Technika fotografování

Technika fotografování – díl 1/3

Fotografie je specifický způsob vizuálního vyjadřování. Nelze jí spojovat s žádnou jinou uměleckou činností. Fotografie se vyznačuje několika charakteristickými rysy, které určují její rozsah a meze a dále ukazují, čeho je schopna a čeho nikoli. V seriálu tří článků se společně seznámíme s teorií fotografie. Pro ty z vás, kteří chtějí své snímky povýšit o úroveň výše, bude seriál drobným rádcem a průvodcem.

Pravdivost fotografie

Hlavním znakem každé fotografie je patrně její pravdivost. Kresby, ať již vytvořené podle skutečnosti nebo zpaměti, jsou často nepřesné a neúplné. Fotografický snímek (ať už analogový nebo digitální) je vždy svědeckou výpovědí. Tato skutečnost činí fotografii mnohem přesvědčivější než jiná média. V dnešní době lze pomocí počítače fotografie značně pozměnit a vytvořit tak iluzní obrázky, ale oko odborníka ve většině případů tyto transformace rozpozná.

Rychlost fotografie

Další obrovskou výhodou je zachycení snímku či nějaké události ve zlomku vteřiny. Moderním fotoaparátům lze nastavit čas snímání a zachytit tak i události, které člověk není schopen dostatečně vnímat zrakem. Při spojení digitálního fotoaparátu s počítačem lze snímky během několika vteřin předat na druhou stranu zeměkoule.

Přesnost v detailech

Mnohdy vyfotíme snímek, nad kterým přílišně nepřemýšlíme a jeho podstata v daném okamžiku zdá se býti zbytečnou. Později při prohlížení na počítači, a to i díky vysokému rozlišení fotografie, nalezneme na snímku podstatný detail a fotka dostává náhle svou vážnost. Toho se stále využívá v oblastech, kde jsou detaily velice důležité – např. při policejním vyšetřování.

Na rozdíl od obecného mínění představuje vznik dobré fotografie značně složitý proces, který se skládá z pěti významných činitelů, kterými jsou:

• povaha fotografovaného objektu
• osobnost fotografa
• fotografovo pojetí tématu
• technické provedení snímku
• okruh lidí, pro které je snímek určen

Povaha fotografovaných objektů

Povahu fotografovaných objektů lze dále dělit takto:
Objekty statické – Krajiny, moře, květiny, stromy, neživé přírodniny, stavby, stroje, umělecká díla, zátiší, reprodukce, akty, modely, atd. Statické objekty poskytují fotografovi dostatek času k vytvoření vynikajícího snímku.

Objekty dynamické – Dospělí a děti, zvířata, sportovní události, války, jiné pohyblivé objekty. Dynamické objekty se stále mění a pohybují. Stejný snímek nejsme schopni v naprosto přesné podobě zachytit dvakrát. V takovýchto případech se často nevyhneme focení kvant snímků. Do jisté míry nás ale u digitálních fotoaparátů omezuje doba ukládání fotografií do paměti a nabíjení blesku (je-li to zapotřebí).

Objekty konkrétní a abstraktní – Vše hmotné, hmatatelné můžeme označit za objekty konkrétní, všechny pojmy, city, dojmy a nálady za objekty abstraktní. Na první pohled by se mohlo zdát, že fotografie zobrazuje pouze objekty konkrétní, protože jak chcete zachytit pocit? Ale existují snímky (dětský smích, agresivní grimasa tváře, sex-appeal mladé ženy), které v lidech city vyvolají – a toto jsou právě ony objekty abstraktní.

Jestliže fotíme snímky určené k dokumentaci či snímky určené čistě účelově (fotky v katalogu, fotky v pasu, apod.), vystačíme si s konkrétním pojetím snímků. V ostatních případech bychom měli projevit snahu o abstraktní pojetí snímků. I takové fotografie z dovolené by v nás po čase měly vyvolat nostalgii a pěkné vzpomínky a ne jen suchou dokumentaci daného letoviska.

Objekty druhotné – Mnohé fotografie ztrácejí na působivosti také proto, že fotografové opomíjejí to, co můžeme nazvat druhotnými objekty. Jsou to ony složky snímku, jež jsou sice méně důležité než hlavní objekt snímku, uplatňují se však v jeho celkovém vyznění velice výrazně. Zejména se povšimneme těchto druhotných objektů:

• popředí
• pozadí
• obloha
• horizont

Technika fotografování – díl 2/3

V minulém díle našeho malého seriálu o technice fotografování jsme psali o pravdivosti fotografie, rychlosti fotografie, přesnosti a objektech. Dnes budeme pokračovat v objektech druhotných.

Pozadí

Prakticky všechny fotografické snímky zahrnují dvě hlavní složky – vlastní předmět snímku a jeho okolí. Uveďme jako příklad portrét venku. Vlastním objektem fotografie je hlava, vše ostatní je pozadí. K tomu, abychom vytvořili technicky dokonalý snímek, musíme věnovat dostatečnou pozornost oběma složkám. Pozadí a vlastní objekt fotografování se nesmí navzájem rušit. Ideálním příkladem porušení této zásady jsou stromy rostoucí z hlavy portrétované osoby. Pozadí by nemělo v pozorovateli vzbuzovat větší zájem než samotný předmět snímku. V praxi dosahujeme správného ohraničení objektu proti pozadí některým z těchto postupů:

• Správná volba – Nejjednodušší metodou je správná volba pozadí. Předpokladem je, abychom fotograficky viděli, protože oko a kamera vnímají odlišně a to co se v momentě pořizovaní snímku zdá dobré, nemusí být dobré na fotce.
• Osvětlení – Je-li předmět jasně osvětlen, zdá se vždy světlejší než při tlumeném světle nebo ve stínu. Osvětlení lze tedy využít ke zdůraznění objektu.
• Jednotvárné a neutrální pozadí – Ve snaze o co možná nejzřetelnější zvýraznění foceného objektu ho umisťujeme před naprosto neutrální pozadí. V exteriérech nám jej bez obtíží poskytne obloha. V interiérech pak jednoduše zavěšení dostatečně velkého bílého papíru na stěnu tak, aby u podlahy přecházel v oblouk a my jsme tím zamezili lomům a záhybům.

Nevhodné pozadí – Takovým je například špatně osvětlené pozadí, které bývá příliš tmavé a má nevhodný barevný odstín. Dalším problémem jsou stíny objektu na pozadí. Poslední a také velmi rozšířenou chybou je vyšší barevnost pozadí než objektu.

Popředí

Popředí na fotografii znázorňuje blízkost a pozemskost. Pozadí naopak, zejména tvoří-li je obloha, znázorňuje prostor či vzdálenost. Záměrným zdůrazněním jedné či druhé této složky můžeme daný objekt vyzvednout. Jedním způsobem zvýraznění popředí může být natočení přístroje o 90 stupňů. U fotoaparátů s vyměnitelnými objektivy (a že je jich mezi digitálními fotoaparáty jako šafránu), lze vyměnit objektiv za teleobjektiv a zcela tak přenést váhu na popředí.

Obloha

Snímky v exteriérech zachycují většinou zemi a oblohu. Zobrazení osob a předmětů – tedy objektů pozemských – věnují fotografové obvykle dost času i pozornosti, avšak oblohy si příliš nevšímají. Nechávají ji tak, jak je, aniž by si uvědomili, jak ohromný význam má obloha pro výsledný obraz. Obloha značně ovlivňuje snímek. Motiv vyfotografovaný za jasného počasí působí zcela jinak, než při zatažené obloze. Tentýž objekt působí jinak v poledne nebo při západu slunce. Vzhled oblohy fotograf neovlivní – závisí na atmosférických podmínkách a nikdy není možné dostat na jednom místě naprosto stejnou sestavu oblohy. Její zobrazení lze ovlivnit dvojím způsobem: buď fotograf musí čekat, až bude obloha odpovídat jeho představám, nebo ji může poupravit na počítači, pomocí filtrů.

Horizont

Horizont obraz rozděluje na dvě části – na zem a oblohu. Umístění horizontu jako čáry rozdělující obraz na dvě části má velký význam pro jeho vyváženost a tím i dojem, jež vyvolává. Čím je umístěn níž, tím větší plochu zaujímá obloha a tím také obraz nabývá rázu lehčího a vzdušnějšího. Čím je naopak horizont výše, tím menší je plocha oblohy, obraz těžkne a pozemšťuje se. Je-li čára horizontu situována do středu fotografie, stává se kompozice statickou a vyváženou. Horizont může mít siluetu rovnou, šikmou, kostrbatou a podobně.

V posledním díle této trilogie se zaměřím zejména na osobnost fotografa, jeho vlastnosti a nutné schopnosti pro dobrý výsledek kompozice.