Mezigenerační konflikty v dospívání

Mezigenerační konflikty v dospívání

Dospívání - jiným slovem adolescence je nesporně nejen důležitým, ale také subjektivně velmi zajímavým obdobím života. Někteří lidé mají dojem, že právě tehdy začínají žít „naplno“ či „doopravdy“. Vynořuje se zde nová kvalita sebeuvědomování – mladý člověk si zřetelně uvědomuje, jak intenzivně prožívá, jak myslí a jak komunikuje s druhými lidmi.

Co se týká termínu adolescence, tak ten je odvozen z latinského slovesa adolescere (dorůstat, dospívat, mohutnět). Poprvé byl tento termín označující určité období života člověka již v 15. století. V psychologii se běžně používá termín dospívání, dospívající, v lékařství se běžně používá termínu dorost a charakteristický pro sociologii a pedagogiku je termín mládež.

Adolescence je většinou datována od 15 do 20 (22) let. Adolescence je dospívání i mládí současně, můžeme u ní rozlišit 3 fáze:

časná adolescence: časové rozmezí zhruba 10(11) – 13 let

střední adolescence: vymezená přibližně intervalem 14 – 16 let

pozdní adolescence: od 17 – 20 let, případně až mnohem déle, na seminářích o adolescenci pro univerzitní studenty ve věku 19 –24 let bylo opakovaně zjištěno, že zhruba polovina z účastníků se v období svých vysokoškolských studií cítí být spíše adolescenty než dospělými.

V časné adolescenci dominují

pubertální změny

projevy prvních biologických a fyzických změn

nastartovává se pohlavní dozrávání a většina adolescentů je v tomto období dokončí ( považujeme.li za hlavní kritérium schopnost reprodukce)

zvyšuje se zájem o vrstevní opačného pohlaví ( to je posilováno právě projeveným pohlavním pudem a výskytem sekundárních pohlavních znaků)

je to také vývoj kognitivních procesů, které nejsou v přímém vztahu k pubertě

v tomto období většina adolescentů končí základní školu a přechází na střední školy

V době střední adolescence

je vlastní dospívání nejčastějším objektem úvah a hodnocení

v mnoha společnostech se adolescenti snaží odlišovat od svého okolí

jinak se oblékají, preferují specifickou hudbu atd.

je to období hledání vlastní identity, vlastní jedinečnosti a autentičnosti

Dospívající v tomto věku však nemůže být považován za individualistu jen proto, že se odlišně obléká a že se odlišně chová. Právě tyto zvláštnosti naopak zvyšují jeho skupinovou příslušnost k vrstevníkům.

Pozdní adolescence je fáze

která nejvíc směřuje k dospělosti

většina dospívajících ukončuje svoje vzdělávání a snaží se nalézt pracovní uplatnění

posiluje se potřeba někam patřit, podílet se na něčem a něco s druhými sdílet

uvažují o budoucích cílech a plánech

někteří se ekonomicky osamostatňují, nebydlí s rodiči, vstupují do manželství, stávají se rodiči

Adolescent a jeho častá věta: Nemám čas! Adolescent je na tom s časem skutečně špatně. Především ho musí spoustu prozahálet, hlavně – s prominutím – prokecat, ve dvou nebo v malé skupince, cestou ze školy nebo na plovárně, často u telefonu – hodiny a hodiny zaujatých hovorů. Adolescent není zvlášť společenský, potřebuje i hodně samoty, ale tyto rozhovory jsou nutné. Řeší se při nich otázky smyslu života, získávají se zkušenosti všeho druhu, nacvičuje se konverzace jako umění mluvit i poslouchat, brát partnera vážně i dělat si z něj inteligentní legraci.

Dá se říci, že adolescence je zvláštní životní období mezi dětstvím a dospělostí : MLADÝ ČLOVĚK MÁ URČITÉ ÚKOLY, které musí zvládnout, jsou to úkoly typické pro evropskou a severoamerickou kulturu, v jiné části světa by mohly být v řadě aspektů odlišné:

q       přijmout vlastní tělo, fyzické změny včetně pohlavní zralosti a pohlavní role

q       být schopen vytvářet si a udržovat vztahy s vrstevníky obojího pohlaví

q       získání zkušeností v erotickém vztahu, příprava pro partnerský a rodinný život

q       získání kompetence pro sociální zodpovědné chování

q       mít představu o důležitých osobních cílech a stylu života

q       ujasnění hierarchie osobních hodnot

q       někdy se tvrdí, že adolescenta čeká ještě jeden úkol, a to pochopení, že není středem světa, což znamená, že není středem pozornosti všech lidí, které má kolem sebe, dospívající mívá totiž dojem, že všichni v jeho okolí stále pozorují jeho zevnějšek, všímají si jeho chování, sledují jeho výkony. S tím souvisí i bezděčné přesvědčení o vlastní výjimečnosti. V literatuře se setkáme i s názorem, že toto iracionální přesvědčení je příčinou častého nežádoucího otěhotnění u dívek, a to i u těch které jsou dokonale poučeny o antikoncepci: dívka si prostě nepřipouští, že by se něco takového mohlo stát zrovna jí.

Mladý člověk má také URČITÁ PRÁVA, NABÍZEJÍ SE MU URČITÉ PŘÍLEŽITOSTI A PLATÍ PRO NĚJ ŘADA NEPŘÍJEMNÝCH ZÁKAZŮ, které jsou častým zdrojem konfliktů mezi adolescenty a dospělými.

Vzájemné vztahy adolescentů a dospělých jsou jedním z nejdůležitějších problémů adolescence, které mají jak sociální tak psychologický aspekt.

Musíme si především přesně vymezit věkové rozdíly mezi generacemi:

Věkové rozdíly jsou rozdíly mezi lidmi, kteří se nacházejí v různých stádiích životní dráhy. Šestnáctiletý hoch se vždy a všude bude lišit od šestatřicetiletého muže svými biologickými možnostmi, zájmy i společenským postavením.

Rozdíly mezi generacemi jsou rozdíly mezi lidmi, kteří se narodili v různé době a utvářeli se v různých historických podmínkách.

Rozdíly mezi generacemi (návyk na určitý styl chování, hudbu, tanec, apod. osvojený v letech vlastní adolescence) se v tomto směru prohlubují věkovými rozdíly, protože mladistvá touha po novinkách kontrastuje s orientací na stálost, která přísluší věku dospělých.

Již Aristoteles v komedii Oblaka vylíčil konflikt mezi rozvážným a počestným otcem a nerozvážným dlouhovlasým synem (diskuse o vlasech byla v té době velmi aktuální, protože v Athénách tato móda symbolizovala sympatie ke Spartě) Otcovu žádost, aby zazpíval cokoli z velmi starých autorů Simonida nebo Aischila, syn odmítá s tím, že tito básníci jsou zastaralí a strojení. Když se syn obrací k soudobému umění a čte monolog z Euripida, stařec se rozčílí, neboť ho pokládá za nevkusný a nemravný.

Mladí především kritizují své rodiče, a to stejně vehementně jako pubescenti. Není to ovšem už ta naivní dětská vzpoura. Jejich otázky a pochybnosti jsou daleko konkrétnější, naléhavější, lépe mířené. Kritika se může týkat čehokoli, třeba názoru na nějaké sportovní utkání nebo populární zpěvačku.

Život rodičů se mladým jeví prázdný, zmařený, jejich zájmy nudné a starosti malicherné, jejich životní kompromisy ubohé, morální názory beznadějně zastaralé, inteligence pochybná, vztahy neupřímné, jejich společnost nemožná. Než být za pětadvacet let jako oni – to raději nežít!

Jsou samozřejmě také adolescenti, kteří nerevoltují, tak jako pubescenti, kteří se nebouří. Hodní, infantilní chlapci a dívky zůstávají k rodičům dětsky přimknuti a historický program adolescentního odpoutání budou dohánět – pokud vůbec – až někdy po letech. Jiní považují za nemožné se s rodiči utkat, protože by to znamenalo ublížit jim, nebo si říkají, že jim to ani nestojí za to. Kritika se také může projevit jen jednáním, které docela jasně vyjádří odpor proti tomu, co rodiče považují za důležité. Z dospělé perspektivy v tom často vidíme jen lenost, nedostatek pevné vůle, hloupost, nešťastný sklon podléhat vlivu špatných kamarádů nebo nějaký jiný defekt.

Ale jsou jistě také adolescenti, kteří při šťastné rodinné konstelaci projdou tímto obdobím bez velkého trápení a konfliktů, a přece splní svůj vývojový úkol: začít znovu, po svém.

Dospívající potřebují kritiku dospělých, i když ji špatně snáší. Nesmíme si ovšem plést kritiku s řečněním, to nepotřebují a snáší ze všeho nejhůř. Konfrontací a sporem se vztah mezi adolescentem a jeho rodiči nevyčerpává, alespoň v dobře fungující rodině ne. Přicházejí i období harmonie, ba i vzácné chvíle důvěrných rozhovorů, které obě strany tolik potřebují.

Jsou podceňovány síly citových vztahů mezi rodiči a dětmi, které se v adolescenci musí změnit. Jde o rozchod, který bychom co do závažnosti mohli přirovnat k rozchodu mezi dlouholetými milenci, z nichž jeden citově ochladl a má už někoho jiného – milenci mohou zůstat přáteli, ale předem se neví, jak to dopadne. Tímto příkladem přirovnání se pouze snažíme znázornit závažnost a trpkost tohoto loučení. Je to nové stádium separačního procesu, který začal už v kojeneckém věku. Vztahy k rodičům musí opravdu ochabnout a uvolnit se, má-li být dospívající připraven a volný pro zralou lásku mladé dospělosti.

Tam, kde se dospívajícímu nepodaří uvolnit se z přílišné závislosti na rodičích a přemístit zčásti své vazby na vrstevníky, může docházet k různým obtížím, které si okolí nedokáže vysvětlit. Adolescent může lásku k rodičům obrátit v nepochopitelnou nenávist a úctu v pohrdání. Sám nerozumí svým prudkým afektům a všelijak je dodatečně vysvětluje, racionalizuje; vykládá je zpravidla jako zaviněné nerozumným chováním rodičů.

Jiní dospívající naopak čelí nebezpečí, že ztratí rodičovskou lásku, pasivním odmítnutím nových vztahů a vracejí se na dřívější stupeň infantilní závislosti.

Odlišný způsob volí ti, kteří se uzavírají do světa svého vlastního nitra, do přehnaného denního snění, do fantazií o svém budoucím (nereálném) vyniknutí nebo si libují v pocitech ublíženosti a utrpení.

Ještě jiní se uzavírají vůči vrstevníkům a odmítají jejich módu, hudbu či tanec.

Také studijní obtíže na střední škole a přání změnit studijní nebo učební obor mívají skrytý původ ve snaze osamostatnit se od rodičů. Nesvobodně zvolený obor adolescenti cítí jako pouto k rodičům, stává se ohniskem napětí a konfliktů, zastřených i otevřených.

Adolescent se někdy od rodičů prostě fyzicky odloučí, odejde z domova, bydlí v internátě a domů se prakticky nevrací ani nepíše, uzavře předčasný sňatek s partnerem, kterého si „dosadí“ na místo rodičů.

V normálních případech tento bouřlivý separační proces končí již před dvacátým rokem obnovením pozitivního vztahu k rodičům a k jejich hodnotám.

Mark Twain o tom napsal: „Když mi bylo 14, můj otec ničemu nerozuměl. Když mi bylo 21, žasl jsem, kolik se toho starý pán za těch 7 let naučil.“

V poslední době se diskutuje o tom je-li adolescentní konfrontace s rodiči a také pubescentní vzpoura vůbec typická. Argumentuje se:

q       Při dnešní poměrně demokratické výchově je mnohem méně příležitostí ke střetu adolescenta s autoritou, než tomu bylo v minulých generacích.

q       Výchova je liberálnější, povolnější, dospívající nenaráží na tolik zákazů a omezení, nemá tolik důvodů se bouřit.

q       Starší teorie vznikaly v podstatě na základě výzkumů konaných na studující mládeži. Učňovská mládež je realističtější, extravertovanější, její adolescence je kratší, v jejím vývoji není tolik rozporů.

Je také pravdou, že současní adolescenti častěji vypovídají, že si se svými rodiči rozumí, než že se s nimi dostávají do konfliktu. Dospívající, kteří zmiňují konflikty a spory s rodiči, je často měli už v dětství. Také se ukazuje, že generační konflikt je odlišně popisován a interpretován dospělými a adolescenty. Např. když byli holandští adolescenti požádáni, aby zhodnotili obě generace, ukázalo se, že celkově pozitivněji je hodnotili adolescenti. Dospělí smýšleli o adolescentech mnohem negativněji než o sobě samých.

Rodiče na dospívání svých dětí nereagují vždy zrale a s nadhledem. Např. ke konci časné adolescence, kdy je egocentrismus dospívajících největší, se řada rodičů pokouší ještě zvýšit kontrolu, což automaticky zvyšuje napětí a provokuje častější konflikty. Je to často projev vlastní nejistoty ve vztahu k dětem. Kvalitu vztahu rodič – adolescent souvisí i s kvalitou vrstevnických vztahů. Vysoká míra kontroly ze strany rodičů a přísnost vede často k zvýšené orientaci na vrstevníky a k vyhledávání a vytváření aliancí proti rodičům. Dále platí, že špatný vztah s rodiči zvyšuje počet kontaktů vrstevníky, ale nepodporuje kvalitu těchto vztahů. ­

Vztahy k sourozencům

Význam vztahů k sourozencům se v průběhu adolescence zvětšuje. Nejsou-li sourozenci příliš věkově vzdáleni, jsou pro dospívající důležitými

osobami minimálně ze 2 hledisek:

q       Jsou příslušníci stejné generace, mají podobné potřeby, postoje a zájmy, prezentují stejnou adolescentní kulturu.

q       Aktivně se podílejí na rodinné socializaci, ovlivňují sourozence přímo i zprostředkovaně přes svůj vliv v různých rodinných konstelacích.

Vyšší blízkost ve vztahu k sourozencům uvádějí častěji dívky. V případě pouze jednoho sourozence je blízkost větší než tam, kde je sourozenců více. Sourozenci jsou často mediátorem konfliktů s rodiči.