Izrael a demokracie

Izrael a demokracie

Osnova:

I. Úvod

II. Demokracie, nebo etnokracie I. Úvod

III. Uprchlíci

a/ Historické pozadí palestinských uprchlíků

b/ První uprchlíci a vznik Izraelského státu

c/Palestinský odboj

d/ Šestidenní válka ´67 a Allonův plán ´71 jako počátek výstavby židovských osad

IV. Izraelská invaze do Libanonu ´78 a ´82

V. První intifáda ´87

VI. Období mírového procesu ´90 léta

VII. Druhá intifáda ´2 000

VIII. Začátek milénia – bariéra a Gaza

IX. Čtyři překážky míru

X. Závěr

I. Úvod

Izrael je všeobecně vnímán jako „oáza demokracie na blízkém východě“, která je obklopena autoritářskými arabskými státy. Může se na něj nahlížet i jako na obránce demokracie v této oblasti, ale také jako na stát, který se snaží přežít za každou cenu, a to i na úkor demokracie. Demokratickými mechanismy uvnitř státu se budu zabývat okrajově. Problém vztahu židovského a arabského obyvatelstva na Blízkém východě lze těžko popsat desítkami knih, tak bych se touto malou prací, chtěl zaměřit na dva aspekty činnosti Izraelské státu. A to chování Izraelců vůči „původním“ obyvatelům území, odkud se rozšířili tři světová náboženství - vůči Palestincům. A také bych se chtěl dotknout „obranných“ opatření, které Izrael dělá nejen vůči Palestincům, ale i sousedním Arabským zemím.

II. Demokracie, nebo etnokracie

Nechci se v této práci moc zabývat fungováním politického systém Izraele. Toho zda-li je Izrael spíše demokracií nebo etnokracií.

Sice hned po svém vzniku následovaly v roce 1949 první a demokratické volby, ve kterých mohli volit i Arabové. Jeden z ústředních problému je etnokratický princip při získávání občanství. Politolog Donald Akenson izraelskou demokracii charakterizoval jako „velkou demokracii pro Židy, avšak zdaleka již ne tolik pro kohokoli dalšího“.[1] To lze například ilustrovat na zproštění vojenské povinné služby pro Araby. V zemi, kde sloužit v armádě je ctí a plynou z toho mnohé výhody, se to můžeme dívat

jako na diskriminaci.[2] Další omezení mohou být v podobě problémového nabývaní vlastnických práv, nebo těžké prosazení politické participace v prostředí židovských politických stran.

III: Uprchlíci

a/ Historické pozadí palestinských uprchlíků

Izraelský pohled na „původní“ obyvatele tehdejšího (začátek 19. století) mandátu Palestina se dá ilustrovat na slovech zakladatele moderního sionismu Theodora Herzla. Ten ve svém díle z roku 1896 Židovský stát napsal „Země bez národa pro národ bez země“.

Po I. Světové válce bylo složení Mandátu Palestina pod britským patronátem drtivě ve prospěch Arabského obyvatelstva. Do Palestiny začaly už od konce 19. století proudit přistěhovalecké vlny – Alijy. Židé se začali stahovat do Palestiny hlavně ze západní Evropy a na odkoupené půdě začali zakládat farmy, později vesnice a celá města. Zde můžeme najít jeden z prvních zárodků problémů palestinských uprchlíků. Na začátku 20. století pracovalo 90% palestinských Arabů jako rolníci nebo pastevci, přičemž naprostá většina půdy byla de facto v jejich držení. De iure však tuto půdu vlastnilo několik desítek velkých arabských rodin a klanů. Většina z nich žila v Evropě či zámoří, ale z prodeje měli velmi vysoké zisky.

Důležitým faktorem pro vývoj v této oblasti byl také postoj Británie. Ta hleděla především na své zájmy a podle toho se také její podpora kyvadlově přesouvala z jedné strany na druhou. V dobách míru podporovali sionistické požadavky, a v dobách války se přiklonili na arabskou stranu. Britové po Arabské revoluci proti Turkům nakonec slíbili v roce 1918 v Káhiře Arabům jejich úplnou suverenitu. Arabský stát vznikl v Sýrii, ale existoval pouze dva roky.

2. listopadu 1917 následovala Balfourova deklarace, ve které se britský ministr zahraničí Lord Arthur James Balfour vyjádřil ve jménu vlády Jejího Veličenstva pro národní domovinu pro židovský lid. Ani Britové ani Izraelci nakonec nedodrželi ujednání, že se neučiní nic, co by mohlo způsobit újmu občanským a náboženským právům nežidovské komunity v Palestině.

První nepokoje se objevily v důsledku nespokojenosti arabských Palestinců a hlavně z jejich obavy s pokračujícími alijemi i dalšími odprodeji půdy. Z arabského pohledu vyměnili tureckou nadvládu za nadvládu evropskou.[7] K vyostření situace pomohly i prohlášení, jaké například pronesl šéf světové sionistické organizace Chajim Weizmann: „Palestina bude židovská tak jako Anglie anglická“.

I po britském vydání tzv. Bílé listiny z roku 1992, která omezila židovské přistěhovalectví, nižší vrstvy arabského obyvatelstva trápící odprodej půdy bohatými rodinami a zvyšující se nezaměstnanost, začali nepokoje roku 1929. V Jeruzalémě existoval po staletí muslimské nadvlády náboženský status quo, kdy se mohli Židé modlit u zdi nářků. Tu ale chtěli ke konci dvacátých let odkoupit a Arabové v tom viděli budoucnost celé Palestiny.

Ve třicátých letech byl poměr Arabů vůči Židům 70% ku 30%. V roce 1936 propukla vlna nepokojů známá jako Arabská revoluce. Britské impérium povolalo do Palestiny 20 000 vojáků a revoltu potlačili.

Kvůli nástupu nacismu v Evropě se příliv Židu mnohonásobně zvýšil a Britové tak vydali nejznámější Bílou listinu, ve které se konstatovalo, že „židovský stát nebude vytvořen proti vůli arabské většiny“. Židé, kteří chtěli podporovat Británii ve válce, tak najednou museli proti ní bojovat v Palestině. Po válce oslabená Británie předala otázku Palestiny 25. února 1947 Organizaci spojených národů.

OSN zřídila komisi s názvem The United Nations Speciál Committee on Palestine (UNSCOP), kterou arabské země bojkotovali. Po dlouhém smlouvání se OSN vyslovila pro rozdělení Palestiny na dva státy. Židovský měl stát na 55% území, kde by žilo 509 780 Arabů a 499 020 Židů. Druhý, palestinský stát měl mít zbývajících 46% území a mělo ho obývat 749 101 Arabů a 9 520 Židů. Jeruzalém měl být spravován poručenskou radou OSN. Plán také obsahoval také nástin stažení britských sil.

b/ První uprchlíci a vznik Izraelského státu

I přes snahu OSN vše směřovalo k občanské válce. Už v prosinci 1947 zakládali Arabové výbory obrany. Ty ale byli od židovských oddílů Hagana[11] špatně vycvičení i ozbrojení.

V dubnu 1948, navzdory příměří dohodnutém v OSN, začala Hagana Dalet – plán na dobytí území přisouzených Palestinskému státu. Cíle Židovských přistěhovalců lze ilustrovat na slovech prvního ministerského předsedy státu Izrael Davida Ben Guriona: „ Musíme vyhnat Araby a zaujmout jejich místo…a pokud budeme muset použít sílu – tak ne proto, abychom oloupili Araby o Negev a Zajordánsko, ale abychom ochránili své vlastní právo usadit se na těchto místech. Arabům, kteří žijí na izraelské půdě, nezbývá nic jiného než uprchnout.

Nejkřiklavějším příkladem těchto událostí se stal masakr vesnice Dejr Jásín. Zde tajné ozbrojené úderné jednotky Irgun vedené budoucím izraelským premiérem Menachemem Betonem zabily 254 civilních obětí, rozsévaly teror v soudních vesnicích a doháněly obyvatele k útěku.[13] Takovéto masakry vedly k vlně arabských uprchlíku do okolních zemí. Podle oficiálních údajů z roku 1950 jich bylo 914 000.

Den před ukončením britského mandátu 14. května přečetl David Ben Gurion Deklaraci izraelské nezávislosti. Arabský stát nevznikl. Ten samý den zahájili Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie, Libanon a Saúdská Arábie útok na Izrael. První Arabsko-Izraelská válka skončila vítězstvím Izraele a uhájením státu. Izraeli kromě motivace a vojenských schopností pomohli dodávky z cizích zemí, například i z Československa. Jak řekl o dvacet let později David Ben Gurion: „dodávky československých zbraní zachránily Izrael.“[15]

Izraelem nazývanou Válku za nezávislost a okolnosti s ní spojené začali palestinští Arabové nazývat Katastrofou (v arabštině Nakba). Území očekávaného Palestinského státu si rozdělilo Jordánsko, Egypt a Izrael. Dle mého mínění se zde palestinští obyvatelé arabského původu staly stejně obětí židovských výbojů, jako obětí Arabského nacionalismu.

Z původního více než milionu Arabů, kteří žili v Palestině roku 1947, zůstalo v Izraeli v roce 1949 pouhých 133 000. Větší část uprchlíků našla útočiště v částech Palestiny okupovaných Egyptem a Jordánskem, tedy v Gaze a na Západním břehu. Zbylí se ocitli v uprchlických táborech v Libanonu, Sýrii, Jordánsku, Egyptě a Iráku. Tím se role obrátili, židé vracející se z diaspory měli svůj stát a dlouhá staletí Palestinu obývající Arabové byli najednou exulanti bez vlasti.

OSN se v rezoluci 194 z prosince 1948 vyslovila pro návrat uprchlíků do její vlasti. Nejvýstižnější je bod 11. : „Uprchlíkům, kteří si přejí návrat do jejich domovů a žít v míru s jejich sousedy, by měl být dovolen návrat v co nejbližším možném datu, a těm kteří se rozhodnout nevrátit mají být zaplaceny reparace za jejich vlastnictví, pod principy mezinárodního práva nebo spravedlnosti, by to mělo být umožněno odpovědnými vládami nebo úřady.[16] Naproti tomu přijal roku 1950 Izraelský stát zákony, které umožnily judaizaci pozemků v zónách pod jeho kontrolou. Například zákon o „vlastnictví nepřítomných legalizoval v letech 1950-1966 zboření 415 palestinských vesnic a zábor 1,6 milionů hektarů pozemků patřících Arabům, považovaným za „nepřítomné“

c/ Palestinský odboj

Díky postupu nového státu Izrael a nečinnosti mezinárodního společenství se začal budovat Palestinský odboj mimo domovinu a to v Sýrii, Jordánsku, Libanonu a Egyptě. Každá z arabských zemí, které podporovali palestinský ozbrojený boj v exilu se snažila převzít nad ním kontrolu. V roce 1951 bylo založeno v Bejrútu Hnutí arabských nacionalistů. To vede křesťanský lékař Georges Habach, který v roce 1967 založil panarabskou a marxistickou Lidovou frontu pro osvobození Palestiny (LFOP). V roce 1959 vzniklo v Káhiře Srudžení palestinských studentů. Byl v něm i Jásir Arafat a další členové kteří v roce 1956 založili hnutí Fatah. Palestinské organizace neměli se svými arabskými „hostiteli“ pouze kladné vztahy, což lze ilustrovat vraždou jordánského krále Abdallaha, který se za války v roce 1948 dohodl s Izraelem a podepsal s ním tajné dohody.

Na popud Násirova Egypta vznikla v roce 1964 Organizace pro Osvobození Palestiny (OOP). Působila v rámci Arabské ligy (Sýrie-Egypt) a chtěla spojit všechny palestinské organizace pod jednu střechu. Po arabském debaklu v šestidenní válce se do čela OOP staví Jásir Arafat. A pod vedením „jeho“ Fatahu, se OOP vyvázala z područí Arabských vlád a také začala organizovat odboj uvnitř okupovaného území.

d/ Šestidenní válka ´67 a Allonův plán ´71 jako počátek výstavby Židovských osad

V roce 1966 uzavřela Sýrie s Egyptem válečnou alianci. Sýrie začala odstřelovala s Golanských výšin Izrael a Egypt začal koncentrovat svou armádu na Sinajském poloostrově. Do spojenectví se připojilo, v rámci arabského světa konkurenční Jordánsko a později i Irák. Izraeli bylo jasné, že je otázkou času, kdy „sousedé“ zaútočí a tak po ustavení vlády národní jednoty zahájil vzdušným útokem 5. června 1967 tzv. preemptivní válku. Vítězství Izraele bylo drtivé. Jeho válečná kořist v podobě území byla třikrát větší než celý stát do té doby. Na severu dobyl Izrael Golany a dostal se do blízkosti Damašku, na východě dobyl Jeruzalém i Západní břeh a na Jihu celý Sinajský poloostrov a dobytí Káhiry Šaronovou tankovou armádou zastavilo až Izraelské vedení. Pro tuto války si strany konfliktu vytvořily svérázné interpretace. Vznikl tak mýtus o neporazitelné izraelské armádě a neschopných arabských vojscích. Oproti tomu palestinská interpretace by se dala označit za „bezuzdnou izraelskou agresi vůči arabské mu světu…“[18]

Díky této drtivé porážce arabských států a velkému územnímu i morálnímu zisku Izraele bylo logickým následkem další velká uprchlická vlna. Palestinci se na území, kde by chtěli mít svůj vlastní stát dostali pod vojenskou správu Izraelské armády. To a začátek výstavby ilegálních izraelských osad dostávalo Palestince do více než těžké situace. S tímto problémem souvisí i tzv. Allonův plán. Izraelští generálové se obávali, že arabské armády rozmístěné v Předjordánsku napadnou pobřežní rovinu Izraele, ta je široká jen 15 až 30 kilometrů. Obsazením tohoto území posunuli bojovou linii o 50 km. Osady jsou však v rozporu s mezinárodním právem a ženevskými konvencemi.

Tyto „opatření“ Arabské obyvatele Palestiny sjednotila, a ač byli v menším počtu začali s agresivnějším a organizovanějším odbojem, který trvá až do dnešních dnů.

IV. Izraelská invaze do libanonu ´78 a ´82

Libanon se vždy lišil od ostatních zemí Blízkého východu svým demografickým rozložením. Vedle Arabů (Šítů i Sunnitů) zde jsou Drúzové a Allawité a hlavně nejpočetnější arabští křesťané (nejvíce Manorité). Země nazývaná Švýcarském východu se zdála být možným spojencem Izraele. Avšak hned v první válce i Libanon zaútočil, poprvé a na posledy, na Izrael.

Napětí mezi libanonskými komunitami se zvyšovalo. A prozápadní prezident Chamoun povolal koncem padesátých let americkou armádu aby zažehnal občanskou válku.

Do Libanonu proudilo velké množství Palestinských uprchlíků a to vyvolalo spor mezi muslimy a křesťany (falangistická strana). Po období násilných incidentů vypukla mezi oběma komunitami V dubnu 1975 občanská válka. Konflikt se rozrostl a Libanon se stal bojištěm, kde se různou měrou angažovali Palestinci, Izrael, Sýrie, Irák, Írán, USA i OSN – což v podstatě probíhá do dnešních dnů. Summit Ligy arabských států v Rijálu v říjnu 1976 zplnomocnil Sýrii, aby ponechala v Libanonu 40 000 vojáků pro stabilizování situace.[19] Syrské vojsko se z Libanonu stáhlo až v březnu 2005.

Po vyhnání z Jordánska v důsledku událostí Černého září, kdy se Jordánské ozbrojené síly střetli s Palestinci, kterým přijela na pomoc Syrská armáda, se většina členů OOP usídlila v jižním Libanonu a odtud prováděla útoky na Izrael. V březnu 1978 podnikla izraelská armáda útok na pozice OOP a zastavila se až u řeky Litani. Ofenzíva měla za následek smrt 2 OOO lidí a 100 000 jich muselo být evakuováno. Rada OSN následně schválila rezoluci č. 425. Izrael se sice stáhl, ale díky podpoře polo-teroristické Jiholibanonské armády (JLA) si ponechal vliv nad děním v této oblasti. Situace se však pro Izrael v následujících letech nezlepšila a útoky z jižní části země tzv. Fatahlandu v různé míře pokračovali. Také v důsledku těchto událostí se začal v Libanonu formovat silnější protiizraelský soupeř než OOP, a to šítský Hizballáh. Ten se s izraelskou armádou střetl ve dvou větších konfliktech a to v roce 1996 a 2006. Zvláště v letní válce 2006 byl Izraeli zdatným soupeřem.

OOP byla stále aktivní a tak začala v 4. června 1982, na popud izraelských „jestřábů“ (Šaron, Rafael), operace „Mír pro Galileu“, což byl název pro šedesátitisíci člennou invazi do Libanonu. Izrael se tentokrát zaměřil na celý Libanon a 10 týdnů odstřeloval obležený Bejrút. Díky této ofenzívě začalo pod mezinárodním dohledem stahování Arafatových oddílů po moři. Válka oficiálně skončila 1. záři 1982.

Jedním z největších prohřešků tohoto tažení Izraele je dopuštění masakru v Táborech Sabra a Šatílla. V době kdy měli jednotky pod vedením Ariela Šarona kontrolu na západním Bejrútem nezabránili zmasakrování 2000-3000 Palestinců falangistickými oddíly. Masakr se dal očekávat. Čtrnáct dní před masakrem napsal Armádní list Bahaman – „ Jeden vyšší izraelský důstojník slyšel z úst jednoho falangisty následující slova: „ Otázka, kterou si klademe, je jak začít – znásilňováním, nebo zabíjením? Kdyby měli Palestinci špetku rozumu, snažili by se opustit Bejrút. Nemáte představu o masakru, jaký čeká Palestince, civilisty nebo teroristy, kteří zůstanou ve městě. Jejich snaha smísit se s obyvatelstvem bude zbytečná. Meče a pušky křesťanských bojovníků je budou pronásledovat všude a vyhladí je jednou pro vždy.

V. První intifáda ´87

Když se po Perezovi stal v roce 1986 izraelským premiérem pravicoví Jicchak Šamir začalo na okupovaných územích vzrůstat napětí. Bytí Palestinců bylo velmi komplikované. Každodenní život znepříjemňovala jak vzrůstající nezaměstnanost, komplikace jako omezený pohyb mezi palestinskými městy, mnohahodinové čekání na vojenských check-pointech, tak i nehájení zájmů ostatními arabskými zeměmi. Po spirále násilí bylo vyvrcholením silniční incident v uprchlickém táboru Džabalija v pásmu Gazy. Při něm 9. prosince 1987 začalo lidové povstání (arabsky intifáda). Izrael musel povolat armádu a ta nebyla na řešení podobných situací cvičena a tak se mnohdy chovala nepřiměřeně. Za první čtyři roky intifády bylo zatčeno 90 000 tisíc Palestinců a mnoho z nich si odpykalo věznění v pouštních věznicích mezi Palestinci známými jako Ansáry. Podle organizace B´Tselem bylo v konečném důsledku v tomto období izraelskou stranou (tedy vojáky a osadníky) usmrceno celkově 1 162 Palestinců. Díky povstání však velmi stouplo národní uvědomění arabských obyvatel Palestiny a získali si i světovou veřejnost. Intifáda stála život celkem 160 Izraelců. Nálada v palestinské společnosti dala vzniknout Hamásu. Ten se v Gaze stal hlavním hráčem, Fatah „odsoudil“ vládu nad západním břehem a v současnosti v Gaze oficiálně vládne.

VI. Období mírového procesu ´90 léta

Začátkem devadesátých let začal intifádě docházet dech a postoj politické reprezentace židovského státu (hlavně premiéra Šamira a ministra pro výstavbu židovských osad Ariela Šarona) zůstával neústupný a o dohodách s palestinskou stranou nechtěli ani slyšet. Díky tlaku mezinárodního společenství a hlavně Spojených států zasedly rozvářené strany ke kulatému stolu při tzv. Madridských mírových jednáních. Jejich součástí měla být budoucí bilaterální rozhovory mezi Izraelem a Palestinci a multilaterální jednání Izraele s trojicí zemí Sýrie, Libanon a Jordánsko. Hlavně díky Izraelské straně jednání nepřinesla nic nového.

Po volbách v ´92 se k moci dostala levice a premiérem se stal Jicchak Rabin. Bývalý „jestřáb“ a náčelník generálního štábu přišel s politikou dialogu, kompromisu a snahou o mírová jednání.

S novým stylem jednání i novým prezidentem USA Billem Clintonem se podařilo dosáhnout setkání obou stran 13. září 1993 a podepsat tzv. Dohodu z Osla. Její oficiální název byla Deklarace principů přechodné samosprávy a do budoucna měla být předmětem vyjednávání o permanentním statusu (obsahovala například osud palestinských uprchlíku, budoucnost osad, vymezení hranic, přerozdělení vodních zdrojů a otázku Jeruzaléma). Následně se ale díky tlaku palestinských a hlavně izraelských radikálů včetně opozičního Likudu mírový proces zkomplikoval a na čas se na ulice vrátilo násilí.

V září roku 1995 podepsal Izrael se zástupci Palestinců tzv. Oslo II. Smlouva s oficiálním názvem Přechodná dohoda přisuzovala Palestincům více autonomního prostoru.

Dne 4. listopadu 1995 na stotisícové demonstraci na podporu míru však náboženský fanatik a student práv Jigal Amir třemi výstřely usmrtil Jicchaka Rabina a mírový proces byl takřka v troskách. Proces s Amirem také odhalil skutečnost, že někteří rabíni z Rady židovských osad (Ješa) nazvali Jicchaka Rabina tituly rodef a moser, což jsou jedny z nejtěžších halachických obvinění Žida a opravňují ho podle židovského religiozního práva zabít.

Rabina vystřídal jeho kolega Šimon Peres a pokračoval v pro-mírovém kurzu. Za jeho vlády se konaly i první palestinské volby, které bojkotovali (nesouhlasili s nastavením mírového procesu) Hamás a Islámský džihád.

Po Peresovi se stal ministerským předsedou Benjamin Netanjahu a jeho pravicová vláda opět trochu přitvrdila. Tu však další volby vystřídal Peresův ministr zahraničí Ehud Barak, který se nechal slyšet, že kdyby se narodil jako Palestince, zřejmě by se stal členem teroristické organizace. Barak se pod záštitou amerického prezidenta Clintona sešel s Jásirem Arafatem v Camp Davidu. Izraelský ministra nabízel Arafatovi 80% procent území palestinského státu, což bylo nejvíc v historii, ale i tak Arafat odmítl.

VII. Druhá intifáda 2 000

Zadrhávající se mírový proces, ekonomický propad, zvyšování počtu osadníků, uzavření prstence osad kolem východního Jeruzaléma, boření domů a v neposlední řadě i pokračující násilnosti vedli 28. září 2000 druhou intifádou, známou jako intifáda Al-aksá. Ta se vyznačovala o mnoho větším násilí než první, sebevražednýma atentátníkama, raketama Kassám, či různými druhy náloží. Z izraelské strany zase kolektivní tresty či, mimosoudní likvidací šéfů palestinských organizací, za což si Izrael vysloužil kritiku po celém světě a znovu tak uškodila jeho demokratické reputaci. Odborníci se pře kdy přesně intifáda skončila, ale mezníkem může brát smrt Jásira Arafata v roce 2004.

VIII. Začátek milénia – bariéra a Gaza

Na jaře roku 2002 začala izraelská vláda stavět obranou zeď před sebevražednými atentátníky. Kdyby kopírovala hranici Zelené linie (po šestidenní válce ´67) mohla by do budoucna mít pro Palestince vidinu hranic. Jenomže zeď zasahuje hluboko do palestinského území a některé vesnice od něj odřízne úplně.

V lednu 2003 vyhrál předčasné volby Likud s šéfem Arielem Šaronem, který výstupem na Chrámovou horu v doprovodu tisíce policistů dal podnět k začátku intifády Al-aksá. Ten, pro někoho překvapivě, nařídil evakuaci osad z pásma Gazy. Tento na první pohled vstřícný krok, je pro Izrael spíše praktickým. Gaza byla od války za nezávislost, vojenským, bezpečnostním i ekonomickým břemenem. Nová vláda nechtěla jednat o autonomii či statusu uprchlíků a Jeruzaléma a tak navenek propagovala tuto záležitost jako vstřícný krok ke vzájemné dohodě.

Po smrti Jásira Arafata a decentralizace moci na Palestinské straně se stal novým vůdcem Mahmůd Abbás. Ten však vládne spíše na západním břehu, Gazu má pod kontrolou radikálnější Hamás.

IX. Čtyři překážky míru

Voda je na blízkém východě stejně důležitá jako půda. I proto je neudržitelná situace kdy Izrael odvádí ze Západního břehu tři-čtvrtiny vody pro své potřeby a z Gazy je to celých 80% procent. Palestinci mají nedostatek vody pro základní životní potřeby a více než polovina „palestinské“ vody, která jde do Izraele je použita na zemědělské účely.[26] I syrské Golanské výšiny, jako jedna z největších zásobáren vody, jsou důvodem stále okupace.

Druhým problémem, který se, jestli má být dosaženo míru, musí vyřešit je otázka statutu Jeruzaléma. Od června 1967 Izrael okupuje východní Jeruzalém a osadnickou politikou se ho snaží odříznout od zbytku Západního břehu. Od této doby se zde také usídlilo přes 160 000 Izraelců (palestinské otazníky) a zdárně tak pokračuje judaizace této části města, se kterou palestinský lid počítá jako budoucím hlavním městem Palestinského státu.

Izrael nedosáhne klidu, jestli také nezmění svou osidlovací politiku a vytváření hranic, dle svého uvážení. Více než 430 000 osadníků na Západním Břehu a ve východním Jeruzalémě a dalších 20 000 na Golanských výšinách. Například na Západním břehu využívají osadníci 40% území na které nemají právo. Spolu s výstavbou zdi a překážkami, které hranice přinášejí Palestincům jde o těžko představitelnou zátěž.

Posledním ze čtyř bodů bych se chtěl lehce shrnout problém palestinských uprchlíků. Celkem čtyři miliony Palestinců žije v exilu. Ti kteří uprchli po válce ve ´48, kdy byl založen stát Izrael jsou považovaní jako „uprchlíci. Druhou skupinou jsou ti, kteří uprchli z Předjordánska a z Gazy během války v roce 1967, ti mají status „odsunutých osob“.

X. Závěr

Konflikt mezi Izraelci a Palestinci se táhne mnoho desetiletí a v současné době si lze těžko představit okamžitý mír. Ten musí být podložen ústupky z obou stran.

Po přečtení mojí práce se může zdát, že jsem na propalestinské vlně, což je částečně pravda. To je ale zapříčiněno masáží médií na Západě a pohledu na Palestince jako na teroristy. A hranice mezi bojovníkem za svobodu a teroristou je malá a záleží komu jdou média takzvaně na ruku. Když jsem měl na jaře 2008 možnost mluvit s Palestinci v Libanonu a Jordánsku, překvapila mě jedna věc – všichni s kterými jsem mluvil nechtěli vymazat Izrael z mapy. Pouze podotýkali, že současná Izraelská politika je neudržitelná a do budoucna musí být vytvořen mnohem větší prostor pro komunikaci.

V Izraeli se od devadesátých let začalo mluvit o sebereflexi a mnoho novinářů, bývalých generálů, historiků i filozofů otevřeně kritizuje své vlády za kroky v řešení palestinské otázky. Jenomže inteligence nemá moc exekutivní a ta bohužel rozhoduje o tom jak bude vypadat realita.

Odkazy

Knihy:

Čejka, M: Izrael a Palestina, Brno: Barrister and Principal, 2007

Yegar,M.: Československo, sionismus, Izrael, Praha: Victoria Publishing a East Publishing, 1997

Grange, J., de Véricourt, g., Palestinské otazníky, Praha: KMa, 2006

Chapman, C., Čí je země zaslíbená?, Praha: Volvox Globator, 2003

Hirst, D., Puška a Olivová ratolest, Praha: BB Art, 2005

Sacco, J., Palestina, Praha: BB Art, 2007

Internetové zdroje:

https://www.reflex.cz/Clanek32195.html

https://sionismus.navajo.cz/ 

https://www.un.org/unrwa/refugees/whois.html

https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/UN/unga194.html

https://eretz.cz/content/view/48/54/

https://cs.wikiquote.org/wiki/Chajim_Weizmann

https://www.palestine.cz/?strAction=historyDetail&id=1

https://www.btselem.org

https://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/6666495.stm

https://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/6668603.stm

https://www.un.org/unrwa/refugees/index.html