský) 27

3.4. Zánik buddhismu v Tibetu (systém tulkuů, čínská agrese) 28

4. Západní buddhismus 30

4.1. Příchod buddhismu a Diamantové cesty na Západ 30

4.2. Vrůstání Diamantové cesty do společnosti 31

4.2.1. Ole a Hannah Nydahlovi 31

4.2.2. Karmapa na Západě 35

16. Karmapa 35

17. Karmapa 37

4.2.3. Růst a šíření buddhismu Diamantové cesty 38

4.2.3.1. Veřejné výklady 39

4.2.3.2. Meditační centra (způsob vzniku, práce, rozvoje; meritokracie) 40

4.2.3.3. Letní kurzy (mahámudra, ngöndro, meditační kurz, phowa, iniciace) 41

Kurz mahámudry 43

Kurz ngöndra 44

Meditační kurz 44

Kurz phowy 44

5. Rozvoj západního buddhismu 50

5.1. Laičtí učitelé 50

5.2. Publikační činnost (texty, knihy, překladatelé, knihy, časopisy, brožury) 52

5.3. Praxe 54

5.3.1. Formální praxe 54

5.3.2. Praxe v běžném životě (vztah učitel - žák, čistý pohled, využití každé situace pro rozvoj) 57

5.3.4. Meditační praxe jako takové 60

5.3.3. Meditace Tři světla na lamu Karmapu 62

6. Diamantová cesta v Čechách 71

6.1. Vznik center, učitelé 72

6.2. Publikace 74

6.3. Kurzy 75

6.4. Evropské buddhistické centrum 76

7. Shrnutí a závěr 76

7.1. Perspektiva 76

7.1.1. Skandály 77

7.1. Osobní zkušenost 78

7.2.2 Před phowou a po ní 80

7.2.3. Běžný život jogína 82

7.2.4. Kurzy v Čechách a v zahraničí 82

8. Přílohy, literatura 83

8.1. Krátké životopisy představitelů linie Karmapů 83

8.2. Meditační centra a skupiny v Čechách 92

8.3. Cestovní plán lamy Oleho pro 2000/1 95

8.4. Výslovnost přepisu tibetských výrazů 95

8.5. Literatura 96

1. Úvod

1.1. Co mě vede k této práci

Tato diplomová práce se zabývá buddhismem Diamantové cesty. Ne buddhismem obecně, ale nejvyšší úrovní Buddhových učení nazývanou vadžrajána, někdy tajná mantrajána a někdy také tantra (zde je však třeba dodat buddhistická tantra). V euroamerickém kulturním okruhu (dalo by se také říci v civilizaci bílého člověka) je toto učení nazýváno Diamantovou cestou. Toto označení se již pomalu vžilo, stejně jako se buddhismus Diamantové cesty pomalu stává součástí naší kultury.

Nebudu se tedy zabývat, více než bude pro historický kontext nutné, zemí vzniku buddhismu, tedy Indií, ani zemí, ze které se učení dostala do západního světa, tedy Tibetem. Budu se soustředit především na popis situace Diamantové cesty v již zmíněném kulturním okruhu, především v Evropě a samozřejmě se budu také věnovat situaci Diamantové cesty v Čechách.

Ještě než přistoupíme k samotnému buddhismu Diamantové cesty (dále často jenom buddhismus) ještě pár slov o důvodu vzniku této práce, o motivaci se kterou byla napsána a o záměru této práce vůbec.

Existují dva hlavní důvody, které vedly k této práci: za prvé, sám jsem praktikujícím buddhistou a nemůžu se nepodělit o učení vedoucí ke svobodě a podle všeho k trvalé radosti, a o mé zkušenosti s ním. Druhý důvod vysvětlím obšírněji.

Již po desetiletí roste zájem o dříve exotická témata. Nemám na mysli jenom náboženství, díky průkopníkům všeho druhu se mnoho věcí dříve zcela „neevropských” stalo naprosto běžnými. Zpočátku to byla záležitost elit, později, se vzrůstající informovaností, růstem volného času, médii, turistikou a stále rostoucí potřebou objevovat a prožívat něco nového, se začaly stírat a stále více se stírají, dříve pevně a přirozeně stanovené hranice, jak zeměpisné tak kulturní.

Se záplavou nových trendů a poznatků všeho druhu kráčí ruku v ruce záplava informací a informací o informacích. Již dávno není problém v jejich nedostatku. Problém je v jejich nadbytku a především v jejich verifikaci.

Dalším problémem je, že mnoho informací o určitém tématu je postaveno na informacích pocházejících od průkopníků, které se již vžily, i když jsou často velmi nepřesné, což by tolik nevadilo, bohužel jsou často také velmi mylné, dokonce podstatně zabarvené vlastními nebo ideologickými předsudky, nebo dokonce „vědeckými pohledy”. Hlavním problémem tedy je „zmatek”. Takový zmatek panuje i v informacích o buddhismu.

Dodnes se v literatuře vychází z naprosto bludných informací, jako je například termín lamaismus vzniklý díky tomu, že křesťanští misionáři navštívili Tibet, nic nepochopili, zaslechli, že učitelé jsou nazýváni lamy (což v překladu znamená velká matka, ale o tom později) a lamaismus byl na světě.

Dostali jsme se zpátky k buddhismu. Teď se po předchozím možná trochu komplikovaném odstavci pokusím jasně vysvětlit důvod vzniku této práce. V Čechách se objevilo skutečně mnoho buddhistických knih a mnoho knih o buddhismu různé kvality. Většinou šlo o učení hínajány – Malé cesty (např. Dhammapadam, Praha 1992) a někdy o učení mahájány – Velké cesty. Již za první republiky se objevily spisy a spisky, některé od vědců jako byl například Vincenc Lesný, považovaný za jednoho z předních odborníků ohledně buddhismu, nebo například komentované překlady z němčiny vydávané různými tehdy populárními duchovními spolky a také spisy a překlady osamělých duchovních aspirantů (F. Drtikol, K. Minařík). Jejich kvalita je skutečně různorodá a nemá smysl se jimi příliš zabývat. V žádném případě se však nejedná o učení úrovně Diamantové cesty, neboť to není možné praktikovat bez kvalifikovaného učitele s plným odkazem. Je třeba říci, že většinou pouze pomohly o buddhismu vytvořit zmatené a přehnané představy, jako o něčem mystickém, tajemném a zcela odtrženém od životní reality Evropana. Na druhou stranu jistě přitáhly mnoho odvážných a idealistických lidí.

Dokonáním všeho zmatku pak bylo vytváření vlastních termínů. Tak se do buddhismu dostaly pojmy a termíny křesťanské, psychologické a často prapodivné vlastní; Vincenc Lesný dokonce smrtelně vážně hovoří ve svých knihách o duši, čili o něčem, co Buddha poměrně jednoduše a logicky vyvrátil již během svého prvního veřejného učení.

Důvodem této práce je, co možná nejjasněji a nejlogičtěji popsat a charakterizovat buddhismus, který se momentálně na Západě a i u nás rozvíjí. Za pomoci běžných termínů a slov, které však pocházejí od nejvyšších držitelů Buddhova učení.

Doufám, že se mi podaří, aby z této práce mělo maximální užitek co možná nejvíce moderních jasně myslících a samostatných lidí.

1.2. Jak bude práce vypadat

Aby práce měla smysl, je třeba ji jasně strukturovat a logicky precizovat. Jako nejvhodnější způsob mi připadá vyjít od kořenů, ale jen v takové míře nutné pro kontext dalšího rozvoje. Protože učení pochází od Buddhy, je třeba se Buddhou trochu zabývat. Protože se však od nás nijak nelišil, nebyl vybaven jiným potenciálem než má každý z nás, je třeba se více zabývat tím, co udělal. Protože však on svou práci již vykonal, je třeba se ještě více zabývat tím, jak dokázat to, co dokázal on. Tedy učeními a metodami.

Buddha učil žáky různých schopností a vlastností, tím pádem předával různá učení. Buddhismus nemusí krátké natahovat a dlouhé zkracovat; budu se tedy zabývat jen částí učení, které bylo po 1500 let udržováno a rozvíjeno v Indii, a poté co byl buddhismus v Indii zničen nájezdy muslimů, přeneseno do Tibetu. Žijeme však v Evropě a proto je pro nás nejcennější ta část učení, která je optimálně použitelná v našich podmínkách. Nebudu se tedy zabývat zbytečně ani Tibetem a zaměříme se na Evropu, respektive Čechy. Pokusím se nahlédnout do struktury západního, či českého způsobu rozvoje a tím buddhismus Diamantové cesty stáhnout z výšin iracionálna na zem mezi kriticky myslící lidi, kteří se chtějí rozvíjet a pomáhat druhým.

1.3. Čím práce není

Pravděpodobně není vědeckou prací, hlavně proto, že nejsem vědec a také proto, že něco podobného píši poprvé v životě.

Není ani šedesátistránkovou agitkou, protože misionářů už bylo mnoho a ještě nikdy nikomu nepomohli.

Možná se nebude shodovat s pohledy dalších zainteresovaných, ale to ani není jejím cílem. Vše je umění možného. Dostává se mi autentických učení od autentických kvalifikovaných lamů. Mám přístup k autentické literatuře, pravidelně a často se setkávám s lidmi, kteří se starají o rozvoj Diamantové cesty po celém světě, praktikují, a protože sám praktikuji, je možné, že nadělám méně chyb a zmatků než velmi vzdělaní, avšak prožitky a zkušenosti postrádající buddhologové, religionisté nebo například tibetologové.

Bude-li tato práci inspirací byť jedinému čtenáři, pak splnila svůj úkol.

2. Obecný úvod do buddhismu

2.1. Náboženství víry a prožitku

Pro základní pochopení se musím zmínit o místě buddhismus mezi dalšími náboženstvími. Nemá velký smysl se zabývat počtem vyznavačů, to, co je rozhodující, je východisko, cesta a cíl. Jednoduchým porovnáním zjistíme, že nemůže být pravda to, co se často snaží tvrdit přátelé duchovní nivelizace a sice, že všechna náboženství jsou stejná a mají stejný cíl.

Obecně můžeme náboženství rozdělit na náboženství víry a náboženství prožitku nebo zkušenosti. Mezi náboženství víry můžeme zařadit křesťanství, islám, judaismus a velkou část hinduismu. Mezi náboženství prožitku hinduistický směr advaita védánta, částečně taoismus a zcela buddhismus.

Oba druhy náboženství se rozvíjely v různých podmínkách. Náboženství víry bychom mohli pojmenovat také náboženstvím přežití. Vznikala v době kmenových válek, vyznačují se přísnou hierarchií, jen málokdo má přímý kontakt s bohem a ví, co dělat. Ostatní se musí řídit souborem pravidel. To pomáhá kmen nebo společenství lépe organizovat a zaručuje jednodušší přežití. Také bývá zvykem vnímat bohy těchto náboženství jako muže, zřejmě ne náhodou. Jde-li o válku, bůh v sukních není nejlepším vůdcem.

Náboženství prožitku vznikala v rozvinutých kulturách, kde měl cenu člověk jako jedinec. Štěstí jedince bylo považováno za základ štěstí celku. Cílem nejrozvinutějších, v našem případě Buddhy, není držet ostatní pod kontrolou, ale pomáhat jim, aby dosahovali stejné úrovně, ze které budou moci účinně pomáhat druhým.

Buddhismus je pravděpodobně jediné náboženství, díky kterému je možné, a praktikující toho běžně dosahují, vystoupit mimo dualistický způsob prožívání.

Co je myšleno dualistickým způsobem prožívání? Je to způsob prožívání, během kterého dochází k takzvanému rozdělení na tři: na prožívajícího – subjekt, na prožívané, čili objekt a samotný akt prožívání . Učení buddhismu říká, že tento způsob prožívání je omylem a chybou neosvícené mysli

Poměrně jednoduchou analýzou lze dospět k tomu, že neexistuje žádný skutečný reálný prožívající oddělený od okolí, žádné „já”. Nic trvalého nenalezneme ani v těle, ani prožitcích jako jsou emoce a vnitřní stavy, ani v myšlenkách. Nedokážeme nalézt ani žádný objekt. Objektem se v buddhismu nazývá vše, co můžeme prožít: myšlenka, láska, strom, bolest, narození, smrt, to vše jsou objekty. Při bližším zkoumání objevíme jen souhrn podmínek, které vytvářejí na delší, či kratší, každopádně omezenou dobu dojem, že objekt existuje nezávisle. Když se však podmínky rozejdou, mizí i objekt. Objekt i podmínky jeho existence jsou netrvalé a tedy pomíjivé. Nalézt nemůžeme ani akt pozorování. To je konečná pravda buddhismu, neexistuje nic samo o sobě. Všechny jevy jsou tzv. prázdné, bez vlastní esence.

Na absolutní úrovni neexistuje nic nezávisle, na relativní úrovni můžeme stále prožívat různé objekty. Chápeme-li, že jsou prázdné, zůstane sice bolest bolestí a radost radostí, ale ani jedno nebude mít sebemenší vliv na naše štěstí a klid. Všechny jevy jsou pak prožívány jako dokonalé právě takové, jaké jsou a protože jsou. Jsou vnímány jako bohatství dokonalé mysli.

Podle buddhistického učení funguje neosvícená mysl jako oko. Dokáže vidět vše vně a uvnitř, ale není schopné vidět sebe sama. Dívá se vně, ohraničuje se tlustou čarou a považuje se za já nebo ego a vše okolo automaticky hodnotí jako ne-já, jako „ty”. Tato základní chyba všech neosvícených bytostí se nazývá základní nevědomost. Díky tomuto pocitu oddělení se automaticky objevuje potřeba hodnotit všechny objekty. Některé jsou ohodnoceny jako dobré, nebo příjemné a objevuje se tendence je přitahovat, další jsou ošklivé nebo zlé a objevuje se tendence je odpuzovat.

Díky tendenci přitáhnout to, co jsme ohodnotili jako dobré a příjemné, se objevuje připoutanost a v případě, že někdo druhý má něco, co bychom sami rádi, objevuje se závist nebo žárlivost. Jakmile si myslíme, že jsme nebo máme něco, co nemají druzí, objevuje se hloupá, vylučující pýcha. Z pocitu, že něco je negativní se objevuje hněv a nenávist. Existuje 84000 kombinací těchto pěti základních rušivých pocitů nebo emocí. Na každou jednotlivou kombinaci těchto emocí existuje v buddhismu jedno učení.

Těchto 84000 učení se dělí na čtyři části po 21000 učeních. Na abhidharmu, část buddhistických posvátných knih zabývajících se filozofickou, kosmologickou a psychologickou analýzou, vináju, posvátná buddhistická písma pojednávající o klášterní disciplíně a správném chování a na sútry a tantry.

To, co je v buddhismu rozhodující, je prožitek a zkušenost. Neexistují tu dogmata, a protože je to učení založené na osvíceném vhledu a prožitku Buddhy, neexistuje tu žádné tajemství. Vše vychází z prožitku osvícení, proto jsou praktikující buddhismem vnímáni jako dospělí a ne jako děti, které by se měly správně chovat, aby s nimi byla nějaká vyšší bytost spokojená. Pokud v buddhismu není možné něco poznat, říká se, že to neexistuje, a protože všechny bytosti mají ten samý potenciál, není tu žádné místo pro nějakou horší nebo lepší bytost. Ani pro boha tvůrce anebo ďábla, coby absolutní zlo.

2.2. Co je to buddhismus a co není

Ačkoliv jsem v předešlých odstavcích hovořil o tom, že se budu zabývat současností, než to udělám, je třeba se trochu setkat s minulostí.

Na krátkou otázku, co je buddhismus, existují dvě odpovědi, krátká a dlouhá. Uvedu obě.

Nejprve tedy krátká odpověď. Buddhismu je učení o mysli, o tom jak funguje, čím je a metodami jak to rozpoznat a zrealizovat.

Mnoho lidí zná sanskrtské slovo dharma, ale málo jich chápe jeho skutečný význam. Budeme-li ho hledat v učených knihách, například v Malé encyklopedii buddhismu od Vladimíra Miltnera, moc se toho nedozvíme. Většina z toho dokonce ani v buddhistickém kontextu, minimálně co se Diamantové cesty týká, není pravda - dharma, P dhamma všeindické pojetí vesmírného řádu, zákonů přírody i společnosti; profesor Ivo Fišer navrhuje jako ekvivalent termín „norma”. dharma, P dhamma Buddhovo učení, vycházející ze zákonité platnosti příčinně podmíněného řetězce znovuzrozování /sansára/ určovaného zákonem karmanu /P kamma/, vyjadřuje všeobsahující pravdu. Vzhledem k tomu, že slovní tvar dharma je odvozen od sanskrtského slovesného kořene dhr-, „držet”, je nasnadě tu v témž obsažném smyslu užívat archaického českého participia necessitatis držmo, totiž to, „čeho jest se držet”.

Když si však vezmeme na pomoc již méně známé tibetské slovo čhö rychle nám svitne. Je tibetským ekvivalentem slova dharma a znamená „jak se věci mají”. Nic víc a nic míň. Když se Buddhy Šákjamuniho ptali, co učí, odpovídal: „Učím jen, jak se věci mají”. Jeho odpověď na druhou otázku, proč učí, jednoduše vysvětlí Buddhovu motivaci a také jediný smysl buddhismu. Buddha odpověděl: „Učím proto, že vy i všechny bytosti toužíte po štěstí a chcete se vyhnout utrpení. Učím, jak se věci mají.”

A teď druhá odpověď. Někdy, když chceme zjistit, čím daná věc je, je účinnější ukázat čím není. Zvláště v dnešní době přeplněné informacemi tento způsob u kořenů odetíná mnoho zmatených pohledů a nejasností.

Začněme u slova náboženství vzniklého z latinského religare. To je možné přeložit jako znovusjednocení, nebo opětné sjednocení s něčím dokonalým, s absolutnem. Něco absolutního je pravděpodobně, když už ne cílem, tak základem všech náboženství. Učení buddhismu by mohlo souhlasit s oním „sjednocením s absolutnem”, protože však používá logiku s „re” souhlasit nemůže. V buddhismus je logika velmi propracovaná. Existují směry buddhismu, jejichž základem je logická analýza např. Velká střední cesta [tib. u ma; skt. madhjámaka]

S oním „re” tedy nemůže souhlasit. Jedná-li se o znovusjednocení s absolutnem, tedy s něčím, čeho jsme již někdy dosáhli a poté znovu ztratili, nemá to z buddhistického úhlu pohledu žádný smysl, protože neexistuje žádná záruka, že tento stav znovu neztratíme. A existuje-li nějaký absolutní stav, který je možné ztratit a propadnout se do stavu neabsolutního, pak to znamená právě to, že onen stav nebyl absolutní.

Často je buddhismus považován za filozofii. Ani s tím nelze zcela souhlasit. Jistě, v buddhismu nalezneme mnoho filozofických učení, ale buddhismus navíc disponuje metodami, které pochopení intelektuální plně integrují do chování, jednání a prožívání praktikujícího. Kdyby se jednalo jen o filozofické spekulace, třebaže logické a jasné, poté, co bychom odložili text a vešli do běžného života, viděli bychom, že jsme se příliš nezměnili. Dále jednáme, již z podvědomí, podle starých návyků. Je to problém buddhistů i nebuddhistů.

Někteří lidé považují buddhismus za psychologii. Skutečně se v buddhismu nachází množství psychologických metod, mnoho učení se zabývá emocemi a prací s nimi. V meditacích se pracuje s vizualizacemi a polohami těla, se zvuky. To vše již moderní psychologie uznává jako prostředek pro měnění stavu vědomí. Jeden ze zakladatelů moderní psychologie C. G. Jung se evidentně nechal buddhismem inspirovat. Jeho koncepce podvědomí má blízko k buddhistickému skladovacímu vědomí, i když je Jungův přístup poněkud povrchnější.

Je tu však jeden rozdíl, psychologie se snaží lidem pomoci z úrovně duševních problémů na úroveň člověka, který se dokáže sám rozhodovat a sám fungovat. Buddhismus vede k naprostému rozvoji vnitřního potenciálu, všech schopností a kvalit, k osvícení.

Není to hobby. Je to tvrdá práce, protože cílem buddhismu je změna vědomí a dosažení skutečně trvalého stavu vědomí. Tomu brání naše návyky, kterých se zbavovat, je skutečně těžké. Kdo zkoušel například jen přestat s kouřením, ví, co mám na mysli. A tady se jedná o velice, velice hluboké návyky, které jsme nashromáždili od času bez počátku.

2.3. Kdo byl Buddha, vysvobození a osvícení, co učil

Hned na začátek důležité upozornění: následující způsob prezentace buddhismu je založen na učení tibetských lamů a jejich evropských žáků. Nemusí odpovídat přístupu jiných tradic, hlavně théravády, avšak předávali a předávají ho nejvyšší realizovaní učitelé tibetského buddhismu linie Karma Kagjü.

Buddha Šákjamuni [564-484 př.n.l.], [tib. Sakja Thubpa] se jmenoval Siddhártha Gautáma. Ve svých 35 letech rozpoznal podstatu mysli a dosáhl vysvobození [skt. abhimukti] a osvícení.

Vysvobození meditující dosahuje, jakmile rozpozná prázdnotu mysli, dosáhne tak vysvobození z nedobrovolného koloběhu existencí. Stane se osvobozeným ode všech rušivých pocitů. Tento stav však ještě není dosažením úplného osvícení, ani úplným pochopením toho, „jak se věci mají”. O osvícení za chvíli.

Buddha Šákjamuni byl takzvaným čtvrtým „historickým Buddhou”. „Historický” znamená, že před jeho příchodem na Zemi buddhistická učení neexistovala, že učení třetího historického Buddhy již zanikla. Podle Buddhy Šákjamuniho existovalo na Zemi mnoho civilizací, o kterých nemáme doklady a po Buddhovi Šákjamunim, než Země zanikne, přijde ještě 996 historických Buddhů. Jen někteří z nich však budou učit všechny tři dnes známé úrovně.

Buddha Šákjamuni je na mnoha obrázcích zobrazován jako mírný hoch s jemným úsměvem. Ve skutečnosti byl podle buddhistických textů vysoký, měl modré oči a podobal se spíše dnešním Evropanům. Byl dlouho očekávaným synem bezdětného královského páru kmene Šákjů a poslední šancí své matky na dítě. Narodil se zcela běžným způsobem, pravděpodobně císařským řezem. Jeho kmen pocházel z míst dnešní Ukrajiny a sám Buddha patřil do kasty válečníků . Jeho tvář pravděpodobně zdobila nějaká ta jizva.

Podle textů byl zvláštním dítětem (v buddhistických textech je podrobně popsáno 32 znaků, které má historický Buddha) a proto král povolal ke dvoru tři moudré muže, kteří mu sdělili, že dítě je opravdu zvláštní. Řekli, že pokud se stane králem, bude velmi úspěšný a zvětší moc a slávu království, když se však setká s utrpením, udělá něco velkého pro lidstvo.

Králova představa byla jasná, chtěl následovníka, ne zachránce světa. Proto obklopil mladého Buddhu vším, co si jen mohl představit. Nejlepšími učiteli, paláci a možnostmi. V textech se píše, že měl 500 partnerek a všechny dokázal udržet šťastné. Ve 29 letech se však krátce po sobě setkal s nemocí, stářím a smrtí v té nejfyzičtější podobě.

Vidět někoho, kdo měl pravděpodobně lepru, starce bez pomoci a indický pohřeb žehem, jsou jistě silné zkušenosti. Uvědomil si, že ačkoliv byl jeho život doposud plný radosti, není v něm naprosto nic, co by ho ochránilo proti ztrátě. A to proti ztrátě všeho. Teprve setkání s jogínem v hluboké meditaci, který dokázal prožívat nejenom objekty mysli, ale mysl samotnou, ho inspirovalo.

Protože neměl k dispozici dokonalé metody pro práci s myslí v každé situaci, které později po dosažení osvícení sám předal, musel se vydat cestou odříkání, aby jej v hledání nic nerozptylovalo. Opustil dvůr a věnoval se nejtvrdší askezi s cílem dosáhnout něčeho trvalého. Praktikoval u nejvyhlášenějších učitelů své doby. Všechny dokázal předstihnout, ale nikde nenašel nic, co by bylo opravdovým útočištěm, co by přemohlo nemoc, stáří a smrt.

Později, když již vyzkoušel všechny krajnosti, si s hlubokým přáním rozpoznat mysl sedl v Bódhgáji pod strom a po sedmi dnech za květnového úplňku, rozpoznal její podstatu. Dosáhl vysvobození a osvícení. V textech se píše, že byl vším zároveň , odpadlo jakékoliv oddělení mezi vnitřními a vnějšími energiemi, mezi minulostí, přítomností a budoucností. Zrealizoval podstatu mysli.

Stav osvícení a buddha [tib. sanggjä] je totéž, tyto názvy označují stav mysli. Výraz sang znamená „dokonale očištěn” ode všech zatemnění a gjä znamená „dokonalé rozvinutí” všech kvalit a moudrosti. Sanskrtský výraz buddha znamená doslova „probuzený”.

V různých úrovních buddhistického učení je osvícení popisováno a zobrazováno různě. Na úrovni hínajány je to známý obrázek buddhy sedícího v lotosu a rukou se dotýkajícího země. Na úrovni mahájány je to energetické pole [tib. kjilkhor; skt. mandala] - doslova „kruh se středem”, silové pole, které povstává z potenciálu prostoru - pěti Buddhů symbolizujících pět buddhovských moudrostí. Na úrovni vadžrajány je osvícení popisováno tak, že moudrost všech buddhů zkondenzovala v bílého ženského buddhu zvaného Sarvabuddha Dákiní a poté, díky Buddhově párovému spojení s ní, se spojilo vše mužské a ženské.

Nejčastěji užívaný způsob popisu osvícení na Západě je způsob, který používá lama Ole Nydahl. Popisuje osvícení prostřednictvím třech jeho hlavních vlastností pěti moudrostí a čtyřech aktivit.

Když mysl rozpozná, že není od ničeho oddělena, že neexistuje žádné skutečné „já”, že je otevřená a neohraničená jako prostor, objeví se naprostá neohroženost. Nikdo nemůže prostoru uškodit, něco do něj přidat a něco mu vzít. Z pocitu neohroženosti se objevuje radost, kterou již není možné ztratit. Dalo by se říci, že radost je esencí buddhismu a vždy, když se zdá, že teorie a informací je příliš, stačí vrátit se k této krátké větě. Jde o radost!

Rozpozná-li mysl, že je otevřená a neomezená jako prostor a od ničeho neoddělená, objeví se automaticky aktivní soucit, někdy se používá také slovo soucítění. Je to touha a tendence pracovat pro druhé jednoduše proto, aby všechny bytosti prožívaly tu samou radost a neohroženost.

Protože osvícená mysl již nevnímá svět prostřednictvím svých vlastních projekcí, může osvícený vidět opravdovou situaci bytostí, jejich tendence a všechny podmínky, ve kterých se nacházejí. Může proto velmi účinně zasahovat a odstraňovat překážky bránicí jim v rozvoji.

Soucit není nic sentimentálního a nemá nic společného s lítostí. Soucit je schopnost a aktivita uvidět situaci druhého a udělat to nejlepší, aby se dotyčný mohl vlastními silami rozvíjet, být samostatnější, silnější a radostnější. Aby sám mohl co nejrychleji směřovat k osvícení. Je to schopnost transformovat utrpení druhých v krok na cestě rozvoje.

Pět buddhovských, „ženských” moudrostí je pět základních rušivých pocitů, nevědomost, touha respektive připoutanost, hněv, závist (někdy se používá žárlivost) a vylučující pýcha transformovaných v prožitek moudrosti.

Čtyři aktivity, takzvané mužské aktivity jsou aktivita ochraňující, uklidňující, rozhojňující a fascinující.

Další možnost, jak popsat stav osvícení, jsou takzvané čtyři stavy buddhy. Lama Ole Nydahl ve své knize Velká pečeť píše : „Základem plného rozvoje mysli je stav pravdy [tib. čhöku; skt. dharmakája]. Zde je mysl vhledem. Není žádnou nevědomou „černou dírou”, něčím „chybějícím”, ani mrtvým odstupem mezi věcmi. Prostor bychom měli vidět jako nádobu, která vše plodí, obsahuje a spojuje. Nezávisle na tom, jak velké by se zdály být vzdálenosti mezi věcmi, je mnohem více prostoru za nimi a mimo ně, než mezi nimi. Pravda proniká vším - vibrací každé molekuly, vznikem i zánikem, zrozením i smrtí.

A pokračuje: „Mnohostrannost prostoru, jeho svobodná hra a neustálá svěžest jsou nazývány stav radosti [tib. longku; skt. sambhógakája]. Stále se něco děje. Vše vnější i vnitřní se neustále mění. Prožít to, je nejvyšším štěstím. Tento druhý stav buddhy prožijeme, když mysl z úrovně neohroženosti pozoruje své bohatství a vidí, jak mnoho schopností a síly v ní tkví.”

V dalším odstavci následuje: „Vhled do prázdnoty a vzájemné podmíněnosti jevů a prožívání nadbytku radosti objevující se díky jasnosti mysli doplňuje třetí stav – stav vyzáření [tib. tulku; skt. nirmánakája]. Ani ten nemá jinou příčinu než mysl samu. Opírá se o prožitek, že prožívající je ve své podstatě neomezený. Ačkoliv se lidé od sebe velmi liší svými schopnostmi, na absolutní úrovni chtějí být všichni šťastní a sdílejí stejný prostor. Pokud to pochopíme, musíme být bytostem dlouhodobě prospěšní. Proud láskyplných činů, který je zaměřen především na příčiny utrpení, pramení z neohraničenosti mysli a projevuje se jako čtyři buddhovské aktivity

Jedná se o aktivitu ochraňující, fascinující, rozhojňující a uklidňující.

V posledním odstavci lama Ole Nydahl čtyři stavy buddhy přirovnává k různým skupenstvím vody. „Prostor jako informaci můžeme přirovnat k vodní páře, která je sice neviditelná, ale všudypřítomná. Prostor coby jasnost k mrakům, které se objevují a s hravostí proplouvají po obloze a konečně prostor jako smysluplnou aktivitu k dešti, který všemu umožňuje růst. Přestože se tyto aspekty od sebe liší, ve skutečnosti jsou všechny vodou – H₂O. To je stav esence [tib. ngowoňigiku; skt. svabhávikakája]. Všechny tyto stavy dohromady manifestují potenciál plně rozvinuté mysli.”

Podle učitelů se v textech říká, že Buddha po dosažení osvícení vůbec nechtěl učit. Nevěděl, jak něco takového, jako osvícení, něco mimo koncepty, slova a představy, vysvětlit. Nějaký čas ještě seděl pod známým stromem bódhi. Lama Ole Nydahl říká, že Buddha uvykal své tělo na proudy osvícených energií, on sám tento prožitek popisuje jako okamžik, kdy člověk strčí prst do zásuvky a nechá svým tělem protékat elektrický proud jednoho velkoměsta. V té době také Buddha poskytl útočiště (vysvětlení co je útočiště později) a učení mnoha bohům. (Například mnoha známým hinduistickým bohům, někteří z nich později dosáhli osvícení) Lidi však stále neučil. Později však potkal starou ženu, uviděl, že brzy zemře a v okamžiku smrti zůstane s prázdnýma rukama, sama a bez pomoci. Uvědomil si, že pokud to nezkusí on, nikdo jiný to neudělá. A začal učit.

Po čtyřicet pět let cestoval a předával učení. Měl pro to skutečně výborné podmínky. Nejen dlouhý život, duchovní klima tehdejší kulturně vysoce rozvinuté Indie připomínalo pozdější antiku, nebo šedesátá léta dvacátého století. Byly známé všechny základní filozofické směry. Mnoho z jeho žáků by pravděpodobně v současnosti stálo v čele nejlepších univerzit a výzkumných ústavů.

Když Buddha umíral, řekl dvě zajímavé věty: „Mohu zemřít šťasten, nenechal jsem si ani jedno učení v zavřené dlani. Předal jsem vám vše, co vám může přinést užitek.” A poslední slova pravděpodobně odlišují buddhismus ode všech ostatních náboženství: „Nevěřte mým slovům jen proto, že je řekl Buddha. Vše dobře prozkoumejte. Buďte sami sobě světlem.”

2.4. Trojí otočení kolem dharmy (hínajána, mahájána, vadžrajána)

Předávání učení se v textech nazývá otáčení kolem dharmy. Buddha jím otočil celkem třikrát. Učení prvních dvou úrovní předával na určitých místech, učení třetí úrovně předával řidčeji a bezprostředně. Každá úroveň odpovídala určitému druhu lidí a jejich přístupu ke světu. Podle dnešních měřítek bychom mohli první skupinu zařadit mezi egoisty a druhou mezi altruisty, třetí nazývejme tradičně jogíny [tib. naldžorpa; skt. jógi], obecně je to termín používaný pro praktikujícího Diamantové cesty tibetského buddhismu. Užívá se také jako termín pro praktikujícího, který zažívá svou mysl současně na absolutní i relativní úrovni, pro člověka, který zažívá svou mysl v její přirozené podstatě.

Nejedná se tedy o rozdělení na vyšší či nižší učení podle kvality, ale podle bohatství prostředků jimiž disponuje a otevřenosti a možností žáků. Všechny pocházejí od Buddhy a vedou k vysvobození a osvícení.

Největší skupina žáků patřila do první skupiny. Byli to lidé, kteří viděli svět jako problém, který je potřeba vyřešit. Neměli tendenci pomáhat druhým. Existuje přirovnání, že takoví lidé se nacházejí v podobné situaci jako lidé na hořící lodi, kterou je třeba co nejrychleji opustit.

Je to učení o příčině a následku, tedy o karmě, a učení o neexistenci ega. Většina žáků byla mnichy, součástí tohoto učení jsou totiž i mnišské sliby a důraz na vnější disciplínu, díky které se praktikující nedostává do situací, které by nezvládal, nebo ve kterých by škodil druhým. To se týká sexu, pití, zabíjení, pojídání masa, pití alkoholu apod. Díky pochopení a realizaci učení o neexistenci ega, přestává být praktikující cílem problémů a utrpení, protože, kde není já, není kdo by trpěl. To je úroveň vysvobození.

Toto učení se nazývá Malá cesta [tib. theg čung; skt. hínajána, dnes théraváda (učení starých)]; cesta „posluchačů” (skt. šrávaků) a „nevyučujících buddhů” (skt. pratjékabuddhů). Praktikuje se především v jižních buddhistických zemích, Laosu, Barmě, Kambodže na Srí Lance atd. Vychází ze Čtyř ušlechtilých pravd a byla směřována hlavně lidem tohoto světa. Cílem je vlastní vysvobození. Stav vysvobození však není osvícením, je potřeba se ještě zbavit ztuhlých pohledů a krajních představ, jako jsou např. nihilismus, nebo realismus. Hlavní učitelé tohoto směru tvrdí, že v současnosti je to nejvyšší stav, kterého člověk může dosáhnout. Tibetští lamové však svým příkladem toto tvrzení vyvracejí.

Kromě dodržování přesné a pevné disciplíny, denního harmonogramu týkajícího se spánku, jídla a praxe, je hlavní meditací tzv. meditace uklidňování mysli [tib. šinä; skt. šamatha]. Meditující se soustředí na nějaký objekt, třeba na odraz plamene ve vodě, na sošku, nebo jednoduše na dech. Díky tomu získává odstup od neustále se měnících stavů mysli – myšlenek, pocitů apod. Mysl se poté uklidní a bývá přirovnávána k šálku kávy, jehož hladina se uklidnila a nyní bez příkras zrcadlí vše, co se v ní odrazí nebo také ke sklenici se špinavou vodou, kdy kal přirozeně klesne na dno a voda se vyčistí. Později, je-li prováděna dobře, přejde meditace šinä přirozeně v meditaci vhledu [tib. lhagthong; skt. vipassana].

Druhá úroveň se nazývá Velká cesta [tib. theg čhen; skt. mahájána] a je určena lidem, kteří mají určitý psychický nadbytek a přirozenou tendenci pracovat pro druhé. Vidí, že sice mají vlastní problémy, ale ostatní také, a že těch ostatních je víc. Tato skupina žáků byla již méně početná.

Nenacházíme tu nejenom učení o neexistenci ega, ale i učení o neexistenci všech vnějších jevů a objektů. V textech se píše, že když Buddha toto učení předával, lidé z první skupiny si zakrývali uši. Představa, že svět není reálný, pro ně byla nesnesitelná. Druhý cyklus nauk se opírá hlavně o šest vysvobozujících aktivit [skt. páramita ] a obsahuje pokyny pro ty, kteří praktikují cestu bódhisattvů [skt. bódhisattvajána].

Praktikující na cestě mahájány postupuje tak, že rozvíjejí soucit a moudrost tak, aby byly v rovnováze. Moudrostí je myšlen vhled, že nic neexistuje samo o sobě, že vše je podmíněné a tedy iluzorní. Že vše je jako sen. Díky tomuto vhledu se rozvíjí pochopení, že neexistuje nic, co by existovalo odděleně, čili že vše navzájem souvisí, a objevuje se přirozený soucit.

Praktikující pracují pro druhé na úrovni těla, řeči a mysli. Mysl tak získává stále více dobrých dojmů, uvolňuje se, je schopna ještě lépe prožívat iluzornost jevů, což automaticky zvyšuje soucit a vnáší do mysli další dobré dojmy. Takovým stupňovitým rozvojem – moudrost – soucit – moudrost – soucit - se vytvářejí příčiny pro pozdější následek – osvícení.

Jedná se o takzvané učení súter a hlavním textem je Prádžňápáramitá v překladu Dokonalost moudrosti. Je to název pro soubor súter Velké cesty vyložených v nauce o prázdnotě. Mezi nejznámější z nich patří Sútra srdce a Diamantová sútra. Také je to název ženského buddhy, který představuje dokonalou moudrost.

Příkladem meditace je tonglen – meditace braní a dávání. Praktikující vdechuje problémy a utrpení všech bytostí v podobě černého kouře a světla, to se na úrovni srdce praktikujícího mění v zářivé světlo a on je poté vydechuje ke všem bytostem. Třebaže většina praktikujících není na takové úrovni, že by tímto způsobem přímo pomáhala druhým, rozvíjí tak velmi účinně soucit, tím odstraňuje zahleděnost do sebe a vzrůstá odstup od vlastních problémů.

Třetí úrovní je Diamantová cesta [tib. dordže thegpa; skt. vadžrajána], tajná mantrajána nebo buddhistická tantra. Zde je třeba zdůraznit, že buddhistická tantra nemá nic společného s hinduistickou. Liší se pojmy, metodami i cílem. Vyrůstá přímo z mahájány, základem je motivace pracovat pro dobro všech bytostí. Zde se zdůrazňuje buddhovská podstata mysli, která má šedesát čtyři dokonalých vlastností . Již nejde tolik o prázdnotu, ale o to, co se v mysli objevuje. Praktikující se identifikuje přímo s osvícením. Nevytváří příčiny, identifikuje se přímo s následkem, tedy osvícením, s buddhou. Učení je založené na motivaci a filozofii Velké cesty (mahájány). Může být praktikováno pouze s přáním vidět všechny věci na čisté úrovni. Toto učení se nepředávalo veřejně. Bylo a je určeno těm, kteří Buddhu nevidí jako někoho nedosažitelného, ale jako někoho, kdo zrealizoval svůj vlastní potenciál, který je přítomný v každé bytosti. Těm, kteří ho vidí jako někoho, kdo již udělal to, co oni teprve udělat musí.

Zde praktikující medituje na buddhovské formy ze světla a energie, samotné, nebo v párovém spojení, mírné nebo hněvivé a používá mantry, čili vibrace. Poté formu rozpouští ve světlo, splývá s ní a v tomto stavu spočívá. Tyto formy nejsou ničím odděleným a vnějším, jsou manifestací osvícených vlastností mysli. Buddha je vyzařoval ze svého srdce, nebo se spontánně objevovaly z prostoru. Identifikací s nimi praktikující probouzí tutéž vlastnost v sobě samém.

Diamantovou cestu nelze na rozdíl od předchozích dvou praktikovat jen s pomocí informací z knih. Je zde bezpodmínečně nutný osvícený učitel, který obdržel živý odkaz od svého osvíceného učitele. Ve skutečnosti na této úrovni neexistuje nic důležitějšího než vztah učitel - žák. Učitelova role spočívá ve schopnosti žáka inspirovat tak, že získává důvěru ve svůj dokonalý potenciál. Učitel vlastně nastavuje žákovi kouzelné zrcadlo, aby spatřil jak krásnou má tvář. Díky žákově otevřenosti vidět učitele jako buddhu, i když učitel nemusí být ještě plně osvícený, musí ale mít plný odkaz od svého učitele a udržovat své svazky s ním v pořádku, se žák s učitelem identifikuje a postupně přejímá učitelovi osvícené vlastnosti.

Protože metody Diamantové cesty pracují na mnoha různých úrovních, s mnoha intenzivními energiemi, učitel žáka také chrání a pomáhá mu prostřednictvím osvíceného soucitu často i nevybíravými, ale účinnými způsoby zbavovat se starých ztuhlých pohledů a otevírat se novým. Žák tedy od učitele dostává inspiraci, ochranu a metody.

Buddha Šákjamuni toto učení poprvé předal králi Indrabódhimu. Ten ho předal svému osvícenému žákovi a ten zase svému. Po 1500 let byl tento živý odkaz prožitku osvícení bez přerušení předáván v Indii. Linii odkazu udržovalo tzv. 84 mahásiddhů. Byli mezi nimi muži, ženy, urození i žebráci, učenci i jogíni. Když buddhismus v Indii zničili muslimové, Tibeťan Marpa, žák indického mahásiddhy Náropy, zrealizoval a přenesl učení do Tibetu. Tam všechna učení přeložil, rozšířil a stal se zakladatelem linie Karma Kagjü.

V Tibetu se buddhismus Diamantové cesty rozvíjel zhruba 1000 let, až čínská agrese způsobila, že nejvyšší učitelé zemi opustili, emigrovali nejprve do Indie a posléze začali učit v Evropě a Americe.

2.5. Buddhismus v jednotlivých kulturách a jeho perspektiva

Buddhismus bývá často přirovnáván k čirému diamantu, jenž září barvou podkladu, na kterém leží. Buddhismus vždy přejal charakter země, ve které se octl, aniž by se změnila jeho esence. Je to mu tak proto, že nejvyšší úrovně buddhismu přinášeli do země mistři, kteří jej zároveň zrealizovali, a také proto, že správně pochopený buddhismus není ničím jiným než zdravým rozumem.

Příkladem, jak se buddhismus měnil, může být jeho vývoj v různých zemích a kulturách. V Indii měl učitel většinou jen jednoho žáka, který měl ve svého učitele bezmeznou důvěru a byl mu tak hluboce oddán, že nepotřeboval vědět, kde se momentálně na své cestě nalézá. Učitel se v Indii nazýval guru, což lze přeložit jako těžký, stabilní. Pro subtilní Indy tak ztělesňoval jistotu a nepohnutelnost. Když se Diamantová cesta dostala do Tibetu, dobře stavění Tibeťané nepotřebovali někoho těžkého, ale soucitného, a proto nazvali učitele lama, v překladu nejvyšší matka. Zde již měl učitel několik hlavních a často velmi mnoho dalších žáků. Učení bylo přeloženo do tibetštiny, stalo se barevnějším a velice uvolněným. Když se později buddhismus dostal do Japonska, změnil se v zenbuddhismus a změnil se i jeho výzor. Japonci jsou velmi pořádkumilovní a učitelé postupně buddhismus „ostrouhali” na základní pozici tzv. zazen. V Číně se zase buddhismus přetransformoval v čchanový buddhismus.

Na Západě se buddhismus přizpůsobil demokracii a svobodám, které pravděpodobně v historii ještě nikdy nedosáhly takové míry jako dnes. Díky moderním komunikačním prostředkům, Internetu, televizi, novinám je západní buddhismus naprosto transparentní, demokratický, bez hierarchie, a protože se do něj lidé nerodí, ale vybírají si ho, je evropský buddhismus postaven na naprostém idealismu a přátelství. Vše, kromě manter, se samozřejmě překládá do mateřských jazyků. Ne nepodstatnou věcí je naprostá rovnost mužů a žen, která nebyla v historii vždy uznávána. Na úrovni potenciálu ano, v praxi však bylo postavení muže a ženy naprosto různé.

Vypadá to, že budoucnost buddhismu a především jeho Diamantové cesty je v rukou Evropy. V USA buddhismus poškodilo několik skandálů a i 16. Karmapa během své návštěvy řekl, že v Americe bude sice učení dostupné, ale jeho realizace bude povrchní. Evropa je nejbohatší a nejkulturnější, lidé mají nejlepší životní úroveň, nejlepší vzdělání a dostatek idealizmu pracovat pro druhé a zároveň chtějí praktikovat tak, aby opravdu dosahovali realizací, (realizace obecně znamená dosažení takového stavu mysli, nebo-li stavu radosti, který je neměnný a nezávislý na neustále se měnících podmínkách) ne jako na Východě, kde se z buddhismu stává vnější náboženství víry. I vysocí učitelé se začínají znovuzrozovat na Západě.

Pravděpodobně to nebude dlouho trvat a mnozí Evropané začnou dosahovat trvalých realizací. Zatím jsou zřejmě jedinými skutečně realizovanými Evropany manželé Nydahlovi.

3. Tibetský buddhismus

3.1. Příchod buddhismu do Tibetu (bön, Padmasambhava, Marpa, čtyři hlavní školy)

Buddhismus se do Tibetu dostával ve dvou vlnách. Poprvé to bylo v 8. stol. prostřednictvím velkého mistra Padmasambhavy zvaného také Guru Rinpočhe . Guru Rinpočhe [tib. Päma Džungnä; skt. Padmasambhava, jeho jméno znamená doslova „Zrozený z lotosu”] byl jogín pravděpodobně afghánského původu, který poprvé přinesl do Tibetu ucelené buddhistické nauky. Guru Rinpočhe byl emanací Buddhy neomezeného světla (Amitábhy).

V Tibetu strávil od roku 810 více než 55 let. Vedl vzrušující život a vykonal nesčetné zázraky. Je vysoce ctěný ve třech nereformovaných školách tibetského buddhismu. Jeho energetické pole je přítomné zejména desátý den po novoluní. Stál u zrodu tzv. staré školy, školy Ňingma.

Jeho linii odkazu udržovala nejprve jeho hlavní partnerka Ješe Cchogjal a poté například tibetský král Thisong Decän. Později však král Langdharma (+842), buddhismus, tedy vlastně školu Ňingma, násilím zničil a posílil staré šamanistické náboženství bön.

Toto učení později přejalo mnoho z buddhismu. Učení o příčině a následku, tedy zákon karmy, Buddhu, osvícení apod. Hovoří se bílém a černém bönu. Bílý má blíže k buddhismu a některými učiteli, například Dalajlamou, je považován za pátou velkou buddhistickou školu Tibetu. Černý bön čerpá svou sílu především z rituálních obětí zvířat a invokací neosvícených energií.

Z první vlny zbylo jen málo učení, většinou v podobě term (v překladu skrytý poklad), učení, která ukryli Guru Rinpočhe anebo jiní velcí učitelé. Tato učení jsou až dodnes znovuobjevována díky tertönům, objevitelům skrytých pokladů.

Teprve díky locawům, překladatelům, jako byl např. Marpa Locawa, který v jedenáctém století třikrát cestoval do Indie, kde se stal žákem několika indických mistrů, hlavně Náropy a Maitripy [1007-?], byl buddhismus obnoven. Marpa stál u zrodu školy Kagjü, nazývané také „ústní odkaz”, školy, které bude v této práci věnováno nejvíce prostoru. Přibližně v té samé době přinesl Drogmi Locawa do Tibetu další odkaz, ze kterého vznikla škola Sákja. Tuto školu popisuje lama Ole Nydahl jako „trochu buržoazní”. Její lamové jsou velmi vzdělaní a tradice se po generace udržuje většinou v několika určitých rodech. V západním světě se příliš nešíří, svá centra mají pouze v Singapuru a Seattlu. Obě školy disponují jak starým (ňingma) tak i novým (sarma) odkazem.

Čtvrtá hlavní škola tibetského buddhismu, Gelug (tento název se překládá jako škola ctnostných) je nejmladší a udržuje pouze nový odkaz. Přestože disponuje některými tantrami, neakceptuje první buddhistický odkaz v Tibetu. Založil ji Congkhapa. Na rozdíl od předchozích třech škol, které mají učení všech třech úrovní, tedy hínajány, mahájány a vadžrajány (tanter), škola Gelug disponuje prakticky jen prvními dvěma úrovněmi. Nejvyšší učitelé Gelugpy, z nich nejvyšším je Dalajlama, sice disponují i odkazy tanter, ale běžným praktikujícím, ve velké většině mnichům, se dostává hlavně učení mahájány. Najdeme zde více disciplíny, studia textů a logických debat a méně meditace.

Pokud bychom chtěli porovnat tři hlavní školy tibetského buddhismu nejvíce rozšířené na Západě, nejpřehlednější bude rozdělení podle důležitých tanter, způsobu vhledu, hlavních buddhů, buddhovských rodin, hlavních rušivých emocí a praxe v běžném životě.

3.2. Linie Kagjü

3.2.1. Škola Kagjü

Jak jsem se již zmínil, otcem linie Kagjü je Marpa Locawa, Marpa Překladatel. Již jako chlapec byl známý svou divokostí, svým rodičům a okolí způsobil nejeden problém. Rodiče ho dali do učení k lamovi, kde se naučil číst a psát sanskrtem. Později cestoval do Indie, aby přinesl do Tibetu učení, která v té době existovala jenom tam. Nechal si vyplatit dědictví, proměnil ho ve zlato a vydal se přes hory plné loupežníků a indické nížiny plné komárů a malárie hledat učitele. V dnešním Nepálu se setkal se dvěma žáky indického mistra Náropy. Když zaslechl jeho jméno, pocítil takovou touhu se s ním setkat, že se jej vydal hledat. Po různých strastech, cestovat v té době jistě nebyl žádný med, jej našel, obdržel potřebná učení a vrátil se do Tibetu. Zde všechna učení kromě manter, včetně jmen buddhů a buddhovských aspektů přeložil do tibetštiny. Odtud jeho přídomek Překladatel. Založil mnoho meditačních center a měl mnoho žáků.

Lama Marpa je skvělým příkladem praktikujícího, který se nevzdává běžného života. Měl veliké hospodářství a několik manželek. Jeho styl bývá někdy nazýván Marpa Kagjü a je to cesta laických a jogínských praktikujících.

Do Indie se vydal ještě dvakrát. Učení, která do Tibetu přinesl a která se stala hlavními učeními linie Kagjü, vycházejí, jsou základem a vedou ke stavu Velké pečeti [tib. čagčhen; skt. mahámudra], k naprostému osvícení. Vedou k němu tři hlavní cesty. Cesta vhledu, jejíž odkaz dostal od mistra Maitripy a učení nazývané Šest jóg Náropy, učení pracující s aspektem energie mysli. Sem patří tyto meditace: Vnitřní teplo [tib. tummo; skt. kandali], Jasné světlo [tib. ösel; skt. prabhasvara], Sen [tib. milam; skt. svapna], Iluzorní tělo [tib. gjulju; skt. májadéva], Přechodný stav [tib. bardo], Přenos vědomí [tib. phowa; skt. samkranti]

Mezi těmito dvěma stezkami se nalézá třetí, cesta identifikace [tib. lamä naldžor; skt. gurujóga] jinými slovy meditace na osvíceného učitele. Tato cesta kombinuje obě předešlé a je klenotem linie Kagjü, je také nejčastěji praktikovaná na Západě.

Marpovým hlavním žákem byl Milaräpa, zřejmě nejproslulejší tibetský jogín, jehož příběh je poměrně známý. Milaräpa v útlém dětství přišel o otce, zůstal jenom se sestrou a matkou. O rodinný majetek je připravil strýc s tetou, které umírající otec požádal, aby jej spravovali.

Milaräpa s matkou žili v bídných podmínkách a matka jej pod pohrůžkou sebevraždy donutila, aby vstoupil do učení k černému mágovi, a nabyté schopnosti použil pro pomstu. Milaräpa byl dobrým žákem, a tak se mu brzo podařilo ovládnout invokaci jednoho neosvíceného ochránce. Tak zahubil třicet pět lidí. Později pochopil, že s takovými dojmy, které nashromáždil do mysli, jej nečeká nic dobrého, a vydal se hledat vysvobozující učení.

Setkal se s lamou, který mu dal praxi na jednoho ochránce s tím, že bude-li dobře praktikovat, brzy dosáhne osvícení. Milaräpa si tehdy pomyslel, že když brzy, tak má ještě dost času a nepraktikoval. Když to lama zjistil, usoudil, že mezi nimi ten správný svazek, jaký je v Diamantové cestě potřeba, a poslal ho za Marpou.

Zde Milaräpa strávil několik let zdánlivě neduchovním způsobem. Marpa mu vždy slíbil učení pokud pro něho, respektive pro jeho syna postaví dům. Milaräpa práci pokaždé dotáhl takřka do konce, ale lama vždy na poslední chvíli změnil „stavební záměr” a požadoval dům jiného tvaru. Jednotlivé domy byly stavěny ve tvarech symbolizujících jednotlivé elementy, ze kterých se skládá podmíněný svět. Některé ze staveb v Tibetu dosud stojí. Milaräpa stále znovu a znovu žádal o učení a Marpa jej stále odmítal. Tak se Milaräpa dlouho díky neustálým útrapám, vzletům v očekávání učení a opět následným pádům očišťoval. Později mu Marpa předal všechna učení a udělal z něj držitele linie.

Milaräpa poté odešel do hor, kde praktikoval v extrémních podmínkách, až dosáhl stavu mahámudry, plného osvícení. Zatímco Marpa byl příkladem laického praktikujícího, Milaräpa je zářným příkladem jogína, který odhodil všechny závazky, vše věnoval praxi a dosáhl cíle během jednoho jediného života. Jedině prostřednictvím metod a učení Diamantové cesty je možné dosáhnout tohoto cíle během jednoho života.

Milaräpa proslul hlavně svými písněmi vadžry, ve kterých spontánně předával prožitek osvícení a metody k němu vedoucí.

Jeho hlavním žákem byl Gampopa, přezdívaný lékař z Daghpa. Byl prvním mnichem v linii. Poté, co mu zemřela žena, přijal mnišské sliby a rozhodl se všechnu energii věnovat dharmě. Byl inkarnací jednoho z žáků Buddhy Šákjamuniho, který přijal slib, že bude šířit učení v „bílé, sněžné zemi”. Byl bódhisattvou na desátém stupni, (bódhisattva je ten, kdo přijal velký slib, že vysvobodí všechny bytosti z utrpení a dovede je k osvícení), ale protože pravděpodobně neměl, nebo nepochopil učení vidět učitele jako plně osvíceného buddhu, měl problém právě s jeho hledáním. Vždy velmi rychle uviděl nedostatky a u žádného učitele dlouho nevydržel. Když se doslechl o Milaräpovi, učinilo to na něho takový dojem, že prý upadl do bezvědomí. Když se probral, okamžitě se jej vydal hledat.

Milaräpa mu záhy předal všechna učení, a i když je Gampopa ještě nestihl zcela zrealizovat, poslal jej do centrálního Tibetu, a protože měl mnoho dobrých kontaktů s tamními lidmi, povedlo se mu rozšířit dharmu a založit mnoho klášterů. Milaräpa mu slíbil, že prací pro druhé se bude rozvíjet stejně rychle, jako by odešel na odosobnění. To je i způsob rozvoje na Západě, kombinace formální praxe s prací pro dharmu a pro druhé zaručuje nejrychlejší rozvoj.

Máme tady tři typické příklady možných způsobů rozvoje. Laik úspěšný v běžném civilním životě, jogín sedící v jeskyni a mnich zakládající kláštery a rozšiřující učení. Všichni bez rozdílu pracovali pro dobro druhých. Všichni tři jsou inspirací a důkazem, že to, co Buddha Šákjamuni vyučoval, je možné také skutečně zrealizovat.

Hlavním žákem Gampopy byl 1. Karmapa Düsum Khjenpa. Více o jednotlivých Karmapech v oddílu linie Karmapů a jejich význam.

3.2.2. Linie odkazu

Zásluhou jednotlivých držitelů linie, jejich realizace a odkazu od jejich realizovaného učitele, zůstala učení nejen zachována, ale zůstala svěží a živá. Nepředává se tedy teoretické učení, ale učitel dovede žáka na tu samou nadčasovou úroveň, na které je sám, a nyní již osvícený žák následně stejným způsobem pracuje se svým žákem. Učení tak zůstávají svěží díky neustálému kontaktu s momentální situací bytostí, a jsou předávány v „duchu doby”.

Právě síla požehnání linie odkazu žáky inspiruje a pomáhá jim, aby rychle a často nekonvenčním způsobem dosahovali realizací. Mezi držiteli linie najdeme jak mnoho učenců, tak mnichů a jogínů.

Držitelé linie Kagjü:

Tilopa (988-1069)

Náropa (1016-1100)

Marpa (1012-1097)

Milaräpa (1040-1123)

Gampopa (1079-1153)

Düsum Khjenpa (1110-1193) 1. Karmapa

Dogon Rečhen (1148-1218)

Pomdagpa Sönam Dordže (1170-1249)

Karma Pakši (1204-1283) 2. Karmapa

Dubthob Orgjänpa (1230-1300)

Rangdžung Dordže (1284-1339) 3. Karmapa

Gjalwa Jungtön Dordže Pal (1296-1376)

Rolpä Dordže (1340-1383) 4. Karmapa

Khäčhog Wangpo (1350-1405) 2. Šamarpa

Dešin Šegpa (1384-1415) 5. Karmapa

Rinčhen Zangpo (15. století)

Thongwa Döndän (1416-1453) 6. Karmapa

Pengar Džampäl Zangpo (15./16. století)

Paldžor Dondub (1427-1489)  1. Gošir Gjalcchabpa

Čhödag Gjamccho (1454-1506) 7. Karmapa

Denma Dubthob Taši Paldžor (1457-1525)

Mikjö Dordže (1507-1554) 8. Karmapa

Könčhog Jönlag (1526-1583) 5. Šamarpa

Wangčhug Dordže (1556-1603) 9. Karmapa

Mipham Čhökji Wangčhug (1584-1630) 6. Šamarpa

Čhöjing Dordže (1604-1674) 10. Karmapa

Ješe Ňingpo (1631-1694) 7. Šamarpa

Ješe Dordže (1676-1702)  11. Karmapa

Palčhen Čhökji Dondub (1695-1735) 8. Šamarpa

Čangčhub Dordže (1703-1732) 12. Karmapa

Čhökji Džungnä (1700-1774)  8. Tai Situpa

Düdul Dordže (1733-1797) 13. Karmapa

Mipham Čhödub Gjamccho (1742-1792) 10. Šamarpa

Päma Ňinčhö Wangpo (1774-1853)  9. Tai Situpa

Thegčhog Dordže (1798-1868) 14. Karmapa

Lodö Thaje (1813-1901) 1. Džamgön Kongthul

Khakhjab Dordže (1871-1922) 15. Karmapa

Päma Wangčhug Gjalpo (1886-1952)  11. Tai Situpa

Paldän Khjence Ösel (1904-1953)  2. Džamgön Kongthul

40. Rangdžung Rigpä Dordže (1924-1981) 16. Karmapa

3.2.3. Linie Karmapů a jejich význam

Karmapa [doslova: „muž aktivity”] je prvním vědomě znovuzrozeným lamou Tibetu a duchovním vůdce linie Kagjü. Karmapové ztělesňují aktivitu všech buddhů. Předpověděl jej Buddha Šákjamuni (např. v sútře královského samádhi Samádhirádžasútra) i Guru Rinpočhe.

Karmapa Düsum Khjenpa se narodil roku 1110 jako syn praktikujícího buddhisty v Rate ve východním Tibetu. Od svého otce přijal první učení dharmy a ve svém vzdělávání pokračoval až do svých dvanácti let u dalších buddhistických učitelů svého kraje. Ve třiceti letech se setkal s Gampopou a obdržel od něho učení Kagjü. Další učení obdržel od Räčhungpy a dalších žáků Milaräpy. Ve čtyřiceti čtyřech letech opustil centrální Tibet a vrátil se do svého rodného kraje, kde strávil třicet devět let až do své smrti. Když umíral, viděl, že jej mnoho žáků ještě potřebuje a rozhodl se v Tibetu zrozovat pravidelně pro dobro svých žáků a udržovat linii. V dobách mezi jednotlivými zrození Karmapů udržují odkaz Karmapovi hlavní žáci, kteří také později intronizují a uznávají novou inkarnaci Karmapy.

Přestože esence každé inkarnace Karmapy je tatáž, je jí dharmakája, osvícení, jednotlivá zrození manifestují ty kvality, které odpovídají době a tendencím lidí.

Například 2. Karmapa Karma Pakši manifestoval ve své době mnoho magických a „nadpřirozených” schopností. 16. Karmapa zase ztělesňoval sílu a moc a také neomezenou radost osvícení. Musel ochránit odkaz a linii před čínskými agresory, vynést učení a relikvie z Tibetu, postarat se o své lidi v emigraci a spolu s žáky rozšířil dharmu na Západ. Již během svého života říkal, že jeho následující inkarnace bude velmi mírná a uklidňující, protože lidé budou tak zmatení, že to bude potřeba. Ten, kdo se setkal se současným 17. Karmapou Thinläm Thajem Dordžem, tomu musí dát za pravdu. Má mnoho silných žáků a zatímco 16. Karmapa chránil je, oni nyní budou chránit 17tého a jeho práci.

Každý Karmapa obvykle zanechá před svou smrtí dopis obsahující přesné okolnosti svého příštího zrození.

Do dnešní doby se objevilo sedmnáct inkarnací Karmapy:

Düsum Khjenpa (1110-1193)

Karma Pakši (1204-1283)

Rangdžung Dordže

Rolpä Dord e (1340-1383)

Dešin Šegpa

Thongwa Döndän (1416-1453)

Čh dag Gjamccho

Mikjö Dordže

Wangčhug Dordže

Čhöjing Dordže (1604-1674)

Ješe Dordže (1676-1702)

Čhangčhub Dordže (1703-1732)

D dul Dordže

Thegčhog Dordže (1798-1868)

Khakhjab Dordže (1871-1922)

Rangdžung Rigpä Dordže (1924-1981)

Thaje Dordže (1983- )

3.3. Rozvoj buddhismu v Tibetu (mnišský, laický, jogínský)

Buddhismus v Tibetu se rozvíjel na třech úrovních. V různých obdobích převládala různá forma. Za časů Marpy a Milaräpy převládala praxe jogínů a laiků. Později začal Gampopa zakládat kláštery a v této činnosti pokračovali jednotliví Karmapové a další mistři. Kláštery byly místem, kde byla udržována a rozvíjena dharma, ale postupně se pro Tibet staly i důležitým sociálním faktorem, mimo to stále existovali laičtí a jogínští praktikující. Tisíce praktikujících se stávalo mnichy, protože být mnichem neznamenalo jenom mít přístup k dharmě, znamenalo to také pravidelné jídlo a střechu nad hlavou, možnost vzdělání a často také kariéru.

Protože je Tibet velmi členitý, vyvinula se situace tak, že takřka v každém údolí vznikl klášter, který založil a o který se staral více či méně realizovaný lama, který se více či méně pravidelně zrozoval, učil dharmu, předával zmocnění, ale také se staral o veskrze světské věci, jako jídlo a šatstvo pro své mnichy a chod kláštera vůbec. Tak postupně vykrystalizoval systém tulkuů (vědomě zrozených), který má počátek právě u Karmapy. Kláštery postupně bohatly, protože dostávaly dary, ať už od tamních šlechticů, anebo od prostých lidí. Postupně tak kláštery a tedy jednotlivé linie získávaly vůdčí postavení také v politice. Tak se vytvořil sociální systém, který ve středověkém Tibetu poměrně úspěšně fungoval.

Buddhismus se rozvíjel, a protože lidé mají různé tendence mysli a různé svazky s různými učiteli, vznikaly v rámci různých linií mnohé podškoly a také jejich kláštery.

Samotná linie Kagjü má čtyři hlavní linie:

Karma Kamcchang Kagjü  (založil Karmapa Düsum Khjenpa)

Pagdu Kagjü (založil Pagdu Dordže Gjalpo)

Cchalpa Kagjü (založil Žang Cchalpa Cchongdu Dag)

Babrom Kagjü (založil Babrom Dharma Wangčhug)

a osm menších linií:

Taglung Kagjü

Trophu Kagjü

Dugpa Kagjü

Marcchang Kagjü

Jerpa Kagjü

Jazang Kagjü

Šugseb Kagjü

Digung Kagjü

Různé linie Kagjü se neoznačují jako větší či menší ve smyslu učení, jež obsahují – v tomto ohledu jsou si rovnocenné. Čtyři větší linie se tak nazývají proto, že je založil samotný Gampopa, zatímco osm menších linií má svůj počátek u pozdější generace mistrů. V dnešní době jsou všechny větší školy sloučené do Karma Kagjü, jejíž hlavou je Karmapa. Z osmi menších linií Kagjü existují nezávisle již jen linie Taglung, Dugpa a Digung Kagjü, přičemž dvě posledně jmenované se rozvíjejí především v Bhútánu.

3.4. Zánik buddhismu v Tibetu (systém tulkuů, čínská agrese)

Systém tulkuů měl však i svoje nevýhody. Tibet byl, navzdory tomu, že vyprodukoval největší množství osvícených a po 1000 let uchoval všechna Buddhova učení, po stránce politické a sociální veskrze středověkou zemí. A to až do současnosti. Buddhista automaticky neznamená buddha.

Protože kláštery bohatly, začal se život duchovní mísit s politikou. V mnoha situacích tak otázka prestiže a známostí měla přednost před dharmou, a tak byla tibetská politika plná lstí, úkladů, rodových závazků a sporů trvajících po generace.

Například v roce 1638, v době kdy škola kagjü vládla Tibetu, pozval 5. Dalajlama mongolskou armádu pod vedením chána Gošira, aby obsadila Tibet. „Spojenectví Gelugpů a Mongolů bylo následně zodpovědné za smrt stětím prakticky všech opatů z tisíce klášterů Karma Kagjü. Všechny tyto kláštery byly násilně převráceny na řád Gelugpa. Tábor 10. Karmapy byl napaden a více než sedm tisíc jeho mnichů bylo povražděno. Uniknout se podařilo pouze Karmapovi jeho pobočníkovi. Karmapa byl donucen uchýlit se na dalších čtyřicet let do exilu.”

Navíc politika programové izolace a nedostatek nerostných surovin přispěly k tomu, že se Tibetu po čínské anexi prakticky nikdo nezastal.

Kolem každého tulkua totiž bylo několik sloužících a různých úředníků, kteří se nacházeli ve velmi prestižních postaveních. Vždy, když se učitel znovuzrodil, byl obyčejně již jako malé dítě nastolen do kláštera, kde se podrobil tradičnímu vzdělání a meditačnímu výcviku. Vyrůstal však ve velké izolaci. Tulkuové tak postupně ztráceli vliv na ekonomické a hospodářské záležitosti. Úředníci a sloužící měli rozvětvené rodiny, které se samozřejmě na jejich prestiži přiživovali. Navzdory tomu, že v buddhismu nikdy neexistovaly náboženské války, válek a bojů o moc tu bylo a je nepočítaně. Některé spory přetrvávají až dodnes. A dokonce i dnes, kdy je tibetská vláda a vlastně celá elita v emigraci v Indii, je tibetská politická scéna naprosto nejednotná a Dalajlama jako představitel tibetské vlády opravdu není v lehké situaci.

Jeho politika nenásilí a ústupků je naprosto neúspěšná a mnoho Tibeťanů ztrácí trpělivost a zájem. I kdyby se pro Tibet domohl demokracie a samostatnosti, v zemi, kde žije méně než šest miliónů Tibeťanů a přes sedm miliónů Číňanů, by jen z matematických důvodů neuspěl ani ve volbách.

Ani snaha, zatím naštěstí neúspěšná, sjednotit všechny školy tibetského buddhismu do jedné, do školy Gelug, která se objevila v šedesátých letech a nyní propuká ještě s větší intenzitou, jednotě tibetského exilu rozhodně nesvědčí.

Roztříštěnost Tibeťanů jen nahrává Čínským okupantům, kteří již zničili národ a kulturu v samotném Tibetu (ze šesti milionů původních obyvatel byla takřka čtvrtina vyvražděna. Navíc bylo do Tibetu přesídleno okolo sedmi milionů Číňanů a tak jsou nyní Tibeťané ve své vlastní zemi v menšině a navíc „druhořadými” občany s druhořadými právy) a nyní šikovným rozdmycháváním starých rozmíšek ničí i tibetskou emigraci a co je nejhorší, a pro tibetskou identitu vůbec nejtragičtější, daří se jí ničit buddhismus zevnitř. Srovnání HDP Číny a Tibetu jasně vypovídá o tom, že úplatky, jejichž výše je pro Čínu zanedbatelná, a které přesto převyšují veškeré výnosy tibetské ekonomiky, spolu s přísliby obnovy klášterů v Tibetu zviklají nejednoho starého lamu. Zvlášť když má celé rozvětvené příbuzenstvo v Tibetu. Jaké je potom překvapení, že rudou Čínu nelze volat k zodpovědnosti za neplnění svých slibů a nebo za prachsprostou manipulaci.

S diskreditací a ztrátou důvěry je potom těžké něco udělat. Často ani neexistuje vůle přiznat chybu. Starý systém tulkuů je pro takové manipulace jako udělaný. Situace Tibeťanů skutečně není růžová. Pro zájemce více informací v knize Tomka Lehnerta Darebáci v ruchu.

Systém tulkuů se s největší pravděpodobností na Západě nevžije. Neodpovídá nehierarchickým a transparentním vztahům v západní společnosti. A už vůbec ne vztahům v západním buddhismu založených na idealizmu.

Podle lamy Oleho Nydahla má smysl rozpoznávat okolo deseti hlavních učitelů. Ostatním spíše prospěje strávit normální dětství v rodině a u své matky, projít šarvátkami ve škole, pokusy o drobnou krádež v samoobsluze, prvními láskami. Pokud se posléze tulku skutečně prosadí jako učitel, budou se mu tyto zkušenosti jen a jen hodit a bude tak mnohem blíže svým žákům. Navíc tím, že bude vyrůstat jako běžné dítě, se vyhne přílišným oficiálním závazkům, které často s opravdovým rozvojem a růstem nemají mnoho společného. Naučí se žít v západních svobodách a především úctě a respektu k ženám, což na Východě rozhodně není samozřejmostí.

4. Západní buddhismus

4.1. Příchod buddhismu a Diamantové cesty na Západ

Na Západ, respektive do Evropy se zprávy o buddhismu a dalekých exotických zemích zprvu dostávaly prostřednictvím obchodníků-cestovatelů anebo křesťanských misionářů. V kompletním vydání cestopisu Milion od Marca Pola se dokonce hovoří o muži zvaném Bakši. Jedná se s největší pravděpodobností o Karma Pakšiho, který v té době pobýval na dvoře Kublaj Chána, a který díky svému vlivu a šíření buddhismu docílil toho, že Mongolové přestali plošně vybíjet obyvatelstvo dobytých území.

Další informace tentokrát již přímo o Tibetu přinesl například Švéd Sven Hedin, který napsal několik knih o svém cestování.

Co se týká samotného buddhismu, jako první se do Evropy dostala učení Malé cesty. Již ve třicátých letech se objevovala centra hínajány v Německu. Po ní Velká cesta, i když často deformovaná učením madam Blavatské, teozofií. Objevilo se několik knih o Diamantové cestě. Díky spolupráci lamy Kazi Dawa Samdupy a prof. Ewanse-Yentze dokonce kniha obsahující přímo učení linie Kagjü a životopis Milaräpy (V Čechách vyšlo pouze vydání přeložené a komentované K. Minaříkem , kde je použito mnoho zavádějících a s buddhismem nesouvisejících termínů. Protože však učení Diamantové , cesty nepřinesl žádný autorizovaný držitel autentického odkazu, přinesly tyto knihu více zmatku a přehnaných představ, než skutečného rozvoje.

Na autentická učení Diamantové cesty si západní svět musel počkat do přelomu šedesátých a sedmdesátých let. A paradoxně za to vděčí čínské agresi.

Když totiž Tibeťané od roku 1959 houfně kvůli čínské genocidě odcházeli do emigrace, většinou do Indie, vzali si sebou samozřejmě i svá učení. Plíce mnoha Tibeťanů však nezvládaly nové klima a tak jich obrovské množství umíralo na epidemie tuberkulózy. Říká se, že během oněch deseti let nepřestávaly hořet pohřební hranice. Vysocí tibetští lamové zjistili, že se musí poohlédnout po někom, kdo bude schopen a ochoten přijmout jejich učení. Diamantová cesta totiž mizí v okamžiku, kdy není dostatek kvalifikovaných žáků.

Tehdy došlo poprvé k setkání dvou zcela odlišných, velmi vyspělých kultur. Na Západě probíhala šedesátá léta také velmi dramaticky, nejnadanější a nejodvážnější mladí lidé houfně umírali na drogové experimenty a ti, co pochopili, že drogy nikam nevedou a přežili bez újmy na duchu, začínali hledat něco, co zaručí trvalý rozvoj.

Otevřenost mladých lidí ze Západu a tisíciletá moudrost buddhismu se setkaly v utečeneckých táborech v Indii. Důležitým okamžikem pro tehdy ještě neexistující západní buddhismus bylo setkání mladého dánského páru Hannah a Oleho Nydahlových s Karmapou koncem šedesátých let.

4.2. Vrůstání Diamantové cesty do společnosti

4.2.1. Ole a Hannah Nydahlovi

Lama Ole Nydahl je jedním z velmi mála lidí ze Západu, kteří získali úplné oprávnění lamy a učitele meditací v tradici tibetského buddhismu. Spolu se svou ženou Hannah se v prosinci 1969 stali prvními západními žáky 16. Gjalwy Karmapy Rangdžunga Rigpä Dordžeho, jednoho z největších jogínů tohoto století a hlavy tradice Kagjü tibetského buddhismu.

Po několika letech studia a praxe v Himálajích je Karmapa požádal, aby přenesli buddhismus na Západ. Od té doby již dvacet pět let bez přestávky cestují, vyučují a zakládají meditační centra po celém světě. V roce 2000 je těchto center již téměř 300.

Ole Nydahl se narodil severně od Kodaně 19. března 1941. Coby dvou a tříletý má silné sny o tom, že bojuje ve vysokých horách a chrání muže v „červených sukních”. Podotýkám, že v Dánsku žádné hory nejsou.

Jeho rodiče byli učitelé. Spolu s bratrem Björnem patřili mezi „divočejší děti” a projevovali se tak i během dospívání. V šedesátých letech, poté co byl předčasně propuštěn z armády, studoval filozofii na univerzitě v Kodani, absolvoval s nejlepším možným prospěchem. Protože v šedesátých letech jako jeden z prvních v Dánsku začíná experimentovat s látkami měnícími vědomí, nazývá se téma jeho diplomové práce „Aldous Huxley a vize přinášející štěstí”.

V mezičase absolvuje několik semestrů v Tübingenu a Mnichově, kde studuje němčinu a angličtinu.

V roce 1961 potkává svou budoucí ženu Hananh a po celá šedesátá léta se věnuje střídavě studiu, boxu, jízdě na motorce a pašování zlata a hašiše.

V roce jedou Hananh a Ole poprvé do Nepálu. Během této svatební cesty, která měla i své obchodní prvky, se setkávají se svým prvním buddhistickým učitelem Lobpönem Cečhu rinpočhem. Po návratu stráví oba několik měsíců ve vězení za již vzpomínané pašování, vyšetřování je však po několika měsících „záhadně” zastaveno.

Při své třetí cestě do Himalájí se 22. prosince 1969 poprvé setkávají se 16. Karmapou při příležitosti ceremonie černé koruny. O několik dní později je k sobě Karmapa poprvé zve.

Mezi lety 1969 – 1972 absolvují jako první západní žáci Gjalwy Karmapy meditační výcvik a studium. Praktikují i pod vedením dalších lamů např. Kalu rinpočheho.

Na podzim 1972 je Karmapa posílá do Evropy se zmocněním zakládat meditační centra linie Karma Kagjü na Západě.

Práce začíná oficiálním přijetím u dánské královny Margarety a pokračuje výklady ve Skandinávii, Rakousku (zde Ole Nydahl zakládá v Grazu první centrum mimo Dánsko - 1972), Nizozemsku a Belgii. Připojuje se Německo, Švýcarsko, Francie a Řecko. K dopravě slouží vozy firmy Pitzner, která dopravuje vozy po celé Evropě a potřebuje řidiče, vozy přátel, anebo autostop.

Po každém výkladu uděluje lama buddhistické útočiště a předává instrukce, jak se lidé mohou sami dále rozvíjet. Tento model – výklad, otázky, útočiště, meditace - funguje dodnes. Začátkem sedmdesátých let doprovází lama Ole Karmapu a další učitele po Evropě. Hannah překládá během výkladů a iniciací a Ole vede meditace dává výklady.

Během sedmdesátých let proběhne také několik několikaměsíčních cest do Himálají, jejichž cílem jsou výklady a zmocnění velkých učitelů, mimo jiné i odkaz phowy, kterých se účastní stovky přátel.

Na živobytí si lama vydělává jako učitel jazyků, uklizeč, dřevorubec, nebo dělník při stavbě bazénů.

V roce 1976 – 1981 proniká buddhismus do východní Evropy, nejprve do Polska. Sem je Ole pozván na radu jakéhosi Čecha, když se však lama v květnu 1978 zastaví v Praze, kromě několika výkladů v soukromých bytech a předání útočiště se nic dít nezačne. Karmapa dává Olemu na starost celý východní blok až po Japonsko. Je pozván i do jižní Afriky a poté do USA. Od této chvíle učí po celý rok po celém světě. Takřka každý den stráví v jiném městě. Zájem o buddhismus i meditační skupiny neustále rostou a od začátku osmdesátých let je možné cesty platit ze vstupného na přednášky a kurzy.

V roce 1978 se objevuje lamova první kniha o jeho mládí a letech strávených na Východě u Karmapy

Dochází také k prvnímu rozdělení evropských buddhistů, část se cítí oslovena mnišským stylem Kalu rinpočheho a především ve Francii vznikají první kláštery. Většina lidí ze Západu je však oslovena laicko-jogínským stylem lamy Oleho mající kořeny ve východním Tibetu, který jej na žádost Karmapy dále propaguje a vyučuje. Kalu rinpočhe navzdory rozdílům žádá své žáky, aby práci lamy Oleho podporovali.

Karmapa Oleho Nydahla několikrát prohlašuje za lamu a vyzáření buddhistického ochránce (v USA a ve Francii), ten však titul lama zpočátku nepoužívá, protože nechce narušovat práci Kalu rinpočheho, neboť jeho žáci tento titul ztrácí v okamžiku, kdy přestanou spát sami. Spolupráce stále pokračuje.

Přestože všichni vysocí tibetští učitelé se Karmapovi zavázali, že budou spolupracovat a zakládat centra jeho jménem, brzy především v Anglii a ve Francii tento závazek překračují. Zde je zárodek budoucího rozštěpení linie jak na Východě, tak na Západě. Přesto nová centra vznikají hlavně ve střední a východní Evropě a pod vedením Lamy Oleho Nydahla. Vědomě se distancují od aktivit učitelů, kteří nedodržují své svazky s Karmapou.

5. listopadu 1981 16. Karmapa umírá v Chicagu. O svém záměru zemřít říká již roka a půl předem Olemu a Hannah. Na jeho přání přijíždějí spolu se 108 přáteli na kremační ceremonii do Rumteku v Sikkimu. Během kremace 20. prosince se odehraje několik zvláštních věcí, které bývají z nedostatku jiných slov nazývány zázraky.

V osmdesátých letech se buddhismus mohutně rozvíjí, především v Polsku. Lama navštěvuje Japonsko a Koreu a později Maďarsko.

Během těchto let se objevují největší centra pro odosobnění a studium linie Karma Kagjü na Západě. Např. Kuchary v Polsku nebo Rödby v Dánsku. Konají se v nich první meditační kurzy v té době ještě mnohadenní.

Na výklady lamy Oleho přichází průměrně okolo 400 posluchačů, v Polsku více v USA okolo 100 lidí. Začíná vznikat team TCHO, tedy Tomek, Caty, Hananh a Ole. Připojuje se Tomek Lehnert z Polska, který odjíždí s lamou do Dánska, den před tím, než jej přichází v Gdaňsku zatknout tajná policie za jeho aktivitu v hnutí Solidarita. Podílí se na organizování lamových cest

V roce 1983 žádá Künzig Šamar rinpočhe Lamu Oleho Nydahla, aby „učil meditaci vědomého umírání (tib. phowa) všechny, kdo budou mít zájem”, krátce na to se koná v Grazu první kurz se 130 zájemci. Do současnosti absolvovalo tento kurz okolo 40000 lidí.

V roce 1988 jede lama poprvé a potají do Ruska, kde po soukromých bytech učí zakládá několik „ilegálních” center. Situace v Rusku se časem radikálně změnila a nyní je buddhismus oficiálním státem uznávaným náboženstvím.

Po titulu „buddhistický mistr” uděluje Šamar rinpočhe Olemu Nydalovi oficiálně titul lama.

V roce 1989 se objevuje další kniha, popisující rozvoj Diamantové cesty v Evropě a USA.

Během devadesátých let se na veřejnosti objevuje díky samostatnosti žáků mnoho knih, magnetofonových kazet, videokazet a CD s výklady učitelů. Za kvalitu obsahované učení je zodpovědný lama Ole a lama Džigme rinpočhe, oficiální zástupce Karmapy v Evropě. Začínají také učit první lamou jmenovaní „cestující učitelé” hlavně z Německa, Švýcarska a Polska.

K týmu TCHO se přidává Caty Hartungová, která se podílí jak na organizování lamových cest, tak na vydávání veškerých německých tiskovin, co do organizace a jazykové úpravy. V roce 1998 se v němčině objevuje kniha lamy Ole Nydahla Das grosse Siegel , založená na komentářích týkajících se „Přání pro dosažení mahámudry 3. Karmapy Rangdžunga Dordžeho”.

V roce 1992 v Tibetu znovu rozpoznává devítileté 17. zrození Karmapy Thaje Dordže lamu Oleho na ukázané fotografii. Po jeho útěku z Tibetu se oba setkávají v Novém Dillí.

Na přelomu tisíciletí vypadá cestovní plán lamy přibližně takto:

Čechy - Balkán – Polsko 1 ½ měsíce

Ukrajina, Rusko, Sibiř 4 měsíce

Litva – Lotyšsko – Estonsko 2 měsíce

Skandinávie 2 týdny

Austrálie – Nový Zéland 1 měsíc

Jižní a střední Amerika 1 měsíc

Severní Amerika 1 měsíc

zbytek: projekty, pošta, psaní knih

(dovolená: 3 dny jízdy s blízkými přáteli na velmi rychlých motorkách po Alpách.)

Začátkem roku 2000 představuje lama Ole Nydahl v Düsseldorfu 17. Karmapovi na jeho první cestě po Evropě 6000 svých a jeho žáků. Rok 2000 i ten následující stráví lama jako předchozí, cestováním po centrech a vedením kurzů. (viz cestovní plán v oddílu přílohy)

4.2.2. Karmapa na Západě

16. Karmapa

Jako první z velkých mistrů tibetského buddhismu začal jeho učení šířit i po západním světě. Mohutně mu v tom pomáhali jak jeho východní tak západní žáci, především Hannah a Ole Nydahlovi.

Po několika tradičních vysokých lamech (Kalu rinpočhe, Trungpa rinpočhe) podpořil rozvoj Diamantové cesty na Západě několika návštěvami i Karmapa. Během svých cest předával učení, zmocnění a mnohokrát provedl ceremonii černé koruny. Požehnal již vzniklá meditační centra anebo místa, kde měla vzniknout. Také zakládal tzv. „místa dharmy” např. v Hamburku, což jsou místa, na kterých nebo v jejich okolí se v budoucnosti budou rodit bytosti s kontaktem s linií a budou pracovat pro rozvoj Diamantové cesty.

První návštěva v Evropě proběhla v roce 1974. Začala 10. prosince v Oslu pokračovala přes Stockholm do Kodaně. Dále cesta pokračovala přes Německo do Nizozemska a Belgie. Pak následovala Francie, z ní odletěl na dva dny do Říma na pozvání tehdejšího papeže. Z Francie se Karmapa přesunul do Švýcarska odkud ze Ženevy odletěl zpět do Indie.

18. listopadu 1976 začalo Karmapovo turné po Americe. Odehrávalo se v režii Dharmadhátu, což byla organizace založená Trungpou rinpočhem. Během ní se výrazně projevil rozdíl mezi nehierarchickou Evropou a pevně strukturovanou organizací Dharmadhátu v Americe[45].

Další návštěva v Evropě začala 20. června 1976 v Paříži. Kromě Karmapy se jí zúčastnil i Džamgön Kongthul rinpočhe. Pět dní strávil Karmapa v Norsku a Švédsku a poté tři týdny v Dánsku. Tehdy požehnal centrum pro odosobnění v Rödby. Následoval cesta do Holandska a poté do Německa. Odtud pokračoval do Vídně a pak do Švýcarska. Ze Ženevy zamířil zpět do Francie a Belgie. Další ze zemí, kterou Karmapa navštívil byla Anglie a Wales. Tady Karmapa lamu Oleho výslovně požádal aby každoročně navštěvoval Ameriku. Dále přišlo na řadu Řecko a znovu Francie, respektive Paříž.

Během těchto cest navazoval Karmapa kontakt i s nebuddhisty, existuje mnoho historek o jeho přístupu k běžným lidem a ještě mnoho jiných o příhodách, pod nichž mělo několik dobře vzdělaných Evropanů, jak říká lama Ole Nydahl, „chuť požadovat zpět peníze vložené do vzdělání”.

Naposledy navštívil 16. Karmapa Evropu v roce 1980. V květnu přiletěl do Londýna a pak se přesunul do Ameriky, kde v roce 1981 zemřel na několik druhů rakoviny.Před smrtí dovolil lékařům, aby na něm zkoušeli nové preparáty a podle vyprávění svým umíráním a smrti manifestoval možnost vystoupit z úrovně podmíněného prožívání a dosáhnout úrovní trvalé radosti. Lidé, kteří jej navštěvovali v nemocnici odcházeli plní inspirace a radosti, což po návštěvě trpícího umírajícího člověka nebývá zvykem.

Karmapa zemřel v meditaci 5. listopadu 1981, seděl v ní ještě čtyři dny po smrti a jeho srdeční centrum bylo stále teplé, existují svědectví chicagských lékařů, zachycená např. ve filmu The Lion Roar. Tělo bylo převezeno do Sikkimu, kde proběhla kremace. Před a během této ceremonie se opět přihodilo mnoho nezvyklých věcí. Jeho tělo se zmenšilo do velikosti dítěte[46] a po jeho spálení a otevření kremační stupy se zjistilo, že neshořely oči, jazyk a srdce, které nyní uložené ve stupě v Rumteku odkazují požehnání těla, řeči a mysli. Na zbytcích kostí byly patrné mantry a reliéfy buddhů. Lama Ole v knize Jízda na tygrovi na str. 159 a 160 píše: „Nejvíce udivující bylo asi to, že polštář na kterém seděl (Karmapa v kremační stupě), byl nedotčený. Na tenkém bavlněném materiálu bylo stále ještě viditelné Karmapovo energetické pole Nejvyšší radosti . Opálené byly jenom okraje a uvnitř bylo vidět otisk dětského chodidla. Uprostřed plamenů se zcela zřetelně přihodilo několik velmi neobvyklých věcí. Jako dar na rozloučenou nám Šamarpa dal trochu popela, ve kterém jsem našel zlaté kuličky, bílé perly a kousky kostí. Když jsem později v Kodani prohlédl popel ještě jednou, byl znovu plný různých relikvií. Energetické pole je stále přítomné, požehnání nezaniká.”

Po Karmapově smrti, až do znovuzrození jeho 17. inkarnace, vedl linii nejvyšší regent Künzig Šamar rinpočhe, který pokračuje v Karmapově práci a podporuje jeho rozvoj na Východě i Západě. Sám navzdory politickým a mocenským tlakům vně i uvnitř linie vybral a uznal novou inkarnaci, 17. Karmapu Thinläho Thaje Dordže. Podrobnostmi o pozadí „sporu o Karmapu” se v této práci nebudu zabývat, zájemci se mohou obrátit na knihu Tomka Lehnerta Darebáci v rouchu, internetovou stránku Šamara rinpočheho a jeho článek, Wiedergeburt und Anerkennung des 17. Karmapa Trinle Thaye Dorje, Buddhismus heute Nr. 29, 10. Jahrgang, přeložený do češtiny jako znovuzrození a rozpoznání 17. Karmapy Thinläho Thaje Dordžeho, zatím neuveřejněno.[48]

17. Karmapa

17. Karmapa Thaje Dordže je reinkarnací 16. Karmapy. Narodil se 6. května 1983 ve Lhase v Tibetu. Již od raného dětství manifestoval mnoho vlastností duchovního vůdce. Na základě nepolitického, historicky velmi starého a zcela duchovního procesu byl nalezen, rozpoznán a potvrzen Šamarem rinpočhem, nejvyšším učitelem školy Karma Kagjü v Karmapově nepřítomnosti. Ve svých jedenácti letech, na jaře roku 1994, odešel se svou rodinou z okupovaného Tibetu do svobodné Indie.

Posledních 6 let prochází plným buddhistickým vzděláním. Na sklonku roku 1999 navštívil Singapur. 2. a 3. ledna 2000 předal v Düsseldorfu 6000 západních žákům z více než 30 zemí první buddhistická učení a zmocnění, této události se kromě Lamy Ole Nydahla, Hannah Nydahlové účastnil i Lobpön Cečhu rinpočhe[49]. Hovořil střídavě tibetsky a anglicky. Absolvoval mimořádně úspěšné turné po světě. Navštívil Německo, Rakousko, Maďarsko, Francii, Švýcarsko, Polsko, Dánsko a nyní pokračuje v předávání nauk. Přes 30 000 lidí od něho obdrželo buddhistické útočiště, nauky a iniciace školy Karma Kagjü.

Nyní je opět v Indii, kde pokračuje ve vzdělání. Pravidelně užívá internet a má rád americké filmy. Před odjezdem z Evropy slíbil, že se vrátí. Žádný termín však nebyl zatím stanoven.

4.2.3. Růst a šíření buddhismu Diamantové cesty

Rozvoj buddhismu na Západě je založen na vědomé svobodné volbě vzdělaných lidí. Není to touha po ničem exotickém ani snaha nalézt životní alternativu, nebo vyjít mimo společnost. Existují samozřejmě i výjimky, ale takoví lidé s praxí a buddhismem brzo končí, protože po nějakém čase ztrácí punc novosti a zvláštnosti a poohlížejí se po něčem více „trendy”.

Lidé, kteří se nyní stávají buddhisty, zvládají svůj život, rodiny a zaměstnání a chtějí se dále rozvíjet, aniž by se toho všeho museli vzdávat. Paradoxně, ale celkem logicky, dobře praktikující buddhisté ještě intenzivněji vstupují do centra dění ve společnosti a jejich život neustále nabírá na intenzitě.

Jak se člověk ze Západu stává buddhistou? V podstatě je otázka nabídky a poptávky. Sortiment duchovního trhu je široký a nabízí zboží různé kvality. Možností je mnoho, v současné době existuje na téma buddhismu Diamantové cesty několik kvalitních knih a internetových stran. Informace jsou tedy dostupné a to i v rodném jazyce. Navíc se mnozí lamové naučili, nebo se učí anglicky. Sáma Karmapa již anglicky plynule hovoří, učí se německy a v budoucnosti ještě přidá jeden slovanský jazyk. Již není potřeba jako před třiceti lety jezdit na Východ a potýkat se s problémy s klimatem a komunikací. Je tedy možné se s pohledem Diamantové cesty bez problémů seznámit.

Na úrovni Diamantové cesty však ale všechno skutečně začíná setkáním s učitelem. Obvykle na nějakém veřejném výkladu, kurzu nebo iniciaci. Mám na mysli kvalifikovaného učitele, čili lamu. Pokud to, co učitel říká, vzbudí důvěru, takovou, že se člověk rozhodně přijmout formálně útočiště, které lama nabízí a předává, přichází další fáze. Období ověřování, kontroly a poté realizace. Jedná učitel i jeho déle praktikující žáci v duchu toho, co říká? Jestliže učitel mluví o neohroženosti, soucitu a radosti, je skutečně neohrožený, neustále pracuje pro druhé a je schopen neustále udržovat radostný a dobrý styl? To se týká i jeho žáků. Jestliže učitel hovoří o neohroženosti a všichni žáci se klepou strachy v koutě, nebo se vyhýbají životním výzvám, je něco v nepořádku. Stačí si položit pár otázek typu: „Chci za několik let vypadat jako on?” nebo „Koupil bych si od něho ojeté auto?”

Ověřování a zkoumání by však neměla trvat do nekonečna. Je dobré si věci ověřovat jenom jednou, ale kvalitně a důkladně. Nemá smysl se vracet k něčemu, co jsme si již dobře zkontrolovali nebo k otázkám, na které jsme již našli odpověď. Děje-li se to, nenastupuje rozvoj, ale běhá se bezvýsledně v kruhu.

Projde-li učitel testováním úspěšně, objeví se důvěra. I poté se samozřejmě ohledně učitele objevují různé otázky a problémy, ale je vždy možné a dobré si položit otázku: „Je to jeho (učitelův), anebo můj problém?”

V učení tibetského buddhismu se hovoří o třech druzích důvěry. Prvním je důvěra v učení, že může fungovat a funguje. Souvisí s logickým myšlením a intelektem a samozřejmě se studiem. Druhý druh důvěry vychází z intelektuálního pochopení, ale je již spojeno s prožitkem, se zkušeností. Je to důvěra v zákon příčiny a následku, v to, že díky učení se můžeme skutečně měnit a dosahovat cílů. Třetí druh důvěry souvisí s přesvědčením, že od času bez počátku je naše podstata dokonalá, že již jsme jidamem, buddhovským aspektem. V souvislosti s tímto druhem důvěry se hovoří o tzv. vadžrapýše. Tedy o přesvědčení, že jsme v podstatě dokonalí a že úplně stejně dokonalý potenciál mají všechny bytosti bez výjimky. Bez tohoto přesvědčení, alespoň intuitivního, nelze Diamantovou cestu účinně praktikovat.

V buddhismu probíhá celý rozvoj prostřednictvím třech úrovní. Nejprve se jedná o informaci. Může jít o knížku, přednášku lamy, nebo cestujícího učitele, internetovou stránku, nebo pár slov od kamaráda. Pak následuje přemýšlení o informaci a její ověřování. Každý průměrně vzdělaný člověk ze Západu je schopen díky mnoha letům stráveným ve škole více či méně logicky myslet. Může klást otázky, mít námitky a tak do problematiky vnášet stále více jasnosti. Pokud tedy shledá informaci jako relevantní a užitečnou přichází druhá úroveň, úroveň realizace. Objevuje se tedy otázka, jak učení z teoretické úrovně přenést na úroveň prožitku a jak tuto úroveň neztratit. Třetí úrovní tedy je udržení toho, čeho jsme již dosáhli. Setká-li se zájemce přímo s učitelem na výkladě má možnost se s jednou z metod seznámit přímo.

4.2.3.1. Veřejné výklady

I výklady jsou totiž koncipovány podle oněch třech úrovní. Samotný výklad, otázky a odpovědi – úroveň informace a úroveň ověřování – úroveň realizace – společná meditace a na závěr rada pro udržení úrovně, tedy navštěvovat centra. Někdy lama také předává sliby bódhisattvy, které pomáhají danou úroveň udržet. Nejsou to však sliby bódhisattvům, ale rozhodnutí pracovat na všech úrovních pro dobro všech bytostí. Společná meditace s lamou a posluchači na závěr výkladu je i zároveň tzv. bum-lungem, zmocněním provádět danou meditaci. Po něm ještě lama dává každému individuálně požehnání, čili přímý prožitek toho, že je možné se rozvíjet.

Jak již vyplynulo z předchozího textu, v Evropě je nejzaměstnanějším učitelem buddhismu Diamantové cesty lama Ole Nydahl z linie Karma Kagjü. Je tedy možné takřka každý měsíc, pokud není v Severní nebo Latinské Americe, navštívit jeho výklad. Do Čech jezdí třikrát do roka, pravidelně učí v Praze a v Brně, vede nyní již každoroční meditační kurz v Těnovicích u Plzně. Navštívit jeho výklad v zahraničí je také dobrou možností ověřit si jak lamu, tak jeho žáky. V různých zemích převládá různá mentalita a tak jsou návštěvy Německa, Rakouska, Maďarska, Slovenska, Polska dobrou příležitostí udělat si obrázek o západním, respektive evropském buddhismu. Organizační stránkou výkladu se zabývá místní centrum.

4.2.3.2. Meditační centra (způsob vzniku, práce, rozvoje; meritokracie)

Místní meditační centrum je vhodné místo, kde je možné si dlouhodobě ověřovat důvěryhodnost a efektivitu učení a lamy. Je možné se zde setkat s veškerou literaturou, potřebnými praxemi a informacemi. Centrum vyjadřuje energetické pole a aktivitu lamy.

Vzniká obvykle poté, co někdo z žáků lamy vyvine dostatek úsilí a zajistí místo pro veřejné meditace. V současnosti existuje takových center pod záštitou 17. Karmapy Thaje Dordžeho a praktickým vedením lamy Oleho Nydahla okolo tří set po celém světě. V Čechách existují čtyři meditační centra a několik meditačních skupin.

Meditační centrum však není místnost, byt nebo dům. Je to skupina lidí, která se spolu chce rozvíjet, vzájemně se dělit o dobré dojmy a umožnit to samé dalším zájemcům. Jako společenství praktikujících [tib. gendün; skt. sangha] se kromě individuální praxe schází ke společným veřejným meditacím, organizuje veřejné výklady, čas od času pořádá intenzivní meditační kurzy, většinou víkendové, tzv. retreaty. Pomáhá si i v běžném životě a často a dobře se baví.

Často bývá i místem intenzivních střetů a mnoha emocí. Zároveň praktikující chrání před individuálními „úlety”, sentimentem a přehnanou svatostí. Není nic praktičtějšího, než když se sangha vysměje „svatému” anebo příliš „duchovnímu” chování. Centrum funguje jako zrcadlo, spolehlivě odrazí a ukáže každou chybu a ztuhlost, a proto je rozvoj v centru nejrychlejší a nejbezpečnější. Jednoduše šetří čas a umožňuje věcem rychleji dozrát.

Centrum je založeno na přátelství a idealizmu. V řízení centra se užívá meritokracie. Ti, kdo nejvíce pracují pro druhé, pro centrum a dharmu, mají i největší vliv a také zodpovědnost za jeho chod a fungování. Jelikož je vše transparentní a nehierarchické, je možné jakémukoliv programovému odlišování se a sektářství zabránit ihned v zárodku. Více podrobností o fungování center v oddíle česká centra.

4.2.3.3. Letní kurzy (mahámudra, ngöndro, meditační kurz, phowa, iniciace)

Další možností, jak si ověřit učení, učitele a žáky, nebo posílit individuální praxi, anebo prostě strávit čas nejen meditací, ale i dobrou zábavou s lamou a přáteli, je velký kurz. Trvá většinou tři až čtyři dny. V Evropě se kurzy konají v létě, většina z nich během prázdnin. Obvykle jich bývá osm až deset. Probíhají většinou na pozemku patřící nadaci zřízené buddhisty v té které zemi.

I když všechna centra formálně patří Karmapovi, fakticky je spravují nadace, založené a fungující podle zákonů dotyčné země. Nadační rady se většinou skládají z déle praktikujících buddhistů často z různých zemí. V radě české nadace Nydahl je například Polák a Němec. Jsou pojistkami proti tomu, aby se nějaký správce peněz linie z Východu nerozhodl prodat např. nějaké pěkné, moderní centrum v Německu a nechtěl za ně postavit klášter třeba v Nepálu. Je to pojistka proti neprůhledným asijským zvyklostem a je tak zajištěna materiální základna pro nerušený rozvoj na Západě.

V současnosti má „západní pobočka” linie pozemky takřka v každé zemi včetně Ruska,jen v Německu dosahuje cena parcel takových výšek, že je problém sehnat a koupit vhodný pozemek. Na mnoha pozemcích se staví meditační centra a domečky pro delší meditační odosobnění. Pracovat při stavbě nových center nebo pomáhat při organizování kurzů je další možností, jak pomoci dharmě a vpravit do mysli pár dobrých dojmů. Stavba meditačního centra na Sibiři je zřejmě silným zážitkem. Ale zpátky ke kurzům.

V současné době existuje nebo vzniká několik retreatových center, kde se pořádají velké letní kurzy. Ve Španělsku – Karma Guen, v Polsku – Kuchary, v Německu v Kasselu na pronajatém pozemku, Maďarsko – Bécske, Dánsko Rödby, Rakousko Graz, Čechy Těnovice a v poslední době se buduje i v Bulharsku. Existuje i pozemek v Řecku, kde se toho ale mnoho neděje.

V současné době existuje několik druhů kurzů. Jedná se o kurzy mahámudry, ngöndra, phowy a kurz který se nazývá prostě meditační.

Další možností setkání s učením Diamantové cesty jsou tzv. iniciace nebo-li zmocnění na nějaký buddhovský aspekt [tib. wang; skt. abhišéka]. Je to meditace s prvky rituálu vedená realizovaným učitelem, při kterém je praktikující uveden do energetického pole určitého buddhovského aspektu. Může být předána jako požehnání nebo na počátku praxe.

Praktikující potřebuje také lung, rituální čtení textů Diamantové cesty. Pouhé slyšení slabik přenáší jejich vnitřní význam, a thri čili vysvětlení textů Diamantové cesty. Učitelé vysvětlují podrobnosti pro zvláštní praxi, předávají pokyny, jak tento text používat. Tyto metody mají nezanedbatelný vliv na rozvoj praktikujícího.

Někdy bývají součástí kurzů, někdy se odehrávají samostatně. Tyto iniciace předávají zatím tradiční lamové z Východu. Nejčastěji Lobpön Cečhu rinpočhe[50], Šamar rinpočhe, Džigme rinpočhe a minulý rok přijel poprvé do Evropy 17. Karmapa, který kromě učení předal i několik zmocnění.

Nyní k jednotlivým kurzům. Kurzy jsou rozděleny na tři zhruba tříhodinová sezení. Začínají vždy večerní obecnou přednáškou o buddhismu Diamantové cesty, po otázkách a odpovědích mají zájemci možnost přijmout útočiště, a pak následuje společná meditace na 16. Karmapu zakončená invokací hlavního ochránce[52] linie Velkého černého [tib. Nagpo Čhenpo; skt. Mahákála] ochranné síly všech buddhů. Druhý den se začíná od deseti a končí v jednu. Další sezení bývá od tří do šesti a poslední od devíti a končívá hluboko po půlnoci. Jelikož však v linii panuje tendence ke zpoždění, bývají ve všech zemích snad kromě Německa, časové údaje jen orientační.

Kurz mahámudry

Mahámudra je sanskrtským označením pro nejvyšší učení linie Karma Kagjü. V překladu toto slovo znamená Velká pečeť [tib. čhagčhen, čhagjä čhenpo] „Velká pečeť” skutečnosti. Když toto učení Buddha předával řekl: „Nehledejte vyšší učení, žádné neexistuje.”

Vyučuje se zejména v tradici Kagjü a vyvolává přímý prožitek mysli. Mahámudra zahrnuje základ, cestu i cíl a je jádrem všech buddhistických učení.

Pokud je předáváno autentickým držitelem odkazu a žák je dostatečně otevřený, může vést k rozpoznání podstaty mysli v průběhu jediného života.

Mahámudra byla vždy spolu s gurujógou základním učením školy Kagjü. Umožňuje spočinut v prostoru mysli a identifikovat se se stavem mysli buddhy. XVI. Karmapa ji přirovnával k plavání v neomezeném oceánu mysli.

Ole Nydahl a jeho žena Hannah obdrželi odkaz mahámudry od 16. Karmapy Rangdžunga Rigpä Dordžeho. Karmapa je také požádal, aby učení mahámudry přenesli na Západ. Kurz Velké pečeti probíhá tak, že lama Ole Nydahl spočívá ve stavu mysli Velké pečeti, čte text „Přání za dosažení stavu nejvyšší mahámudry” od 3. Karmapy a jednotlivé verše komentuje. Účastníci kurzu tak mají možnost intuitivně, na nejhlubších úrovních vnímat stav jeho mysli a zároveň ho chápat i intelektuálně.

Pokud je žák dostatečně otevřený, může se identifikovat se stavem mysli učitele a vidět svět jeho očima. Díky silné otevřenosti, radosti, soucitu a neohroženosti se může žák zachytit osvobozené úrovně vnímání učitele a postupně přejmout jeho vhled, vlastnosti a aktivity.

Tímto způsobem vždy v linii Kagjü probíhal přímý odkaz – žák realizoval úroveň svého učitele a rozpoznal, že prostor jeho mysli a prostor mysli učitele jsou stejným jasným světlem. Mysl je tu zahrnuta tak velkým proudem pozitivních vjemů, že spontánně spočine ve svém nově objeveném bohatství a začne sama od sebe zářit jako drahokam. Není tak třeba jít k osvícení krok za krokem, ale je možné se s ním identifikovat okamžitě.[53]

Kurz ngöndra

Jedná se o kurz Přípravných praxí [tib. ngöndro][54]. Tento kurz je z části vyplněn výklady o významu ngöndra a o tom jak praktikovat, tato učení předává lama Ole Nydahl, z části výklady o jednotlivých cvičeních a z části meditací. V dopoledních sezeních se buď společně medituje na Diamantovou mysl a jindy velmi zaneprázdněný lama si nachází čas pro individuální rozhovory, nebo lamou autorizovaní laičtí učitelé vysvětlují jednotlivé části Přípravných cvičení a je tedy možnost řádně si vyjasnit podrobnosti.

Meditační kurz

Během tohoto kurzu se lama Nydahl zabývá všemi třemi úrovněmi buddhismu. Malou, Velkou i Diamantovou cestou. Součástí jednotlivých výkladů jsou i meditace typické pro tu kterou cestu. Meditace v energetickém poli lamy, který je držitelem mahámudry umožňuje lepší koncentraci a ponoření a tak je jednodušší nechat učení sestoupit z úrovně intelektu na úroveň srdce. Velkou část tohoto kurzu zaberou otázky a odpovědi.

Dopolední sezení jsou opět věnována výkladům laických učitelů, otázkám a odpovědím a společné meditaci.

Kurz phowy

Tento kurz je pravděpodobně jedinou možností, jak se v Evropě naučit vědomému umírání, neboť to je právě jeho obsahem. Lama Ole Nydahl jako jediný lama vyučuje tuto meditace v takové míře a frekvenci a v západním světě je vůbec jediný, kdo ji může učit a také učí. (Protože je jediný, objevuje-li se dále v textu o phowě slovo lama, je jím míněn lama Ole Nydahl). Na Východě mezi některými učiteli panuje obava, že příliš časté opakování této meditace zkracuje život. Během roku proběhne po celém světě okolo deseti až třinácti takových kurzů. V Evropě se každoročně koná v Karma Guenu, Kasselu a také v Rusku, jednou za dva, za tři roky v Kucharech, Bécske, nebo v Těnovicích. V minulém roce proběhl kurz poprvé v Bulharsku v tomto roce chystá první phowa v Izraeli.

Učení phowy patří do Šesti jóg Náropy. Zatímco všech pět ostatních je možné praktikovat až po absolvování Přípravných cvičení a na zvláštních odosobněních pod dohledem lamy, phowa je jediné z těchto cvičení pro jehož úspěšné zvládnutí vystačí buddhistické útočiště a důvěra k lamovi.

O co vlastně jde? Jelikož je buddhismus založen na prožitku naprosté neoddělenosti od čehokoliv, na vševědoucnosti, čili osvícení, zahrnují buddhistická učení mnohé nauky týkající se umírání, smrti, stavu po smrti a znovuzrození. Celý proces je zmapován vteřinu po vteřině. Krátce, každá bytost prochází po smrti různými stavy, které, pokud je neosvícená, chápe jako skutečné a často velmi stresující a svazující. Tyto stavy, respektive mezistavy se tibetsky nazývají bardo, doslova „mezi dvěma” obecně libovolný interval, „stav mezi”, mezistav. V učení Diamantové cesty se obyčejně hovoří o šesti bardech:

proces smrti – období od okamžiku, kdy bytost začne umírat, až do okamžiku, kdy začne docházet k oddělení mysli od těla.

bardo čhö ňi (jasného světla) – období základní podstaty jevů (dharmata), kdy se mysl ponoří do své vlastní podstaty. První fáze posmrtného života.

bardo vznikání – období, ve kterém mysl směřuje k novému zrození.

bardo mezi zrozením a smrtí – normální bdělé vědomí v průběhu současného života.

sen – snový stav, který prožíváme ve spánku.

meditační soustředění – stav stability v meditaci.

V souvislosti se smrtí se na Západě „bardo” vztahuje obvykle pouze k prvním třem výše uvedeným fázím, tj. ke stavům mezi smrtí a znovuzrozením. Tyto stavy nejsou o nic více či méně iluzorní než sny anebo běžné bdělé vědomí.

Jedná se tedy o bardo umírání a smrti, bardo jasného světla nebo též bardo dharmaty a bardo vznikání.[55]

Protože neosvícená mysl nerozpozná prožitek umírání a ani to, co následuje jako svou vlastní projekci a manifestaci svých hlavních tendencí, je zcela pod jejich vlivem a nemá sebemenší vliv na celý proces a tím pádem ani na další formu zrození.

Phowa je učení o tom, jak přejít v okamžiku smrti do nadosobního stavu nejvyšší radosti, tento stav mysli se nazývá čistá země Buddhy neomezeného světla [tib. Devačhen; skt. Sukhávatí], ze kterého již nemůžeme klesnout, a protože se meditující díky tomu vyhne všem jinak normálně probíhajícím procesům, mizí tak možnost nechtěného zrození.[56]

Jako nejlepší přípravu na kurz doporučuje lama Ole Nydahl opakování mantry ÓM AMI DEVA HRÍ (vyslov šrí), pokud možno 100 000krát. V této meditaci si nad hlavou představujeme červeného Buddhu neomezeného světla (tib. Öpagme; skt. Amitábha) ve své zemi nejvyšší radosti. Přejeme si přiblížit se k tomuto buddhovi a mnozí lidé již během přípravy cítí, že se nad jejich hlavou vytváří jeho energetické pole.

Kurz se odehrává během prodlouženého víkendu. Lama předá základy buddhismu spolu s odkazem (tib. lung) phowy a objasní meditaci. Při lungu pociťuje asi polovina lidí první „tahání' na vrcholku hlavy.

Medituje se třikrát tři hodiny denně a přitom se cvičí vysílání mysli, dokud se u každého neobjeví zřetelný otvůrek na vrcholku lebky, i skrze svaly a kůži hlavy. Vznikají přitom buď malé krvavé skvrnky, trhlinky nebo puchýřky hnisu, které se nacházejí přibližně osm prstů od původní vlasové linie. Když se tohoto místa dotkneme, pociťujeme bodavou bolest a jakoby tahání v pár vlasech nám také po kurzu občas připomene nyní již otevřenou cestu do čistých buddhovských zemí.

Lama v této souvislosti upozorňuje na užitek našeho vzdělávacího systému:[57] „Ačkoliv Tibeťané, především staří, získávali díky své oddanosti velmi výrazné znaky, lidé ze Západu potřebují pro dosažení stejného výsledku v průměru jen polovinu času.” Říká: „Zdá se tedy, že odkaz přišel na správné místo.”

O úspěšném absolvování kurzu svědčí tzv. vnější, vnitřní a tajné znaky. Vnějším znakem je otvor v lebce a kůži hlavy. Lama říká: „Ze všech dosavadních účastníků jsem pouze u dvanácti nemohl najít jasný znak, který se však objevil při příštím kurzu.”

Ačkoli tyto tělesné znaky dělají na většinu lidí velký dojem, ty vnitřní a tajné jsou při meditaci minimálně stejně důležité. Vnitřními znaky jsou silné náhle se objevující pocity, jako obrovské štěstí, úleva, zbavení se silných vzpomínek nebo náhlý strach ze smrti, který po završení phowy velmi často zcela mizí. Děje se to, protože se v centrálním kanálu opakovaným vysíláním mysli uvolňují nastřádané dojmy. Protože vystupování z těla je obrovským skokem do neznáma, je poté důvěra v učitele a metody Diamantové cesty o to silnější.

Tajný znak, který vzniká meditací, vidí často jen učitel. Lama o něm říká: „Praktikujícímu zůstává ponejprv skryt, protože musí ještě dostatečně zpracovat vnější i vnitřní „filmy”. Každý také není zvyklý pátrat v hlubinách vlastní mysli. Tento vnitřní skok do neohroženosti není viditelný - jak by se ledaskdo mohl domnívat - na očích, nýbrž se ukazuje u úst, kde se viditelně uvolní některé svaly. Často si někteří účastníci teprve později uvědomí, že v důležitých oblastech dosáhli svého středu, že se v nich objevila neotřesitelná jistota a nyní mají bohatství, které již nemohou ztratit.”

Poslední den je věnován prostředkům prodlužujícím život, meditaci na Buddhu neomezeného života (skt. Amitájus) a na konci kurzu lama učí, jak účastníci kurzu mohou přivést do čisté země další umírající, což způsobuje mnohým obzvláštní radost.

O samotné praxi phowy se toho člověk mimo kurz dozví velmi málo. Lama ohledně toho říká: „Praxe by měla být prožívána ve své celistvosti. Protože jednotlivé procesy prožívá každý po svém, rozdmýchávala by slova jen chybná očekávání a omezovala tak prožitky.”

A pokračuje: „Pokud by se někdo na kurz jen tak podíval bez předchozího výkladu, viděl by, jak mnoho lidí sedí v nejvyšší koncentraci nebo uvolněné blaženosti, slyšel by zpěvy v tibetštině a ostré zvuky, které doprovázejí vysílání mysli. Všechno to působí velmi poutavě, ale kdo by chtěl vědět více, měl by se prostě zúčastnit.”

Protože jsou tyto prostředky tak drahocenné, koná se ročně po celém světě více kurzů phowy. Svazek získaný s Buddhou neomezeného světla, do jehož energetického pole praktikující po smrti půjde, je důležité udržovat živý. Lama proto radí i těm, kteří již mají vnější znak, každoročně svou zkušenost osvěžit. Posiluje to také sílu přenášet ostatní lidi při jejich smrti do čistých zemí. O výjimečnosti učení phowy svědčí i citáty velkých mistrů tibetského buddhismu.

Buddha Dordže Čhang

I kdybys každý den zabil jednoho bráhmana, nebo se dopustil pěti extrémně negativních činů; Když se setkáš s tímto učením, bezpochyby dosáhneš vysvobození.

Guru Rinpočhe

Každý ví, jak se dá dosáhnout osvícení meditací, já však znám jednu stezku bez meditace.

Náropa

Devět otvorů vede do samsáry. Jeden však vede k mahámudře. Uzavři těch devět otvorů, otevři ten jeden. A nepochybuj, že to povede k vysvobození.

Marpa

Až dodnes jsem praktikoval phowu. Cvičil jsem, cvičil a zase cvičil. Teď mohu zemřít běžnou smrtí, ale nemusím si dělat starosti; zvyk mi dává plnou důvěru.

Milaräpa

Pokyny, které mísí, převádějí a spojují, jsou základním průvodcem stavem po smrti. Existuje někde někdo jiný s nějakou takovou cestou? Jak šťastná je osoba, jejíž životní energie vstoupí do centrálního kanálu! Jak nádherné! Vchází do absolutního prostoru!

Praxe linie phowy, kterou vyučuje lama Ole Nydahl, pochází z tradice longčhen ňingthig školy Ňingma tibetského buddhismu. Longčhen ňingthig obsahuje nejhlubší učení Velké dokonalosti [tib. dzogčhen, dzogpa čhenpo; skt. maháati]. „Velká dokonalost” je absolutní nauka staré tradice, neboli Ňingma. Její esence i cíl odpovídají mahámudře odkazu Kagjü. Nejvnitřnější a nejhlubší nauka maháati se nazývá ňingthig, což znamená doslova „kapka srdce”.

Nauku longčhen ňingthig předal Guru Rinpočhe v klášteře Samjä. Nauku přijali tibetský král Thisong Decän, hlavní tibetská partnerka Guru Rinpočheho Ješe Cchogjal a velký učenec Vairóčana. Tato učení byla poté ukryta jako termy. O mnoho set let později je znovuobjevil Džigme Lingpa, který byl reinkarnací krále Thisonga Decäna i Vimalamitry. Nauka byla nazvána longčhen po Longčhenovi Rabdžamovi, jednom z největších učenců tradice Ňingma, který byl současníkem třetího Karmapy Rangdžunga Dordžeho.

A konečně, karma ňingthig je nauka maháati od 3. Karmapy Rangdžunga Dordžeho. V době třetího Karmapy nebyl v tradici Ňingma nikdo, kdo by měl úplný odkaz nauky potřebný k jejímu dalšímu předávání. V té době se právě Karmapa stal držitelem tohoto odkazu a zajistil tak jeho přetrvání.

Lama Ole Nydahl je také držitelem linie phowy: 16. Karmapa zprostředkoval Hannah a Olemu Nydahlovým setkání s lamou Ajangem tulkuem z linie Digung Kagjü, držitelem praxe phowa. Začátkem roku 1972 se tak stali prvními lidmi ze Západu, kteří se naučili meditaci vědomého umírání, nazývanou phowa.

V roce 1983 se však Ajang tulku obrátil proti Künzigovi Šamarpovi a proti pozici budoucího 17. Karmapy v tibetské politice. Kvůli tomu nebylo nadále možné pokračovat ve vyučování tohoto odkazu. Lama Ole tedy obdržel poněkud jiný odkaz phowy od Tengy rinpočheho. Künzig Šamarpa řekl lamovi Olemu, aby předával phowu všem, kteří ji chtějí přijmout. Na podzim roku 1987 vyučoval lama Ole Nydahl phowu poprvé pro 130 přátel v rakouském Grazu. Dnes vede lama Ole každoročně okolo 13 kurzů phowy. Lidí, kteří se naučili „vědomému umírání”, bylo v létě 1998 již více než 28 000. V současnosti je to okolo 40 000.

Držitelé linie odkazu phowy:

Küntu Zangpo

Dordže Sempa

Garab Dordže

Džampäl Šeňen

Palgči Senge

Ješe Do

Drime Šeňen

Päma Džungnä/Guru Rinpočhe

Thisong Decän (790-858)

Ješe Cchogjal

Ňang Tingdzin Zangpo

Dangma Lhungjäl Gjalcchän

džecün Senge Wangčhug

Gjalwa Šangton (1097-1167)

Khäpa Ňibum (1158-1213)

Guru Čhöber (1196-1231)

Thulšik Senge Gjalpa

Melong Dordže (1243-1303)

Kumárádža (1266-1343)

Longčhen Rabdžam (1308-1363)

Džigme Lingpa (1729-1798)

Džigme Gjalwa Ňugu (1765-1843)

Džamjang Khjence Wangpo (1820-1892)

Ösel Nacchog Rangdol (1842-1924)

Džigme Tenpä Ňima (1865-1926)

Džamjang Čhökji Lodö (1893-1959)

Khjence Do Ngag Lingpa (1910-1991)

Lama Ole Nydahl (1941- )

Kurzů se účastní od třech stovek do dvou tisíců účastníků. Jejich nedílnou součástí jsou přátelská posezení u kávy anebo piva mezi a po sezeních (u piva po posledním třetím sezení) a závěrečná většinou celonoční taneční párty za zvuků houseové nebo jiné podobně energické hudby, které se vždy alespoň na pár hodin (většinou ranních) účastní i lama. Sám lama Ole Nydahl říká, že zhruba 20 procent našeho rozvoje je dharma a praxe, zbytek je založen na tom, že se lidé poznávají a mají se jednoduše rádi. Často se během kurzů organizuje také společný seskok padákem nebo bungee jumping.

5. Rozvoj západního buddhismu

Součástí rozvoje buddhismu na Západě a změny tibetského buddhismu v buddhismus západní, evropský, případně český jsou různé aktivity. Je třeba překládat texty, pořádat kurzy, vydávat knihy a časopis, starat se o internetovou prezentaci a kontakty s médii apod. Důležitou součástí rozvoje buddhismu Diamantové cesty na Západě jsou i laičtí cestující učitelé.

5.1. Laičtí učitelé

Protože se na Západě, především na sever od Rýna buddhismus rozvíjí především jako buddhismus laiků a jogínů je důležité, aby učitelé byli lidé neodtržení od běžného života. Aby dokonale zvládali svá zaměstnání, své firmy, své soukromé životy, rodiny a partnerské vztahy. Tak mohou být nezávislí ve svém jednání a mohou se řídit jenom svým soucitem a nikoliv závazky ke sponzorům.

Cílem buddhismu je účinně a prakticky fungovat v běžném životě, být oporou druhým a neztrácet dobrý styl založený na absenci sentimentu a dobrém smyslu pro humor.

To vše by měli učitelé ztělesňovat, aby mohli skutečně a účinně inspirovat. Musí mít v pořádku svazky se svým učitelem a jednat ve shodě s tím, co říkají. Ve svých výkladech by měli jasně rozlišovat mezi svým prožitkem a zkušeností, učením toho kterého lamy a tím, co pochází ze studia. Jelikož se v linii tradičně klade větší důraz na praxi než na studium, je rozhodující jejich schopnost smísit dharmu s civilním životem.

Být učitelem znamená uvědomovat si obrovskou zodpovědnost, zvlášť v linii, kde je hlavním motorem rozvoje identifikace s osvícením. Jelikož jsou všichni učitelé, tradiční i laičtí vnímáni jako aktivity Karmapy, lze počítat s tím, že budou neustále pod kontrolou kritických, naštěstí však nikoliv paranoických žáků. Protože se však vše odehrává na bázi přátelství, řeší problémy a nejasnosti někdy až dryjáčnický humor.

Učitelé bývají jmenováni lamou Olem Nydahlem. Sám k tomu říká:[59] „Většina z nich učila již během svých předchozích životů. Většinou je jim potřeba ukázat jen jeden roh domu a oni již zbylé tři vytuší. Nesmí před ničím v životě utíkat a musí mít nadbytek pro druhé – jinými slovy musí na tom být velmi dobře karmicky. Není nic více smrtícího než učitelé, kteří bez radosti hovoří o Diamantové cestě nebo o prázdnotě, takoví jsou pro rozvoj lidí nejčistším jedem. I když někteří žijí z toho, že buddhismus komplikují; ve skutečnosti to není nic jiného než použití zdravého rozumu. Když je mám okolo sebe tak deset let a sdílíme stejný pohled, je samozřejmé říci: Uč také mimo sousední centra.Procestuj Balkán nebo nám pomoz postavit tuhle nebo tamtu střechu na Sibiři. Tihle lidé, přátelští a bez pýchy, protože již nemusí sami sebe potvrzovat, budou pokračovat v naší práci.”

A také „Můj recept je jednoduchý. Abys unikl pomluvám, říkej a dělej to samé, mluv o tom, o čem jsi sám přesvědčen a děl se o svou radost ze života. Nezapomínej na to nejdůležitější, že mysl je jako prostor: otevřená, jasná a neomezená. Je plná všech dokonalých vlastností. Dbej na to, aby cesta i cíl byly vždy jasné, pobízej k pokládání otázek a považuj ty, kteří ti je dávají, za někoho, kdo ti pomáhá v práci. Ukazuj lidem hranice pouze tehdy, když marní čas nebo zkoušejí být vědomě nepříjemní, a obzvlášť těžkými případy se zabývej během individuálních rozhovorů. Konči meditací, která přivolá požehnání linie. Tímto způsobem, se nauky hluboce zakoření v myslích všech.”[60]

Učitelé hodně cestují, což souvisí s šířením buddhismu Diamantové cesty a vznikem nových center. Nejsou zatím autorizováni k předávání formálního útočiště a lungů.

Většinou je pozve nějaké centrum, nebo někdo, kdo se v rámci center organizováním návštěv zabývá. Ten také po dohodě se zástupci jednotlivých center připraví trasu. Poté učitelé, pokud jsou ze zahraničí tak s překladatelem anebo s přáteli, kteří mají volno a chuť cestovat s a za dharmou, objedou všechna centra a navštíví často i města, kde žádné centrum neexistuje, ale někdo zjistil sál a výklad zorganizoval.

Někdy učitelé vedou intenzivní víkendové meditační praxe, většinou se jedná o Přípravná cvičení (ngöndro), anebo v meditačních centrech dávají výklady pro déle praktikující na vybraná témata. Během návštěvy se o ně po všech stránkách stará hostící meditační centrum, zaplatí přesun do dalšího města a případným přebytkem se podílí na fondu, ze kterého se platí případné finační prodělky anebo cesty dalších učitelů.

V Čechách se učitelé jmenovaní lamou Olem Nydahlem objevili teprve minulý rok 1999 (podrobnosti v oddíle Česká centra). Před tím, ale i v současné době, navštěvovali a navštěvují Čechy zahraniční učitelé. Prvním stálým učitelem v tehdy jediném českém meditačním centru byl Jochen Rubik. Čechy pravidelně navštěvovali a navštěvují polští učitelé Karol Sleczek, Wojtek Tracewski, Tadeusz Uchto a Marek Witek.

Polsko vůbec hraje v českém buddhismu významnou roli. Buddhismus se tam rozvíjí již od roku 1976. Lama Ole pravidelně a často navštěvuje tamních asi 40 center a učí často v mnoha polských městech. I díky jazykové příbuznosti a mnoha partnerským svazkům vede mnoho cest za dharmou právě tam a naopak.

Další učitelé jezdí například z Dánska - Tommy Bogs, z Itálie - Italo Cillo, z Rakouska - Raffaella Weixelbaumer, z Německa např. Renate Scholz a Manfred Seegers nebo z Maďarska Zsusza Koszegyi.

5.2. Publikační činnost (texty, knihy, překladatelé, knihy, časopisy, brožury)

K rozvoji buddhismu Diamantové cesty patří také překladatelská a publikační práce. Na Západě probíhá stejný proces jako v Tibetu před 1000 lety. I tam, jakmile se v zemi objevila tehdy nová buddhistická učení, se začala všechna učení, kromě manter, včetně jmen buddhů překládat do mateřštiny.

Mnoho Evropanů se naučilo tibetsky a pod vedením lamů překládají tibetské texty většinou do angličtiny nebo němčiny. Texty důležitých a v meditačních centrech Diamantové cesty používaných meditací jako např. Přípravná cvičení a další, nebo například verše 3. Karmapy Rangdžunga Dordžeho v knize Velká pečeť přeložili Hannah a Ole Nydahlovi.

Všechna Buddhova učení jsou shromážděná ve 108 knihách zvaných Kandžur[61] a dalších 256 knih představují komentáře velkých mistrů zvaných Tendžur, někdy se můžeme setkat s názvem Tandžur. Práce na překladech pokračují a jednou budou zřejmě přeložena všechna učení. Protože však různá učení jsou pro různé lidi, bude se na Západě zřejmě užívat jen část z tohoto obrovského množství. V podstatě jsou již všechna důležitá učení přeložena do němčiny a angličtiny, navíc lama Ole Nydahl v angličtině a němčině učí, takže se již teď jedná hlavně o překlady z těchto jazyků. Pomalu začínají publikovat i laičtí učitelé a jejich texty se stávají součástí západní dharmy.

Vyšlo několik knih, z nichž většina pochází z pera lamy Oleho Nydahla. (Používám název v jazyku, ze kterého byly knihy přeloženy.) The Way Things are, Jak se věci mají, Praha 1999, Entering the Diamondway, Moje cesta k lamům, Praha 1999, Riding the Tiger, Jízda na tygrovi, Praha 1999, Das grosse Siegel, Velká pečeť, Brno 2000. Die Vier Grundübungen – Ngöndro die ersten Schritte im Diamantweg-Buddhismus, Ngöndro - přípravná cvičení, Praha 1996 .

Objevují se knihy otázek a odpovědí z veřejných výkladů a kurzů. Polská kniha 108 pytanij jogina, česky Hovory s lamou Olem Nydahlem, Praha 1997, 109 a 110 otázek a odpovědí jogína, zatím nevyšly česky, chystá se výbor z těchto otázek, přeložený z maďarštiny. Nedávno vyšla kniha od Tomka Lehnerta, blízkého spolupracovníka lamy Oleho Nydahla Rogues in Robes, česky Darebáci v rouchu, Brno 1999. Líčí pozadí sporu o 17. Karmapu sahajícím hluboko do středověku. Nebo od Manfreda Seegerse Buddhistische Grunbegriffe, Joy 1993, do češtiny zatím nebyla přeložena.

Objevují se i knihy od dalších autorů jako jsou např. Šamar rinpočhe, Džamgön Kongthul rinpočhe, khenpo Čhödag rinpočhe, nebo od velkých autorů minulosti např. texty mahámudry od Náropy nebo 9. Karmapy. Zatím však hlavně v Německu a Polsku, v Čechách se na překladech pracuje. Mimo to se objevuje mnoho brožur s texty výkladů a učení různých učitelů.

Vydává se několik časopisů s tematikou Diamantové cesty. Pro německy mluvící země to je Buddhismus heute, dříve Kagyü Life, vydávaný v SRN. V anglických zemích je to Diamondway vydávaný v USA, v Maďarsku Buddhizm ma, v Polsku Diamentowa Droga a u nás časopis Diamantová cesta. Většinou mají tyto časopisy velice moderní design, zvláště Diamentowa droga je pozoruhodná nejen texty, ale i graficky. V časopisech je možné nalézt texty a překlady jak učení tradičních východních lamů (16. Karmapa, Šamarpa, Džamgon Kongthul rinpočhe, khenpo Čhödag rinpočhe, Gendün rinpočhe, Šangpa rinpočhe i zemřelých lamů, Karmapové a jiní velcí mistři minulosti), tak západních učitelů (Wojtek Tracewski, Karol Sleczek, Tadeusz Uchto, Gerd Boll, Gabi Wohlstätter-Volenko, Karola Schneider, Manfred Seegers apod.).

Mohutné užívání Internetu se nevyhnulo ani buddhismu právě proto, že se tolik moderních a progresivních lidí stává buddhisty. Je to i naprosto přirozené. Ostatně fungování internetu velmi připomíná fungování mysli a pomáhá pochopit prostor jako informaci.

Pravděpodobně nejkompletnější www stranou zabývající se buddhismem Diamantové cesty je www.buddhism-diamondway.org, fungující od roku 1995. Najdeme zde mnoho učení v národních jazycích, adresy všech center v jednotlivých zemích, novinky a odkazy na národní www strany apod. Existuje služba zasílání novinek a informací o kurzech DWBN-News (Diamondway Buddhism Network). Nedávno proběhl chatový rozhovor s lamou Olem Nydahlem a další se chystají.

5.3. Praxe

Diamantová cesta je charakteristická třemi hlavními pilíři rozvoje. Udržováním čistého pohledu, využíváním každé situaci jako kroku na cestě a meditacemi na formy ze světla a energie. Udržovat čistý pohled znamená pokoušet se vše vnímat jako hru dokonalé osvícené mysli, vidět všechny bytosti jako potencionální buddhy, všechny zvuky slyšet jako mantry a uvědomovat si, že podstatou všech myšlenek je moudrost a každá situace je plná významu.

Využívat každou situaci pro rozvoj a tedy jako krok na cestě znamená vstupovat do situací s takzvanou důvěrou v okamžik, tedy bez očekávání a obav, bez přebývání v minulosti nebo budoucnosti. Jednak nám každá situace ukáže, kde se v rozvoji nalézáme, jednak se snažíme z každé situace něco naučit. Prožít ji jako čerstvou a plnou možností.

Meditace na formy ze světla a energie využívají princip identifikace. Neosvícená mysl nedokáže spatřit sebe samu, ale dokáže se velmi dobře koncentrovat na tzv. vnější objekty. Této schopnosti využil Buddha Šákjamuni a své žáky učil meditovat na zdánlivě vnější formy, které však manifestují dokonalé vlastnosti osvícené mysli. Jedná se vlastně o princip zpětné vazby.

Přestože se tyto tři přístupy používají zároveň a jeden posiluje a rozvíjí druhý, pro rozdělení můžeme hovořit formální a neformální praxi.

5.3.1. Formální praxe

Formální praxí je meditace. Meditace vsedě, ať už se jedná o individuální praxi, veřejnou meditaci nebo retreat. Různé duchovní směry rozvinuly různé pochopení tohoto slova, a přestože se v současnosti stalo poměrně populárním, je potřeba vysvětlit, co je to buddhistická meditace.

Slovo „meditace” [tib. gom] se často používá k označení vlastní praxe. Ve skutečnosti se jedná jen o jeden ze tří stupňů buddhistické praxe. Prvním krokem je přijetí učení, druhým je úsilí vynaložené na jeho pochopení a posledním krokem je meditace. Tedy již známá trojice: informace a její ověření, realizace, udržení dosažené úrovně. Během meditace převádíme vše, co jsme se naučili, do našich návyků, do našeho způsobu prožívání světa. Pro účinnou meditaci je absolutně nezbytné správné pochopení buddhistické stezky.

Stručně však meditace v buddhismu znamená spočívat v tom, co právě je, bez obav a očekávání. Není to žádné napojování se na nějaké vnější energie, ani snaha dosáhnout nějakého stavu, třeba extáze jako je to typické pro některé školy hinduismu, není to ani kontemplace, čili rozjímání o něčem.

V buddhismu je formální meditace laboratoří sloužící k opouštění neosvícených návyků, krajních představ, ztuhlých konceptů a rozvíjení osvícených. Dá se říci, že meditace meditujícího učí být blíže skutečným a reálným pocitům a vlastnostem a vzdávat se těch iluzorních. Díky identifikaci s osvícenou formou tento proces neprobíhá pouze formou odstraňování negativit, ale především rozvíjením v každé bytosti již přítomných dokonalých vlastností mysli, které sílí a nedávají prostor starým, jejichž původcem je základní nevědomost mysli.[63]

Takřka pro každou meditaci Diamantové mysli je třeba zmocnění, tedy lung, tri a wang. Někdy se zmocnění pro praxi předává formou bum lungu (společnou meditací s držitelem odkazu). Během takové meditace se následuje text, ve kterém jsou popsány všechny kroky. Pokud se medituje společně, jeden meditaci vede tím, že ji předčítá.

Meditace Diamantové cesty se skládá ze dvou částí, z fáze budování a fáze rozpouštění. Různé školy tibetské buddhismu se vyznačují různou délkou jednotlivých fází. Různou délkou jednotlivých fází se také vyznačují různé tantry, viz. tabulka výše.

Nejprve se při fázi budování objevuje z prostoru příslušná meditační forma, neboli jidam. Občas se meditační forma poměrně nešťastně nazývá božstvo, toto slovo však nemá nic společného s dualistickým chápáním tohoto slova, není to nic existujícího vně ani odděleně.

Často se o takových formách hovoří, pravděpodobně ve snaze přiblížit jejich skutečný význam západnímu chápaní, jako o archetypech. Toto přirovnání používají i někteří lamové. Jidam však ve skutečnosti existuje do jisté míry reálněji, než my sami. Jedinou podmínkou jeho existence je osvícený prostor mysli. Prostor nelze zničit, nevznikl a nemůže zaniknout, tedy ani jidam jako spontánní manifestace vlastnosti osvícení nevznikl a nemůže zaniknout. Z mé strany je to pouhá logická dedukce, ale například polský učitel Karol Sleczek říká, že setkání s jidamem v meditaci je mimo jakékoliv koncepty a popisy.

Tyto meditační formy mají různé aspekty a atributy. Koncentrací na ně se rozvíjejí různé vlastnosti mysli. Mnoho změn probíhá na úrovni podvědomí. V textech se říká, že je možné jidam zrealizovat jenom koncentrací na jeho část nebo jeden atribut, nezrealizují se tak ale všechny vlastnosti prostřednictvím jeho atributů symbolizované. Zrealizovat jidam znamená uvědomit si a prožít, že meditující není tělem ani myšlenkami a pocity. Je to úroveň vysvobození.

Diamantová cesta pracuje na mnoha úrovních. I když ve skutečnosti není možné jednotlivé úrovně od sebe oddělit, obecně se hovoří o úrovni těla, řeči a mysli.

Na úrovni těla jde o správnou pozici. V textech se mluví o sedmibodové pozici Vairóčany. V ní se jedná o plný lotos a předepsanou pozici nohou, rukou, jazyku apod. Díky tomu se blokují různé energetické kanály a tím různé rušivé emoce. Taková pozice se používá především, když se pracuje s aspektem energie mysli. Při běžných meditacích stačí poloviční lotos, pravou noha je přeložená přes kotník levé, nebo na jejím stehně. Důležitá jsou rovná, ale ne napjatá záda, to spontánně napomáhá soustředění. Je ale možné meditovat v sedě na židli.

V další fázi meditující uklidňuje mysl tím, že pozoruje proud vzduchu jak vchází a vychází špičkou nosu. Díky koncentraci na dech získá odstup od různých vnitřních stavů a myšlenek, může si všimnout, že se objevují a zase mizí a že se jimi nemusí zabývat. To je aspekt meditace šinä. Mysl a dech jsou propojené. Tibeťané říkají, že mysl jezdí na dechu. Můžeme si všimnout, že klidní a spokojení lidé mají klidný a pravidelný dech, lidé rozčílení a neurotičtí dýchají přerývaně a mělce. Krátce, uklidní-li se dech, uklidní se mysl. Uklidní-li se mysl, uklidní se dech.

Poté se meditující také může lépe koncentrovat na meditační formu. Často se pro představu meditační formy používá slovo vizualizace, není však úplně vhodné. Představa jidamu nemá nic společného s očima, je to představa mysli. Souvisí spíše s pochopením, že osvícení je absolutní a tudíž stejné a přítomné ve všech místech a všech časech, a že se tedy může a také manifestuje právě v tom místě, na které meditující pomyslí.

S meditační formou, manifestací osvícení, se meditující propojuje i na úrovni řeči prostřednictvím mantry. Mantra [tib. ngag] je přirozenou zvukovou vibrací buddhovského aspektu. Kde je použita, tam je okamžitě přítomné energetické pole buddhy. Je manifestací osvícení na úrovni zvuku.

Meditující opakuje mantru tak dlouho jak chce a soustředí se na formu. Díky tomu se podle lamy Oleho Nydahla v podvědomí meditujícího stlačí největší počet „tlačítek osvícení”.

Tato fáze vyžaduje úsilí, koncentraci a mentální aktivitu. V ní se do mysli meditujícího vpraví tak veliké množství dobrých dojmů, že se mysl uvolní, otevře a přistoupí na to, že je vlastně dokonalá. Poté následuje fáze rozpouštění.

Následně se meditační forma ze světla a energie přirovnatelná k hologramu rozpouští ve světlo, nejčastěji duhové. To nechá meditující ve své představě zářit do sebe a s meditační formou splyne. Okamžik spočine ve stavu bez středu a hranic, v zářivém prostoru mysli. Tato fáze je nejtěžší. Právě proto, že zde není ani úsilí, ani koncentrace, ani mentální aktivita. Mysl má možnost spočinou sama v sobě.

Je to opravdu těžké, protože neosvícená mysl má tendenci neustále se potvrzovat, pojmenovávat objekty, hodnotit je a spouštět již popsaný kolotoč pracující na pohon základní nevědomosti.

Ne vždy, alespoň ze začátku, se to daří, dokonce ani později to není jednoduché. Dříve či později se však objeví okamžiky jasnosti, klidu, jistoty a obrovské energie, které skutečně nelze popsat. Takové chvíle, i když na nich není dobré ulpívat, jsou inspirací a příslibem, že je možné se měnit.

Po skončení fáze rozpouštění meditující dále následuje text a zakončí meditaci.

Ideální situací je, když praktikující vůbec nerozlišuje mezi formální a neformální praxí. Krokem k tomu je přijímání slibů bódhisattvy. Jedná se o slib stále si udržovat osvícený pohled na svět. Slib se skládá v přítomnosti bódhisattvů a je dobré jej co nejčastěji opakovat. Bývá to při příležitosti kurzů nebo iniciací.

5.3.2. Praxe v běžném životě (vztah učitel - žák, čistý pohled, využití každé situace pro rozvoj)

Buddhismus je učení veskrze praktické a tak jakýkoliv prožitek vnitřního klidu a jistoty ve formální meditaci slouží jenom k tomu, abychom jej zopakovali v nejbližší životní situaci. Dalo by se říci, že esencí jakékoliv formální meditace je účinné a spontánní jednání v běžném životě. U vysoce realizovaných učitelů není rozdíl mezi meditační a pomeditační fází.

Polský učitel Tadeusz Uchto v této souvislosti hovoří o tzv. „náboženské situaci”. I když jsme si již vysvětlili, že buddhismus není náboženstvím, je možné tento termín použít pro názornou ilustraci. V buddhismu není náboženská situace stavění oltářů, zapalování vonných tyčinek a kadidel apod. V buddhismus by se náboženskou situací dala nazvat situace, kdy k nám někdo přichází s hněvem, sami někomu něco závidíme, nebo například žárlíme. Tehdy se ukazuje, jestli jsme již něco „stáhli” z úrovně informace na úroveň realizace, na úroveň prožitku. Jestli skutečně jsme schopni vidět a prožívat, že neexistuje žádná nejmenší částice žárlivosti, hněvu, hmoty nebo myšlenky.

Cílem neformální praxe během dne je mísit život s dharmou a snažit se být neustále blíže tomu, co je skutečné, tedy neohroženosti, soucitu a radosti. Vidět situace jako svěží a plné možností a být dál od toho, co je neskutečné, tedy od chápaní jevů, myšlenek a pocitů jako reálných.

Zde je rozhodující pochopení, že svět neexistuje jako takový. Že svět je přesně takový, jaký ho vidíme. Pro běžný den je tedy charakteristická práce s pohledem, především pak snaha o čistý pohled.

Při tom velmi pomáhá dobrý svazek s lamou a identifikace s ním. Nikoliv ho kopírovat, ale identifikovat se s jeho osvícenými vlastnostmi. V každé situaci máme tendenci hodnotit: „Tohle umím, tohle neumím, jsem takový a takový”. Díky svazku s lamou si v nové situaci můžeme dovolit odložit starý přístup „na to nemám, tohle neumím” a pokusit se zachovat jako lama. Snažíme se být neohrožení, soucitní a radostní jako on a nezabývat se starými návyky. Není to póza, o pózu by se jednalo, kdyby všechny tyto vlastnosti v nás již nebyly. Jelikož v nás však již jsou, můžeme si je tímto způsobem stále uvědomovat, až se jednou stanou spontánní.

Na praktické úrovni pomáhá představovat si nad hlavami všech bytostí a také ve vlastním srdci zářící Karmapy ze světla a energie, vnímat lidi přes jejich kvality a schopnosti a ne jejich nedostatky, dělit se o všechny dobré dojmy, ať v mysli nebo prakticky, a dělat v jejich prospěch hodně dobrých přání.[64]

Záleží samozřejmě na zdravém rozumu, když je lama výborný řidič a my jsme sotva získali řidičský průkaz nebudeme se snažit jezdit 200 km/hod. Do situací, ve kterých naše šance vidíme 50% na 50%, se však vstoupit vyplatí, mělo by se to povést.

Udržovat nevyšší pohled není jednoduché, jsou chvíle, kdy je těžké si na něj vůbec vzpomenout. Tehdy se vyplatí použít metody Velké a někdy dokonce Malé cesty.

Dobrým příkladem je například práce s rušivými pocity.[65] Zde si můžeme ukázat, jednak jak široký je rejstřík metod buddhismu a zároveň, jaký je rozdíl mezi jednotlivými jeho úrovněmi.

Je-li naše mysl jasná a soustředěná můžeme si být neustále vědomi, že pocity, ať příjemné nebo nepříjemné se neustále a spontánně objevují a zase mizí. To nám dává svobodu volby. Buď se jim vůbec nevěnujeme, nebo se jimi můžeme zabývat a transformovat je, nebo jim rovnou zabránit v rozvoji prostřednictvím vhledu a soucitu. Také je možné nechat emoce sklouznout po „olejovém filtru mantry”. Je dokonce možné prostřednictvím vhledu do podstaty emoce rozpoznat mysl.

Protože se však nalézáme v samsáře, v neosvícené podmíněné situaci, čili stav naší mysli je závislý na neustále se měnících podmínkách, míváme v různých okamžicích různé možnosti jak s emocemi pracovat.

Obecně je však možné k rušivým emocím přistoupit třemi základními způsoby. Buď jednotlivě anebo je můžeme kombinovat.

První přístup je vyhnout se konfrontaci, nedovolit si jednat pod vlivem emoce. Zvláště je třeba si dávat pozor na hněv, neboť hněv způsobuje ten největší pocit oddělenosti od druhých a tak utvrzujeme svůj návyk základní nevědomosti. Vyhneme-li se zbytečným dramatům, i když to na první pohled nemusí působit moc odvážně, je to ve skutečnosti inteligentní, nezaseli jsme do vlastní mysli semínka, jejichž plody bychom později sklidili znovu ve formě rušivých emocí, tentokrát s posíleným návykem jednat pod jejich vlivem.

Tuto úroveň bychom mohli nazvat úrovní hínajány. Svět a události zde chápeme jako skutečné a tak si stavíme takové mantinely, které nám nedovolí dostat se do potíží a naopak nám dovolí v klidu se věnovat, něčemu smysluplnému. Tedy úroveň hínajány - Vyhnout se konfrontaci.

Dalším možný přístupem je rozvinutí pochopení, že je možné s rušivými pocity pracovat a transformovat je. Je to pochopení, že nejsou reálné. Vidíme, že náš problém tu před chvílí nebyl a že za chvíli musí zase zmizet. Nabízí se nám více možností jak s emocemi zacházet.

Hlavní metodou je srovnání s jinými. Otázka typu: „Vyměnil bych si svou životní situaci Středoevropana za situaci černocha v násilím, nemocemi a přelidněním sužované Africe?” Nebo žena nespokojená s dominantní mužskou společností může pomyslet na život žen v islámských zemích. V ten moment se osobní problém sebelítosti mění v nadosobní soucit a tendenci udělat něco pro změnu takové situace. A myšlenka: „Jsem s ním pět minut a už se to nedá vydržet” okamžitě získává pokračování „A on musí být sám se sebou 24 hodin denně. Bylo by nesportovní mu k jeho problému přidávat ještě další.”

Tehdy se situace mění pochopením, že s lidmi jsou problémy ne proto, že by byli špatní, ale protože nemají správnou informaci. Nevědí, že si svým jednání sami vytvářejí svůj budoucí svět, který budou znovu vnímat jako skutečný a plný problémů. Z určitého pohledu nemá podmíněný svět [skt. samsára] konec. Nezbude než takovému člověku nabídnout soucitnou zpětnou vazbu. Jemu nabídneme pomoc a sami rozvíjíme soucit i moudrost, kterou vytěžíme z příslušné zkušenosti.

To je úroveň mahájány, Velké cesty. Rozvíjíme soucit a moudrost a plníme mysl dobrými dojmy. Zaséváme semínka osvícení.

Nejúčinnějším způsobem je však svobodná volba vlastního pohledu. V každé situaci nezapomínáme, že všechny bytosti chtějí být šťastné a různě šťastnými způsoby se o to pokoušejí. Že každá bytost má buddhovskou podstatu, a že všechno, co se děje, je bohatstvím prostoru. Tehdy se člověk chová jako buddha mezi těmi, kteří budou stejně fungovat v budoucnu a svět je čistou zemí. Na této úrovni jsou veškeré myšlenky prožívány jako nadbytek a moudrost mysli, jenom proto, že se dějí a zvuky jsou mantry plné významu. Nežádoucí pocity tady nenacházejí oporu v oceňování ani žádnou sílu v jejich potlačování. Uvolňuje se mnoho energie, kterou jsme dříve spotřebovávali na neinteligentní zacházení s rušivými pocity a ty se mění v moudrost.

To je úroveň Diamantové cesty, kde je východiskem, cestou a cílem osvícení.

Máme-li tedy dost sil snažíme se vidět svět jako buddha a všechny bytosti jako buddhy. Když máme sil méně, snažíme se jakýkoliv svůj problém vidět jako očistu utrpení všech bytostí. Díky naší zkušenosti budeme totiž jednou schopni všem bytostem právě s dotyčným problémem pomoci. A když už nemáme moc sil, snažíme se nikomu, ani sobě neubližovat, a rychle načerpat nové síly pro další rozvoj.

5.3.4. Meditační praxe jako takové

V Diamantové cestě buddhismu existuje asi 2500 různých meditací. Všechny vedou ke stejnému cíli. U různých praktikujících rozvíjejí různé vlastnosti, prostřednictvím kterých je možné rozpoznat mysl. Tak jako existují různá učení pro různé lidi, existují různé úrovně praxí a meditací.

Ve vadžrajáně existují čtyři úrovně tanter.[66] Kríjatantra, čárjatantra, jógatantra a anuttarajógatantra. Jde o důvěru v naši buddhovskou podstatu, jak se my sami prožíváme vůči buddhovi. Liší se od sebe způsobem přístupu k osvícení symbolizovanému meditační formou.

Na úrovni kríjatantry jde především o vnější úroveň. Buddha, meditační forma, je mocný a velký, větší než praktikující. Je-li náš vztah k buddhům důvěrnější, používá se čárjatantra, tady je spojení s buddhou přímější. Na úrovni jógatantry je praktikující buddhovi velmi blízko, buddha je již dosažitelný. Není zde také tolik vnějších rituálů.

Nejvyšší tantra, anuttarajógatantra, existuje již jen v tibetském kulturním okruhu. Praktikující se setkává s buddhou na stejné úrovni. Zve ho, i když „není všechno ještě hotovo”, protože na této úrovni je všechno čisté.

V západním buddhismu se používá několik málo meditací. Praxe během času prodělala několik změn. Ukázalo se totiž, že určité praxe s rituálními prvky přitahovaly lidi, kteří se ani tak nechtěli rozvíjet a měnit, jako prožívat něco exotického. Tak se postupně přestaly dělat společné zpívané meditace v tibetštině, např. púdža Milujících očí. Milující oči [tib. Čänräzig; skt. Avalókitéšvara] doslova „ten, jehož oči vidí každého” je láskou a soucitem všech buddhů. Upustilo se i od meditací, které přinášely silné pocity, na kterých někteří praktikující příliš ulpívali – meditace na Karma Pakšiho. Takové praxe totiž u některých lidí vedly k tomu, že na místo aby se ega zbavovali, získávali ještě více konceptů a ztuhlých představ, ego bytnělo a bylo ještě ke všemu duchovní.

V současné době je hlavní praxí v evropských centrech linie Karma Kagjü meditace Tří světel na lamu Karmapu, tedy gurujóga. I ona prošla různými změnami a především zjednodušeními. Meditace se vedou v mateřských jazycích, bez vzletných frází, tak aby bylo všemu rozumět.

Pro lidi, kteří se chtějí opravdu intenzivně rozvíjet, je určena praxe Přípravných cvičení, tibetsky ngöndro. Předtím se však doporučuje provádět meditaci útočiště, která posílí vazbu s útočištěm, které praktikující formálně obdrží od lamy a také si díky ní ověří, jestli mu takový způsob práce s myslí vyhovuje. Pro drtivou většinu praxí a pro praxi Diamantové cesty obecně je útočiště od kvalifikovaného lamy naprosto nezbytné.

Ngöndro se skládá se čtyř meditací, které se mnohokrát opakují a slouží k očistě těla, řeči a mysli, naplnění mysli dobrými dojmy a otevírá praktikujícího pro přijetí požehnání celé linie odkazu. Tyto přípravné praxe trvají většinou několik let. Po absolvování ngöndra se praktikujícímu otevírají tři cesty. Cesta vhledu (Maitripova cesta), Cesta metod, čili práce s vnitřními energiemi (Šest jóg Náropy) a gurujóga, cesta identifikace s učitelem. Ten, kdo Přípravná cvičení neabsolvuje, si může vybrat pouze mezi cestou vhledu a gurujógou. Odhaduje se, že 90% žáků lamy Oleho Nydahla, tedy drtivá většina praktikujících Diamantové cesty na Západě, praktikuje gurujógu. Je ideálně použitelná v současném životě, nevyžaduje dlouhá odosobnění a využívá každé životní situace. Po ngöndru se většinou praktikuje meditace na 8. Karmapu Mikjö Dordžeho, později spojená s hlubokým dýcháním.

Praxe cesty vhledu praktikují hlavně žáci Šamarpy a Šest jóg Náropy se praktikuje na odosobněních většinou ve francouzských nebo himálajských klášterech. Po ukončení odosobnění si však praktikující nesmí odnést texty, a tak zůstávají tyto praxe uchovány v tajnosti.

Je třeba dobře chápat označení tantry jako „vysoká” nebo „nízká”. Každý bude zjišťovat, že je otevřený určitým praxím. Mnozí mají rádi praxi ňungne (tib. ňungnä), to je čistá kríjatantra. Jde o očistnou praxi na tisícirukého Čänräziga. Zde se neustále přijímají sliby, prosí se a daruje. Praxe na Milující oči patří – podle rozpouštěcí fáze – do čárjatantry nebo jógatantry, zatímco meditace na Nejvyšší radost, [tib. Sangwa Düpa], Kolo času apod. do anuttarajógatantry, nejvyššího odkazu. Toto vše jsou aspekty Karmapovy mysli. Na této úrovni jsou jenom formy v párovém spojení.[67]

Dále existují v jednotlivých evropských jazycích meditace na Buddhu medicíny, kterou v poslední době předává Ole Nydahl v závěru svých výkladů formou bum-lungu, meditace na Milující oči a meditace Jasného světla vycházející z Šesti jóg Náropy umožňující praxi během spánku. Po každé veřejné meditaci se zpívá krátká púdža Černého pláště, [tib. Bernag Čhen; skt. Mahákála], hlavního ochránce linie. Je to pravděpodobně poslední meditace v tibetštině a s největší pravděpodobností v tibetštině zůstane, protože je tak zpívaná po staletí a je v ní nashromážděno mnoho dobrých vibrací.

V poslední době se objevila i meditace pro děti na Zelenou Vysvoboditelku. (Vysvoboditelek existuje více - [Bílá Vysvoboditelka: tib. Dolkar; Zelená Vysvoboditelka: tib. Dölma; Žlutá Vysvoboditelka: tib. Taši Döndub Dölma; skt. Tára] jedná se o ženské ztělesnění soucitu všech buddhů. Chrání před nebezpečím, strachem a bolestí. Pomáhá při hledání partnera.) Meditace je zjednodušená a chybí rozpouštěcí fáze. Děti tak prostřednictvím vizualizace sbírají do mysli dobré dojmy.

5.3.3. Meditace Tři světla na lamu Karmapu

Meditace na Karmapu je základní a hlavní meditací v meditačních centrech vedených lamou Olem Nydahlem. Podíváme-li se detailněji na její text, zjistíme, že v sobě obsahuje učení všech tří úrovní buddhismu. (Proloženým písmem je autentický běžně předávaný text meditace, normální písmo jsem použil pro komentáře a poznámky.)

Drazí přátelé,

tato verze Meditace tří světel byla vypracována na jaře roku 1997. 16. Karmapa ji předal na sklonku 60. let mně a Hannah jako jednoduchý, ale všezahrnující prostředek s přáním, aby tato meditace zůstala vždy svěží a aktuální. Proto již byla několikrát přepracována. Po nalezení a osvobození 17. Karmapy zůstává význam této základní praxe Diamantové cesty nezměněný. Na jedné straně, na 17. Karmapu bychom neměli meditovat až do doby jeho fyzické zralosti a na druhé, každý Karmapa ukazuje novou cestu, jak můžeme zrealizovat jeho stav. Přijmeme-li ráno útočiště, které nás obrací k trvalým buddhistickým hodnotám, můžeme tři světla této meditace přijímat bez příprav kdykoliv. Neznám žádný účinnější prostředek – proto praktikujte a radujete se!

Vaši Tomek, Caty, Hannah a lama Ole.

Meditace Tři světla

(základní meditace linie Karma Kagjü)

Sedíme pohodlně v meditační pozici, máme rovná záda, mírně skloněnou hlavu a sledujeme beztvarý proud vzduchu, který vchází a vychází špičkou našeho nosu. Myšlenky, pocity a zvuky necháváme volně plynout, aniž bychom je posuzovali.

Každá meditace začíná zklidněním mysli, nejjednodušeji toho dosáhneme uklidníme-li dech (viz. výše) Díky tomu si můžeme opravdu uvědomit, co děláme a co chceme dělat. To je začátek jakékoliv vědomé práce s myslí.

Nyní se zaměříme na čtyři základní myšlenky, které obracejí naši mysl k vysvobození a osvícení.

To, co je v praxi rozhodující je motivace. Základem opravdu rychlého rozvoje je přání pomoci všem bytostem k nejvyšší radosti. To je však možné jen tehdy, dokážeme-li si sami uvědomit vlastní situaci, se všemi výhodami, o které se můžeme dělit, a se všemi nevýhodami, které brání nám samým prožívat trvalou radost a znemožňují nám tak skutečně účinně a nesentimentálně pomáhat druhým. K uvědomění si vlastní situace a posílení motivace slouží tzv. čtyři základní myšlenky.

Uvědomíme si drahocennou možnost, kterou máme v tomto životě. Díky metodám, které zanechal Buddha, můžeme pomoci nesčetným bytostem. Jen málokdo se setká s nedualistickým učením a ještě méně je těch, kteří tuto jedinečnou příležitost dokáží využít.

První myšlenka souvisí s tzv. „drahocenným lidským zrozením”. V zásadě se dá říci, že jedině lidské zrození zahrnuje takové množství utrpení, že jím člověk není úplně zahlcen, ale zároveň v něm může nacházet motivaci pro rozvoj a takové množství radosti, že máme dostatek svobody se rozvíjet a pracovat pro druhé. Drahocenné lidské zrození zahrnuje:

Osm příčin nám brání zabývat se Buddhovým učením:[68]

Pokud se zrodíme:

v pekelných světech (stavy extrémní paranoie, které jsou, jako všechny podmíněné zážitky, pomíjivé),

ve světech duchů (stavy extrémního ulpívání a žádostivosti),

ve světech zvířat (stavy lenosti a zmatenosti),

ve světech bohů (stavy, ve kterých neexistuje žádné duchovní úsilí),

jako barbar v zemích bez buddhismu,

s nesprávnými pohledy

v temných časových obdobích, kdy se neobjevil žádný Buddha,

s tělesným nebo duševním postižením, které znemožňuje porozumět a praktikovat učení.

Jestliže nabudeme lidského těla bez těchto osmi překážek, je nutných dalších deset podmínek. Pět vnějších:

přese všechny problémy se v naší epoše zrodil Buddha,

předal učení,

buddhismus je nadále vyučován,

má mnohé stoupence,

velkorysí lidé podporují Buddhovo učení a praktikující na cestě.

Posledních pět podmínek utváříme naší vlastní karmou. Potřebujeme:

tělo, které není zatíženo výše zmíněnými osmi nepříznivými okolnostmi,

zrození v zemi, ve které je vyučován buddhismus,

tělo a mysl, které jsou schopny plně zužitkovat prostředky,

být svobodní od vlivů, které svádějí ke špatným názorům

a hlubokou důvěru v buddhu, učení a přátele na cestě (bódhisattvy).

Teprve když se setká těchto osmnáct podmínek, můžeme se rozvíjet.[69]

Chápeme pomíjivost všeho, co vzniklo, a proto také musí zaniknout. Jedině jasný, otevřený a neomezený prostor mysli je trvalý. Nevíme, kolik času nám ještě zbývá na to, abychom ho rozpoznali.

Pochopit vlastní situaci znamená uvědomit si, že je zcela nestálá, a že ji naprosto nemáme pod kontrolou. Proto se vyplácí neplýtvat časem a věnovat se něčemu, co nám zaručí svobodu a štěstí. Nezbývá než prozkoumat, co je skutečné, tedy nesložené a nepodmíněné, a co naopak iluzorní.

Staří lamové říkají, že je drzost počítat s tím, že po výdechu bude následovat nádech. Nikde také není dáno, že naše další zrození[70] bude opět „drahocenné”. Stačí si uvědomit, kolik je jenom na Zemi bytostí, kolik z nich je lidí, kolik jich žije skutečně v lidských podmínkách (viz země třetího světa, Afrika, islám) a kolik z těch, co žijí v bohatých kulturních společnostech, má tendenci vědomě pracovat s myslí. A jak málo z těchto lidí má v mysli tolik dobrých dojmů, aby mohli přistoupit na to, že jsou v podstatě dokonalí, že disponují potenciálem buddhy. Kolik z nich se setká s vysvobozujícím učením a skutečně dokáže praktikovat.

Pomyslíme na zákon příčiny a následku. My sami určujeme, co se stane. Naše minulé myšlenky, slova a činy vytvořily náš dnešní svět a právě teď zaséváme semínka naší budoucnosti.

Přestože na úrovni intelektu není tak těžké pochopit, že celý náš zkušenostní svět je iluzí složenou z neustále se měnících podmínek, ve skutečnosti považujeme každý náš prožitek, zkušenost nebo pocit za skutečný. Proto je dobré a důležité začít si vlastní sen „kultivovat”.

Je jednodušší žít a poté se probudit z krásného snu než z noční můry. Proto je tak důležité pochopit, že různé činy vedou k různým následkům. Pomáhá pochopení, že žijeme ve světě vytvořeném z našich vlastních projekcí, slov a činů; jestliže se naše minulost podílí na vytváření naší přítomnosti, máme obrovskou možnost podílet se na vytváření vlastní budoucnosti. To znamená, že naše vlastní budoucnost je v našich rukou, nikdo za nás nemusí rozhodovat a sami zodpovídáme za vlastní život.

Nakonec si uvědomíme, proč pracujeme s myslí. Osvícení je nejvyšší nadčasovou radostí a zároveň chápeme, že můžeme udělat jen velice málo pro druhé, dokud jsme sami zmatení a trpíme.

Čtvrtá myšlenka opět posiluje motivaci. V textech se píše, že radost nejlepšího milence se nevyrovná radosti a rozkoši v malíčku u nohy osvíceného. Možnost dosáhnout tohoto stavu jistě pomůže v úsilí. Protože se však nacházíme v podmíněné situaci, ne vždy představa dosažení osvícení motivuje, tehdy pomáhá pochopení, že dokud nedosáhneme nadčasového stavu mysli budeme my i všechny bytosti vydány na milost nemoci, stáří a smrti. Navíc jednáme-li pod diktátem neustále se měnících podmínek, těžko můžeme komukoliv účinně pomoci.

Protože zatím nedokážeme prožívat svět tak, jak bychom si přáli, chceme se to učit od těch, kteří to již umí.

Víme, v jaké jsme situaci. Že je potřeba ji změnit, a že je možné ji změnit. Potřebujeme tedy něco, o co je možné se opravdu opřít, až se začneme měnit a zbavovat návyků, které máme v mysli od času bez počátku. Potřebujeme něco nadčasového a trvalého, něco co se nazývá útočiště a tradičně se nazývá Tři klenoty.

Pro dobro všech bytostí přijímáme útočiště:

u našeho cíle, plně osvíceného stavu naší mysli – u buddhy,

Přijímáme tedy útočiště u cíle, v absolutním stavu naší mysli, který je naší nevnitřnější podstatou. Přestože nikdo neosvícený si nedokáže osvícení ani představit, je možné mít v ně důvěru, díky mnohým praktikujícím, kteří ho dosáhli. Lama Ole tuto situaci přirovnává k vyprávění cestovatele, k němuž máme důvěru, o klokanech v daleké Austrálii. Také jsme je nikdy neviděli, ale je možné tam zajet a zkontrolovat si to.

u učení, které nás k tomuto stavu vede,

Praktikující přijímá útočiště také v učení (informacích) a metodách tedy v „know-how”, jež ho k absolutnímu stavu dovede, jako tomu bylo již dříve v nesčetných případech a jak tomu podle zákona příčiny a následku dříve nebo později bude i v tomto.

u našich přátel a pomocníků na cestě

Další důležitou oporou pro praktikujícího jsou lidé se stejnou motivací a stejným cílem. Setkávat se s nimi pomáhá rozvoji a předchází chybám a zbytečným problémům. V západním buddhismu to především znamená udržovat kontakt s místním centrem a pomáhat mu fungovat.

V tradičním učení se hovoří o vyšší a běžné sanghze, tedy o realizovaných bódhisattvech a běžných praktikujících. Po několika skandálech, kdy se vysocí lamové ukázali jako krátkozrací a chybující, především v politice, a protože struktura buddhismu na Západě je nehierarchická, se od takového dělení sanghy upustilo.

a především u lamy, našeho učitele. V linii Karma Kagjü je jím vždy Karmapa, nyní jeho 17. inkarnace Thaje Dordže. Lama v sobě sjednocuje požehnání, metody i ochranu a je nezbytný pro náš rychlý rozvoj.

V Diamantové cestě se na rozdíl od předchozích dvou úrovní buddhismu přijímá také útočiště u lamy. Protože Diamantová cesta je cestou velmi rychlého rozvoje, je učitel, který sám Diamantovou cestu díky svému učiteli ovládl, naprosto nezbytný. Lama praktikujícímu dává tři věci. Tradičně se říká, že ztělesňuje Tři kořeny. Jednak nám ukazuje nás samé z budoucnosti[71] a probouzí v nás důvěru ke své vlastní dokonalosti, čemuž se říká požehnání. Říká žákovi, že podstatou jeho mysli je jasné světlo. To způsobuje, že se žák otevírá, zbavuje se částí ega, jež ho omezovaly. Následkem toho vnímá lamu ještě více jako ztělesnění svého vlastního potenciálu a rozvoj se v ideálním případě neustále zrychluje.

Zde je také odpověď na případnou otázku, zda se tímto způsobem nerozvíjí závislost na lamovi a tedy zda se nejedná o opak rozvoje. Zbavuje-li se žák díky svému svazku s učitelem ega a rozvíjí-li nadosobní osvícené vlastnosti, a na to zkušený lama díky nadosobnímu vhledu buddhy opravdu nemilosrdně dohlíží, jednoduše mizí všechny slabosti, tendence a potřeby přenechávat zodpovědnost za svůj život někomu jinému. Méně ega znamená více svobody, více svobody znamená méně obav, nejistot a osobních problémů. Mizí tedy důvod na cokoliv se vázat.

Hovoří se o vnějším, vnitřním a tajném učiteli. Vnějším učitelem je osoba lamy, díky kterému můžeme dostat učení a rady. Vnitřního učitele je možné popsat jako chorus z antických her. Se vzrůstajícím rozvojem se objevují situace, kdy chceme jednat podle navyklých schémat a někde uvnitř se ozve: „Tak ne, takhle nejedná osvícení, zkus to jinak”. Tajný učitel je popisován jako neustálý proud vhledu a pochopení. Okamžik pochopení, ono „aha”, prožívaný neustále. Tady končí role učitele, žák se dostává na jeho úroveň a stává se sám sobě útočištěm. Jediný pocit vůči učiteli, který zůstává, je pocit ohromné vděčnosti. Do té doby je však pro rozvoj lama bezpodmínečně nutný. Praktikující od něj totiž dostává metody, ztělesňované jidamem, jejichž prostřednictvím může nejrychleji a nejúčinněji zrealizovat svůj potenciál.

Třetím kořenem je ochrana. Neznamená to, že se mu od okamžiku přijetí budou vyhýbat problémy. V praxi to znamená, že se mu budou vyhýbat ty situace, které by rozvoji nepomohly a naopak situace, často plné emocí a energie, které rozvoj urychlí, se zaručeně objeví.

Rozlišuje se mezi lamou linie a kořenovým lamou. V linii Kagjü je lamou linie vždy Karmapa. Kořenový lama je ten lama, od kterého žák bezprostředně dostává formální útočiště, učení, anebo jej uvádí do nějaké praxe, a který v žákovi vzbouzí důvěru v to, že podstatou jeho mysli je jasné světlo. Všichni učitelé pracující v energetickém poli lamy Karmapy, ať už tradiční nebo laičtí, jsou vnímáni jako jeho aktivita.

Nyní následuje fáze budování. V této meditaci se medituje na 16. Karmapu a celý průběh je náležitě popsán.

Nyní se z prostoru před námi objevuje průsvitná, zlatá postava našeho lamy, 16. Gjalwy Karmapy Rangdžunga Rigpä Dordžeho, stvořená ze světla a energie. Nad hlavou má černou korunu[72], energetické pole, které v nás probouzí nejhlubší stavy otevřenosti. Jeho tvář je zlatavá a mírná. Dívá se na nás, zná nás a přeje nám vše nejlepší. V rukou zkřížených před srdcem drží zlaté dordže a stříbrný zvonek – symboly neoddělitelnosti soucitu a moudrosti, radosti a prostoru. Sedí v plné meditační pozici a je obklopen energetickým polem z duhového světla. Chápeme, že není omezenou bytostí, ale projevem pravdy prostoru a myslí všech buddhů. Je tady, ať již ho vidíme jasně nebo ne. Co nejhlouběji si přejeme uskutečnit všechny jeho osvícené vlastnosti a aktivity pro dobro všech bytostí. Karmapa cítí naše přání, usmívá se a přibližuje se k nám až na vzdálenost, která je nám příjemná.

Z celého srdce si přejeme:

„Drahocenný lamo, esence všech buddhů, prosíme Tě, dej nám sílu, která odstraní nevědomost a zatemnění ze všech bytostí i z nás samých. Ať se v nás probudí nadčasové, jasné světlo mysli.”

Nyní vnímáme jasné bílé světlo, které září z lamova čela do našeho čela a vyplňuje naši hlavu. Odstraňuje vše rušivé v mozku, nervovém systému a našich smyslech. Všechny škodlivé zvyky a nemoci se rozpouštějí a naše tělo se stává nástrojem, kterým můžeme ostatním dávat lásku a ochranu. Zatímco spočíváme v jasném bílém světle, vnímáme vnitřní vibraci slabiky ÓM.

Nyní proudí z Karmapova hrdla intenzivní rudé světlo do našich úst a krku. Mizí všechna hrubá slova, lži a polopravdy a naše řeč se stává soucitem a moudrostí – vědomým prostředkem k pomáhání druhým. Jako neoddělitelnou od rudého světla vnímáme hlubokou vibraci slabiky ÁH.

Teď vyzařuje ze srdečního centra uprostřed lamovy hrudi intenzivní modré světlo do středu naší hrudi a zcela ji vyplňuje. Tím se rozpouštějí všechny překážky v mysli. Rušivé pocity a ztuhlé představy mizí a naše mysl se stává prvotní radostí – radostí neoddělenou od prostoru. Společně s hlubokým modrým světlem slyšíme vibraci slabiky HUNG.

Nyní přijímáme všechna tři světla zároveň: jasné bílé světlo v hlavě, rudé v hrdle a modré v srdci. Prožíváme tak mahámudru, stav Karmapy. Mezitím použijeme mantru, která propojí pravdu vně a uvnitř. Zatímco ji opakujeme, přejeme si dosáhnout osvícených aktivit buddhů pro dobro všech bytostí.

KARMAPA KHJENNO

[karmapa čeno]

Během opakování mantry meditující často používá málu[75].

Tím končí fáze budování, která vyžaduje koncentraci, úsilí a aktivitu. Díky koncentraci na dokonalou formu vnese meditující do mysli tolik dobrých dojmů, že má možnost v následující rozpouštěcí fázi prožít svou vlastní podstatu.

Nakonec se zlatá podoba Karmapy i černá koruna rozpouští v duhové světlo. Toto světlo září do nás a v jediném okamžiku se rozpouštějí všechny formy. Je tu jen vědomí bez středu a hranic, nadčasové a všepronikající.

Z této otevřenosti se objevuje svět, čistý a dokonalý. Každý atom vibruje radostí a je s ostatními spojen láskou. Vše je svěží a nové, plné neomezených možností. Všechny bytosti se objevují jako ženští a mužští buddhové. Všechny zvuky jsou mantrami a všechny myšlenky moudrostí, prostě proto, že se objevují. Teď vnímáme i naše vlastní tělo – jako formu buddhy, kterého máme nejraději, nebo jako naši obvyklou formu plnou radosti a síly.

Meditace je tréninkem mysli, je předaná někým, kdo mysl rozpoznal a zrealizoval její potenciál. Protože se meditující učí dívat se „očima osvícení”, „půjčuje” si i osvícené prožívání světa, které mu pomáhá udržovat čistý pohled během dne, mimo formální meditaci. Přesto však každý i dosud neosvícený meditující může po každé meditaci prožít svět skutečně jako čerstvý zářící a spontánní.

Je tu však veliký rozdíl. Před meditací jsme byli naším tělem, a proto jsme byli zranitelní nemocí, stářím a smrtí. Nyní máme tělo. Je naším nástrojem k dávání lásky a pomoci ostatním. To, čím opravdu jsme, je jasné světlo, které bylo vědomé, když tu nebyla žádná forma.

Nyní si meditující navzdory stále přetrvávajícím tuhým návykům připomíná, čím doopravdy je, a hra na buddhu tak pokračuje i v pomeditační fázi.

Tento čistý pohled si chceme udržet ve všech životních situacích a přejeme si, aby vše dobré, co se právě objevilo, pozbylo hranic a přivedlo všechny bytosti k nejvyšší radosti – rozpoznání vlastní mysli.

Závěrečné přání posiluje a rozvíjí osvícenou mysl[76] největší „urychlovač” a zároveň podstatu cesty k osvícení.

6. Diamantová cesta v Čechách

Buddhismus Diamantové cesty se v Čechách rozvíjí zhruba sedm let. Ačkoliv lama Ole Nydahl koncem sedmdesátých let několikrát učil v soukromých bytech v Praze a objevil se i pokus o vytvoření meditační skupiny kolem Alexandra Neumanna nebo Vlasty Marka, tyto snahy neměly dlouhého trvání.

Teprve v devadesátých letech (1994) přijel lama Ole Nydahl na pozvání Jana a Heleny Komrskových do Prahy a veřejně předal učení v sále Pražské městské knihovny. Krátce nato vzniklo v Praze i meditační centrum, které zpočátku sídlilo v Anglické ulici a později se přemístilo do ulice Michalské 19, odkud se v březnu 2001 přesunulo do Školské ulice 12.

V roce 1996 poté, co v Čechách již proběhl velký meditační kurz phowy v Pecce (1995), se část členů meditačního centra rozhodla podporovat jiného kandidáta na Karmapu, než lama Ole Nydahl. Centrum i učitele opustila a během let 1997 až 1998 založila své vlastní. Jedno v Praze a jedno v Plzni. Tyto skupiny považovaly krátce za svého kořenového lamu Tai Situ rinpočheho a nyní fungují pod vedením Khando rinpočhe. Styl jejich práce je naprosto odlišný od způsobu rozvoje v centrech vedených lamou Olem Nydahlem. Hlavní meditací je púdža na buddhu Milující oči v tibetštině, nepraktikují ngöndro a více se diskutuje, popřípadě studuje.[77]

Co se týče zastoupení jiných linií, v Praze se koncem devadesátých let objevila skupina praktikující dzogčhen pod vedením lamy školy Ňingma, Namkhaie Norbu rinpočheho. Dále v Čechách existují dvě meditační skupiny Šambala, v Praze a Jablonci nad Nisou. Tento směr rozvinul Trungpa rinpočhe, velký lama školy Kagjü, jehož koncem šedesátých let vyslal 16. Karmapa na Západ. Po skandálu ve Velké Británii se Trungpa rinpočhe přesunul do USA, kde založil organizaci Dharmadátu. Jelikož se však z Trungpy rinpočheho stal v průběhu času alkoholik a organizace velmi byrokratickou, neudělal tento pokus o přenos buddhismu na Západ velký a hlavně pozitivní dojem. Trungpova organizace nicméně funguje i nadále, poslední velký skandál, který velmi vážně poškodil kredit buddhismu a jeho případný rozvoj v USA i po celém světě se udál právě v Dharmadátu.

Další skupinou, která se prezentuje jako skupina buddhismu Diamantové cesty se nazývá Vadžrajána, protože však tuto skupinu nevede žádný autorizovaný lama a praktikujícím se tím pádem nedostává autentického odkazu, ochrany a požehnání[78], není možné tuto skupinu navzdory názvu považovat za seriozní skupinu praktikujících Diamantové cesty.

Pokud budeme za kritérium rozvoje považovat přibývání nových, vzdělaných, samostatných a kriticky myslících lidí, vznik meditačních center a skupin, přednáškovou a publikační činnost, pořádání menších, či větších kurzů a prezentaci na Internetu, dá se říci, že tyto skupiny jsou na samém počátku růstu. Některé již několik let.

Nyní však zpátky k linii Karma Kagjü, respektive k rozvoji laicko-jogínského stylu buddhismu v Čechách.

6.1. Vznik center, učitelé

Jak jsem se již zmínil, jedním z nejdůležitějších faktorů rozvoje nemnišského buddhismu Diamantové cesty jsou meditační centra, fungující na zásadě přátelství a idealizmu.

Po vzniku prvního centra v Praze se brzy objevila další. V Českých Budějovicích, Plzni, Hradci Králové, Brně, Olomouci a dalších městech. Momentálně v Čechách existuje pět meditačních center a několik meditačních skupin (viz příloha Meditační centra a skupiny v Čechách). Rozdíl mezi centrem a skupinou je v tom, že centrum má k dispozici prostory, kde je možné praktikovat kdykoliv během dne nebo noci, kde se pořádají veřejné meditace nebo výklady cestujících učitelů. Meditační skupina se schází buď u někoho v bytě, nebo v místnosti pronajaté na několik hodin k veřejné meditaci a členové skupiny hledají prostory pro meditační centrum. Dalo by se říci, že meditační skupina je přechodný stav před vznikem centra.

Jak jsem však již řekl, meditační centrum nejsou prostory ale lidé, kteří spolupracují a mají mezi sebou velmi úzké vztahy. Obecně existuje tendence postupně kupovat nebo pronajímat domy, ve kterých meditační centra sídlí a zřizovat v nich byty pro členy centra. Lama Ole říká, že bydlet v meditačním centru, starat se o něj a zvládat svůj soukromý a pracovní život, je jako udělat malé ngöndro.[79] Je k tomu potřeba mnoho dobrých podmínek, čili dobré karmy a nadbytku sil a energie pro druhé. Např. v Německu v centrech běžně žijí rodiny s dětmi. Ve chvíli, kdy byt přestane vyhovovat, přestěhují se a jejich místo zaujmou další.

I v Čechách panuje takový trend. V Brně se tamním buddhistům podařilo prostřednictvím občanského sdružení Diamantová cesta[80] pronajmout objekt bývalé školky, kde zřídili veliké meditační centrum s několika pokoji pro členy centra. Také v Českých Budějovicích žije v místním centru několik lidí. Navíc českobudějovická sangha zakoupila prostřednictvím svého občanského sdružení Buddhistická kulturní společnost (BKS) velký statek na okraji města, ve kterém po rekonstrukci, která již probíhá, bude velká meditační místnost pro větší kurzy a retreaty. V únoru 2001 zde již proběhla první velká akce, dvoudenní praxe ňjungne , které se zúčastnilo přes 50 lidí. Vzniká zde i několik bytů pro členy centra a v plánu je i grantový projekt „chráněného bydlení” pro bývalé narkomany, kteří absolvovali léčení a tímto způsobem by se mělo pomoci jejich resocializaci. Rovněž nové pražské meditační centrum ve Školské ulici má k dispozici několik pokojů, ve kterých již bydlí několik lidí. Podobný přístup se dá očekávat od dalších center a meditačních skupin.

Místní centrum je velmi důležitým pilířem rozvoje a místem, kde je možné se setkat s učením a přeměnit je v prožitek.

Mezi českými praktikujícími můžeme také od roku 2000 nalézt tři lamou jmenované učitele, kteří pravidelně učí v pražském centru a v poslední době i po českých městech. Jedná se o Radka Růžičku, Jakuba Kadlece a Romana Virta. Je jen otázkou času, kdy začnou cestovat i po okolních zemích a pomáhat tak lidem v rozvoji.

Dalším důležitým faktorem je zpřístupňování učení formou kniha a jiných tiskovin.

6.2. Publikace

Základními texty, které jsou překládány a vydávány, jsou knihy, články a výklady nejvyšších učitelů linie. Protože centra fungují pod praktickým vedením lamy Oleho Nydahla, jedná se především o jeho knihy a texty. Hojně jsou samozřejmě překládána i učení tradičních lamů.

Jelikož již byla všechna důležitá a podstatná učení přeložena do západních jazyků, jedná se především o překlady z angličtiny, němčiny a polštiny. Existuje několik překladatelů a korektorů, každý překlad je několikrát opravován a posléze buď přímo zveřejněn v časopise, či brožuře, nebo jedná-li se o knihu, vydán. Nyní především prostřednictvím brněnského a českobudějovického meditačního centra, ve kterých je nejvíce lidí, kteří se těmito věcmi zabývají. Texty, které ještě nebyly vydány jsou zveřejňovány buď na www stránkách center, nebo na speciálních stránkách pod adresou www.hyperlink-dharmalink.cz.

Mezi překlady najdeme jen výjimečně texty a učení z jiných linií. Důvodem je několik let stará zkušenost z Německa a Dánska. V pionýrských dobách rozvoje Diamantové cesty existovala tendence zvát do center učitele různých tradic a vydávat texty různých tradic. Po čase se ukázalo, že učitelé z různých škol přitahují různé žáky, kteří se díky nim mohou velmi dobře rozvíjet, nikoliv však najednou a společně v jednom centru. Proto se po čase od zvaní učitelů z různých linií upustilo, což bezesporu posílilo rozvoj a přehlednost.

Stejně tak je tomu i s texty. V různých tradicích se používají různé termíny pro stejné věci a stejné názvy pro různé věci. Tento zmatek nikomu neprospívá, je jednodušší někomu, komu se nabídka učení nezdá dostatečně pestrá, doporučit jinou adresu. Nabídka na duchovním trhu je veliká a každý si po troše úsilí může najít to, co mu bude vyhovovat.

Kromě knih a časopisu, na kterých se podílejí lidé ze všech center, vydávají jednotlivá centra vlastním nákladem různé brožury a publikace. Jejich prodejem na přednáškách a kurzech podporují chod centra a jeho aktivity.

S překladatelskou činností souvisí i transkripce tibetských slov a jmen. V Čechách se vychází z práce tibetologa J. Kolmaše, ale i nadále se používají některé ustálené přepisy, třebaže odporují normě. Je to velmi zajímavý proces, neboť právě teď se rozhoduje o tom, jak bude v Čechách vypadat buddhistická terminologie třeba za padesát let. (viz příloha Výslovnost přepisu tibetských výrazů

6.3. Kurzy

Pro rozvoj Diamantové cesty jsou důležité velké letní kurzy. Přijíždí na ně mnoho lidí, pro které je to často první kontakt s buddhismem a buddhisty. O jejich náplni a průběhu jsem se již zmínil. Nyní se na ně podívám z trochu jiného úhlu pohledu.

Právě při organizaci kurzu se buddhismus velmi intenzivně prolíná s běžným životem. Je nutná dobrá manažerská práce, aby kurz pro tisíc lidí vůbec proběhl, zvlášť když to jediné, co se v současné době na zelené louce v Těnovicích nachází, je elektrická přípojka. První kurz v Těnovicích proběhl bez vlastní elektřiny, tu vyráběl dieselový agregát.

Uspořádat kurz znamená sehnat všechna náležitá povolení, hygienou počínaje a obecním úřadem konče. Je třeba zkoordinovat organizační tým a pronajmout jeden velký stan, do kterého se vejdou všichni návštěvníci a v případě, že se stan po prvním dni roztrhne, jako to bylo v případě kurzu phowy 1999, zaimprovizovat a přesunout tisíc lidí do nedaleké sokolovny. Dále je třeba pronajmout jeden střední stan na jídelnu, do které je třeba objednat a přivézt z nedaleké Plzně třikrát denně jídlo. V tom samém stanu během přestávek a večer funguje kavárna. Dále je třeba několik vojenských stanů pro dharmashop, kancelář, kde se lidé hlásí a platí vstupné, stan ve kterém se někdo během meditačních sezení postará o malé děti, tzv. babysitting a samozřejmě sklad. Je třeba připravit parkoviště a během kurzu ho hlídat, připravit koupelny, sprchy (zatím jen se studenou vodou), objednat mobilní záchody a o toto vše se v průběhu kurzu starat.

V Čechách zatím proběhly čtyři velké kurzy. Phowa 1995 a 1997 v Pecce, phowa 1999 a kurz mahámudry 2000 v Těnovicích. Poslední dva jmenované kurzy proběhly na pozemku jehož vlastníkem je SDC. Jedná se o 11 ha na Těnovické hoře nedaleko Plzně. Díky tomu, že je tento pozemek ve vlastnictví českých buddhistů, budou zde velké kurzy probíhat každoročně, což jistě skýtá českému buddhismu slibnou budoucnost.

6.4. Evropské buddhistické centrum

Pozemky na Těnovické hoře byly zakoupeny za peníze vydělané z předchozích kurzů a peníze od sponzorů. V budoucnosti na nich vznikne Evropské buddhistické centrum, které bude díky své poloze v srdci Evropy přístupné lidem z celého kontinentu. Lama Ole Nydahl mu dal jméno „Paprsek nejvyššího požehnání” a považuje ho za jeden z nejdůležitějších projektů evropského buddhismu. Finančně je projekt zajišťován prostřednictvím nadace Nydahl. V současné době existuje architektonická studie na jednopatrový domek, k dispozici jsou veškerá povolení, později by měla přibýt velká meditační místnost pro pořádání větších zimních kurzů a domečky pro meditaci v odosobnění. O budoucnosti tohoto projektu hodně napoví příští kurz, který se bude konat koncem srpna 2001 a na který možná přijede předat zmocnění i Lobpön Cečhu rinpočhe. I tady však platí, že centrum, i Evropské, není ani tak otázkou pozemků a staveb, ale skupiny lidí odhodlaných je vybudovat.

7. Shrnutí a závěr

7.1. Perspektiva

Buddhismus obecně, ale především Diamantová cesta, se intenzivně rozvíjí, již nyní se ukazuje, že přenos tohoto výjimečného učení se minimálně na vnější úrovni zdařil. Vzniklo a vzniká množství center, vycházejí knihy, v některých zemích se buddhismus stal státem akceptovaným náboženstvím (např. v Rusku a Dánsku).

Již se nehovoří pouze o tibetském buddhismu, ale o buddhismu českém, polském nebo německém. Během několika desítek let se ukáže, nakolik se zdařilo i to nejdůležitější, tedy rozvoj vnitřní zkušenosti a poznání. Protože však již teď dokáží mnozí západní buddhisté zvládat nejenom svůj život, ale být i oporou a inspirací druhým, je jen otázkou času, kdy se objeví skutečně trvalé realizace. Většina ze zainteresovaných má však tolik práce, že jim mnoho času na přemýšlení o sobě a své realizaci nezbývá, vždy se objeví něco, co je potřeba udělat a z čeho může mít užitek víc lidí.

Rozhodující však je to, o čem jsem se již několikrát zmiňoval, že západní buddhismus se rozvíjí jako idealistický, transparentní a bez hierarchie. Každé tvrzení je třeba doložit a každý, kdo se rozvíjí, si se vzrůstající intenzitou uvědomuje, že není zodpovědný jen sám za sebe. Tituly a hodnosti mající takovou váhu na Východě na Západě neposkytují automaticky respekt. To dává nový rozměr vztahu učitel a žák. Žák díky kontrole svého učitele lidsky dozrává a učitel se od svého žáka učí zodpovědnosti.

I tady platí, že učitel, žák a proces učení od sebe nejsou oddělitelní, tvoří jeden celek a ten se automaticky objevuje tam, kde je otevřenost a ochota se učit a chuť předávat znalosti a zkušenosti. V ten okamžik se vše stává bohatstvím a každá situace učením. To je zlomový okamžik, ve kterém se ukazuje, jestli je učení opravdu integrováno do života, anebo se stává „zlatým teletem“.

V tomto světle se chování některých tradičních učitelů, třebaže vysoce postavených, zdá pokud ne nesoucitné, tak nevyzrálé. Právě již povrchně zmíněný „spor o Karmapu” ukazuje, kde jde o opravdový rozvoj o to, aby se lidé stávali samostatnými a skutečně svobodně rozhodovali o svém životě, a kde o udržení sféry vlivu. Odmítnutí dát přezkoumat tzv. predikční dopis 16. Karmapy o svém znovuzrození nezávislou komisí odvolávající se na tvrzení, že dopis je požehnaný a bylo by to „divné”[83], nemůže lidi ze Západu, zvyklé na to, že tvrzení je třeba dokázat, uspokojit.

To však neznamená, že by se o oněch pánech mělo hovořit nějak zle a s despektem. Je však třeba se jasně ptát a na jasné otázky vyžadovat odpověď. To je největší síla západního buddhismu Diamantové cesty.

Největším motorem rozvoje jsou německy mluvící země a Polsko. V Německu vyrůstá již několikátá generace buddhistů a buddhismus se etabloval tak, že již takřka nikoho nenapadne o buddhismu mluvit jako o něčem exotickém a nezvyklém. Polsko má velký vliv na ostatní slovanské země, buddhismus je tam nejdéle a způsob, jakým se v původně katolické zemi tamní buddhisté vyhnuli „zcírkevnění” buddhismu, je velkou inspirací. Běžné je i to, že Poláci jsou hlavními oporami v zámořských centrech jak v USA tak v Kanadě anebo ve Skandinávii, např. v Norsku.

Amerika obecně se nerozvíjí tak bouřlivě jako Evropa. Jižní Amerika se teprve v poslední době vymanila z chápaní Buddhy jako boha a ani časté míchání linií a odkazů rozvoji moc nepomáhá. Severní Amerika, jmenovitě USA, značně utrpěla několika velkými skandály, které proběhly i médii následkem čehož buddhismus ztratil dobrou pověst, kterou těžko získává zpět.

7.1.1. Skandály

Diamantová cesta je však charakteristická využíváním každé situace pro rozvoj samostatnosti a jasnosti. S takovým pohledem skandály značně pomáhají lidské zralosti. Ačkoliv jsou bolestné a často zraňující, umožňují odstranit mnohé ztuhlé pohledy a krajní představy o světě, lidech a sobě samých.

Ani buddhistům se skandály nevyhýbají, obvykle jsou to skandály sexuální a v poslední době bohužel i politické. Potvrzují známou skutečnost, že buddhista neznamená automaticky Buddha a že všichni žáci, i ti nejvyšší učitelé, mohou dělat chyby z neznalosti situace, nedostatku kvalitních informací nebo neochoty přiznat vlastní chybu.

Právě při každém skandálu se ukáže, nakolik jsou praktikující uvolnění a otevření a nakolik skutečně každou životní situaci transformují ve vhled, moudrost a soucit. Jenom ten, kdo zaujímá jasná stanoviska, ať učitel, či žák, může současnému světu plnému instantních receptů na osvícení, prapodivných svatých a politicky „korektních výroků” nabídnout oporu a prostor pro rozvoj.

To, že se Diamantová cesta stále více rozvíjí, vypovídá o tom, že se její praktikující ve velké většině ze skandálů poučit umí.

7.1. Osobní zkušenost

Buddhismus je cestou prožitku, proto se nemohu vyhnout části věnované vlastnímu pohledu na věc. Je pravda, že jsem se mu nevyhýbal ani v předchozích řádcích, ale všechna učení, která se zatím v práci objevila, jsou autentická a bez jakýchkoliv úprav. Nyní několik mých pohledů a zkušeností.

Jakkoliv je život v Evropě, respektive v Čechách vlastně jednoduchý, plný přepychu a sociálních vymožeností, který si 85% obyvatelstva planety ani nedokáže představit a nikdy jej pravděpodobně ani neprožije, každý den a každou minutu tento dojem kalí jedna věc.

Každodenní běžné situace mě přesvědčují, jak málo, spíše vůbec, máme pod kontrolou svůj život a své štěstí, o smrti nemluvě. Jak jsme vydáni všanc jakékoliv emoci a jak se těžko vyrovnáváme s následky svého vlastního jednání. I ti největší racionalisté musí připustit, že seberacionálnější jednání stejně stojí na vratkém základu emocí, ať už sympatie, antipatie nebo nezájmu.

Pro experimentální psychologii nebude pravděpodobně těžké dokázat závislost racionálního jednání na emocionálním stavu. Nenapadá mne tedy nic inteligentnějšího, než se tuto neradostnou situaci pokusit změnit. Každý stojí v podstatě jen před dvojí volbou. Lakonicky řečeno: „Buď to jde a nebo ne”. Pokud to jde, jeví se setrvávání v oné neutěšené situaci jako nehorázné mrhání svým potenciálem. Pokud to nejde; jak jinak přijít na to, že něco nejde, než to zkusit.

Volba je jednoduchá. Neznamená to, že z každého člověka bude buddhista, někomu vyhovuje to a jinému ono. Není cílem produkovat nešťastné buddhisty, kteří se necítí ve své kůži. Cílem je šťastný člověk a buddhismus je jen prostředek, díky kterému může někdo, komu vyhovuje, dosáhnout cíle.

Jak jsem již napsal, skutečný rozvoj v Diamantové cestě začíná přijetím útočiště. Zároveň však ten, kdo přijímá útočiště ví jenom málo o tom, co vlastně dělá. Vzpomínám si, že o lamovi Olem Nydahlovi jsem se dozvěděl někdy v roce 1995, ale nikdy jsem neměl pohromadě tolik peněz, abych se zúčastnil nějakého kurzu. Když jsem se s ním poprvé setkal, nejprve mne zarazilo, že je třeba zaplatit vstupné, a ani přijetí útočiště pro mě tehdy mnoho neznamenalo.

Když jsem lamu uviděl, první, co mě překvapilo, bylo, že je naprosto normální a sebevědomý, že v žádném jeho gestu není nic hraného a že se evidentně dobře baví tím, co dělá. Poslouchal jsem jeho výklad a chvíle pocitů vzrušení se střídaly s nudou. Říkal jsem si: „To všechno jsem už stokrát četl a slyšel.” Pak jsem si vzpomněl na malou knížku term Guru Rinpočheho „Překážky na duchovní cestě”[84], kde se píše, že častou chybou žáků je, že osvíceného učitele srovnávají sami se sebou, projektují na něj své ztuhlé a krajní pohledy, soustředí se na to, co považují za jeho chyby, a tak si uzavírají cestu ke svému vlastnímu potenciálu. Zkusil jsem se tedy na lamu podívat, jako na někoho „kdo to má”. A nebyl to žádný problém! Pak jsem chvíli ještě váhal, protože jsem nevěděl, jestli je možné být buddhistou a nepocházet z Východu, protože mě však lama přitahoval, šel jsem k němu.

Lama každému příchozího pokládal na hlavu, na krk a hruď jakousi krabičku a říkal něco tibetsky. Když jsem k němu přišel, ptal jsem se ho, co mám během manipulování krabičkou dělat, odpověděl: „Nedělej nic”, to mě naprosto vyvedlo z míry. Bylo to příliš jednoduché. Ostatně celý rozvoj v Diamantové cestě často připomíná takovýto „šok z jednoduchosti”.

Teprve později jsem se dozvěděl, že krabička se nazývá „gau”, je naplněna relikviemi všech Karmapů, Milaräpy a dalších velkých mistrů a lidem, kterým není lama úplně sympatický a nechtějí požehnání od něho osobně (přestože na lamovi není nic osobního, osobní jsou jenom pohledy), ale chtějí buddhistické požehnání, zprostředkovává požehnání linie „poněkud neosobněji”. Nic zvláštního jsem nepocítil, jen jsem měl zbytek večera výbornou náladu.

V té době jsem již pravidelně meditoval, jakési šinä bez valných výsledků. Ale naučil jsem se sedět. Meditaci jsem kombinoval s konzumací konopí pokud možno v co největším množství. Nikdy v životě, před tím ani potom, jsem nebyl tak zmatený jako tehdy.

Asi po pěti měsících, kdy jsem žil ve stejném rytmu, nuda ve škole, meditace večer, konopí jako tečka, jsem se vydal do pražského meditačního centra. Myslel jsem si, že o buddhismu ledasco vím. Dost mne překvapilo, že jsem se tam setkal s tolika normálními a sebevědomými lidmi. Neviděl jsem žádné vnější znaky alternativy, žádnou snahu vypadat a chovat se jinak, zato spoustu až nemilosrdného humoru.

Ten večer, když jsem návštěvu při jointu rozebíral s přítelem, mi najednou došlo, že od přijetí útočiště mi lama Nydahl „sedí za krkem”, lepší popis jsem nenašel. Každopádně jsem ucítil, že to je něco, o co se opravdu mohu opřít.

Jelikož jsem však měl silný odpor k čemukoliv, co zavánělo kolektivem, ve snu mě nenapadlo, že bych měl někdy něco společného s meditačním centrem. Byl jsem přesvědčen, že každý musí všechno podnikat na vlastní pěst.

Netrvalo dlouho a centrum jsem navštívil znovu, několik dní poté jsem přestal kouřit marihuanu a tabák, a tím pádem přišel o drtivou většinu přátel, pro které bylo právě konopí hlavním smyslem života.

Během některé z dalších návštěv v centru někdo pronesl: „Á Hradec, tam bude centrum.” Přišlo mi to jako fantazie. Když však během týdne v Diamantové cestě nalezla zalíbení má tehdejší přítelkyně, můj blízký kamarád a k dovršení všeho jsem se na vysokoškolských kolejích setkal se známým, který mi z ničeho nic začal vyprávět o knize Ngöndro od Oleho Nydahla, vzniklo v Hradci Králové meditační centrum naprosto spontánně.

Zpočátku probíhaly meditace na vysokoškolských kolejích, v pokoji, kde právě bylo volno. V březnu 1998 jsme uspořádali první veřejný výklad cestujícího učitele Karola Sleczka z Polska v divadle Drak, jehož ředitelka nám v začátcích nesmírně pomohla. Začali jsme se ohlížet po nějakých prostorách, kde bychom mohli meditační centrum zřídit. Našli jsem zpustlý domek na okraji Hradce Králové a rozhodli se ho zrenovovat. Byl však v tak žalostném stavu, že jsme po pár měsících od plánu upustili. Zvlášť když jeden přítel dostudoval a druhý byl na vojně. Byla to však první přímá zkušenost, jak je buddhismus neoddělitelný od běžného života; naučil jsem se dělat podlahu, štukovat a zdít.

Vhodné prostory jsme nalezli až v listopadu 1998 na Pospíšilově ulici 281, kde centrum sídlí dodnes.

Co se týká osobního života, díky útočišti a následné praxi se zvětšil odstup od problémů. Ty přestaly být hrozbou a ve své většině se staly zajímavým rébusem, který je potřeba jednoduše vyřešit. Díky neustálé snaze vnímat druhé přes jejich schopnosti a ne nedostatky se rozpustila paranoia potřeby neustále někoho vidět jako dobrého, nebo špatného. Krátce, život se zjednodušil a nabyl na intenzitě.

7.2.2 Před phowou a po ní

Důležitým mezníkem v praxi Diamantové cesty je phowa. Neexistuje nic demokratičtějšího než smrt a nikdo z nás nad svým životem nepanuje. Tato tematika mě zajímala již dříve, ještě než jsem začal praktikovat. Četl jsem Tibetskou knihu mrtvých[85], ale nic jsem nepochopil. Ostatně není divu. Jedná se o učení z úrovně tanter, které není možné praktikovat bez lungu a vysvětlení kvalifikovaného lamy a i když pan Kolmaš jistě ví hodně o tibetské gramatice, jako nebuddhista do překladu mnoho jasnosti nevnesl. Ani v Tibetské knize o životě a smrti od Sogjala rinpočheho jsem mnoho praktických rad nenašel.

První phowa, kterou jsem absolvoval, se konala v Kucharech asi 100 km severně od Varšavy. Absolvoval jsem lamou doporučenou přípravu a vyrazili jsme půjčeným autem do Polska. Již před kurzem jsem od zkušenějších buddhistů slyšel, že phowa často velmi změní život. Mnoho lidí po ní změní zaměstnání nebo partnera, časté jsou i různé drobné nepříjemnosti, jako ztráty nebo drobné autohavárie. Typické jsou i změny nálad během kurzu.

Phowu jsem absolvoval úspěšně se všemi znaky a zkušenost, že prací s vědomím lze prorazit lebku, mi přinesla velký respekt k učením a metodám Diamantové cesty. Když jsem po té viděl během závěrečné taneční party skákat po hlavě tehdy 57letého lamu ze tři metry vysoké střechy do natažených rukou svých žáků, pocítil jsem poprvé hlubokou důvěru hraničící s oddaností.

Hned poté jsem si mohl ověřit, jestli absolvováním phowy skutečně mizí strach ze smrti. Asi čtyři kilometry od místa konání kurzu jsme přehlédli značku stop a narazil do nás velký, rychle jedoucí vůz. Shodou okolností byl řidič také buddhista. Náraz mě vymrštil zadním oknem. Když jsem se probral, zjistil jsem, že ležím na silnici asi třicet metrů od auta. Přestože jsem mohl počítat s vnitřním zraněním a také jsem ním počítal, ani na moment se neobjevil ani závan strachu. Došel jsem k autu a zatímco jsem upadal do šoku, měl jsem skvělou příležitost zjistit, že se díky phowě strach ze smrti opravdu ztratil. Zbyl jenom pocit intenzivního prožitku a zvědavost, jak to bude probíhat, až doopravdy umřu, a jestli dokážu správně použít metody a vysvětlení.

Také jsem mohl vidět, že lamovi na žácích opravdu záleží, protože jen co přátelé zavolali sanitku, a do místa konání kurzu, Ole okamžitě přijel a pomáhal nám dokud sanitka nepřijela.

Byla to také výborná příležitost srovnat lamu, který je neustále teď a tady a má tak možnost účinně fungovat, s někým, kdo jedná pod vlivem emocí a strachu, jako např. polská paní v jejíž zahradě jsme skončili, která byla schopná několik minut jenom křičet: „Oni se zabili, oni se zabili”. Nikdo se však nezabil.

Samozřejmě, že pro takové zjištění není třeba zničit auto a posádku rozdělit po nemocnicích a vězeních, stačí jen srovnat někoho, kdo sedmdesát let svého života strávil praxí Diamantové cesty a prací pro druhé a někoho, kdo nepraktikoval. Představy o tom, že stáří se automaticky rovná moudrost, se ukáží jako naivní a sentimentální a rychle se rozplynou. Pravděpodobně každý z nás již viděl i starého člověka jednat pod vlivem nějaké emoce, třeba hněvu, způsobem, za který by se stydělo i dítě.

Další velkou zkušeností bylo zjištění, že ačkoliv nejsem žádným mistrem, a phowu jsme absolvoval jenom párkrát, mohu se jejím prostřednictvím pokusit pomoci umírajícímu, nebo někomu, kdo je krátce po smrti. Pocit zadostiučinění a radosti po provedení phowy je těžké popsat.

Díky phowě dostává smrt smysl překračující běžný pohled a vzroste i pochopení, proč učitelé říkají: „Praktikujeme, abychom lépe žili, lépe umírali a lépe se narodili.” Jenom takový způsob života, kdy usilujeme neustále o rozvoj, pro dobro své i druhých, považuji za smysluplný. Nikdo totiž neví, jak dlouho se ještě bude moci snažit.

7.2.3. Běžný život jogína

Nemá tedy smysl ztrácet čas. Čím rychleji se dostaví pochopení všeprostupující pomíjivosti a také pochopení, že sami vytváříme svůj život, tím více možností se nabízí. Ať už po formální nebo neformální stránce. Praktikující večer anebo k ránu usíná při meditaci Jasné světlo, aby ji po probuzení, pokud se ovšem ještě doopravdy probudí, dokončil. Během dne se snaží, aby se mysl netoulala v minulosti nebo budoucnosti, k čemuž je možné využít v podstatě jakoukoliv činnost v zaměstnání nebo ve škole. To je možné kombinovat s odříkáváním manter a připomínáním si, že všechny bytosti i ty nejkomplikovanější mají buddhovskou podstatu. Při tom všem se ještě snaží dělit o všechny dobré dojmy s ostatními. Po dni stráveném v práci nebo ve škole je možné zajít do centra na veřejnou meditaci, nebo se věnovat vlastní praxi, díky které je možné ještě intenzivněji využívat všechny situace po formální praxi, popřípadě se věnovat jiné zajímavé činnosti. A po co možná nejpříjemněji prožitém večeru opět usínání s meditací Jasného světla.

To vše se dá dělat při jakémkoliv zaměstnání, pokud člověk zrovna není řezníkem nebo neprodává drogy. Po čase díky takovému způsobu života člověk s úžasem zjistí, že se díky praxi s větším zaujetím a zalíbením věnuje životu se všemi jeho možnostmi, které se ke všemu neustále zvětšují.

V létě pak, v době prázdnin a dovolených, vezme praktikující většinou stan a pokud má i rodinu a vyrazí na nějaký z letních kurzů.

7.2.4. Kurzy v Čechách a v zahraničí

Kurzy jsou vždy velkým svátkem, věci se na nich dějí spontánně a intenzivně a je to také příležitost setkat s přáteli z jiných měst nebo ze zahraničí. Díky přítomnosti mnoha lidí a často i několika velkých učitelů zprostředkovává energetické pole učení a jeho pochopení hlavně na úrovni intuice a stává se automaticky zkušenostním návykem. Cestování po kurzech v různých zemích, nebo práce při jejich organizaci a zajištění, skutečně zprostředkovává velkou porci silných dojmů. Mimo to je to i dobrá příležitost, jak se zlepšit v příslušném cizím jazyku. Spojí-li se tedy takové cestování s prací, ať už je to tlumočení výkladů, práce na budování dotyčného centra, nebo řízení auta plného přátel, nezbývá než povyrůst.

To vše je pak automaticky používáno v těch nejběžnějších situacích, ty se znovu stávají učiteli, roste moudrost, vhled a soucit a člověk se pomalu stává oporou druhým, kteří u něho automaticky nacházejí pochopení a možnost rozvoje.

Rozvoj nemá počátek, ale Buddha řekl a mnoho praktikujících svými příklady dokázalo, že má konec. Vyplatí se to zkusit, je to minimálně zábava.

8. Přílohy, obrázky, literatura

8.1. Krátké životopisy představitelů linie Karmapů

Karmapa znamená v tibetštině „ztělesnění aktivity”. Karmapa je emanací soucitného bódhisattvy Čänräziga (Milujících očí). Karmapové ztělesňují aktivitu všech buddhů a ve svém proroctví se o nich zmiňuje Buddha Šákjamuni i Guru Rinpočhe.

Karmapa byl prvním vědomě reinkarnovaným lamou (tulkuem) mezi Tibeťany, jenž byl v průběhu posledních 800 let v nepřerušené linii odkazu uznáván jako živý buddha. Je duchovním představitelem linie Kagjü. Před svou smrtí zanechává každý Karmapa podrobné instrukce s přesnými okolnostmi svého příštího zrození. Nyní je zde ve své 17. inkarnaci jako Karmapa Thaje Dordže.

První Karmapa

Düsum Khjenpa

Düsum Khjenpa se narodil roku 1110 jako syn praktikujícího buddhisty v Rate ve východním Tibetu. Od svého otce přijal první učení dharmy a ve svém vzdělávání pokračoval až do svých dvanácti let u dalších buddhistických učitelů svého kraje. Poté se přestěhoval do centrálního Tibetu, kde strávil dalších dvanáct let meditacemi a studiem mezi známými učenci, jakými byli mimo jiné Khjabpa Čhökji Senge nebo Pacchab Locáwa Ňima Thag. Ve třiceti letech obdržel od Gampopy učení Kagjü; s linií ho dále svazovaly nauky, jež obdržel od Räčhungpy a od dalších žáků Milaräpy. Hloubka jeho praxe byla tak veliká, že rozvinul siddhi (nadpřirozené síly), které mu umožňovaly navštěvovat posvátná místa Diamantové cesty v Indii. Na jednom z nich, v Udhijáně, se s ním dákyně podělily o svá moudrá učení. Ve čtyřiceti čtyřech letech opustil centrální Tibet a vrátil se do svého rodného kraje, kde strávil třicet devět let až do své smrti. Založil zde tři prosperující kláštery, předával nauky Kagjü a vyučoval své žáky. Z nich potom vybral Dogona Rečhena jako příštího držitele linie.

Druhý Karmapa

Karma Pakši

Druhý Karmapa Karma Pakši (1204-1283) z Čhile Cagto ve východním Tibetu byl něco jako zázračné dítě. V šesti letech se naučil číst a psát. Když mu bylo deset, předváděl svou fotografickou paměť textů. Na cestě do centrálního Tibetu za dalším vzděláváním se setkal s Pomdagpa Sönamem Dordžem, který měl vidění prvního Karmapy Düsuma Khjenpy, jež naznačovalo, že se tento chlapec stane příštím držitelem linie. Přemluvil Karma Pakšiho, aby zůstal a přijal odkaz Kagjü. Karma Pakši se stal časem známým pro své síly a měl žáky po celém Tibetu, Číně i Mongolsku.

Třetí Karmapa

Rangdžung Dordže

Třetí Karmapa Rangdžung Dordže (1284-1339) se narodil v Dingri Langkhoru. Vyděsil všechny přítomné, když se ihned po porodu posadil a prohlásil se za Karmapu. Za tři roky oživil svá prohlášení tím, že si vyrobil černý klobouk a znovu se prohlásil za Karmapu. Uplynuly ještě další dva roky, než se toto dítě setkalo s Dubthobem Orgjänpou, který je uznal jako reinkarnaci Karma Pakšiho a předal mu skutečnou černou korunu, veškerý majetek druhého Karmapy, a především kompletní nauky Kagjü. Rangdžung Dordže se s tím nespokojil a postupně vyhledal mistry všech buddhistických tradic té doby; kromě jiných studoval i u Trophu Kundüna Šeraba a Ňenre Gendüna Buma. Díky tomu dosáhl značného věhlasu a přitahoval nejrůznější následovníky. Protože byl velmi praktickým člověkem – stavěl mosty i meditační centra – byl užitečný v každodenním venkovském životě i v duchovních záležitostech. Pro příští generace zanechal mnoho textů a komentářů a mnohá učení zachoval v podobě, v jaké jsou známá dodnes. Jeho dvěma předními žáky byli Gjalwa Jungtön Dordže Pal, jenž se měl stát příštím držitelem linie, a první Šamarpa, Khädub Dagpa Senge. Linie Šamarpů je druhou linií reinkarnovaných bytostí v historii tibetské tradice (Karmapové jsou první). Tato linie vznikla, když Rangdžung Dordže daroval Khädubovi Dagpa Sengemu rubínově červenou korunu a titul Šamarpa (nositel červené koruny). Červená koruna je přesnou replikou černé koruny, kterou nosí Karmapové, a je příkladem jejich blízkého vztahu. Tyto koruny jsou symbolem činnosti ku prospěchu lidských bytostí a v žádném případě nemají naznačovat rozdílnost obou linií. „Lama černé koruny” i „lama červené koruny” patří do linie Karma Kagjü. Šamarpa je také znám jako vyzáření Amitábhy, Buddhy neomezeného světla.

Čtvrtý Karmapa

Rolpä Dordže

Čtvrtý Karmapa Rolpä Dordže (1340-1383) napodobil svou předchozí inkarnaci, když se v provincii Kongpo v centrálním Tibetu při svém porodu posadil a promluvil – tentokrát si zvolil recitaci mantry Čänräziga „Óm mani päme hung šrí.” Poté, co zanechal – ještě ve své předcházející inkarnaci – svému sekretáři Rinčhenovi Palovi jasné instrukce, jaká znamení je třeba hledat, bylo dítě rychle nalezeno a jeho výcvik mohl začít. V šesti letech přijal slib útočiště a laické zásady od Togdäna Göna Gjalwy, který také učil mladého Karmapu tantrajáně. Bylo mu dvanáct, když se při své cestě do centrálního Tibetu setkal s držitelem linie Gjalwa Jungtönem Dordže Palem a jal se starého muže přesvědčovat o svém pravém původu vyprávěním mnohých anekdot ze svého minulého života v osobě třetího Karmapy. Zašel až tak daleko, že požádal Gjalwa Jungtöna Dordže Pala, aby mu předal odkaz nauk Kagjü. Jakmile skončil vzdělávání u svého předchozího žáka, cestoval Rolpä Dordže po rozlehlém Tibetu i Číně, vyučoval a přijímal nové žáky; hlavním z nich byl druhý Šamarpa, který se stal dalším držitelem linie.

Pátý Karmapa

Dešin Šegpa

Dešin Šegpa, pátý Karmapa (1384-1415), se narodil v jihotibetském kraji Ňang Dam. Ihned po porodu se posadil, otřel si tvář a pronesl „Já jsem Karmapa – óm mani päme hung šrí.” Rinčhen Pal, sekretář třetího Karmapy, který identifikoval také čtvrtého Karmapu a stal se jeho tajemníkem, nalezl i toto dítě a sloužil mu coby tajemník v pořadí již potřetí. Dešin Šegpa byl přiveden do Cchawo Phu v provincii Kongpo, kde se vyskytoval nemalý počet žáků čtvrtého Karmapy. Šamar Khäčhog Wangpo ihned uznal dítě jako inkarnaci Rolpä Dordžeho a daroval mu černou korunu i ostatní majetek čtvrtého Karmapy. Dále předal Karmapovi ucelené učení Kagjü. Dešin Šegpa byl známým cestovatelem, vyučoval po celém Tibetu, Mongolsku i Číně, kde byl pozván k císaři Tai Ming Čhenovi, který dychtil po tom, aby se stal žákem tohoto Karmapy. Když se Karmapa po několika letech vrátil do Tibetu, dal postavit mnoho svatyní a stúp a pokračoval ve vyučování a předávání zmocnění. Nalezl další reinkarnaci Šamara Čhöpala Ješeho, zorganizoval jeho zasvěcení a předal mu odkaz Kagjü. Dalším držitelem linie se však stal jeho žák Rinčhen Zangpo (skt. Ratnabhadra).

Šestý Karmapa

Thongwa Döndän

Narození šestého Karmapy Thongwa Döndäna (1416-1453) v Ngomto Sakjamu poblíž Karma Gönu ve východním Tibetu ohlašovala mnohá příznivá znamení. O měsíc později se v náručí své matky, jež byla žebračkou, velmi rozrušil, když zkřížili cestu Ngompa Čhadalovi, žákovi pátého Karmapy. Ngompa Čhadal se zeptal na jeho totožnost, načež se dítě usmálo a odpovědělo, „Já jsem Karmapa.” Ngompa o dítě sedm měsíců pečoval a pak je vzal do Karma Gönu, do jednoho ze tří hlavních Karmapových klášterů v Tibetu. Nehledě na svůj věk začal Thongwa Döndän ihned vyučovat. Ve třech letech se setkal s Ratnabhadrou a obdržel od něj úplný odkaz Kagjü. Když mu bylo šest, sestavil několik tantrických rituálů. Během tohoto období zavítal do Karma Gönu třetí Šamarpa Čhöpal Ješe, aby Karmapu korunoval a předal mu další nauky. V devíti letech jej zasvětil Khenčhen Sönam Zangpo v klášteře Wokar Taši Tang. Thongwa Döndän strávil celý svůj život vyučováním a stavěním klášterů a svatyní po celém Tibetu. Pengar Džampäl Zangpo a první Gjalcchab Gošir Paldžor Döndub byli jeho hlavními žáky a stali se i držiteli linie. Později se měli stát také hlavními učiteli sedmého Karmapy, Čhödaga Gjamccha.

Sedmý Karmapa

Čhödag Gjamccho

Sedmý Karmapa Čhödag Gjamccho (1454-1506) pocházel z obce Kjilha v severním Tibetu. Říká se, že si ihned po porodu otřel tvář a vyslovil „ÁH”, což je sanskrtská slabika symbolizující nejvyšší podstatu skutečnosti. Představeným blízkého kláštera Ňewo Ngarteng byl Čhö Paldžor, žák šestého Karmapy, jenž měl sen, že se jeho učitel znovu narodil v Kjilha. Šel ho tedy hledat a nalezl týdenní dítě. Děťátko ihned poznalo věci, které patřily šestému Karmapovi, a položilo ruce na hlavu Čhö Paldžora, aby mu dalo požehnání. O sedm týdnů později byl Čhödag Gjamccho převezen do Arik Thangu, kde vyučoval Thongwa Döndän a kde bylo ohromné křeslo – něco jako trůn – vyrobené z kamenných desek. Karmapa požehnal deseti tisícům lidí, kteří jej přišli přivítat. Ve čtyřech letech mu Gošir Paldžor Döndub předal sérii zmocnění a v osmi mu Pengar Džampäl Zangpo a Gošir Paldžor Döndub předali v Karma Gönu nauky Kagjü.

Osmý Karmapa

Mikjö Dordže

Ihned po svém narození v provincii Nagam Čhu ve východním Tibetu se osmý Karmapa Mikjö Dordže (1507-1554) posadil a pronesl: „Já jsem Karmapa! Já jsem Karmapa!” Jeho otec vyhledal Situ Taši Namgjala, aby obdržel radu ohledně svého pozoruhodného syna. Bylo mu řečeno, že jeho dítě je pravděpodobně reinkarnací Karmapy, a byl poučen, aby na to při jeho péči a výchově pamatoval. Téměř současně jedna rodina jménem Amdo z provincie Kongpo v centrálním Tibetu uvedla, že jejich syn prohlašuje, že je Karmapa. Gjalcchab Taši Namgjal byl požádán, aby dohlížel na toto druhé dítě. Mezitím bylo první dítě převezeno do Lho Rongu v provincii Riwo Čhe, kde se shromáždilo množství žáků předcházejícího Karmapy. Byli přesvědčeni, že právě toto dítě je reinkarnací jejich učitele. A tak začalo perné období, neboť každá z obou frakcí trvala na podpoře právě toho svého kandidáta. Gjalcchab nakonec zorganizoval setkání obou dětí za účelem jejich zkoušky. Podle tradice bylo každé dítě požádáno, aby z náhodného souboru předmětů vybralo ty, jež patřily předcházejícímu Karmapovi. Mikjö Dordže dokázal vybrat ty správné – jeho protivník nikoli. Tak byl tedy za Karmapu prohlášen Mikjö Dordže a ihned poté oznámil, že jeho rival je ve skutečnosti reinkarnací Zurmanga Čhungcchanga z východotibetského kláštera Zurmang.

Mikjö Dordže obdržel kompletní nauky Kagjü od Taši Paldžora a své studium završil vyškolením řady vynikajících mistrů. Dále sepsal mnohá pojednání a založil několik klášterních kolejí. Za držitele linie vybral pátého Šamarpu Könčhoga Jönlaga, jehož identifikoval a předal mu odkaz Kagjü s prohlášením, že inkarnace Karmapy a Šamarpy jsou neoddělitelné a patří ke stejnému myšlenkovému proudu.

Devátý Karmapa

Wangčhug Dordže

Devátý Karmapa Wangčhug Dordže (1556-1603) se narodil v oblasti Trešö ve východním Tibetu. Také on se po porodu posadil a pronesl, „Já jsem Karmapa!” Dalo se čekat, že z toho v sousedství vzejdou řeči. Ty se nakonec donesly až k uším Khjamo Nangso Čhökjonga Tašiho, žáka Mikjö Dordžeho, kterému jeho učitel řekl, že mu bude ještě jednou sloužit v jeho příští inkarnaci. Šel se tedy na to dítě podívat a vzal je do kláštera Khjamo Lhündub Ce. Nakonec se o tomto neobyčejném dítěti doslechli i Šamar Könčhog Jönlag a Situ Čhökji Gočha a prohlásili, že se skutečně jedná o Karmapu. Situpa přijal úkol toto dítě navštívit a předat mu trvalé zmocnění na Amitájuse, Buddhu dlouhého života. Teprve poté se Šamarpa v klášteře Lhündub Ce setkal s novým Karmapou, předal mu slib útočiště a četné nauky. Jakmile Wangčhug Dordže přijal kompletní odkaz Kagjü, začal cestovat po celém Tibetu a vyučovat. Často působil jako rozhodce dlouhých disputací a podnikal kroky ke zlepšení životních podmínek obyčejných lidí; díky tomu byl považován jak za velkého náboženského vůdce, tak za světského vůdce Tibetu.

Desátý Karmapa

Čhöjing Dordže

Desátý Karmapa Čhöjing Dordže (1604-1674) se narodil v Khajthi Tangu v provincii Golok ve vzdáleném severovýchodním Tibetu. Jako reinkarnaci jej identifikoval a intronizoval šestý Šamarpa Čhökji Wangčhug, který mu také předal kompletní odkaz Kagjü. Karmapa cestoval po celém Tibetu, vyučoval a působil ku prospěchu lidí, dokud nenastaly určité politické potíže. Ngawang Lozang Gjamccho, pátý Dalajlama, se stal oficiálním vládcem Tibetu a přijal tak úlohu, již pak plnil i nadále ve svých následujících inkarnacích. Uzavřel smlouvu s mongolským vládcem chánem Goširem. Následné potírání škol těžce ochromilo doktrínu Kagjü v Tibetu a postavilo Karmapu do tak obtížné pozice, že byl nucen tuto zemi opustit. Čhöjing Dordže učinil z nouze ctnost a na své cestě přes Nepál a Barmu do čínského Jü-nanu zakládal kláštery. Uplynulo mnoho let, než se mohl opět vrátit do své vlasti. Identifikoval sedmého Šamarpu Ješe Ňingpa, předal mu přenos nauk Kagjü a zvolil ho za držitele linie.

Jedenáctý Karmapa

Ješe Dordže

Jedenáctý Karmapa Ješe Dordže (1676-1702) se narodil v obci Majšhö ve východním Tibetu. Jakmile ho Šamar Ješe Ňingpo identifikoval, byl vzat do svého kláštera v Jangčhenu v centrálním Tibetu a poté byl intronizován v klášteře Cchurphu, jednom ze tří hlavních sídel Karmapy v Tibetu. Nejenže mu Šamarpa předal učení Kagjü, ale Jöngaj Mingdžur Dordže a Tagšham Nuden Dordže mu předali také nauku terčhö, která pochází od indického mistra Padmasambhavy – čímž naplnili Padmasambhavovo proroctví zapsané v posvátných knihách, že se jedenáctý Karmapa stane držitelem jistých linií terčhö. Ješe Dordže také nalezl a identifikoval osmého Šamarpu Palčhena Čhökji Dönduba, který se stal jeho blízkým žákem a následujícím držitelem linie.

Dvanáctý Karmapa

Čangčhub Dordže

Dvanáctý Karmapa Čangčhub Dordže (1703-1732) se narodil v Čchile Čhakhoru v provincii Derge ve východním Tibetu. Šamarpa zaslechl zvěsti o činech pozoruhodného dítěte a vyslal výpravu, která je měla prošetřit. Jeho vyslanci přivedli dítě do Karma Gönu, jednoho z hlavních Karmapových klášterů, kde se setkalo s Palčhenem Döndubem. Oba dva pak strávili zbytek života společně na cestách a při přednáškách v Nepálu, Sikkimu, Bhútánu, Indii a Číně. Zemřeli jeden den po sobě. Oba předali odkaz Kagjü osmému Situpovi, jehož jmenovali držitelem linie.

Třináctý Karmapa

Düdul Dordže

Třináctý Karmapa Düdul Dordže (1733-1797) se narodil v Čhampa Dongsaru v jižním Tibetu. Jakmile ho Situpa ve věku pěti let nalezl, vzal ho do kláštera Cchurphu. Při dalším zostření sektářské politiky té doby zavedl tehdejší vládce, sedmý Dalajlama Kalzang Gjamccho spolu se svým ministerským předsedou Sönamem Topgjalem zákon, že všichni členové vlády musejí pocházet ze sekty Gelugpa. Následkem toho bylo třeba, aby nové inkarnace Karmapy schvaloval Dalajlama. Nakonec však byl třináctý Karmapa i devátý Šamarpa Könčhog Džungnä intronizován. Karmapa přijal od Situpy kompletní nauky, ale Šamarpa se dožil jen osmi let, čímž vyvrcholil další spor. Düdul Dordže a Situpa, kterým opět pomohl Kato Rigdzin Cchewang Norbu, následně uznali Šamarpovu reinkarnaci v mladším bratrovi čtvrtého Pančhenlamy Paldäna Ješeho. Avšak sedmý Gjalcchab rinpočhe (1699-1765) již mezitím uznal za reinkarnaci syna z bohaté rodiny Gera Namsajlinga, se svolením Šamarpových mnichů z kláštera Jangpačhen, jeho hlavního sídla v Tibetu. Tento spor se nakonec dostal až k soudnímu dvoru, kde bylo rozhodnuto, že pravou inkarnaci nalezl skutečně Karmapa.

Čtrnáctý Karmapa

Thegčhog Dordže

Čtrnáctý Karmapa Thegčhog Dordže (1798-1868) se narodil ve vesničce Danang v kraji Do Kham ve východním Tibetu. Identifikoval ho Dugčhen Čhökji Nangwa, držitel dopisu třináctého Karmapy udávajícího podrobnosti ohledně jeho nadcházející reinkarnace. Thegčhoga Dordžeho vysvětil Päma Ňinčhe Wangpo a Dugčhen Künzig Čhökji Nangwa, kteří mu později předali i kompletní odkaz nauk Kagjü. Karmapa se později dostal do neobvyklé pozice, když převzal nauku od jednoho ze svých blízkých žáků – Džamgöna Lodö Thajäho – který měl to štěstí, že dříve obdržel nauku terčhö, již nyní mohl předat svému guruovi, Karmapovi. Thegčhog Dordže hojně vyučoval v Tibetu. Identifikoval desátého Situpu Päma Künzanga, avšak příštím držitelem linie se stal Džamgön Lodö Thajä.

Patnáctý Karmapa

Khakhjab Dordže

Patnáctý Karmapa Khakhjab Dordže (1871-1922) se narodil ve vesnici Šelkhor v provincii Cang v centrálním Tibetu a ihned po narození vyslovil mantru Čänräziga. O pět let později již byl schopen číst posvátné knihy. Byl uznán a intronizován devátým Khjabgönem Dugčhenem, který obdržel nauky Kagjü od Džamgöna Kongthula Lodö Thajäho. Jeho vzdělávání dokončil Khenčhen Taši Ösel a další mistři. Karmapa potom vyučoval a uděloval zmocnění po celém Tibetu. Zachránil mnoho vzácných textů tím, že je dal znovu vytisknout. Narozdíl od předchozích Karmapů se Khakhjab Dordže oženil a měl tři syny, z nichž dva uznal jako druhého Džamgöna Kongthula a dvanáctého Šamarpu Džamjanga rinpočheho. Mezi jeho nejbližší žáky patřili Situ Päma Wangčhug Gjalpo (kterého Karmapa uznal jako reinkarnaci 11. Situpy), Džamgön Paldän Khjence Ösel a Beru Khjence Lodö Mizaj Džampaj Gočha.

Šestnáctý Karmapa

Rangdžung Rigpä Dordže

Šestnáctý Karmapa Rangdžung Rigpä Dordže (1924-1981) se narodil v Denkhogu v provincii Derge ve východním Tibetu. Džampäl Cchultrim, osobní sluha patnáctého Karmapy, si získal důvěru svého pána, když od něj obdržel dopis naznačující okolnosti jeho příští inkarnace. Džampäl Cchultrim nyní odevzdal tento dopis autoritám v klášteře Cchurphu, které – po objasnění jistých bodů Beru Khjencem, Situpou a Džamgönem Kongthulem – vyslaly vyhledávací skupinu, jež úspěšně nalezla správné dítě. Dítě bylo vzato do kláštera Palpung, kde je Situ Päma Wangčhug vysvětil, předal mu slib bódhisattvy a předal mnohé nauky. Beru Khjence Lodö Mizaj Džampaj Gočha ho navíc naučil tantry, Bo Kangkar rinpočhe sútry a Džamgön Paldän Khjence Ösel mahámudru a Šest jóg Náropy. Karmapa pokládal za své hlavní guruy Situ Päma Wangčhuga a Džamgöna Paldäna Khjence Ösela.

8.2. Meditační centra a skupiny v Čechách

8.3. Obrázky

8.4. Cestovní plán lamy Oleho únor-listopad 2000/1

Výslovnost přepisu tibetských výrazů

hláska: výslovnost: příklad:

ä jako německé ä (něco mezi a/e) päl [pæl]

ö jako něm. ö (něco mezi o/e) čhö [čhæ

ü jako něm. ü (něco mezi u/y) džecün [džecyn]

c c (ne k) campa

cch cch cchering

čh č^h (č s přídechem) č^hen [čchen]

g g (ne dž) gompa

j j (ne dž) ješe

w v (spíše jako angl. w) dewač^hen

ph p^h (p s přídechem; ne f) p^howa

th t^h (t s přídechem) t^hodol

ni ny (ne ni)

ňi ni Ňingma [ningma]

ňe ně Šeňen [šeněn]

gja gja (khamsky: ďa/dža) Gjalwa [gjalva]

kham.: [ďalva/džalva]

khja k^hja (kham.: ťa/ča) k^hjenno [kchjeno] kham.: [ťeno/čeno]

Poznámka: Žáci 16. Karmapy Rangdžunga Rigpä Dordžeho, včetně lamy Oleho Nydahla, používají většinou takzvanou khamskou výslovnost, což je dialekt používaný v Khamu (východní Tibet).

8.5. Literatura

Knihy:

GURU, rinpočhe. O překážkách na duchovní cestě. Praha : Ogme, 1995.

HEDIN, Sven. Tibet. Praha : Orbis, 1943.

Hovory s lamou Olem Nydahlem (kniha otázek a odpovědí). Praha : Ogme, 1996.

LEHNERT, Tomek. Darebáci v róbách. Brno : Bílý deštník, 2000.

MILTNER, Vladimír. Malá encyklopedie buddhismu. Praha : Práce, 1997.

NYDAHL, Ole. Jak se věci mají. Praha : SDC, 1999.

NYDAHL, Ole. Velká pečeť (Prostor a radost bez hranic, Pohled mahámudry buddhismu Diamantové cesty). Brno : Bílý deštník, 2000.

NYDAHL, Ole. Das Grosse Siegel (Raum und Freude grenzenlos, Die Mahamudra-Sichtweise des Diamantweg-Budhismus). Sulzberg : Joy, 1998.

NYDAHL, Ole. Moje cesta k lamům. Praha : SDC, 1999.

NYDAHL, Ole. Jízda na tygrovi. Praha : SDC, 1999.

NYDAHL, Ole. Die Vier Grundübungen (Ngondrö, die ersten Schritte im Diamantweg-Buddhismus). Wuppertal : Joy, 1998.

109 odpovedí jedného jogína. slovenský samizdat

SEEGERS, Manfred. Buddhistische Grundbegriffe, Sulzberg : Joy, 1993.

SOGJAL, rinpočhe. Tibetská kniha o životě a smrti. Praha : Pragma, 1996.

ŽAGABPA, Cipön Wangčhug Dedän. Dějiny Tibetu, Praha : Lidové noviny, 2000.

Texty meditací:

Meditace Tří světel na 16. Karmapu, Brno 2000

Brožury:

SLECZEK, Karol. Úvod do buddhismu. Hradec Králové 2000

ŠAMAR, Künzig rinpočhe. Tři cesty. Velké Jivno 2000

UCHTO, Tadeusz, O fungování a podstatě mysli. (v tisku)

UCHTO, Tadeusz, O emocích z pohledu tří ján. (v tisku)

Různí autoři, Velké útočiště (sborník článků). Hradec Králové 2000

Různí autoři, Gurujóga – meditace na lamu (sborník článků). Hradec Králové 2000

Různí autoři, Emoce – o práci s nimi (sborník článků). Hradec Králové 2000

Výklady, články, interview:

BOLL, Gerd. Arbeit mit Emotionen. Kagyü Life Nr. 25, 10. Jahrgang.

BOLL, Gerd. Konfliktbewältigung auf der Grundlage von Mitgefühl und Weisheit. Buddhismus heute Nr. 28, 10. Jahrgang.

CEČHU, Lobpön rinpočhe. Ein kurzer Überblick über das Leben Milarepas. Buddhismus heute Nr. 28, 10. Jahrgang.

CEČHU, Lobpön rinpočhe, Die Zwischenzustände - Bardo des klaren Lichts. Buddhismus heute Nr. 31, 11. Jahrgang.

CEČHU, Lobpön rinpočhe. Ein natürlicher und nützlicher Weg (Laienbuddhismus). Kagyü Life Nr. 24, 9. Jahrgang.

ČHÖDAG, Thenpel rinpočhe, khenpo. Madhyamaka – der mittlere Weg. Kagyü Life Nr. 12, 5. Jahrgang.

ČHÖDAG, Thenpel rinpočhe, khenpo. Wir sollten diese Gelegenheit nicht verschwinden. Kagyü Life Nr. 20, 8. Jahrgang.

GENDÜN rinpočhe. Seeing into the true Nature of Emotions. Buddhism today No. 2, 1996.

GÖBEL, Detlev. Der 17. Karmapa in Deutschland. Buddhismus heute Nr. 29, 10. Jahrgang.

GÖBEL, Ulla & Detlev, mit NYDAHL, Ole lama, HARTUNG, Caty, und WAIBL, Paul. Zitate grosser buddhistischer Meister zum Guru-Yoga. Kagyü Life Nr. 24, 9. Jahrgang.

KHJENCE, Dilgo rinpočhe. Guru-Yoga – das Eine, das alles verwirklicht, Kagyü Life Nr. 12, 5. Jahrgang.

KONGHTUL, Džamgön rinpočhe. Guru-Yoga – den Segen Karmapas empfangen, Kagyü Life Nr. 3, 2. Jahrgang.

LEHNERT, Tomek. Karmapa v Evropě. internet BDCNews, wwwkkbn.com.

NYDAHL, Hannah und GÖBEL, Detlev. Das Handeln eines Bodhisattvas, Belehrung gegeben von 17. Gjalwa Karmapa Thaye Dordsche 3.2.2000 in München. Buddhismus heute Nr. 30, 11. Jahrgang.

NYDAHL, Ole. Das bewusste Sterben – Erklärungen zur Praxis. Kagyü Life Nr. 20, 8. Jahrgang.

NYDAHL, Ole. Všední den jogína, Diamantová cesta 2, 2000.

NYDAHL, Ole. Die Mahamudra-Sichtweise, das kostbarste, das wir haben. Kagyü Life Nr. 15, 6. Jahrgang.

NYDAHL, Ole. Störende Gefühle - Arbeit damit. Buddhismus heute Nr. 31, 11. Jahrgang.

NYDAHL, Ole. Kriterien, um die Qualitäten eines Dharmalehrers oder einer Dharmalehrerin zu beurteilen. Kagyü Life Nr. 17, 7. Jahrgang.

NYDAHL, Ole. Die Grundübungen, Fragen und Antworten zum Ngöndro. Kagyü Life Nr. 24, 9. Jahrgang.

NYDAHL, Ole. Störgefühle – Quellen der Weisheit. Kagyü Life Nr. 16, 6. Jahrgang.

NYDAHL, Ole. Gemeinsam den Diamantweg gehen. Buddhismus heute Nr. 30, 11. Jahrgang.

sbor překladatelů KIBI. Krátké životopisy Karmapů. www.diamondway-buddhism.org

ROSINSKI, Marek. Ole przemycil wtedy 15 ludi przes granice Diamentowa Droga 26, 2001

SEEGERS, Manfred. Buddhas Fahrzeug aus der Perspektive des Diamantwegs. Kagyü Life Nr. 25, 10. Jahrgang.

SEEGERS, Manfred. Die Weltreligion Buddhismus. Kagyü Life Nr. 22, 9. Jahrgang.

STADTHERR, Robert. Lama Oles Aussagen zu den Zentren. (výběr z výkladu, archív buddhistického centra Regensburg), neuveřejněno.

ŠAMAR, Künzig rinpočhe. Kein Grund für zuviel Tradition. Kagyü Life Nr. 13, 5. Jahrgang.

ŠAMAR, Künzig rinpočhe. Wiedergeburt und Anerkennung des 17. Karmapa Trinle Thaye Dorje. Buddhismus heute Nr. 29, 10. Jahrgang.

ŠAMAR, Künzig rinpočhe. Die Übertragungen des Buddhismus in den Westen. Kagyü Life Nr. 11, 5. Jahrgang.

UNGER-GÖBEL, Ula und GÖBEL, Detlev. Interview mit Lama Ole Nydahl. Buddhismus heute Nr. 31, 11. Jahrgang.

UNGER-GÖBEL, Ula und GÖBEL, Detlev, Der heisse Thron. Kagyü Life Nr. 21, 9. Jahrgang.

VIRT, Roman. Reportáž z kurzu mahámudry. Diamantová cesta 2, 2000.

WOHLSTATTER-VOLENKO, Gabi. Drei Lichter Meditation auf den 16. Karmapa. Kagyü Life Nr. 24, 9. Jahrgang.

SLECZEK, Karol. Nauczycziel podarowuje nam nas samych. Diamentowa droga 25, 2000.

Internet

Glosář pojmů týkajících se Diamantové cesty buddhismu, www.diamantova-cesta.cz

https://go.to/hradec

www.bks.cz

www.buddyzm.pl

www.diamantova-cesta.cz

www.diamondway-buddhism.org

www.hyperlink-dharmalink.cz

www.himalayanart.com

www.karmapa.cz

www.karmapa.org

www.lama-ole-nydahl.cz