TERORISMUS

TERORISMUS

Co je terorismus

Podle českého encyklopedického slovníku z roku 1993 je terorismus definován jako: 'Souhrn antihumánních metod hrubého zastrašování politických odpůrců hrozbou síly a užití různých forem násilí. Vedle individuálního terorismu existuje terorismus skupin, některé koordinují svoji činnost na mezinárodní úrovni (mezinárodní terorismus).

Samotné precizní vymezení pojmu terorismus je poněkud obtížné a v odborné literatuře je možné najít celou řadu různých definic. Například ve své knize 'Politický terorismus' shromáždil její autor Alex Schmith 109 různých definic. Vytvořit jednotnou koncepci problému terorismu je nesmírně obtížné. Pokud bychom si představili náčrt jakéhosi 'rodokmenu' tohoto jevu, budeme operovat s následujícími rozlišeními. To první se týká rozdílu mezi vnitřním a mezinárodním terorismem. První podobu lze zase rozdělit na terorismus státní (teror) a na terorismus revoluční, to podle toho, zda jeho cílem je posílit stát nebo ho rozložit. Stát zase může praktikovat království teroru anebo se uchýlit ke státnímu terorismu, to když je stát obviňován z toho, že podporuje teroristické destabilizující akce, aby posílil centrální autoritu. Stát může být konečně i protagonistou válečných podob terorismu, to když se ve válce uchýlí ke kobercovému bombardování s mimořádně zničujícím efektem, anebo k bombardování, které má definitivně zastrašit nepřítele.

Mezinárodní terorismus má různé podoby. Známe především terorismus vedený s cílem získat nezávislost, případně terorismus separatistický, jedná-li se o hnutí, která se tímto způsobem pokoušejí osvobodit z koloniálního útlaku, vytvořit nezávislý stát, či se připojit ke státu jinému, než je ten, k němuž patří. Protikladem k tomu může být koloniální teror vytvářený mocnostmi, které nechtějí postoupit kolonie. Terorismus za nezávislost je svou povahou vždy i mezinárodní, protože své akce přenáší i mimo hranice území, jež je předmětem střetnutí (to je případ palestinského terorismu). Pro úplnost je potřeba uvést ještě případ poslední podoby terorismu takříkajíc v měřítku planetárním, přestože pramení ze specifické problematiky terorismu. Jedná se o 'rovnováhu strachu', což je formulace, která syntetizuje společné chování USA a SSSR v období po druhé světové válce, jímž obě supervelmoci sledovaly neměnnost mezinárodního pořádku dohodnutého po druhé světové válce. Tuto rovnováhu zaručovaly hrozbami rozpoutání nukleárního konfliktu.

Autoři se ve vymezení pojmu terorismus velmi různí, a to až do takových extrémů, že jeden autor nazve příslušníka nějakého hnutí teroristou, zatímco druhý ho nazve 'bojovníkem za svobodu'. Shodně se však většina autorů vyhýbá pojetí, že terorismus je osobní záležitost jednotlivce. Spíše se zabývají analýzou politických programů a podpory od státních a nebo místních institucí a společnosti jako takové. Clutterbuck, cituje čínského filosofa a vojevůdce Sun Tsu, který vidí základ teroristického přístupu v tom, že 'zabije jednoho a vystraší deset tisíc ostatních'. Další definice je od Raymonda Arona: Násilná akce se nazývá teroristickou, když její psychologické účinky jsou v nerovnováze s jejími čistě fyzikálními výsledky. To vše naznačuje, že teroristé nechtějí, aby po jejich činech bylo mnoho obětí, neboť by tím mohli přijít o širší podporu veřejnosti, a o tu jde především. Cílem teroristů tedy není vysoký počet obětí, ale vzbudit ve veřejnosti pocit strachu, anebo zažehnout vzpouru.

Významnou roli zde hrají, především v posledních letech, i všechny druhy médií, neboť věnují těmto zprávám značnou pozornost, mnohdy se snahou udělat z vlastního aktu terorismu senzaci, čímž vlastně 'jistým způsobem' teroristické požadavky nebo dokonce i program zveřejňují.

Alternativy terorismu

Radikalizace vystoupení terorismu s sebou přináší i prohloubení ideologického základu hnutí. Z tohoto důvodu není možné odstupňování hodnot - svět se dělí na přátele a nepřátele. Není vždy snadné dopodrobna poznat různé ideologické pohnutky terorismu. Přesto lze, jako základ, rozdělit terorismus na pravicový a levicový. V první polovině 20. Století se na terorismus orientují především (i když nikoli výhradně) pravicová hnutí. Méně pak hnutí revolučního charakteru nebo hnutí zaměřená spíš na národní sjednocení.

Je nutné si položit otázku, zda může být terorismus úspěšný. Ačkoli je velmi těžké na toto odpovědět, je jasné, že mnoha revolucím a národně osvobozeneckým bojům terorismus předcházel. Případ Irska nebo Izraele jsou jasným důkazem. Zatímco v roce 1816 existovaly ve světě pouze 23 suverénní státy, v roce 1919 jich bylo čtyřicet devět; v roce 1946 už šedesát šest a v období 1958 - 1964 (což je nejvýmluvnější údaj) se počet samostatných států zvýšil z devadesáti na sto dvacet. Až na výjimky však tyto důležité změny neproběhly nijak poklidně: aby hnutí bojující za nezávislost dosáhla úspěchu, muselo téměř vždy dojít k válce a téměř každé z těchto válek předcházela fáze teroristického boje. Za úspěch terorismu se dá považovat i postoj států v Evropě. Ačkoliv to žádná vláda nemůže oficiálně připustit, je téměř jisté, že v několika případech se dospělo k určité formě tajných dohod mezi teroristickými skupinami a představiteli západních zemí. Jejich cílem bylo zabránit tomu, aby se příslušná země stala místem teroristických, zvláště pak palestinských akcí. Tyto případy se obvykle týkaly případů, kdy došlo k dopadení zahraničního teroristy. V takovém případě se země zavazovala, že bude jednat tak, aby teroristy bez velkého ohlasu vypověděla, případně po odsouzení propustila z vězení. Výměnou za to se šéfové teroristických skupin měli zavázat, že se pokud možno budou plánování akcí v příslušné zemi vyhýbat. Podobné postupy se měly zachovávat i při vyhošťování teroristů do třetích zemí, jež měly zase zajistit jejich volný průchod do některé arabské země. To vše je pochopitelně tajné a jen obtížně by to bylo možné dokázat. Příklad takovéto spolupráce by mohl být postoj Itálie po zatčení únosců lodi Achille Lauro. Ti po propuštění rukojmí měli mít volný průchod, ale mezitím se zjistilo, že zabili amerického občana. I přes silný americký odpor byli únosci nakonec propuštěni. Teroristům se tak podařil klasický strategický tah - vyvolat rozmíšku mezi spojeneckými vládami.

Některé příklady mezinárodní spolupráce boje proti terorismu

Mezinárodní terorismus v posledních desetiletích dosáhl kvalitativního posunu ve vytváření mezinárodně propojených struktur. Mezinárodní společenství se již několik desetiletí víceméně úspěšně snaží spojit své síly v boji proti tomuto fenoménu. To byl také hlavní důvod, proč OSN od 60.let přijala řadu úmluv, které umožnily podstatně zdokonalit mezinárodní spolupráci v této oblasti tím, že určily její legislativní rámec. Až dosud bylo přijato 11 hlavních mezinárodních konvencí, které vymezily odpovědnost a závazky jednotlivých států a přispěly tak k vyšší koordinaci spolupráce. Většina těchto konvencí byla podepsána a následně ratifikována i vládami Československa (České republiky). Česká republika není smluvní stranou jen v případě Mezinárodní úmluvy o potlačování teroristických bombových útoků. Následující přehled základních úmluv a jejich stručného obsahu nasvědčuje, že mezinárodní společenství dokázalo prosadit společný zájem na potlačení nejzávažnějších projevů mezinárodního terorismu.

Přehled nejdůležitějších mezinárodních konvencí

Úmluvy OSN stanovují mezinárodní legislativní rámec pro boj s terorismem, využívají zásady mezinárodního práva, zavádějí požadavek stíhat nebo vydávat obviněné teroristy.

1. Úmluva o trestných činech a některých jiných činech spáchaných na palubě civilních letadel (Tokio, 14. září 1963). Tato úmluva se týká výhradně bezpečnosti leteckého provozu. Podle ní je veliteli letadla umožněno přijmout přiměřená opatření vůči jakékoliv osobě, která připravuje čin proti bezpečnosti letu. Zároveň tato úmluva zavazuje státy, které ji podepsaly, zajistit případného útočníka a vydat letadlo zpět pod kontrolu oprávněné osoby.
2. Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadel (Haag, 16. prosince 1970). Podle úmluvy je každá osoba na palubě letadla, která nezákonně a s použitím síly, vyhrožováním nebo jinou formou zastrašování převezme kontrolu nad letadlem nebo se o to alespoň pokusí, obviněna z trestného činu. Všechny strany úmluvy jsou zavázány k tomu, aby takové činy trestaly co nejpřísněji
3. Úmluva o potlačení protiprávních činů proti bezpečnosti civilního letectví (Montreal, 23. září 1971). Podle úmluvy je považován za trestný čin jakýkoliv čin, který je spáchán jako akt násilí proti osobám na palubě letadla, pokud tento akt ohrožuje bezpečnost na palubě letadla, tedy včetně uložení výbušniny na jeho palubě, pokusu takový čin spáchat nebo spoluúčastí při takovém činu.
4. Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců (New York, 14. prosince 1973). Úmluva definuje mezinárodně chráněné osoby jako jsou hlavy státu, ministři zahraničních věcí, reprezentanti státu nebo mezinárodních organizací, které mají právo zvláštní ochrany před útoky podle mezinárodního práva. Každý stát má podle úmluvy povinnost přiměřeně trestat vraždy, únosy nebo útoky proti mezinárodně chráněným osobám, násilné útoky na úřední budovy, soukromé objekty nebo dopravní prostředky takových osob. Zároveň má být podle úmluvy potrestán i pokus spáchat takový trestný čin nebo spoluúčast při něm.
5. Úmluva o fyzické ochraně jaderného materiálu (Vídeň, 26. října 1979). Úmluva je zaměřena proti nezákonnému držení a použití jaderného materiálu, krádežím jaderného materiálu a hrozbám použití jaderného materiálu, které by mohly způsobit zranění více osob nebo podstatné poškození majetku.
6. Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí (New York, 17. prosince 1979). Úmluva stanoví, že 'každá osoba, která zajme nebo násilím drží a hrozí smrtí, zraněním nebo pokračuje v násilném držení jiné osoby s tím cílem, aby si vynutila ze strany státu, mezinárodních organizací, fyzických nebo právnických osob nebo skupin osob určitý krok nebo zdržení se nějaké činnosti jako explicitní nebo implicitní podmínku pro propuštění rukojmí, se dopouští podle této úmluvy trestného činu braní rukojmí.'
7. Protokol pro potlačování nezákonných aktů násilí na letištích sloužících mezinárodnímu civilnímu provozu (Montreal, 24. února 1988 - dodatek a rozšíření Montrealské úmluvy z roku 1971). Protokol rozšiřuje opatření Montrealské úmluvy o potlačování teroristických aktů na letištích sloužících k mezinárodnímu civilnímu provozu.
8. Úmluva o zamezení nezákonných aktů proti bezpečnosti námořní dopravy (Řím, 10. března 1988). Úmluva stanovuje právní režim v případech činů proti mezinárodní námořní plavbě. Tento právní režim je podobný režimu v oblasti mezinárodní letecké dopravy. Všechny pokusy o násilné obsazení lodi, pokus o její obsazení, hrozba, že k takovému činu dojde, akt násilí proti osobě na palubě lodi, pokud tento čin ohrožuje bezpečnost lodi, kladení výbušných zařízení nebo substancí na palubu lodi nebo další činy proti bezpečnosti lodi jsou podle tohoto protokolu trestnými činy.
9. Protokol o stíhání nezákonných aktů proti bezpečnosti plovoucích plošin v pevninské mělčině (Řím, 10. března 1988). Protokol stanovuje právní režim pro akty násilí zaměřené proti pevným plovoucím plošinám v kontinentálním šelfu a svými ustanoveními je podobný právnímu režimu pro oblast mezinárodní letecké dopravy.
10. Úmluva o označování plastických trhavin pro účely jejich identifikace (Montreal, 1. března 1991). Úmluva se skládá ze dvou částí: samotné úmluvy a technické přílohy, která je nedílnou součástí úmluvy. Byla podepsána k zlepšení kontroly a omezení použití neznačených a nezjistitelných plastických trhavin. Jednotlivé strany úmluvy jsou povinny zajistit efektivní kontrolu nad 'neoznačenými' plastickými trhavinami, které neobsahují žádný z detekčních prostředků popsaných v technické příloze této úmluvy. Každý stát musí mimo jiné přijmout nezbytná a efektivní opatření k zákazu výroby neznačených plastických trhavin, omezení jejich přepravy uvnitř i vně teritoria státu. Zároveň musí dbát na kontrolu vlastnictví a přepravy trhavin, které byly vyrobeny ještě před přijetím úmluvy. Úmluva mimo jiné uložila všem signatářským státům, aby během tří let zničily, znehodnotily nebo co nejdříve spotřebovaly všechny zásoby neoznačených trhavin, které nejsou v držení policie nebo armády.
11. Mezinárodní úmluva o potlačování teroristických bombových útoků (New York, 15. prosince 1997). Tato úmluva vytváří režim universální jurisdikce nad nezákonným a úmyslným použitím výbušnin a dalších smrtících prostředků proti různým veřejným objektům se záměrem zabít nebo zranit, nebo způsobit rozsáhlé poškození veřejného zařízení.

Spolupráce na úrovni států G8

Státy G8 se zaměřují na spolupráci proti teroristickým aktivitám od roku 1978. Experti z těchto zemí si vyměňují informace, diskutují o slabých místech mezinárodních teroristických dohod a zvažují možné způsoby zdokonalení spolupráce k omezení vyzbrojování teroristů a jejich volného pohybu. V červnu 1995 na summitu v Halifaxu se představitelé států G8 dohodli na posílení protiteroristické spolupráce v oblasti výzkumu a využití nových technologií. Na následujícím setkání ministrů vnitra států G8 v prosinci 1995 v Ottawě byl přijat Akční plán, založený na doporučeních expertů na terorismus ze zemí G8. Tento plán předpokládá přijetí opatření zaměřených na prevenci a vyšetřování teroristických aktivit. Tento plán mimo jiné obsahuje požadavky:

• aby všechny státy přistoupily k protiteroristickým úmluvám OSN do roku 2000-01-18
• uplatňovat extradici a zdokonalit vzájemnou legislativní spolupráci
• kvalitnější výměnu zpravodajských informací
• zabránit teroristům zneužít jaderné, chemické a biologické zbraně
• zabránit falšování cestovních dokladů a tím znesnadnit pohyb teroristů
• další zkvalitnění ochrany letecké dopravy, námořní plavby a dalších dopravních systémů proti teroristickým útokům
• zdokonalit výcvik a spolupráci ve společných protiteroristických aktivitách

V Paříži se poté v červnu 1996 sešla další ministerská konference států G8 věnovaná terorismu. Konference přijala 25 doporučení, založených na Akčním plánu z Ottawy. Následné pařížské setkání expertů ze zemí G8 v prosinci 1996 podpořilo vytvoření Databáze protiteroristických zkušeností a možných způsobů reakce.

V květnu 1998 se ministři zahraničních věcí G8 sešli v Birminghamu a potvrdili svůj zájem na společném boji proti terorismu ve všech jeho formách. Vyslovili se proti jakýmkoliv ústupkům vůči teroristům a pro zkvalitnění mezinárodní spolupráce. Identifikovali čtyři základní oblasti pro další společný postup:

• zabránit financování terorismu ve státech G8
• v žádném případě neustupovat požadavkům teroristů, neplatit výkupné
• zabránit teroristům v přístupu ke zbraním a výbušninám
• posílit bezpečnost letecké dopravy

Mezinárodní terorismus

V moderní historii se terorismus prezentoval dvěma způsoby, souvisejícími se stavy společnosti, v nichž se vyvíjel. Za prvé: terorismus měl podpořit snahu dohnat 'historické zpoždění' ve vývoji politického boje. Za druhé. K terorismu se sáhlo proto, aby se urychlilo převzetí moci. I když je to zobecnění poněkud schematické, je přijatelné.

Rusko

V poslední čtvrtině devatenáctého století se v carském Rusku začalo vyvíjet populistické hnutí zaměřené proti carovi a soudobým podmínkám. První známky probuzení přineslo děkabristické hnutí, které kolem roku 1824 jednalo podle modelu tajných společenství rozšířených po napoleonských válkách v ostatních částech Evropy, Bylo složeno ze studentů, šlechty a nižších důstojníků. Proti nim zasáhla carská vláda tvrdými represemi. Tyto represe však vývoj nezastavily. Vytvořila se první politická organizace Zemlja i volja (Půda a svoboda), která představovala východisko po celé politické hnutí, jež nakonec v roce 1917 vyústilo, i přes podstatné ideologické přeměny, v revoluci. Hnutí Zemlja i volja, stejně jako následné a ještě extremističtější hnutí Narodnaja volja, bylo jednou z forem nejširšího populistického hnutí, které se netýkalo jen Ruska, ale právě tam se projevilo nejvýrazněji. Jeho akční program byl založen na rozbití samoděržaví a na jeho nahrazení federací samosprávných socialistických jednotek. Mělo-li se toto vše uskutečnit, bylo třeba vypracovat strategii, jejíž podstatou bude 'chodit mezi lidi'. Od této aktivity se očekávalo, že nejenže poslouží šíření myšlenek mladých intelektuálů, studentů a drobné šlechty mezi prostý lid, ale napomůže i ke spojení těchto až dosud oddělených společenských vrstev. V podstatě pokrokový záměr tohoto hnutí však totálně ztroskotal. Z tohoto důvodu se odštěpilo radikální křídlo, vedené Michailem Bakuninem, které namísto pomalého pokroku zvolilo cestu atentátů. Nejvýraznější z nich byl atentát na petrohradského gubernátora generála Trepova, který v 24. ledna 1878 spáchala Věra Zasuličová. Atentát měl za následek nevídanou eskalaci: v létě přišel na řadu velitel petrohradského četnictva, o rok později generál Kropotkin a nakonec 1. března 1881 sám car Alexander II.

Balkán

Na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století vtrhl na světovou scénu Balkán, který se pak po celé dvacáté století stal jevištěm několika nejděsivějších politických představení, jaká politický bij pamatuje. (A je jím po rozpadu jugoslávské federace dodnes.)

Hledání samostatnosti se poprvé masivním způsobem projevilo v Makedonii. Vnitřní makedonská revoluční organizace (VRMO) vznikla v roce 1893 jako tajné hnutí proklamující ideály demokratického typu. Hnutí založené intelektuály a učiteli (podporované Bulharskem) se organizovalo do komitérů (buněk), které měly souběžnou činností získat kontrolu nad makedonským územím. Cílem bylo vyvolat ozbrojené povstání, které se mělo proměnit v partyzánskou válku a současně se vyhnout násilné represi otomanské vlády. A tak po pětileté přípravě byla ve dnech 28. a 30. dubna 1903 vyhozena do povětří francouzská loď naložená zbraněmi pro Turky, zapáleny plynovody a v kasinech, lokálech a barech navštěvovaných lidmi ze Západu vybuchovaly bomby. Jelikož čistě teroristické akce k ničemu nevedly, byla zvolena jiná cesta - ozbrojené lidové povstání, které bylo v srpnu 1903 zahájeno útokem na tureckou posádku v Albánii. Ačkoli se impérium nezhroutilo, události se daly do pohybu. V roce 1908 se vojenské hnutí Mladí Turci v Makedonii vzbouřilo proti sultánovi a jejich vzpoura se rychle šířila. Po Balkánských válkách však k vytvoření samostatného Makedonskému státu nedošlo, zato Srbsko rozšířilo svou kontrolu nad značnou částí makedonského území.

V Srbsku se v roce 1911 zorganizovala skupina Černá ruka vedená plukovníkem Dimitrievičem, která zamýšlela vytvořit Velké Srbsko jako hegemona Balkánu. Již 10. června 1903 (tehdy ještě v rámci vojska) spáchala atentát na krále Alexandra Obrenoviče na protest proti prorakouské fúzi.

Vnitřní mezinárodní situace byly však již tak propleteny, že další (snad nejslavnější v moderních dějinách) atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho manželku, spáchaný 28. června 1914 Gavrilem Principem, rozpoutal 1.světovou válku.

Irsko

Historie irského terorismu není u konce a žádá si zvláštní pozornosti. Především se jedná o první městské teroristické hnutí se širokou škálou projevů. Bylo motivováno bojem o nezávislost zaměřeným proti 'vnitřnímu kolonialismu' ekonomického typu, jehož bylo Irsko obětí a jehož kořeny sahají až do 16. století. Integrace bojovníků a obyvatelstva byla úplná a solidární. Nejvýznamnějším prvkem irského terorismu je očividnost jeho vítězství: Velká Británie musela ustoupit ne proto, že by její vojsko bylo horší než teroristické (Irish Republican Army), ale proto, že odpor vůči vzpouře byl jen pasivní. Od 'Krvavých Velikonoc' v roce 1916, kdy organizace Irish Republican Brotherhood (Irské republikánské bratrstvo, které se později přeměnilo v hnutí Sinn Fein), založená, aby požadovala nezávislost ostrova, šest dní bojovala v ulicích Dublinu s britskými vojsky, byl její charakter jasný: akce nebyly téměř vůbec individuální, ale vždy kolektivní. Řadové obyvatelstvo ji podporovalo s nadšením. Ani nelítostná represe však hnutí nedostala na kolena. Pod vedením Eamona De Valery a Michaela Collinse pak vznikla IRA, jíž připadla úloha dovést Irsko k úplné samostatnosti. IRA byla organizována jako skutečné vojsko, ačkoli ilegální. Velká Británie proti nim nasadila pomocné síly policie Black and Tans (Černí a hnědí). Násilí na obou stranách neustále přibývalo. V těchto letech zahynulo 1000 irských teroristů a přes 600 příslušníků Black and Tans. Hrdinou tohoto boje byl Michael Collins, šéf operací IRA. 21. Listopadu 1920 osm komand pod Collinsovým vedením zabilo šestnáct důstojníků tajné služby (Cairo gang). Represe ze strany Black and Tans byla neúprosná: 14 zastřelených při fotbalovém utkání. Veřejné mínění (v Británii, a hlavně v USA) se obrátilo proti britské vládě a premiér Lloyd George musel přistoupit na kompromis: 6. prosince 1921 podepsal Michael Collins dohodu, kterou Irsko získávalo autonomní status. Část hnutí vedená De Valerou však označila dohodu s Londýnem za zradu a v srpnu 1923 byl Collins zavražděn. De Valera nakonec dosáhl samostatnosti. Historie irského terorismu tím však neskončila, jen se o čtyřicet let později přestěhovala na sever.

Ustašovci

Hnutí se formovalo ve dvacátých letech a bojovalo proti Srbům, kteří se nevzdali plánu na ovládnutí celého Balkánu. Bylo vedeno Antem Paveličem. Spojence našly v makedonské VMRO, ale podporu získaly i ze strany nově se formujících fašistických vlád v Evropě. Jejich hlavním cílem byl král, Srb Alexander Karadjodjevič. Po prvním neúspěšném pokusu 17. prosince 1933 se ustašovskému komandu povedla akce z 9. října 1934. Při státní návštěvě v Marseille makedonský terorista krále smrtelně zranil.Jeho výstřely však zasáhly i francouzského ministra zahraničí Barthoua.

Vznik Izraele

2. listopadu 1917 bylo Balfourovou deklarací přislíben židům nárok na vlastní stát v Palestině. Od té doby se datuje konflikt, který přetrvává dodnes. Střety mezi arabským a židovským etnikem začaly roku 1920. Hebrejské bojové hnutí v Palestině se v podstatě organizovalo podle 3 direktiv. A tak vedle prosté sebeobrany organizované Haganou, založil Valdimir Žabotinski tajnou bojovou organizaci Irgun Zwei Leumi, která zahájila činnost roku 1937. Irgun, podřízen tuhé a extremistické disciplíně, odsoudilo i demokratické křídlo sionistického hnutí. V Evropě však začaly strašné protižidovské represe a židovská sebeobrana nemohla být za těchto podmínek bržděna. V roce 1939 však Velká Británie nepovolila vstup 450 tisícům Židů vstup do Palestiny, což se setkalo se značnou nevolí mezi osadníky. Cíl Irgunu již nebyla pouze obrana, ale i útoky proti Arabům. 27. února 1939 se mu podařilo rozsít paniku mezi arabskými obyvateli. V oblasti Palestiny se tak rozhořela pravá válka. Od Irgunu se poté odštěpilo velmi radikální křídlo tzv. Sternovy oddíly (podle Abrahama Sterna). Sternovy oddíly prováděly své akce nejen proti Arabům, ale i proti Britům. 6. listopadu 1944 zastřelily v Káhiře anglického ministra zahraničí lorda Moyena. Jejich největší akcí byl útok na hotel King David v Jeruzalému, kde sídlil hlavní britský štáb. Došlo k němu 22. července 1946. K velitelům útočného komanda patřil i Menachem Begin, budoucí premiér Izraele a nositel Nobelovy ceny za mír po rozhovorech s egyptským presidentem Sadatem.

Indie

Indický terorismus sahá od roku 1905 do konce čtyřicátých let, tedy do doby získání nezávislosti. Zdomácněl hlavně v Bengálsku, které je tradičně zastáncem autonomie a nezávislosti na britském impériu, a které je dnes rozděleno mezi Indii a Bangladéš. V indickém nacionalistickém hnutí ční dvě postavy: Gangadhár Tilak a Damodar Savarkar. První z nich uplatnil svůj vliv převážně na úrovni propagandy, založené na náboženské mobilizaci, která měla vést lid v boji proti cizincům. Poté se však uchýlil k boji vedenému legálními prostředky a reformami. Savarkar se uchýlil spíše k linii populistického typu a propagandu šířil víceméně prostřednictvím fakt. Poté, co založil nacionalistickou společnost (Abhinava Bhárát Society), odstěhoval se do Anglie, kde mezi indickými studenti hledal síly pro své teroristické akce, které vyvrcholily v roce 1909 vraždou sira Williama Curzona Wyllieho. Poté byl vypovězen do Indie, kde ve vězení strávil dvacet let, aby se poté stal hlavou teroristické organizace Raštriya Swayam Sewak Sangh, která měla za cíl sjednocení Indie. Proto je považován za 'duchovního otce' vraždy Ghándího.

Alžírsko

V roce 1954 začal v Alžírsku boj za nezávislost na Francii, který v roce 1956 nabyl formy terorismu.. Teroristická ofenzíva začala 30. září 1956, kdy na tržišti v Alžíru vybuchly dvě bomby. O několik dní později vyletěla do povětří dvě auta. Výsledek: deset mrtvých. Teror narůstal každým dnem a francouzská vláda se 7. ledna 1957 rozhodla převést policejní pravomoci na armádu, a tím pádem střet militarizovat. Vůdcové alžírského osvobozeneckého boje v čele s Ferhatem Abbáem řídili operace z exilu v Maroku. Přímo v Alžíru řídil operace Jacev Sádí. Alžírská eskalace trvala do léta 1957, kdy došlo ke zlomu z důvodu politické krize ve Francii. 13. května 1958 převzal nad Alžírskem kontrolu vojenský aparát vedený generály Salanem a Massuem, který posléze vytvořil 'Výbor veřejného blaha'. Ve Francii se k moci dostal generál de Gaulle, který chtěl ukončit konflikt jednáním. Ve Francii však sílily nacionalistické city, které se nechtěly vzdát této kolonie. Proto roku 1961 v Madridu vznikla OAS (Organisation Armée Secréte), kteří se stavěli proti jakékoli myšlence na to, že by Francie opustila svou kolonii. OAS bojovala jak proti FLN (Front de la libération nationale, fronta národního osvobození), tak i proti francouzské vládě. Má za následek několik teroristických výbuchů ve Francii i Alžírsku, a 21. dubna 1961 se neúspěšně pokusila o státní převrat ve Francii. Intenzita střetu dosáhla takové míry, že v létě roku 1961 vzrostl počet atentátů na 1072. Nejvážnější věcí (alespoň pro Francii) bylo to, že se OAS uchytila i zde. Cíl OAS ve Francii byl paralyzovat ústřední moc vytvořením atmosféry nejistoty a strachu. Kromě přepadů v muslimské čtvrti Paříže a atentátů proti sídlům Komunistické strany Francie se OAS rozhodla zabít samotného de Gaulla. Její záměr se jí však nejméně třikrát nezdařil. Násilnosti mezi FLN a OAS sílily, FLN podnikla útok proti OAS a zabila 52 jejích členů. Odpovědí OAS byla série teroristických útoků v Alžíru. Proti OAS nakonec zasáhla francouzská policie, které se podařilo organizaci rozvrátit. 18. června 1962 byla v Evianu podepsána dohoda mezi Francií a FLN, kde byla dohodnuta alžírská nezávislost a referendum 1. června válku ukončilo, i přes několik zoufalých pokusů extremní pravice ve Francii.

Baskicko

Baskicko na atlantském pobřeží Španělska směrem k pyrenejské hranici s Francií se skládá ze čtyř španělských provincií (Navarra, Vizcaya, Álova, Guipúzcoa) a z francouzské provincie Béarn. Baskické nacionalistické cítění má vzdálené kořeny již ve středověku. Tento nacionalismus stát už v 19. století u zrodu prvních separatistických projevů. Větší formy však nabylo až po druhé světové válce, kdy se spojila opoziční hnutí a vytvořila se ETA (Euskadi Ta Askatasuna - Baskická vlast a svoboda), nejprve jako frakce Baskické nacionalistické strany a od šedesátých let jako skutečné ilegální hnutí organizované k ozbrojenému boji. Ze začátku bylo jakékoli povstání nemožné z důvodu represivní politiky generála Franka. Před jeho smrtí docházelo převážně k akcím demonstrativního charakteru namířeným proti představitelům moci. K první krvavé akci došlo 2. srpna 1968, kdy byl zabit policejní velitel Manzanas. 28. prosince 1970 se konal soud se šestnácti baskickými nacionalisty, který se stal silným impulsem k protifrankovským náladám. V takovéto atmosféře mohla ETA rozvíjet své propagační a přesvědčovací aktivity. Po obnovení násilných akcí však došlo uvnitř ETA k rozkolu a rozdělení na dvě frakce. Jedna chtěla zachovat hnutí jeho revoluční čistotu. Druhá je spjata spíše se snahou vybojovat nezávislost. Svými akcemi v podstatě bojovaly proti sobě, čímž se snažily přesvědčit druhou stranu o správnosti svého názoru. 2. prosince 1973 byla provedena akce Ogro namířená proti admirálu Luisi Carrerovi Blankovi, kterého Franco v červnu 1973 jmenoval svým nástupcem v čele vlády. Avšak byly prováděny i akce kontraproduktivní, když při výbuchu bomby v Madridu zahynulo 16 civilistů. Proti ETA zasáhla policie a do vězení se dostalo nejméně 500 příslušníků ETA. Po Frankově smrti nová vláda zahájila proces usmíření. I přesto, že byla z vězení propuštěna většina teroristů, akce ETA nadále pokračovaly. Ty v roce 1976 přinesly smrt celkem 20 osobám. 3. ledna 1979 byl zavražděn vojenský guvernér Madridu. V červnu vyhlásila ETA 'prázdninovou válku': tři atentáty přinesly 29. července smrt šesti lidem, kolem stovky lidí bylo zraněno. Nový, postfrankistický režim si předsevzal snížit napětí a dokonce zahájil jakási jednání s ETA, která nabízela příměří v naději, že získá úplnou autonomii. Kontraproduktivní akce ETA však jednání ukončila. Akce vystřídala kampaň proti turistům přijíždějícím do Španělska. I dnes je konflikt stále aktuální, o čemž svědčí i nedávné vypovězení míru ze strany ETA.

Ulster

Po krizi, která přinesla Irsku nezávislost, byl na ostrově až do šedesátých let relativní klid. K naprostému obratu došlo se vstupem severoirského hnutí za nezávislost do fáze ideologizace. Docházelo k silné radikalizaci dělnických mas, ve kterém se angažovala i IRA. V této oblasti vše komplikuje ještě vzrůstající napětí mezi protestantskou většinou a dělnickou katolickou menšinou. IRA ve svém poslání spatřuje nejen boj za nezávislost, ale i vzdor proti nadvládě protestantských 'okupantů' nad katolíky. Situace se prudce zhoršila v srpnu 1969, kdy došlo v protestantských čtvrtích Belfastu k útokům proti katolíkům viněným z toho, že vystupňovali náboženskou nesnášenlivost. Ve stejném roce se IRA rozdělila na 'official' linii, stojící na marxistických pozicích, a na linii 'provisional', vojensky dosud inspirovanou jihoirským modelem z doby před půlstoletím. Existuje dokonce přesné datum znovuobjevení terorismu v Irsku: je to 27. červen 1970, kdy po protestantské manifestaci došlo k nepokojům, během nichž 'provisionals' zastřelili čtyři lidi. Od té chvíle bojovala IRA na dvou frontách: proti irským protestantům a proti anglické policii.. Jen v červenci roku 1971 došlo k jedenadevadesáti výbuchům a atentátům. Britská vláda ve snaze jim čelit dala souhlas k internaci zatčených bez procesu (čímž byl porušen jeden ze základních principů právního státu). Do podvědomí vstoupilo městečko Londonderry, které se neblaze proslavilo 'krvavou nedělí' 30. ledna 1972, kdy ve střetnutí mezi vojskem a IRA zahynulo 13 osob. Brzy nato byla britská vláda přinucena vzít na sebe přímou správu nad Ulsterem a odebrat ji místním institucím. V létě 1973 se irský terorismus přestěhoval i na britskou půdu, aby odsud už nezmizel: bomby vybuchují v Londýně a jiných městech dodnes.

Střední východ

Středovýchodní terorismus má přesné datum narození. Vznikl roku 1967, přesněji v období po šestidenní válce, kterou vedl Izrael s Egyptem, Sýrií a Jordánskem. Nešlo vůbec o náhlé vypuknutí nového konfliktu. Od roku 1948 byl Izrael ve válce se sousedními zeměmi a jeho vzrůstající moc přinutila vlády arabských zemí (prakticky celá LAS), aby podporovaly rodící se palestinské hnutí. K jejich vystoupení došlo už na konferenci arabských zemí, která podpořila vznik OOP. V OOP se spojily různé organizace, z nichž nejvýznačnější byla Al Fattáh, řízený Jásirem Arafatem, Lidová fronta za osvobození Palestiny, řízená Georgem Habbášem a posléze Wádím Haddádem, a Demokratická fronta za osvobození Palestiny. V roce 1969 byl Arafat zvolen výkonným předsedou OOP. O úspěšnosti tohoto boje svědčí i fakt, že pět let poté, 13. října 1974, byl Arafat, téměř v roli státníka, pozván do OSN, aby zde Valnému shromáždění předestřel palestinskou otázku. Nejvyšší počet atentátů byl v období mezi lety 1969 a 1986. Během těchto osmnácti let byla frekvence jeden atentát za dvanáct dní. Během této doby také probíhal systematický boj Izraele prostřednictvím Mossady (tajná služba Izraele), které bylo svěřeno vyhledávání a pronásledování teroristů po celém světě. Žádný terorismus neměl tak celoplanetární rozměr, který se snažil zasahovat spíše země stojící za 'sionisty'. Mnohokrát ale došlo k atentátům i uvnitř Izraele, avšak v tomto případě se dá hovořit již o občanské válce. Mezi lety 1968 a 1986 došlo k 565 teroristickým akcím mimo hranice Izraele, které měly za následek 498 mrtvých a 1783 zraněných. Svůj význam má i rozmístění teroristických akcí: na prvním místě je Itálie s 64 atentáty, následuje Francie - 61, západní Německo - 52, Řecko - 35, Velká Británie - 32. Tento výskyt není náhodný, neboť Itálie byla vybírána za nejčastější cíl hlavně pro svou zvláštní politicko - ideologickou protikladnost. Itálie vždy stála jednoznačně na proizraelských pozicích diktovaných USA. Byla však současně zemí, která jasně vyjadřovala neutrální postoje a otevřenost vůči arabskému světu. Nejoblíbenějšími terči se staly dopravní prostředky, zvláště pak letadla. K jednomu z prvních mezinárodních únosů došlo 29. srpna 1969 na Fiumicinu, kdy dva Palestinci unesli letadlo společnosti TWA do Damašku. 6. září 1970 došlo snad k nejkomplexnější akci v celé historii únosů letadel: byla unesena tři letadla (PanAm, TWA, Swissair) a jedno letadlo El Al (požadavek teroristů byl propuštění Leily Cháledové, palestinské teroristky). Po skončení akce byla první tři letadla vyhozena do povětří. Sedmnáctého prosince 1973 došlo na letišti Fiumicino k přepadení letadla společnosti PanAm a povraždění dvaatřiceti cestujících. Za neúspěch terorismu lze považovat zásah v Entebbe, kdy izraelská armáda rozvinula největší protiteroristickou akci v historii. Dvacátého osmého června 1976 skupina teroristů z LFOP unesla na lince z Izraele do Francie letadlo Air France s 248 cestujícími na palubě. Letadlo nakonec přistálo v Entebbe v Ugandě, jíž tehdy vládl diktátor Idi Amin. Po marných pokusech o vyjednávání se izraelská vláda rozhodla vyslat záchrannou misi. Útok trval pouhých 90 minut a v jeho průběhu bylo zabito 7 únosců, aniž by některý cestující přišel o život. K akci, která vzbudila největší zděšení však došlo na olympijských hrách v Mnichově, kde se 5. září 1976 osm teroristů (z Al Fattáh a Černého září) zajalo členy izraelské výpravy. Na letišti ve Fustelfeldbrucku bylo při pokusu o záchrannou akci zabito 5 teroristů, ale i devět atletů. Událost v Mnichově je nejděsivější stránkou středovýchodního terorismu. Únosy letadel prakticky ustaly až v roce 1988. Již při události v Mnichově se projevila spolupráce LFOP a RAF (Rot Armee Fraktion).

Jejich společnou akcí poté byl únos jedenácti ministrů zemí OPEC, k němuž došlo 26. prosince 1975 ve Vídni. Celé akci velel jeden z nejznámějších teroristů tzv. Carlos. Akce měla (zřejmě na popud plukovníka Kaddáfího) přinutit umírněné arabské země k zaujetí tvrdé protiizraelské politiky.

Palestinská otázka dala mezinárodnímu terorismu rozhodující impuls. Vypěstovala v něm mýtus násilí, iluzi zkratky vedoucí k řešení velkých politických a společenských problémů.

Itálie

Dějiny italského terorismu začaly 12. prosince 1969, kdy vybuchla v Římě na Oltáři vlasti bomba. Ještě téhož dne vybuchla druhá bomba v Zemědělské bance v Milánu, kde zabila šestnáct lidí. Viníci nebyli nikdy nalezeni. Tím začaly dějiny italského terorismu v němž vynikla organizace zvaná Rudé brigády. Historie této skupiny začala v roce 1969. Tehdy se vytvořila organizace nazvaná Metropolitní politický kolektiv. Jeho duchovními vůdci byli Renato Cucio a Margherita Cagolová. Rudé brigády se aktivizovaly v roce 1970. Jejich první velkou akcí byl únos Idalga Macchiariniho, vedoucího pracovníka firmy Sit-Siemens, z 3. března 1972. Následovaly únosy čelních představitelů velkých italských firem: 28. června 1973 Michele Mincuzzi, vedoucí pracovník firmy Alfa Romeo, 10. prosince 1973 personální ředitel společnosti FIAT Ettore Amerio. Poté se Rudé brigády začaly specializovat na únosy soudců. Organizace byla extremně levicově zaměřená, o čemž svědčí stejné názory s Italskou komunistickou stranou (IKS). Někteří její členové dokonce projevovali s teroristy sympatie. Italská policie 8. září 1974 zatkla Renato Curcia a jeho komplice, kteří byli hlavními členy této organizace. Terorismus však neustával (únosy Pietra Costy, Carla Casalegna) a získával stále větší sympatie mezi veřejností. IKS již v té době stála proti terorismu, neboť zvítězila ve volbách. Uvnitř strany se však vytvořilo několik seskupení (Hnutí 1977), které s teroristy nadále sympatizovalo. Největší akcí Rudých brigád byl únos a posléze vražda Alda Mora, jednoho z nejprestižnějších politiků Itálie. Stalo se to 16. března 1978. O jeho propuštění se marně snažil generální tajemník OSN Kurt Waldheim i papež Jan Pavel II. Jeho mrtvé tělo se našlo 9. května 1978 v Římě v zaparkovaném automobilu. Tento 'úspěch' však prakticky znamenal konec činnosti Rudých brigád. Italský systém se ani po této události nezhroutil a terorismus tak přišel o svou myšlenku (koho většího zabít?). Proti brigádám se navíc přidal i odpor veřejnosti.

Německo

Druhého června 1967 v průběhu studentské manifestace (které proběhly v těchto létech snad celou Evropou) zastřelila policie při zásahu jednoho studenta. To se pro jeho přátele stalo impulsem k rozhodnutí přejít k ozbrojenému boji. Prvními vůdci skupiny se stali Andreas Baader a Gudrun Ensslinová. Policie je však brzy zatkla pro podezření z únosu. 14. května však na scénu vstoupila nejznámější osobnost skupiny Ulrike Meinhofová, která velice riskantní operací osvobodila Baadera z vězení. Vedle Hnutí 2. června tak souběžně vznikla Skupina Baader - Meinhofová. Jejich strategická linie byla na rozdíl od italských teroristů internacionálnější. Proto se také okamžitě spojili s palestinskými teroristickými hnutími, od nichž za poskytnutí základen získali zbraně a odpovídající výcvik. Německý stát se vůči teroristům ukázal daleko neústupnějším než italský. Poměrně rychle se objevil zvláštní zákon, tzv. Berufsverbot, na jehož základě byla možná velice přísná kontrola loajality státních zaměstnanců. Došlo také ke zpřísnění policejní kontroly a rozšíření pravomocí policie. To vše pomohlo pořádkovým silám dosáhnout brzy významných výsledků: v květnu 1971 po sérii atentátů policie zadržela Andrease Baadera. Ensslinová byla zatčena 8. června a do policejní sítě padla i Ulrike Meinhofová. Následujícího roku Frakce Rudé armády unesla představitele křesťanskodemokratické strany v Berlíně Petera Lorenze. Německá vláda tak poprvé (a také naposled) ustoupila a propustila šest teroristů FRA. 9. května 1976 byla ve své cele nalezena oběšená Meinhofová, ačkoli její druzi sebevraždu zcela vyloučili. Zahájil se tím nejdramatičtější (ale i poslední) rok německého terorismu. Akční skupina Meinhofová spáchala vraždu generálního prokurátora v Karlsruhe a následovala vražda presidenta Dresdner Bank. 5. září došlo k únosu prezidenta Asociace německých průmyslníků Martina Schleyera a události dostaly rychlý spád. Německá policie zahájila rozsáhlé represe. 13. října 1977 teroristé zaútočili znovu: unesli letadlo společnosti Lufthansa. 18. října byla ve věznici ve Stammheimu nalezena mrtvá těla Baadera, Ensslinové a Raspeho (v důsledku sebevraždy, jak se tehdy tvrdilo). Následujícího dne bylo v Mylhuzách ve Francii nalezeno mrtvé tělo Martina Schleyera. K poslední vraždě došlo 1. února 1985, kdy byl zavražděn německý průmyslník Zimmermann. Poté stopa FRA mizí.

Terorismus dnes

Dnes se v oblasti terorismu objevují spíše jen náboženské skupiny. Náboženský fanatismus tak zaplnil místo, které uvolnila ideologie, jejíž rozpad symbolizoval pád berlínské zdi 9. listopadu 1989. To však nedovoluje vyslovit domněnku, že násilí by v politickém životě začínalo hrát méně významnou roli. Snížení počtu mezistátních konfliktů ještě nezaručuje, že k témuž nebude docházet i uvnitř státu.

Stále přetrvává konflikt mezi Palestinci a Izraelci na Blízkém východě (Hamás, Hizballáh, ale i mnohé ultraortodoxní sionistické skupiny), terorismus je na vzestupu v Alžírsku, kde po anulování výsledků, v nichž jednoznačně vyhrála Islámská fronta spásy, nastaly tvrdé represe vůči civilnímu obyvatelstvu, stále neklidná je situace v severním Irsku.

Rozvíjí se však i nepochopitelný terorismus, jehož jasným příkladem je výbuch nálože ve Světovém obchodním centru v New Yorku. Výsledkem bylo 5 mrtvých a více než 1000 zraněných. to však není nic proti tomu, co by nastalo, kdyby výbuch způsobil pád jedné věže na druhou, jak bylo plánováno. Tyto budovy denně navštíví 60 000 lidí a je jasné, jaký masakr to mohl být.

Terorismus tak ze života nás všech rozhodně nezmizel a můžeme jen čekat, kde se vlna terorismu rozhoří příště.